OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Cena touhy - Quïntus

05.11.2012 (19:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1009×

5. Quïntus

Avšak tebe a mne On nikdy zničit nemůže.
Změnit nás, ano, to možná lze. Však přemoci nikdy ne.
My totiž z věčné podstaty stvořeni jsme, a musíme válčit
s ním, chce-li si s námi začít boj.

(Lord Byron 1821)

Snad poprvé ve svých vlastních dějinách jsem nevnímala hodinu historie výtvarného umění. K nosu jsem si stále úpěnlivě tiskla ruce, které byly zabalené v teplých Gabrielových rukavicích, a fetovala vůni skořice a cypřiše.

„Miluju čokoládu.“

„Miluju pohled na tebe, když ji jíš.“

„Moc mě tím nekrm, abych nebyla najednou kulička. Táta mě furt peskuje, že bych pak byla hnusná.“

„Tou jsi nikdy nebyla.“
„Jak to myslíš?“

„Jsi nádherná a jedinečná, vždy budeš krásná.“

Ještě teď jsem se při vzpomínce na jeho slova začervenala.

„A kolik holek jsi doteď měl?“

„Hm...“

„Jsi svobodný?“

„To jsou mi otázky.“

„Jsem zvědavá.“

„Jsem svobodný. Dlouho...“

„Tomu se těžko věří.“

„Stalo se něco, co mě donutilo se dobře rozmýšlet nad vztahy.“

„Vykastrovala tě?“

„Zemřela.“

Bolest v jeho hlase byla cítit. Myslela jsem, že puknu zlostí, jak hloupá jsem byla a jak neuváženě jsem se ptala. Chtěla jsem si nafackovat, ale když mě chytl za ruku a usmál se, bylo to pryč.

„Kolik ti vůbec je?“

„Je to důležité?

„Gabrieli, pro mě je to víc než důležitý, vědět primitivní otázky.“

„Něco na tom bude. Je mi čtyřiadvacet. Co se ještě dál říká? Libí se mi dlouhovlasé brunetky se zelenými kukadly a plnými rty.“

„A tvoje příjmení?“

„Watcher.“

„Watcher?“

„Jop.“

Zase ten pocit, kdy jsem se snažila si rovzpomenout, co mi to říkalo. Nic.

„Roku 1907 se potkává Georges Braque, syn malíře pokojů, s Pablem Picassem, který v té domě domalovával dnes již legendární Slečny z Avignonu. Tato rozměrná figurální kompozice způsobila, že oba umělci pracovali následující čtyři roky v těsném společenství a rozvíjeli zcela nový styl v umění. Kdo byl vlastně takovým předchůdcem kubismu? Slečno Meadowsová?“

Nečekala jsem, že mě učitelka vyvolá. A už vůbec ne o hodině, kdy jsem poprvé byla mimo. Sklouzla jsem rukama do klína a polilo mě horko. „Jak zněla otázka?“ pípla jsem nejistě. Seřve mě a budu v prdeli. Může mě vyhodit se vší plechárnou ven!

„Předchůdce kubismu.“

Skousla jsem si ret a jazykem cvrnkla o přední zuby. „Cézanne?“

Oči profesorky zajiskřily nad odpovědí. „Správně!“

Zhluboka jsem si oddechla a přišpendlila oči k tabuli, kde jsem si přemítala Gabriela. Nechtěla jsem, ale jinak to nešlo. Měla jsem ho před očima, fetovala jeho vůni, které jsem se nemohla nabažit, a skrývala na rtech přitroublý úsměv. A ten lehce nakřáplý, sexy hlas. Ten způsob, jakým říkal moje jméno... Jako kdyby mu působilo samotné vyslovování rozkoš. Začervenala jsem se a zkřížila nohy, abych zamezila mravenčení ve spodní partii těla.

„Kubisté hledají způsob, jak zachytit trojrozměrnost věcí, aniž by se tím porušila dvojrozměrnost obrazu. Dochází proto k rozbití a rozložení na jeho části tím, že tyto části, nazírané z různých pohledů, jsou na plátně zobrazeny najednou a vedle sebe v ploše. Je tedy přirozené, že z obrazů kubistů vymizela téměř krajina – zátiší, které převládalo, jim umožňovalo daleko více experimentovat.“

Ta ženská do toho byla zabraná jako šílenec. Se zazvoněním všechny židle zavrzaly a kvanta studentů mizela ze třídy. Samozřejmě jsem mezi nimi nesměla chybět. Sotva jsem ale vyšla ze dveří, strhly mě na stranu dvě paže.

„Ty se mi vyhýbáš!“ obvinila mě Loren.

„Nevyhýbám!“ bránila jsem se.

„Vyhýbáš – nezapírej to, Evelyn! A povídej! Prej se na tebe lepí pan záhadný!“

S povzdechem jsem se podívala do jejích modrých očí. „Řekl kdo?“

„Viděla vás včera půlka školy, když tě zachránil ze spárů Davida Sparkse! Halooo! Princezno zaslepená! Prý vypadal jako Bůh pomsty s ještě víc sexy zadkem!“

„Bože,“ vydechla jsem nasupeně. Už si jeho pozadí všimlo víc lidí. Katastrofa!

„Nechceš nás seznámit?“ zamrkala na mě.

Čelist mi skončila na podlaze a ztěžka jsem ji zvedala zpět. „Cože?“

„Dělám si srandu, mám přece Johna!“ máchla rukou a zazubila se na mě. „Staví se dneska pro tebe? Počkej – ty máš novej kabát?“

„Ne, to je jeho, já si zapomněla svůj doma-“

„Chytrá holka!“ pochválila mě.

„Nebylo to úmyslně!“ bránila jsem se. A k druhé otázce... Myslím, že ne, nestaví,“ odvětila jsem popravdě. „Přivezl mě ráno-“

Loren nadšeně vypískla a honem si rukama zacpala pusu.

„Takže svůj denní limit promrhal,“ uzavřela jsem to a odemykala skříňku.

„Nebuď blbá, Evelyn, je žhavej, jde po tobě, líbíš se mu – víš, co to znamená? Rovnice vychází na plus milion procent!“

„Co to je za rovnici, Loren!“ S dalším zaculením se uchichtla a zamávala na mě. „Uvidíme se ještě!“

A za rohem jsem si všimla důvodu jejího rychlého 'vypaření se' z mé společnosti. Zavěsila se Johnovi na krk a slíbávala z něj kůži. Na to jsem se nepotřebovala dívat.

„Gabriel Watcher...“ zazněl mi jeho hlas v hlavě. „Zemřela.“ Přemýšlela jsem nad tím, jaká asi byla. Nikdy jsem se na tu otázku neměla ptát. Byla jsem nevychovaná. „Jsi tak krásná jako leknín, čistá... - Takže jsem pro tebe leknín? - Jsi ale mnohem víc než leknín.“ S povzdechem jsem vytáhla z batohu skicák, který mi přinesl, a přelistovala na prázdný list. Zbytek knížek mi sklouzl okamžitě z rukou, když jsem si všimla dokonalého detailu rukou. Bylo to kompozičně naprosto perfektní, prsty ke mně doslova vystupovaly z papíru, a jemně svíraly vzácný květ. Krev mi ztuhla v žilách, když mi to došlo. Byl to.... - byl to... Květ leknínu v mých rukách.

„Neměl by ses jí plést do cesty,“ zašeptala žena a kráčela ke shrbené postavě. Postava stála na okraji útesu a zírala do černých hlubin. Člověk by takový skok nepřežil.

„Já vím,“ vydechl. „Ale její duše mě vždy vábí, je jako magnet.“

„Moc dobře víš, jak to vždycky končí.“ Leoniny vlasy poletovaly okolo jejího obličeje a vítr posouval blíž ke Gabrielovi.

„Vím,“ zašeptal a z očí mu stekla slza. Skutálela se z jeho tváře a roztříštila o hrot skály.

„Alespoň jeden její život bys mohl prodloužit... řekněme o posranejch deset let.“

„Sama víš, že to nezvládnu,“ oponoval a otočil se k ní. Jeho hnědé vlasy se zuřivě stáčely na spánku a modré oči fialově zazářily. Tolik bolesti bylo vepsáno v jedné tváři!

Leona si sundala huňatý kožich a přiblížila se ještě víc ke kraji. Černá košile s hlubokým výstřihem a korzetem okolo pasu jí slušely. Mráz křupal pod botami, které po chvíli také skopla.

„Kdybys ji miloval, tak jak tvrdíš, dokázal bys všechno. I žít bez ní.“ Stoupla si před Gabriela a sledovala jeho zmučenou tvář. „Kolik ještě jsi schopný toho zvládnout? Kolikrát musíš vidět umřít další a další tělo?“

„Duše je věčná,“ zavrčel a ignoroval to, co se mu snažila říct. „Jsem tu, jen abych viděl znovu a znovu její úsměv.“

„Tak to seš v řiti, Gabrieli.“

„To ty taky,“ uculil se a jeho oči se zahleděly do dálky.

Lea jemně uchopila jeho tvář do rukou a políbila každé pomalým, něžným polibkem. „Neposer to moc brzo,“ zašeptala na něj, než se odrazila od útesu a s hlasitým výskotem se neřítila tmou.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cena touhy - Quïntus: