OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Blízko smrti - 1. část

27.02.2013 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 980×

1. kapitola

Conner City, rok 2004

Otevřela oči do zatuchlé místnosti. Zamrkala, aby si oči zvykly na neproniknutelnou tmu. Nebylo na co si zvyknout. Nikudy nepronikalo žádné světlo. Ani z oken, ani ze dveří, které by měly malou škvírku, přes které by pronikalo světlo z druhé místnosti.

Je snad mrtvá? Ne! To nemůže být možné. Přece cítí bolest, dýchá a její srdce tluče.

Je naživu! Ale kde? Necítila svoje tělo.

Pokusila se pohnout. Nemohla! Její tělo bylo až moc ztuhlé a přeležené. Chvíli musí vyčkat, než se svaly znovu vzpamatují a budou moct fungovat jako dřív.

Ruce i nohy měla svázané pevným provazem.

Proč? Netušila. Bylo to vážně divné.

Snažila si vzpomenout, ale její mozek nedokázal správně pracovat. V hlavě měla úplné prázdno. Viděla pouze temnotu, která jí naháněla hrůzu. Nadechla se a ucítila zatuchlý zápach, který vycházel z měkké matrace, na které ležela. Pravou stranou hlavy se opírala o špinavou látku. Ucítila i prach a něco, co jí připomínalo krev. Byla to krev! Její krev, která jí stékala po pravém spánku.

Je zraněná, svázaná a neví, kde je. To znamenalo jedinou věc. Unesli ji!

Proč? Chce snad její únosce peníze, nebo rovnou její život? Komu tak ublížila, že ji tu zavřel, tak samotnou a bezmocnou? Jaké zvíře to mohlo udělat? A co se vůbec stalo před tím, než se ocitla tady?

Snažila si vzpomenout, ale opět to nešlo. Hlava ji bolela. Možná má menší otřes mozku.

Vzpomněla si na svou rodinu. Uvidí ještě někdy svoji matku, která nikdy nepřestala dělat svoje intriky, otce s vážnou nemocí nebo nevlastního bratra, který by pro ni udělal všechno na světě, jen aby byla šťastná? A co Nathana? Vzpomněla si na jeho něžné doteky a polibky… Kdy to bylo? Před dvěma dny, týdny anebo několika měsíci?

Musí přestat myslet na rodinu. Musí se odsud dostat! Jak? Neměla zdání, ale nějak to přece jít musí.

„Pomoc! Pomozte mi někdo!“ začala hystericky křičet. Nikdo jí nepřišel na pomoc. Pochybovala o tom, že ji někdo slyší, protože její hlas zněl jako pouhý šepot. A to se snažila křičet pořádně.

Zmítala sebou a snažila se rozvázat pevné provazy. Spíš je ještě víc utáhla. Pomalu ji pohlcovala panika, strach a beznaděj.

Co bude dělat? Nemůže tu přece umřít. Ne takhle svázaná a bezmocná. Už jednou byla blízko smrti a zvládla to. Zvládne i tohle. Musí!

Kdo je jejím únoscem? Muž nebo žena? Má nějakou šanci se zachránit a utéct? A kam by měla utíkat? Vždyť ani neví, kde je. Možná už není v Cornner City, ale dávno za hranicemi Tennessee.

Má to snad něco společného s podivnými nehodami, které se staly potom, co ji pustili z vězení, kde byla zavřená za neúmyslné zabití při autonehodě, kterou zavinila?

Netušila a tady to rozhodně nezjistí. Bylo by to zbytečné, protože tušila, že únosce s ní má určité plány a rozhodně je nehodlá změnit.

Hledá ji vůbec někdo? Schází někomu? Doufala, že ano. Sama totiž nemá žádnou šanci se dostat z této pekelné situace.

A jak dlouho vydrží být naživu? Den, týden nebo měsíce?

Vyčerpaná upadla znovu do bezvědomí….

O pár týdnů dříve

Dveře věznice se pomalu otevíraly. Konečně pojede domů a začne žít odznovu.

Meagan Ryanová je opět volná!

Vrátí se do starých kolejí. Znovu si otevře veterinární ordinaci, kde opět bude uzdravovat všelijaká zvířata. A hlavně začne zase jezdit na koních. To jí velmi scházelo.

Chtěla znovu cítit vítr, jak jí cuchá dlouhé hnědé vlasy a slunce, které jí při každé jízdě na koni ošlehalo obličej svými teplými paprsky.

Než vyšla z brány věznice, ještě se podívala na věznici a hodila dva roky, které tu prožila, za hlavu.

Nikdy se sem nevrátí!

Ošila se při vzpomínce na strašné dny v malé cele s jednou postelí, stolečkem s rozvrzanou židlí, záchodem a jedním zrcadlem, které bylo pevně připevněné ke stěně.

Zabila ženu! Při autonehodě, kterou zavinila právě ona.

Autonehodu nevyšetřovali místní policisté z Cornner City, ale policisté z jiného okrsku. Bylo to z toho důvodů, že místní šerif města byl právě její nevlastní bratr.

Policisté tvrdili, že v sobě měla alkohol. Byla to lež! Důkazy však mluvily proti ní. Tu noc nepila, byla o tom přesvědčená. Měla v sobě jen pár sklenic citronové limonády. Nikdy nepila, když věděla, že bude řídit. Bylo to jedno z jejích pravidel. Nezahrávala by si s životem. Na to jí byl její život až moc drahý.

Tu noc neměla vůbec řídit. Ne v takovém psychickém stavu, v jakém tu noc byla. Všechno se to na ni nahromadilo, když našla zfalšovanou závěť jejího otce, který na tom byl a vlastně ještě je zdravotně špatně. V závěti bylo napsáno, že veškerý majetek v podobě koňských stájí, několika pozemků a jedné miliardy dolarů získá Meagan. S jednou menší odchylkou. Její matka měla spravovat veškerý majetek do té doby, dokud by Meg dosáhla třicátých narozenin. Byla si jistá, že by si našla způsob, jak majetek získat pro sebe. Proč teda rovnou nezfalšovala závěť, aby majetek připadl rovnou jí, když měla možnost? Přemýšlela o tom celé čtyři roky, kdy dva roky strávila v nemocnici a dva zavřená za mřížemi. Bylo to jednoduché. Nemohla zfalšovat závěť tak, jak původně chtěla. Bylo by to moc podezřelé, protože posledních deset let se rodiče neměli vůbec v lásce. Každý by poznal, že se jedná o podfuk. Matka se s jejím otcem nerozvedla jen kvůli majetku. Závěť nechala zfalšovat její vlastní matka. Nikdy nezapomene na její výraz, když jí oznámila, že o všem ví a pokusí se to napravit.

Byla tak nepříčetná. Ještě pořád slyšela její hlas plný hořkosti. „Meg, dělám to pro tebe. Pro tebe, zlato! Zasloužíš si ten majetek. Má být jenom tvůj!“ Její hlas byl tak přesvědčivý, že si na chvíli myslela, že doopravdy všechno dělá kvůli ní. Ale nebylo to tak. Dělala to hlavně pro sebe. Nechtěla totiž, aby majetek přešel na jejího nevlastního syna, který měl v sobě krev Afroameričanky. Chtěla ho hlavně pro sebe. Meagan byla jen figurkou v její hře.

„A co Matthew? Ten majetek po právu patří jemu, a ne nám. To on je nejstarší dítě v rodině, to on nás v minulosti zachránil před chudobou. Mohly jsme skončit na ulici!“

Ben Ryan, Meaganin otec, před lety vsadil skoro všechen majetek při dostizích na svého koně, který bohužel prohrál. Byl vyprovokován o pět let mladším mužem, který byl jeho dlouholetým nepřítelem. Jmenoval se Sven Reyes. Také vlastní koňské stáje a byl natolik hrabivý, že chtěl získat koňské stáje i Meaganina otce. Chtěl být nejlepší v téhle branži, kde se sázelo na koně a poskytovalo se ustájení pro cizí koně.

Ben Ryan se z toho nikdy nevzpamatoval a začal pít. Poté upadl do jakési psychické deprese. Přestal mluvit s rodinou a vnímat okolní svět. Žádný z psychologů nebo jiných doktorů si s jeho nemocí nevěděl rady. Možná proto na tom byl čím dál hůř.

Zuřivostí matce skřípaly zuby. „Tomu nevychovanému černochovi, který si hraje na šerifa? Ale prosím tě, nebuď hloupá! Je to tvůj majetek!“ Chytla Meagan za ruku, ale ta se jí vyškubla.

Nechtěla, aby se jí dotýkala. Nemohla uvěřit svým uším. „Mami! Jak to mluvíš? Matthew je můj nevlastní bratr a tvůj nevlastní syn!“

„Takhle nemluv, zlato. Ten černoch není můj syn! Neměl se vůbec narodit. To byla chyba tvého táty, který se muchloval s nějakou černoškou ve stájích v seně.“ Hořkost z ní jen čišela.

Meagan ale hlavně zarazila její nenávist k Mattheowi, který měl za matku černošku a kvůli genům její barvu podědil. Nikdy nevěřila, že by mohla být její matka tak rasistická.

„Vůbec tě nepoznávám, proč jsi taková?“ Pak se strhla hádka a Meagan se slzami v očích utekla od mámy.

Šla hledat Nathana Morgana, který na rodinnou oslavu přišel s ní. Našla Nathana v knihovně v objetí s Rebecou Berryovou. Rebeca měla na sobě rozepnutou halenku, která odhalovala její pevné poprsí skryté v černé krajkové podprsence. Nathanel vypadal, že si její polibky dokonale užívá. To bylo další překvapení, které neustála. Ještě si pamatuje, jak mu hodila snubní prstýnek do tváře a rychle zmizela i se svým autem.

Běžel za ní, než nastoupila do auta, ale ona ho neposlouchala. Nechtěla slyšet žádné vysvětlení. Nebylo třeba. Načapala je a tečka. Neexistovalo nic, čím by jí dokázal, že o nic nešlo.

Celý den a noc pršelo. Cesty byly mokré. Menší cesty, kde nebyl asfalt, byly naopak napučené bahnem, které se lepilo na kola dopravních prostředků.

Když projížděla cestou, kde byl menší sráz a velká zatáčka, nemohla auto ubrzdit na mokré cestě a velkou rychlostí se vyřítila přímo do dalšího auta, které jelo přímo naproti ní.

Dobře si vzpomínala na dva žluté refraktory, které jí osvětlily tvář, a pak na velkou ránu, jež donutila vystřelit airbagy.

Nezapomene na skřípání plechu a pak na ženiny výkřiky a steny bolesti. Meagan upadala chvilkami do bezvědomí, pak nabrala zase vědomí a při tom slyšela ženu umírat. Bylo to strašné, jako nějaká noční můra, která neměla nikdy skončit.

Ona si z autonehody odnesla velký šrám, který se táhne od krku až k hlubokému výstřihu, a když je hnusné počasí, ozve se i bolavá noha, kterou měla natřikrát zlomenou. Někdy má i potíže se zády. Doktoři jí často tvrdili, že měla velké štěstí. Mohla si poranit míchu a ochrnout na dolní polovinu těla.

Měla štěstí, že přežila.

Poznala, co je to být blízko smrti, a proto si teď bude život užívat naplno.

Vyšla z brány věznice a uviděla svého nevlastního bratra. Slíbil jí, že pro ni přijede, a taky to splnil. Usmála se na něho a rychle k němu došla. I on se usmíval. Byl to vysoký Afroameričan smíchaný s krví bělocha. Barvu ale podědil po své matce. Jeho urostlá postava se opírala o auto.

Když k němu došla, objal ji a ona jeho obětí opětovala. U ucha ji zašimrala jeho pěkně zastřižená bradka, která rostla okolo jeho úst v úzkém proužku.

„Chyběl jsi mi.“ Byl šerifem v malém městečku v Tennessee, které se jmenovalo Cornner City. Meagan měl rád nade všechno a nikdy by nedovolil, aby jí někdo ublížil.

„Taky jsi mi chyběla, Maggie,“ říkal jí tak v dětství, i když to nebyla její zkrácenina jména. Byla to jakási přezdívka, kterou nehodlal z dětství měnit.

Matthew ji sice navštěvoval často, ale nebylo to ono. Nemohla s ním probírat různé věci jako doma, nemohla svého velkého brášku obejmout a vyplakat se na jeho rameni, když se cítila mizerně nebo příliš osamělá.

Vzal jí jedno zavazadlo, které si nesla z věznice. „Všichni se na tebe už těší, vážně.“

Ušklíbla se. „To bych chtěla vidět. Každý na mě určitě bude koukat jako na tu ženskou, která zabila při autonehodě jinou ženu, která měla celý život před sebou. Znáš malá města nebo vesnice. Každý se tam zná a navzájem se pomlouvají. Vyžívají se v lidském neštěstí.“

„Meggie, jestli tě to uklidní, jsem rád, že zemřela ona a ne ty.“ Nerad si přiznával, že je za něčí smrt rád, ale tentokrát to tak bylo. Nemyslel to zle. Jen byl takový sobec, že nechtěl přijít o sestru. Raději někdo jiný, než ona.

„Vůbec mě to neuklidnilo. Víš, nikdy si to neodpustím. Pořád to mám před očima,“ zavřela na chvíli oči, jako by vzpomínala.

Dal jí zavazadlo do kufru od auta. „Jsou to už čtyři roky, co se to stalo. Sobě si sice nikdy neodpustíš, ale musíš se s tím naučit žít.“

„To bude těžký.“

„Jo, bude. Nikdo neříká, že je to lehký. I já jsem ve své službě zabil nevinného kluka. Pamatuješ? Nemůžu na to zapomenout, ale naučil jsem se s tím žít. A ty musíš taky.“

„To je ale něco jiného. Ty jsi musel střílet v sebeobraně.“

„Hm, pěkná sebeobrana. Ten kluk neměl ani zbraň. Bylo mu teprve šestnáct. Sama víš, jak to bylo.“

Dobře si na tu dobu vzpomínala. Zastřelil jednoho kluka při noční službě, když chlapec se svým kamarádem měli v úmyslu vykrást jedno zlatnictví. Matthew si myslel, že má pod bundou zbraň, ale neměl. Když chtěl chlapec vytáhnout předmět zpod bundy, Matt si myslel, že se chlapec rozhodl střílet, a tak vystřelil jako první.

Později se ukázalo, že šlo o velký hřeben. Pod bundou vypadala jeho rukojeť jako hlaveň malého revolveru.

Chlapcovo zranění bylo natolik vážné, že svým zraněním nakonec podlehl.

„Dík, tyhle rozhovory mi fakt chyběly.“ Ještě jednou ho objala. „Už se těším domů, až začnu zase žít normálně. Bez toho, abych se každé ráno probouzela s pocitem viny.“

„Myslel jsem, že budeš chtít znovu nastoupit do ordinace, a tak jsme ti ji s Nathanem připravili.“

Nathaniel! Jak nerada slyšela to jméno. Připomnělo jí minulost i bolest zlomeného srdce. Když ho bratr vyslovil, pohltila ji zlost, ale i lítost. Po celou dobu ji v nemocnici nenavštívil. Vůbec mu nezáleželo, jak na tom je. Miloval ji vůbec? Na to si nemohla sama odpovědět. Chtěl přijít až do věznice, ale Meagan s ním nechtěla mít už nic společného.

Jeho návštěvy odmítala přijímat. Když se nezajímal, jak na tom byla v nemocnici, tak proč by se měl zajímat, jak na tom je ve vězení, zavřená mezi čtyřmi stěnami? Raději na něj přestala myslet a nasedla do auta.

„Mohl bys mi ještě zastavit v květinářství? Chci položit květiny na pomník té ženy z autonehody.“ Netušila ani, jak se jmenovala. Chtěla znát její jméno.

„Myslíš, že je to dobrý nápad? Akorát si vzpomeneš na staré vzpomínky.“

„Chci znát její jméno a konečně zahodit minulost za hlavu.“

Matt zavezl Meagan do květinářství, jak si přála. Trvalo jí možná čtvrt hoďky, než vybrala ty správné květiny. Vybírala mezi rudými růžemi a slunečnicí, ale nakonec vybrala jemné lilie v bílé barvě. Zaplatil je on sám, protože jeho sestřička u sebe neměla peníze.

Meagan měla v plánu květiny položit ke křížku, který byl na místě nehody, a pomodlit se za mrtvou ženu. Tím by hodila minulost za hlavu. Aspoň v to doufala.

Cestou si Matthew všiml, jak jeho nevlastní sestra strnule sedí a zatíná prsty do okrajů autosedačky.

„Jsi v pořádku?“ Potom sledoval vozovku.

Meagan nejdřív nevnímala a vystrašenýma očima hleděla na ubíhající cestu, pak se dala dohromady. „Ano, jsem,“ odpověděla tichým hlasem, plným úzkosti.

„Nezdá se mi, že bys byla v pořádku. Jsi jak vystrašený králíček, který čeká, než ho někdo majzne za krkem a dá na pekáč. Mám raději zastavit auto? Možná se ti udělá líp.“

Musela se jeho poznámce o králíčkovi usmát. „Ne, to je v pořádku. Víš, je to poprvé, co sedím v autě po té nehodě. Budu v pořádku.“ Srdce jí však strachy tlouklo čím dál víc.

Bylo to tak dávno a přesto jí přišlo, jako by to bylo včera, kdy narazila do auta a způsobila autonehodu. Kdy zabila žijícího člověka!

Matthew zaparkoval auto na místě, kde málem přišla o život.

Meagan vystoupila z auta, přešla k dřevěnému křížku, který i po té dlouhé době byl celý posetý různými květinami a svíčkami. Museli ji mít rádi, pomyslela si. Pohlédla na fotografii přidělanou uprostřed křížku. Byla na ní mladá žena, tak okolo pětadvaceti let. Hlavu jí zdobily krátké blond vlasy a modré oči připomínající jasné nebe. Pod fotografií bylo napsané jméno oběti autonehody. Přesně tam bylo napsané „Milované Cary Grejsonové - dceři, sestře, manželce a matce. Budeš nám chybět.“ Tolik lásky na jednom křížku udělaného jen ze dřeva.

Ruce se jí roztřásly a po tváři jí začaly stékat teplé slzy. Nikdy si to neodpustí, ale časem se s tím nakonec naučí žít.

Položila bílé lilie ke křížku a odešla za bratrem vstříc svému novému životu, který jí osud nachystal.

Tahle kapitolka je kratší, než budou ty ostatní kapitoly. Doufám, že i tímhle kousíčkem jsem vás mým příběhem aspoň trošku zaujala. Tuhle povídku věnuju všem čtenářům, kteří si ji přečtou. Hlavně ji ale věnuji svému dvojčátku Terce, která mi v mých záchvatech psaní, kdy jsem neměla v provozu můj počítač, půjčila svůj a raději mě nerušila. :) 

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blízko smrti - 1. část: