OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Cena touhy - Quärtus

04.11.2012 (12:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1401×

4. Quärtus

„Láska je všechno známé. Láska je ďábelská. Neexistuje žádný zlý anděl, jenom láska.“

(William Shakespeare)

Bylo zvláštní, jak rychle včera zmizel. Extrémně podezřelé, jak se zachoval. Tenhle týpek má fakt nějaký tajemství. Drhla jsem kartáčkem přední zuby a civěla na svůj pobledlý obličej v zrcadle.

Vidět tě takhle, říkala jsem si, tak se vyděsí a vezme nohy na ramena. Vlasy jsme měla rozcuchané a pod očima se rýsovaly kruhy. Tolik k mému půlnočnímu rozjímání nad jeho sexy zády a hříšným zadkem. V ústech jsem pocítila narezlou chuť krve. Je načase končit se seškrábáváním skloviny.

Musela jsem uznat, že jednou z nejtěžších věcí na světě je: stát před šatníkem a přemýšlet, co na sebe, když vás na snídani pozval někdo tak tajemný a neodbytný jako Gabriel. Založila jsem ruce v bok a přejížděla zrakem po policích.

Červená je po ránu moc agresivní, vášnivá. Silná. Modrá moc něžná. Moc holčičí, nevinná a uboze křehká jako růžová. Hnědou jsem měla velice ráda. Ale to taky nebylo to, co jsem potřebovala. Se zamručením jsem popadla černé tričko s dlouhým rukávem a přetáhla si ho přes hlavu. Asi ho to nepotěší, že mám na sobě tak pohřební barvu, ale konec konců... je to jeho problém.

Seběhla jsem schody, když jsem zaslechla třískání dveří auta. Ve spěchu jsem si uhladila vlasy a natáhla bundu. Proč je tu najednou tak chladno?

Tiše zaklepal na dveře, ale v momentě, kdy jsem se natáhla ke klice, abych mu otevřela, ruce se mi roztřásly a před očima běhaly mžitky.

Objevila jsem se jinde. V jiném domě, v jiné místnosti. Moje šaty mluvily za vše. Byla to také jiná doba.

Zvláštní sen.

Srdce mi nadšeně poskakovalo v hrudi, když jsem se natahovala po klice a otevřela dveře. Z toho úsměvu, který podlamoval kolena, jsem se roztřásla jako osika. „Ááách, Evayleen!“ vzdechl, když mě zahlédl a v jeho tmavomodrých očích se objevily fialové paprsky.

„Gabe!“ vzdychla jsem blaženě a nechala, aby mi políbil ruku. „Tolik jsi mi chyběl,“ přiznala jsem a do tváří se hrnula krev.

„Omlouvám se, lásko, že jsem tě nechal tak dlouho vyčkávat.“ Políbil mě do vlasů a moje ruce se mu obtočily okolo krku. Tak dlouho jsem čekala, až mi dá k tomu příležitost.

„Nikdy už nesmíš odejít.“

Jeho výraz nabral na smutku. „Abys mi neodešla ty, příliš brzy.“

Oči jsem přikovala k jeho plným rtům a proplétala prsty mezi jeho hebkými vlasy. Chtěla jsem ho. Milovala jsem ho.

„Miluju tě,“ vydechla jsem a natáhla se na špičky.

Vzdychl a jeho paže se pevněji semkly kolem mého těla. „Nemáš ani ponětí, jak moc miluji já tebe.“ A s povzdychem spojil naše rty. Okamžitě mě zaplnila absolutní radost, láska prostupovala každou molekulou v mém těle a jeho horké, měkké rty se tiskly k mým. Ruce posouval po mém kříži a tiskl si mě horlivěji k sobě. Zavzdychala jsem proti jeho ústům a téměř nezaznamenala pálení v konečcích prstů.

„Ne, ještě ne!“ zavrčel a ještě pevněji mě sevřel. Šílené horko se změnilo v nehorázné pálení a spalovalo mě to do morku kostí. V uších mi pískalo, až jsem měla pocit, že mi exploduje hlava. Z očí mi vytryskly slzy a v Gabrielových očích jsem viděla jen bolest, dokud mě nepohltily plameny. 

„Evelyn!“ zatřásl se mnou někdo a pískání v uších ustálo. Došlo mi, že jsem křičela. Hlasivky mě bolely a v jeho náruči jsem si připadala slabě. Zděšeně mě sledoval a jeho oči se zdály být zaplavené slzami.

Já jsem řvala. Jako malej fakan, ale plameny, co mě olizovaly jsem stále cítila na rukách. Klečel na zemi a já v jeho náručí, zhroucená. Odhrnul mi vlasy z tváře a starostlivě semknul rty do pevné linky.

„Co se stalo?“ zeptal se opatrně a ve mně se zvedla vlna strachu. Jestli mě teď pustí, budu sbírat střípky svého já ze země velice dlouhou dobu.

Schovala jsem svůj obličej do jeho trička a máčela tričko. Hnus, bolest, pálení, štípání kouře, ukrutná muka v plamenech.

Začal se se mnou kolébat a z jeho hrdla vycházelo tiché: „ššš.“ Po nekonečných pěti minutách, kdy jsem vzlykala, se konečně moje rozhozené emoce urovnaly. Nechávala jsem se objímat těmi pažemi a vstřebávala teplo z jeho těla. Sledovala jsem dlouhé, šlachami pokryté paže s chloupky, které se úhledně stáčely podél. Na muže měl velice nádherné ruce. Ruce a záda byly něco, co jsem uměla zkritizovat na plné čáře, ale zrovna u něj to nešlo.

Opojná kořeněná vůně zaplnila moje plíce. Opřela jsem se tváří o jeho prsa a sledovala, jak se mu hýbou svaly pod kůží, když mi dělal na zádech a na paži drobné kroužky. Bylo opravdu těžké konečně nepodlehnout myšlence, že se mi to objetí líbí... Ale ten přelud ještě stále byl v živé paměti. Opravdu jeho rty chutnají tak sladce? Tak hříšně a božsky zároveň?

„Mám hlad,“ pípla jsem a otočila hlavou, abych nasála další salvu jeho kořenitého aroma. Exotické. Smyslné. S hlavičkou skořice a srdcem cypřiše. Pocítila jsem neznámý pocit deja-vu. Tak dokonalou vůni bych si ale pamatovala, kdybych ji ucítila kdy dřív. Věděla bych to prostě! Uklidňovala mě a ukolébávala do sladkého snu. Nevědomky jsem prsty přejížděla po jeho svalnatém břiše a cítila stahování a roztahování pod jeho kůží, když se nadechoval a vydechoval. Nemohl být snad ani skutečný. Normální chlap by se při náznaku slabosti zdekoval a odjel na druhý kraj světa k Afričanům.

„Půjdeme se najíst,“ souhlasil.

„Nemůžu vstát, prostě to nejde.“

Z jeho hrudi se ozvalo tiché uchichtnutí, když mi ruku vsunul pod kolena a nadzvedl si mě v náruči, jako kdybych byla pírko.

„Asi tě tam odnesu,“ pronesl hravě a posadil na místo spolujezdce. Natáhl se přese mě, aby mi připnul bezpečnostní pás, a vystavil svoje hrdlu mému nenasytnému nosu.

Zhluboka jsem začala nasávat jeho vůni a feťácky přivřela oči. Za takovouhle drogu by se lidi vraždili!

„Hned jsem zpátky,“ omluvil se, když se ode mě odtáhl, a v jeho očích byla malá jiskřička potěšení. Ne, to nebyla jiskřička, to byla jiskra jako kráva!

Sledovala jsem, jak zmizel v útrobách mého domu, a zamračila se. Až bude něco chybět, budu vědět, kde to je. Ani ne po pěti vteřinách vycházel s mým – krásně šedivým – batohem přes rameno a culil se jako natěšené dítě. Zavřel a zamkl – počkat, on ví, kde najít klíče?

Kde mám zápisníček, to si musím zapsat! Gabriel je dokonalý. Přiznat mu to je sebevražda. Dělej idiota namyšlenýho.

Nasedl a nastartoval. „Je ti líp?“

„Když tu sedí moje voňavá droga, tak o moc,“ vypustila jsem neuváženě. Úsměv se rozlil jeho tváří a podíval se nadšeně mým směrem.

„To máš štěstí, že jsi nechala klíče na stole, jinak by je droga ještě teď hledala.“

„Kam pojedeme?“ zeptala jsem se a neuvědomila si, že se přesouvám na sedadle blíž k němu. Zatracený pás!

„Na snídani,“ odpověděl jednoduše a rozjel se.

„Děkuju,“ zašeptala jsem po chvíli jízdy a jeho ruka se z řadící páky přesunula k mým spojeným v klíně.

„Já děkuju,“ hlesl.

Obočí mi vystřelilo vzhůru. „Za co?“ vyhrkla jsem překvapeně.

Otočil se ke mně se sladkým úsměvem. Och, chci ho políbit a to se ani neznáme tak dlouho! Kuš, Evelyn! „Mohl jsem tě obejmout a konejšit. Ačkoliv nerad vidím, když pláčeš.“

„Jak ses vlastně dostal dovnitř?“ pronesla jsem se známkou nejistoty. Nepamatuju si, že bych otevřela.

„Zaklepal jsem, slyšel jsem tvoje kroky, klika se posouvala dolů a najednou se dveře s třískotem otevřely a narazily ti do kolene, když jsi omdlela. Tuším, na koho máš takovou reakci.“ Uculil se. Sakra, on se culil?! Mě?

„Na koho?“

„Na mou přítomnost.“ Ta sebejistota v jeho hlase byla snad i hmatatelná.

„A já myslela, že jen na literaturu jsem schopná takhle reagovat.“

„Literaturu?“ zněl překvapeně. Ou yeah!

„No vždyť víš! Ta kopa knížek. Knížky – to jsou ty věci, co maj stránky a na těch stránkách jsou písmenka. Celý je to k tomu svázaný a přilepený-“

„Evelyn,“ povzdechl si poraženecky a úsměv prozářil jeho tvář. Líbil se mi, když se usmíval. „Nejdřív knížky a pak ten super žhavý pohled, který na mě vždycky vrhneš. Chápu. Takže příště ti místo leknínu přinesu knihu?“

Překvapeně jsem se k němu otočila. Příště? Super! Neodehnala jsem ho od sebe!

„Můžeš i ten leknín.“ Nervózně jsem si skousla ret a mrkla po očku k němu. Usmíval se jako sluníčko. Och, on byl slunce. Slunce severu.

„Dobře,“ přikývl a zaparkoval před malým bufetem asi pět minut od školy. Moc dobře věděl, jak na mě. „Doufám, že nemáš nic proti obyčejné kavárně, ale usoudil jsem, že se tu budeš cítit nejlépe, když je hned za rohem tvoje škola. Nebudeš tikat okem po hodinkách.“ Mrkl na mě a v mžiku otevíral moje dveře a odpoutal pásy.

„Už ti někdo řekl, že jsi až nechutně praktický a pozorný?“ utrousila jsem a zamračila se.

„Všiml jsem si toho, že na to nejsi, jak se zdá, zvyklá. Co je?“ zeptal se, když si všiml mého výrazu.

„Zapomněla jsem na kabát a rukavice,“ osvětlila jsem a skousla si ret. Hm, to bude teplíčko dneska. Ironicky myšleno. Jestli mi neupadnou do večera prsty, budu si tleskat.

Pomohl mi vstát a přivinul mě k sobě. „Zatím to vyřešíme takhle,“ protřel mi ramena a obtočil okolo mě svůj černý kabát. Ani jsem si nevšimla, jak je pěkně oblečený. Ale u něj by mě to nemělo překvapovat.

Vděčně jsem se k němu přimkla a obtočila ruce okolo jeho pasu. „Už mi bude teplo,“ zavrněla jsem, zatímco zamykal auto a vedl nás dovnitř.

„Jedno latté a černý čaj,“ řekl okamžitě objednávku, sotva jsme vešli, a číšník jen přikývl. Bylo tu příjemné teplo. Sice ne tak příjemné jako to Gabrielovo, ale přeci jen... nemrzla jsem.

„Černá, sluší ti,“ pokývl znalecky hlavou.

„To je dobře,“ usrkla jsem latté a sledovala ho. Okolo jeho těla byla nádherná nazlátlá záře. Uvažovala jsem, jestli to je odraz té světle žluté barvy, kterou tu byly vymalované zdi, ale nezdálo se mi. Oříškově hnědé vlasy, které měl nakrátko střižené, se na konečcích lehce kroutily, jako kdyby nosil doteď čepici nebo kšiltovku. Tmavé řasy se nepatrně zachvěly a plné obočí měl uvolněné. Stejně jako ty rty, které mě k sobě vábily téměř magnetickou silou. A já byla ten slabej, ubohej magnet s minusovým nábojem, který se k němu brzy přilípne a už nepustí. Vypadal vyrovnaně. Jako kdyby si užíval tu chvíli, že je tu se mnou. Tak o tom sní každá holka! Kmital lžičkou po obvodu šálku a sledoval moje ruce.

„Co je?“

„Nic, jen jsem přemýšlel, že tu dělají vynikající palačinky, a věřím tomu, že ti velice chutnají.“ Mrkl a napil se. „S nutellovou náplní.“

Moje lžička hlasitě cinkla o sklenici, když jsem se otočila k číšníkovi, který se zničeho nic zjevil vedle nás s otázkou: „Dáte si něco k jídlu?“

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cena touhy - Quärtus: