OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Cena touhy - Tercius

01.11.2012 (19:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 988×

3. Tercius

Satan ruce spráská, maso v hubě mlaská

„To je snad zlej sen!“ Praštila jsem hlavou do stolu a vrtěla čelem na tvrdém povrchu. „Zasraná, podělaná seminární práce!“ Zvedla jsem rozčepýřenou hlavu k zrcadlu a sledovala obtisklou klávesnici na tváři.

Budíček hlásal slastné ráno, které nutí každého do školy – i za cenu zmrzlých půlek. Během chvilky jsem přelítla přes celou místnost a spěchala do koupelny, upravit fazónu. Když ani po deseti minutách oplachování ledovou vodou nešel obtisk dolů, kapitulovala jsem ve své marné snaze o své zkrášlování.

„V životě jsem neviděl tak uspěchanou dívku,“ zasmál se v dáli hlas a mně se podařilo upustit klíče.

„Víš, proč se na dveře píše K+M+B?“ nechal viset otázku ve vzduchu. Otočila jsem se nasupeně pohledem ke Gabrielovi. Opíral se ležérně o svůj jeep a sledoval mě s neskrývaným pobavením. Cvok. A jak ví, kde bydlím?! „Znamená to: klíče, mobil, brýle.“

Zavrtěla jsem hlavou nad jeho šíleným smýšlením. „Není slunečno,“ podotkla jsem kysele, aby se neřeklo. „A jak víš, kde bydlím?“

Nadzvedl své husté obočí a sledoval mě zpod dlouhých řas. „Zapomněla sis něco v knihovně,“ zašeptal a překonal těch pár kroků, co ho ode mě dělilo. Tyčil se nade mnou jako Socha svobody a stejně majestátně se snad i cítil.

Pozvedla jsem obočí. Na to mu neskočím.

„Na deskách od skicáku byla udána tahle adresa, tak jsem doufal, že ti je budu moci vrátit a následně snad pozvat i na ranní kávu, nebo odvézt do školy, když nestíháš, a pak tě z ní vyzvednout – snad poškolní pozvání na kolu také neodmítneš.“ Vytáhl odnikud desky a já zděšeně zírala na svůj poklad v jeho rukách s dlouhými prsty.

„Tys mi je ukradl?“ obvinila jsem ho neprávem a vyškubla je od něj.

Koutky rtů mu zacukaly a šibalsky mrkl. „A co když ano? Necháš mě tě odvézt tam i zpět?“

Zamračila jsem se. Tohle se mi tak zatraceně nelíbí! Ale zároveň to znělo tak lákavě a on byl tak sexy. „Žádný podrazy!“ varovala jsem ho s ukazováčkem před nosem.

„Takžeee...“ protáhla jsem počátek ničeho. Nevěděla jsem, co říct, a jeho debilní klidný úsměv, zatímco svíral svými dlouhými prsty volant, mi to nezlehčoval. Vypadal tak hříšně a nevinně zároveň! Nevěděla jsem, jestli ho chci praštit nebo začít líbat. Moje emoce si dělaly, co chtěly.

„Můžeš si mě prohlížet, jak dlouho chceš, ale abys pak nezačala křičet.“

„Proč?“

„Protože až zastavíme před školou a dál budeš civět, nechám tě v tom a pak si celý den bude každej špitat, že jsi seděla v autě Gabriela – toho novýho tajemnýho týpka – a civěla na něj stylem, jako kdybys ho chtěla sníst.“ Otočil ke mně hlavu s pobaveným výrazem.

„Nečekala jsem tak dlouhou odpověď,“ zabručela jsem a stočila zrak k okýnku. „Na tvou inteligenci.“

Periferně jsem zahlédla cukání ramen. Zadržoval smích. Fajn. „A jaká podle tebe má inteligence je?“ Zaparkoval svůj božskej jeep na školním parkovišti a otočil se ke mně.

Srdce mi poskočilo a začalo freneticky zdrhat kupředu. Můžu se tu buď zhroutit z toho kolena-podlamujícího pohledu, nebo neslušně vybafnout něco, abych mu srazila hřebínek. Měl super oči. Tak zvláštně zabarvené do fialova. Nebo jsem si to nalhávala?

Tmavý oceán si mě dál trpělivě měřil. Vyčkával odpověď.

Promnula jsem mezi prsty lem tašky a oči ve škvírkách byly zaražené raději do palubky. Hlavně mu nezírat do očí, přesvědčovala jsem se. „Značně omezená!“ Vyšpulila jsem rty a vyskočila z jeepu.

Pohledy nejméně tuctu studentů se stočily ke mně a probodly mě závistivými pohledy. Kdyby věděli, jak je otravný, tak by tak nečuměli!

Netrpělivě jsem bubnovala tužkou o své poznámky. Poslední hodiny ve škole mě vždy dokázaly pořádně vytočit. Byly to ty nejnudnější, nejzbytečnější předměty, které neměly co dočinění s prospěšností v životě. Gabriel se mi plížil myšlenkami a ať jsem se podívala kamkoliv, nemohla jsem si pomoct si ho tam nepředstavit, jak stojí a usmívá se na mě s leknínem v ruce.

Nepříjemně jsem se ošila, když jsem se načapala nad svými hříšnými myšlenkami. Do zad mi vypaloval David díru a přísahám Bohu, že jestli do pěti minut nepřestane, vypíchnu mu tou tužkou oko.

„Slečno Meadowsová, nenudím vás – znova?“ zavrčel za tento týden druhý učitel.

Můj pohár trpělivosti s vypalováním děr do zad přetekl a postavila jsem se. „Nikoliv pane, jen bych poprosila, zda byste nepožádal pana Blacka, ať nevypaluje otvory do mých zad svými pohledy a raději také vnímá vaši hodinu.“ S pocitem zadostiučinění jsem si sedla a když zbytku třídy scvaklo, co jsem řekla, dali se do hlasitého řehtání.

„Davide, slyšel jste Evelyn,“ přikývl lektor a dal se do svého výkladu o marxistické filosofii. Po zbytek hodiny mi nezůstalo nic jiného na práci, než čmárání si pidi leknínů do sešítku.

Chodba byla jako obvykle přeplněná. Desítky studentů, co skončily výuku, spěchaly co nejdál od prokletých tříd a šlapaly si po botách. Prosmýkla jsem se davem a úlevně přiskočila ke své skříňce. Začala jsem zadávat číselnou kombinaci, když mi na dvířka přistála něčí ruka.

„Hele,“ začal mužský hlas a já otočila hlavu k tomu nevychovanci. David. „Nemusíš být hned tak nepříjemná,“ přemlouval mě a tlačil svou dlaní na můj klíč k vysvobození ze školy. Potřebuju si jen vzít knížky a zdrhnout.

„Na to, že je září, začínáš s flirtováním poněkud brzy,“ odsekla jsem. Snažil se už minulý rok a popravdě... dost mě to vytáčelo.

„Evelyn,“ vydechl zmučeně.

„Davide, dej tu ruku z mý skříňky dolů.“

Na moment se jeho tváří mihla prosba, kterou vzápětí vystřídalo hrdinství. „Ne,“ odpověděl a ještě víc zatlačil na skříňku.

„Vyhloubíš mi do ní díru. Stejně jako před chvílí do mých zad,“ prskala jsem. „Dej tu pracku dolů.“

„Nebo co, Meadowsová?“ přiblížil se blíž svým hezounkým obličejem ke mně, když jsem cítila teplo, přelévající se celým mým tělem.

„Nebo zemřeš,“ vydechla jsem a skřípala zuby. Ani nevím, proč jsem to řekla. Cítila jsem to tak a najednou se to ozvalo z mých rtů. Tohle jsem nebyla já – nebo ano?

„Nech ji na pokoji,“ozval se vedle nás hlas a Davidova paže ihned zmizela z mé blízkosti. Gabriel se jako zjevení octl vedle něj a bolestivě mu drtil rameno.

David zděšeně zíral nejdřív na mě a pak na Gabriela. Ozvalo se křupnutí a David začal couvat dál od nás.

„Nepřibližuj se už nikdy k Evelyn,“ zavrčel a pustil ho.

Několik studentů se začalo zvědavě zastavovat a zírali na to, co se děje. Gabrielovy ruce byly okamžitě na mé tváři a zkoumavě si ji zvedl ke svému obličeji.

„V pořádku? Neublížil ti?“

Byla jsem zhypnotizovaná jeho očima. Och, snad necítí, jak mě celé tělo pálí, když mě takhle drží a kolena se mění v želatinu! Temné hlubiny oceánu se vpíjely do čokolády v mých očích a jeho palec mi začal na tváři dělat kroužky a přejíždět něžně po líci.

Neschopná pohybu a slova jsem čekala, co udělá.

Stisk jeho dlaní povolil a jeho tvář se oddálila. „Pojď, zmizíme odsud,“ kývl na mě hlavou a já jen omámeně odemkla, vhodila učebnice a vzala si rozečtenou knihu.

Vytrhl mi z ruky batoh a přehodil si ho přes záda. Partička roztleskávaček se zastavila ve svém štěbetání a obdivně ho sledovaly. Co na něm jen viděly, že se zastavily? Dovolila jsem si se na něj podívat a hned mi to došlo. Vypadá božsky, zachoval se jako rytíř ze středověku a nese mi tašku, nejspíš hodlá otevřít i hlavní dveře, jakožto pravý gentleman.

„Meadowová ho zná?!“ zaslechla jsem za sebou překvapené šeptání, když jsme vyšli ze školy.

„Jak to, že na tebe lidi reagují takhle?“ otočila jsem se na něj s otázkou v očích, když jsme scházeli schody k parkovišti.

„Proč na mě takhle nereaguješ taky ty?“ vrátil mi to i s navijákem.

Skousla jsem si spodní ret a zastrčila si pramen vlasů za uši. „No, nejspíš se musíš víc snažit.“

Došli jsme k jeho autu a ihned mi otevřel dveře spolujezdce. „Však teď jsem se jen rozehříval,“ zasmál se a usadil mou tašku na zadní sedadlo. Během chvíle seděl zpátky za volantem a startoval. V kapse mu zapípala zpráva a on vytáhl telefon. Hnusně se na něj zamračil a strčil ho zpátky do kapsy.

Kdopak mu to psal?

Pohrávala jsem si s lemem – tentokrát – svého svetru a na jazyku mě začala pálit otázka. Bála jsem se zeptat, možná by se mi odpověď mohla tak zprotivit, že by se mi zhnusil i samotný Gabriel, ale tomu se těžko věřilo.

Zhluboka jsem nasála vzduch do nozder a otevřela ústa. „Jak jsi věděl, že mám ráda lekníny?“

Jeho pohled se na moment zasekl na vozovce a strnule sledoval silnici před nimi. Stromy, které ji lemovaly, byly pokryté ledovými křišťály a při sebemenším pohybu se zatřpytily.

„Jsi tak krásná jako leknín. Čistá-“

„Aha?“ přerušila jsem ho a zkoumala linii jeho čelisti. Byla nádherně ostře řezaná. „Takže jsem pro tebe leknín?“ pozvedla jsem obočí. Ta super nerozbitná hračička, kterou jsem včera naštěstí nezvládla rozflákat ani vycucat jako únorový led.

„Jsi mnohem víc, než leknín.“ To bylo tajemný.

Hodlala jsem zrušit vážnou konverzaci. Byl tak smrtelně vážný, až mě to popravdě děsilo. A vzrušovalo. To byla ale další z věcí, které jsem si nechtěla nechat připustit, stejně jako v pěti letech fakt, že Santa Claus neexistuje. „To je fakt, dozvěděla jsem se, že jsem z rodu homo sapiens a k tomu umím výborně ignorovat okolní svět.“

„Já vím,“ povzdechl si a zaslechla jsem v tom i stopu melancholie. Zastavil před podezřele známou budovou. Párkrát jsem pro jistotu zamrkala do přítmí, které tu způsobovala pátá hodina odpolední, ale domeček se nezměnil. Zavezl mě domů?

„Zítra tě vyzvednu na půl devátou, musím jít něco vyřídit, takže se mi nepovede zlepšit ti dnešní odpoledne.“

Omámeně jsem přikývla.

Povzdechl si a odepnul svůj pás. „Mimochodem, jsi taky určitě unavená ze školy.“

„Jo, jako kdybys mi četl myšlenky,“ přiznala jsem barvu a začervenala se. Lezla jsem ven z auta a přešla k okýnku řidiče.

Znovu se na mě pousmál. Jak může mít někdo tak žhavý úsměv?

„A co když je čtu?“

„Tak v tom případě zmiz, než se propadnu do pekla.“

Viditelně s sebou cukl a zapnul pás. „To se nikdy nestane.“ Motor hlasitě zavrněl. „Zítra, nezapomeň, Evelyn.“ A se zaskřípáním gum auto začalo mizet v dáli.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cena touhy - Tercius: