OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Blízko smrti - 2. část

03.03.2013 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 688×

2. kapitola

Cornner City, 2004

Cestou domů už byla Meagan klidnější a pomalu si začínala zvykat na auto.

Už jí tolik nenahánělo hrůzu, sedět opět v nějakém dopravním prostředku. Nikdy by už však nezasedla za volant s úmyslem řídit. To rozhodně ne.

Raději bude chodit pěšky nebo jezdit na kole. Stejně ještě nemá od udělení trestu řidičák. Sebrali jí ho a nejspíš ho dostane až za pár měsíců.

Projížděli okolo pozemků jejich rodiny a ona zatoužila vystoupit z auta, dojít k pasoucím se koním a konečně se projet. V dálce viděla úplně čisté nebe a velké zelené kopce. Na ně často šplhali a pozorovali západ slunce.

Milovala zdejší krajinu. Tady si vždycky odpočinula. Bylo to lepší tady, než žít někde ve městě.

Když přijížděli domů, srdce jí začalo tlouct rychleji. Jako by ji měla pohltit panika. Do mysli jí vniklo tolik vzpomínek, že jí z toho začala bolet hlava. Vzpomněla si na první projížďku na koni, první setkání s Nathanelem i na noc, kdy se odtud vyřítila, jak neřízená střela.

„Jseš připravená se znovu setkat s rodinou?“ zeptal se Mathew, který vytáhl klíčky z auta. „Diana pro tebe připravila uvítací oslavu. Neměl bych ti to říkat, ale buď raději připravená.“

Jo, její matka nikdy nezklamala. „Takže se mám připravit na dům plný šelem?“

„Možná. Nevím, kdo všechno přijel.“ Pochyboval o tom, že by pozvala celé příbuzenstvo. „Znáš Dianu, když už dělá nějakou oslavu, chce, aby hlavně vynikla ona.“

To jí bylo podobné. Vždycky pozvala snad všechny z rodiny i lidi z druhého kolena, které vůbec neznala, aby dokázala, kolik má majetku a co všechno si může dovolit.

Doufala, že tentokrát to její matka nepřehnala. Neměla náladu na ty snoby.

Meg vystoupila z auta a ovanul ji mírný studený vánek. Za ty dva roky ve vězení zapomněla, jaké to je, svobodně stát na zemi a kochat se přírodou.

Prohlédla si dům. Vůbec se za ty čtyři roky nezměnil. Pořád měl tu svou mírně béžovou barvu, balkony ohraničené tenkými ozdobnými mřížkami, čtyři velké sloupy, které podpíraly dům, a velké hnědé dřevěné dveře, u kterých byly posazené květiny. Tenhle rodinný dům tu stojí už pár let. Postavil ho její několikátý pradědeček s pomocí několika otroků. Od té doby prošel dům několika rekonstrukcemi.

Pohlédla na bratra. „Přijela i Elssie? Ráda bych ji viděla. Od té doby, co mě zavřeli, jsem od ní dostala jen několik dopisů. Prý byla v New Yorku. Musí mi o tom městě vyprávět.“

Elssie Jeffersonová byla Matheowa přítelkyně a Meganina dlouholetá kamarádka. Když zmínila její jméno, bratr se mírně ošil. Něco nebylo v pořádku.

„V New Yorku ještě je.“ Nadechl se a zaměřil pohled někam do dálky, kde se pásli koně. V jeho pohledu spatřila smutek a bolest. „Rozešli jsme se, asi před pár týdny. Odjela do New Yorku za sestrou. Chtěla tam žít s rodinou.“

Přešla k bratrovi po kamenité cestě a dala mu ruku na rameno. Věděla, že to je pro něho těžké. Elssii vážně miloval. Viděla mu to pokaždé v čokoládových očích. Žádný chlap nekoukal tak zamilovaně na ženu, jako on na Elssii. Ani Nathanel neměl takový sladký pohled, když se na ni díval.

„To je mi líto. Proč ses nevykašlal na Corner City a raději neodjel s ní?“

„Nabízel jsem jí to, ale ona byla proti tomu. Nevím proč, ale poslední dobou byla jako vyměněná,“ vzpomněl si na Elsii. Na tu krásnou Elsii, která byla plná humoru a nikdy se nepřestala smát. Miloval na ní její dlouhé, rovné, karamelové vlasy do pasu, velká usmívající se ústa a krásné velké zelené oči zářící upřímností a láskou. Vůbec v sobě nezapřela brazilské předky.

V posledních týdnech doopravdy byla jak vyměněná. Vzpomínal si, že jednou za ní přišel zezadu a objal ji. Cítil, jak se lekla, a pak se odtáhla. Bylo to téměř na denním pořádku. Jako by čekala, že by jí někdo měl přijít ublížit. Vůbec se nepodobala té suverénní ženě, která vždy říkala na plnou pusu, co si myslí, a nikdy se nenechala zastrašit.

Pokoušel s ní mluvit, ale ona jako by si okolo sebe vytvořila nějakou ochrannou bariéru, kterou nemohl prolomit.

Nakonec přišly hádky a pak rozchod. Připadalo mu, jako by se do New Yorku za něčím honila. Tolik by jí chtěl pomoct, kdyby věděl, o co jde. Byla to jediná žena, které dal celé své srdce. Nehodlal to už nikdy zopakovat.

„Zdá se, že je naše rodina ohledně vztahů prokletá,“ pomyslela na Nathana. I jejich vztah nevyšel.

„Tak pojď, nemá cenu přemýšlet nad minulostí, když nás čeká budoucnost.“

Oba vešli do domu a Meagan čekala, kde co na ni vyskočí. Nenechala se však svou rodinou zastrašit, i když jsou někteří pěkní prevíti, šelmy, co pasou jen po majetku.

Když vešli do domu, objevilo se před nimi na pravé straně velké točivé schodiště, které bylo osvětlené bodovými světly. Vedle něho na levé straně se schovávalo černé piáno, na kterém tak rád hrával otec, než přestal komunikovat a vnímat okolní svět. Ještě teď slyšela pomalou melodii z piana, kdy jí hrál tóny a ona zpívala. Stoupla na dřevěnou podlahu domu. Konečně doma!

„Vůbec se to tu nezměnilo. Matte, přineseš mi, prosím tě, kufr?“ Pokývl hlavou a zmizel venku. Ona zatím měla čas si prohlédnout dům. Nezdálo se, že by v domě měla být nějaká návštěva.

V první řadě si to namířila do obýváku. Vedly do něho velké bílé dveře se zlatou klikou. Když za ni zabrala a vešla dovnitř, čekalo na ni překvapení.

„Vítej doma, Meag.“ Všude se rozprskly konfety a radostný smích.

Jí to přišlo jako přetvářka. Teda u většiny z nich.

Porozhlédla se po místnosti a spatřila tetu Zeldu, strýčka Charlese a jejich dceru Stelu. Na ty se usmála. Snad oni jediní, co byli v místnosti, jí chyběli.

Stela se hodně změnila, uvědomila si Meagan. V dopisech jí Stela oznámila, že je znovu těhotná a nejspíš čeká vytouženého chlapečka. Dříve k uším krátké blond vlasy měla pod ramena a leskly se jí v nich dva hnědé pramínky po stranách. Zářila jak sluníčko. Byla šťastná. Aspoň, že jí všechno vycházelo, tak jak mělo.

Její matka Zelda vůbec nezestárla. Pořád měla svoji milou tvář bez známky vrásek. A Charles? Stále víc jí připomínal otce. Nebylo divu. Vždyť byli bratři. Charles je asi o dva roky mladší.

Pohledem sjela na druhou stranu. Tam stála její matka a matčiny věrné kamarádky Barbara a Bessy. Její kamarádky byla dvojčata. Vůbec si nebyly podobné. Každá byla jiná, ale jedním si přece byly podobné. Obě měly stejně chladné srdce jako Meaganina matka.

Vzadu stál pár Brownových. Divila se, že je matka pozvala. Nikdy se neměli v lásce. Meagan je taky nemusela. Byli falešní a vždy jim šlo o jedno. O majetek! Otce navštěvovali jen proto, aby jim něco málo odkázal.

Radostný smích přehlušila její matka: „To ani neobejmeš svoji matku, Meag?“

Neměla nejmenší chuť ji objímat. Byla s ní sice v nemocnici a byla to ona, kdo ji držel nad vodou společně s Mattem a Stelou, ale pořád k ní cítila hořkost. Nedokázala jí odpustit tu sviňárnu se závětí. Přinutila se a obejmula ji. Ucítila drahý parfém Chanel číslo pět, Diana si na něm zakládala. Nikdy si nekoupila jiný. Popravdě, vůbec nevoněl. Spíš smrděl. Nedalo se to ani popsat jak. Ale když je to drahá značka, tak proč ji nekoupit, že?

„Koukám, že jsi nezaváhala a pozvala jsi skoro celou rodinu.“ Hlas měla zabarvený trpkostí.

„Musela jsem. Vždyť se mi vrátila moje dcera.“ Její tvář ale vůbec radostně nevypadala. Měla chuť se ušklíbnout jako neposlušné děcko. Neudělala to. Hrála stejnou přetvářku. Nechtěla dát totiž matce příležitost, jak se znova pohádat. Jednou to stačilo. Nechtěla se hádat na veřejnosti. Hádky raději řešila mezi čtyřma očima.

„Meagan, tolik jsi nám všem chyběla,“ došla ke mně Stela a já ji pevně objala. A pak i další hosty, které jsem měla v lásce a které jsem důvěrně znala.

„Taky jste mi chyběli. Teď už ale dost, jinak se tu asi rozbrečím,“ otřela si jednu neposlušnou slzu z tváře. Bylo toho na ni moc. Vidět znovu svou nejlepší kamarádku společně s její rodinou pro ni znamenalo hodně.

Oslava nakonec proběhla v přátelské atmosféře. Nemohla si stěžovat. Každý se bavil a ona měla čas prodiskutovat mnoho věcí se Stelou. Domluvily se na ranní kávu, kdy si budou moci promluvit o samotě. Celou dobu se rozhlížela po místnosti. Byla hloupá, když čekala, že se ve dveřích objeví Nathanel. Chtěla ho vidět, i když v ní po celé roky dřímala zlost.

Ani netušila, jak by se zachovala, kdyby ho viděla. Možná by měla chuť mu pořádně naložit. To ale říkala její mysl. Srdce říkalo úplně něco jiného.

A to ji štvalo. Pořád do něj byla hloupě zamilovaná, jako nějaká školačka.

Když všichni odešli, bylo už téměř poledne. Mathewa zavolali do práce na úřad šerifa, a tak zůstala s matkou doma o samotě.

Seděla v obývacím pokoji a pila víno. Matka stála u okna a vychutnávala si cigaretu.

„Jak dlouho máš v plánu tu zůstat, Meagan?“

„Tak dlouho, jak to půjde.“ Zvedla se z pohovky a položila prázdnou skleničku na stoleček, kde byly fotografie rodiny. Všichni se tam usmívali. To byly ještě dobré časy.

„Přece jsi nezapomněla, že musím dát ještě do pořádku tu závěť? Pochybuju o tom, že jsi ten problém vyřešila sama.“

Diana nadzvedla jedno dokonale udržované obočí. „Nemusíš. Já se o to postarám.“ Její obličej byl úlisný a ona hned poznala, že by se o nic postarat nechtěla. Majetku by se nikdy nevzdala. Zvykla si na peníze a luxus.

Před tím, než si vzala Bena Ryana, byla pouze obchodnicí. Meagan věřila, že si jejího otce vzala jen kvůli penězům. Uviděla příležitost a tak ji chytila za pačesy.

„O tom pochybuju, matko. Raději na to dohlédnu sama.“ Přešla k ní, založila si ruce pod prsa a pokusila se o vážnou tvář. „Nechceme přece, aby zase došlo k nějakému nedorozumění, že?“

„Copak svojí drahé matce nevěříš? Za celé dva roky jsem to byla já, kdo se o tebe staral, kdo seděl u tvé postele, když jsi byla v komatu. Copak mi nevěříš, že bych se chtěla změnit? Že už mi nezáleží na majetku?“

Pořádně si svou matku prohlédla. Od špiček luxusních bot až ke zmalované tváři, která byla zkroucená potlačovaným vztekem. „Ne, nevěřím ti. A můžeš být ráda, že jsem to neřekla Matheowi nebo někomu jinému. Vsadím se, že za zfalšování závěti existuje nějaký trest. Možná bys mohla jít i do vězení, “ významně se odmlčela. „Pochybuju o tom, že zrovna ty bys tam vydržela. Zhroutila by ses hned první den, jako nějaká hadrová panenka.“

Diana zuřila. Úplně jí skřípaly zuby. Co to má být? Vyhrožuje jí snad vlastní dcera, že by to mohla kdykoliv někomu říct? A byla by toho schopná? Vůbec svou dceru nepoznávala. Byla jak vyměněná. Dříve plachá, hodná, a dnes? Dnes jí přišla tak sebevědomá. Šel z ní strach.

„Nebudeme si přece navzájem dělat problémy, že ne, zlato? Mohly bychom pěkně začít od znovu. Nechci vyvolávat zbytečné hádky.“ Ne, pokud z hádky něco nezíská. „Co kdybychom to daly popořádku spolu?“

„Nemám zájem,“ nadechla se a došla ke dveřím. „Tohle musím udělat sama.“ S rukou na klice dodala: „Pokud zjistím, že se nějakým způsobem snažíš majetek převést na sebe, přísahám ti, že podniknu všechno pro to, abys za tohle šla za mříže. Nemůžeš si falšovat závěť, jak se ti zachce.“

Uslyšela matku, jak zaklela: „To bys přece neudělala, Meagan. Taková mrcha nejsi.“

„Tak to se mýlíš, matko. Ani netušíš, jak velká mrcha dokážu být,“ s těmito slovy odešla. Meagan byla rozhodnutá si prohlédnout pozemky.

Než vyšla ven, ještě se nezapomněla převléknout do pohodlných džínů a kostkované košile. Pomocí jednoduchého šátku schovala jizvu z autonehody, rýsující se od levé strany krku, do uzavřeného výstřihu, kde končila. Nikdy ji neukazovala. Lidi pak koukali víc na její jizvu než do očí, když s ní mluvili.

Po cestě ke stájím se od jednoho stájníka dozvěděla, že mají nový přírůstek. Jedné z klisen se narodilo hříbě, které pojmenovali Lucky.

Byla na něj zvědavá, protože je to potomek jejího hřebce Merlina, se kterým nějaký čas závodila na dostizích.

Vešla do stájí. I ty se nezměnily. Pořád tam bylo uklizeno tak, jak správně koňské stáje musí být. Když ucítila známou vůni koní, usmála se a namířila si to k malému hříbátku, které bylo zavřené se svou matkou v jednom z boxů.

Lucky byl pravou kopií svého otce. Silný, svou barvou výjimečný a hlavně měl stejnou bílou skvrnku na čele. Když se pokochala hříbátkem, zašla za Merlinem, který byl ustájený několik boxů od nich. Měla dojem, jako by ji poznal. Jakmile spatřil svou dlouholetou jezdkyni, přišel a chtěl pohladit. Splnila jeho přání a několikrát ho pohladila po hlavě, kde měl bílou skvrnku v podobě nedodělaného měsíce. Jinak byl celý hnědý a jeho hříva byla černá jako ta nejtemnější noc.

„Tak co, taťko, jak jde život? Určitě líp, než ten můj.“

Merlin zařehtal a začal házet hlavou.

„Neboj, za chvíli se spolu zase projedeme. Už se nemůžu dočkat.“ Litovala, že si s sebou nevzala kousek jablka. Merlin měl pamlsky moc rád.

„Konečně jsi zpátky doma. Ani nevíš, jak jsi mi chyběla, Meagan.“ Nemusela se ani otáčet, aby poznala, kdo na ni promluvil. Netušila proč, ale pohltil ji vztek.

Nathanel Morgan stál za zády Meagan Ryanové a pořád nemohl uvěřit svým očím. Konečně se vrátila a on si s ní mohl promluvit.

Zezadu pozoroval její postavu. Výrazně zhubla, ale to se dá napravit pořádným steakem.

Museli probrat minulost, která je rozdělila. Doufal, že ne napořád.

Byl rozhodnutý dát jejich vztah zase dohromady, i když tušil, že to nebude lehké.

Ani se na něj neotočila. Prostě tam jen stála a hladila Merlina po hlavě. Úplně jako by ignorovala jeho přítomnost.

„Hm…zvláštní. Tys mi moc nechyběl. Copak nemáš nic lepšího na práci, než mě tady sledovat?“ Z jejího hlasu zazněla zlost.

Nedivil se jí. Měla právo být naštvaná. Na druhou stranu si ale mohla nechat všechno vysvětlit. Teď nemusela být naštvaná. A ta blbá nehoda se vůbec nemusela stát. Mohli být už dávno svoji a vychovávat vlastní děti. Ale Megan si sama zvolila. Nechtěla žádné vysvětlení. Raději utekla od problému. To dělala vždycky, když se vyskytl nějaký problém. Nesnášel to na ní. Chovala se jako zbabělec.

Měl chuť jí vysvětlit, jak to všechno bylo, že ji miluje a že ji s Rebeckou nikdy nepodvedl. Ten večer udělal chybu. Měl vědět, co Rebeca zamýšlí, a neměl jí dovolit, aby se na něj vrhla. Že to měla ale skvěle naplánované, pomyslel si, když vzpomněl, jak do knihovny vtrhla Meagan a našla je.

Snažil se od sebe Rebecu odtrhnout, ale to nejspíš Meagan neviděla. S pláčem utekla.

„Popravdě nemám nic lepšího, než sledovat krásnou ženu, ve stájích.“

Byla sice otočená zády, ale podle jejího hlasu poznal, že se zamračila.

„Jestli to byl pokus o kompliment, tak se ti moc nepovedl. Možná bys to mohl zkusit jinde.“ Otočila se na něj a zpražila ho pohledem.„Například u Rebeci. U ní bys zabodoval a ani by ses nemusel snažit.“

V jejích čokoládových očích spatřil bolest a vztek. Chtěla odejít, ale on ji jedním pohybem ruky zastavil.

„Předtím, než se mě pokusíš zase odpálkovat, tak mi dej prosím šanci ti všechno vysvětlit. Celou minulost."

Vyškubla mu paži z pevného sevření. „Na vysvětlování už je trošku pozdě. Měls na to čtyři roky.“

Teď popadl vztek i jeho. Že na to měl čtyři roky? To teda neměl. Než se probudila, seděl u její postele a málem se zbláznil strachy, když jí doktoři nedávali téměř žádné šance na přežití. A co se stalo pak? Když se poprvé probudila, nebyl u ní, protože musel odjet do Cornner City a dát do pořádku nějaké věci ohledně stájí. Poté se vrátil, ale ona ho už nechtěla vidět.

Odmítala jeho návštěvy. Mohl se snažit, jak chtěl, aby se k ní dostal, ale bylo to marné. Před dveřmi Meagan strážila její máma a pak další dvě husy. Jakže se jmenují? Bessy a Barbara. Už jen když si představil jejich jména, popadl ho ještě větší vztek. Ta trojice se je pokoušela rozdělit už nějaký ten pátek. Proč to Meagan neviděla?

„Čtyři roky?“ pozvedl jedno obočí. „Pokud vím, tak jsi se mnou vůbec nechtěla mluvit. Odmítala jsi moje návštěvy!“

„A proč bych s tebou vůbec měla chtít mluvit? Vždyť ses ani nezajímal o to, jak mi je. Jestli tu autonehodu přežiju nebo ne. Byla jsem ti naprosto ukradená!“

Tentokrát zahlédl i slzy. Ničilo ho to. Nechtěl se hádat.

Rukou se opřel o stěnu. „Kdes to vzala?“

„Snad to asi vím, když ses na mě nepřišel ani podívat. Ani blbou esemesku jsi nenapsal!“ Zuřivostí jí skřípaly zuby.

Nathanel k ní přistoupil, chytil za paže a koukal jí přímo do těch hnědých očí, které byly plné bolesti. Kam zmizela jeho šťastná Meag? „Tak to je pěkná blbost, protože když jsi byla v kómatu, tak jsem seděl u tvojí postele, držel tě za ruku a modlil se, abys to přežila. Bál jsem se, že umřeš!“ A když pak bylo odsouzená za neúmyslné zabití té mladé ženy, udělal by cokoliv, aby nemusela jít do vězení. Vyměnil by si s ní místo. Zákony ale fungují jinak. Nemohl nic dělat.

Odvrátila hlavu, aby nemusela čelit jeho pohledu. „Takové pohádky si vyprávěj jinde!“

„Proč mi nevěříš?“

„Protože už jednou jsi mě zradil. Možná si na to nevzpomínáš, protože pro tebe Rebeca nejspíš nebyla dost dobrá.“ Znovu se mu vyškubla se sevření. Ustoupila o krok. Nesnesla ani jeho blízkost. Čekala, že jejich první setkání nezačne hádkou. Bylo to tím, že byla ještě rozčilená od hádky s matkou a potřebovala si to na někom vybít. Bohužel byl Nathanel první na ráně a když si vzpomněla, co jí udělal. Byla tak nepříčetná.

„Tak co, Nathane, kolikrát jste spolu spali, když jsme byli spolu? Hm, kolikrát jste mě oba dva zradili?“

Žárlivost v jejím hlase byla dost znatelná. Kdyby to bylo za jiné situace, lichotilo by mu to. Teď ho to spíš štvalo.

Zuřivě ji přišpendlil rukama ke stěně. Obličejem byl tak blízko, že se téměř dotýkali nosy. „Ani jednou, Meg. Musíš mi věřit. Nikdy jsem s Rebecou nic neměl!“

Vystrašeně řekla. „Další hezká pohádka. Tu ale vyprávěj někomu jinému. Načapala jsem vás v knihovně, Nathane. A nepopírej, že se ti líbilo, když se po tobě plazila!“

Zíral na ni se vztekem ve tváři a pak se k ní zničehonic naklonil a přitiskl své rty na ty její. Sám byl překvapený svou reakcí. Vůbec neměl v plánu ji políbit. Byl bez ní ale tak dlouho, že se neudržel.

Meagan na něj upírala oči s vyděšeným výrazem a snažila se vytrhnout se mu ze sevření. Kousla ho do jazyku a v jeho očích se zobrazilo překvapení, na chvilku ji pustil a odtrhl se od ní.

Očekávál, že ho kopne nebo vlepí facku, ale to, co udělala, vůbec nečekal. V jejích očích se už neodrážela bolest, ale touha. Přitiskla se k němu, obmotala mu ruce kolem krku a začala ho divoce líbat sama od sebe.

On nezahálel a spolupracoval s ní. Pocítil nával touhy. Nejraději by ji teď hned svalil někam do slámy a vášnivě se s ní pomiloval.

Meagan se po chvíli odtrhla, lapajíc po dechu. Vyděšeně a zároveň překvapeně se na něj dívala, pořád bez dostatečného kyslíku. Podívala se Nathanovi do očí a zjistila, že ji pozoruje se samolibým úšklebkem.

„Pořád mě chceš. To nemůžeš popřít,“ pověděl ji pobaveným hlasem.

Přešla k němu blíž a vlepila mu facku.

„Už na mě nikdy nesahej!“ S těmi to slovy od něj uprchla.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blízko smrti - 2. část: