Seven keys - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Caminu zástavu srdce způsobená jedem Nagínyho nebude tak lehké zachránit. Podaří se jim najít protilék? Já vím, Nagíny je z HP, ale nevěděla jsem, jak ho mám pojmenovat, a jako první jsem si vzpomněla na něj. V záloze byla ještě Anakonda, tu jsem nechtěla. Jelikož začíná období plesů, nechala jsem se unést. Naše hlavní hrdiny čeká ples. PS:Doufám, že se u toho budete bavit tak jako já, když jsem to psala.:) PSS: Děkuji, Martinex za korekturu.

11.01.2013 (09:00) • Adel • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1311×

Percy

Když jsem se probudil, ležel jsem v ošetřovně.

„Konečně, myslel jsem si, že už se neprobudíš,” mluvil na mě Tibor.

„Víš, jak jsi mě vyděsil?! Mohl jsi umřít, mladej. Netušil jsem, že tě dokáže porazit holka,” podíval se na postel vedle mě. Otočil jsem se podle jeho pohledu. Na vedlejší posteli ležela Camilla.

„Co ta tu dělá, Tibore?” syknul jsem.

„Hmm, já bych řekl, že leží v bezvědomí a bojuje o život.”

„Myslíš, že to přežije?”

„Ty se zajímáš o Camillu? Tak to si musím napsat do diáře. Sám náš slavný Percy se zajímá o jeho úhlavní nepřítelkyni,” mluvil velkolepým hlasem.

„Nech toho, teď vážně. Zajímám se o ni, protože ten, co jí to udělal, byl pěkně hnusný a podlý. Dokonce i Hádes by to neudělal. Zabít někoho uprostřed jiného boje, když se ten dotyčný nemůže bránit, je hnus,” odfrkl jsem si naštvaně.

„Nevím, jestli by tohle Hádes neudělal, přeci je nejhorší v podlosti.”

„Co jí vlastně je?” ptal jsem se už nedočkavě.

„Pokud si to dobře pamatuji, má zranění od tebe, ztrátu krve, zranění od té dýky a nakonec jí v těle proudí jed Nagínyho. Jestli se zítra probudí, budeme mít malé vítězství, jestli ne, očekáváme nejhorší. Já jdu, ty se musíš vyspat, ráno tu máš návštěvu,” řekl a zvedl se.

Začínal jsem pociťovat únavu. Doufám, že mě zítra už pustí. Potřebuji k jezeru na hodně dlouhou dobu. Ještě jsem se podíval na Camillu. Chudák. Jestli v ní proudí jed hada Nagínyho, má malou pravděpodobnost, že přežije. Tibor měl pravdu, zítřek rozhodne.

„Vstávej, mrzáku! Vstávej!” budil mě Tibor.

„Co blbneš?”

„Budeš tu mít návštěvu,” řekl a odešel. Za chvíli přišla Ashley. Nejdřív jsem na ni byl hnusný. Patřila ke Camille, ale potom jsem zjistil, že je v pohodě. Vyprávěl jsem jí, jak jsme se seznámili s Camillou, co se stalo s Beth a na louce. Při vypravování mi došlo, že Camilla mě nechtěla zabít, pouze jen ukázat, kdo je tady šéf. Bylo mi jí líto. S Al jsme ji sledovali, nemluvili jsme, pouze poslouchali „tút tút tút”, náhle se vše obrátilo o sto osmdesát stupňů a místo „tút tút” se ozývalo jedno dlouhé „tůůůůůůt”.

„Ne, to nesmíš! Cam, nesmíš to vzdát! Musíš mě naučit, jak mám bojovat, a taky mi musíš nakopat zadek za to, co jsem ti udělala. Vzdáš to a budu tě v dalším životě strašit!” křičela na ni Al a rozeběhla se k ní.

Táto, pomoc nám. Ona musí žít.

„Synu, má v sobě jed, nevím, jestli jí jde pomoct.” Zeptej se nějakého boha lékaře, jsi z trojky, on tě musí poslechnout!

„Zkusím se zeptat.” Tak pohni.

Míša začala oživovat Camillu.

„Tak dělej! Dýchej, ještě toho musíš tolik udělat!” ječela na ni už hystericky.

„Proč nám nikdo nepomůže?”

„Jsme pod kouzlem, nikdo nic neslyší,” odpověděl jsem jí klidně.

„Tebe vůbec nezajímá, jestli bude žít, ale mě ano!” křičela na mě a pokračovala v první pomoci.

„Už to mám. Jsi s ní jenom ty?” Ne, ještě s Al.

„Dobře, tak musíte naplnit nějakou sklenici tvojí a Alinou krví a dát to Camile.” Díky.

„Vím, co udělat. Dej mi ruku, musím dát trochu tvojí krve do té sklenice.”

„Proč?”

„Abych jí pomohl, ne?!”

Rychle mi dala svoji ruku a jí ji řízl do dlaně. Nechal jsem, aby nateklo pár kapek do sklenice, potom jsem se řízl do svojí a udělal to samé. Zvedl jsem se z postele a došel k Camille. Dal jsem jí sklenici ke rtům a opatrně jsem jí to nalil do úst. Nadzvedl jsem jí hlavu a čekal, až jí to steče do krku.

Čekali jsme, co se stane.

Z „tůůůůůůůt” se opět stalo „tút tút tút”.

„Ty jsi ji zachránil, děkuji,” vrhla se mi okolo krku.

„Oh, nemáš zač.”

Rychle mě pustila, jako by jí došlo, co právě udělala.

„Jak jsi věděl, co máš dělat?” ptala se mě opatrně.

„Táta mi pomohl,” řekl jsem jí prostě.

„A jak?”

„Táta se mnou někdy mluví, když potřebuji pomoc, poradí mi,” vysvětlil jsem jí.

Nečekala jsem, že Percy Cam zachrání. Ale jsem ráda, že to udělal. Po tom hrozném zážitku jsem byla ráda, že jsem dorazila domů a do postele. V noci jsem se budila s nočními můrami. Viděla jsem různé varianty Camina pohřbu. Budík ukazoval kolem třetí hodiny, když mi někdo zaklepal na dveře.

Vyhrabala jsem se z postele a doufala, že to není jenom hloupý vtip.

„Kdo je tam?”

„To jsem já, Aaron.”

Otevřela jsem mu dveře.

„Co tu děláš ve tři hodiny ráno?”

„Měl jsem takové tušení, že budeš potřebovat můj čaj na spaní.”

„A víš, že i jo.” Podal mi ho a odcházel.

Párkrát jsem si lokla. Najednou si mi začalo všechno točit a poslední, co jsem si pamatovala, byl Aaronův obličej.

Camilla

Co se mi to stalo? Cítím snad každý sval mého těla. A proč jsem na ošetřovně?

„ Ále, princeznička se nám probudila,” smál se Percy.

„Co tu chceš?”

„Zkus hádat, ležím tady jen tak z prdele,” odpověděl mi sarkasticky.

„Hele, promiň, já to musela udělat.”

„Co přesně máš na mysli?”

„To s Annabeth, byl to úkol od otce. Nechtěla jsem být už v podsvětí. Úplně chápu mamku, proč tam nechce být, a podmínka byla splnit úkol, který mi dá, a můžu znova jít do tábora."

„Takže ty jsi nás rozdělila, abys mohla zůstat tady?” ptal se mě.

„Jo, přesně.”

„Tak proč jsi na všechny hnusná?”

„Nevěřil bys, kolik lidí se chce dostat Hádovi do přízně, nebo naopak ho zničit. Jsem jeho dcera, musím mít respekt, aby skrz něho nemohli zneužít mě nebo naopak.”

„Promiň, to jsem nevěděl,” omlouval se mi.

„Není za co. Co se vlastně stalo na té louce?” ptala jsem se ho.

„Dorazila bys mě, ale někdo tě probodl dýkou, která měla na sobě jed Nagínyho."

„Cože? Od Nagínyho? On jen tak nedává svůj jed.”

„Já vím, proto mě to tak znepokojuje. Víš, napadla mě jedna otázka, můžu?”

„Proč ne?”

„Nezakopeme válečnou sekeru?”

On chce zakopat sekeru?

„Ráda, ale co tě k tomu vede?”

„Mohla jsi mě zabít, ale neudělala jsi to, když jsem nad tím přemýšlel, došlo mi, že jsi mě nechtěla zabít, že ne?”

„Ne, nechtěla,” odpověděla jsem mu upřímně.

„Proč jsi mě tedy nezabila?”

„Chtěla jsem ti ukázat, kdo je tady pán. Navíc kdybych tě zabila, ničemu by mi to nepomohlo. Nenáviděl jsi mě jenom proto, že se kvůli mně s tebou rozešla Annabeth.”

„Díky, mám rád svůj život,” usmál se na mě.

„Já děkuji za to, že jsi mě zachránil,” oplatila jsem mu úsměv.

„Nemáš zač. Já jsem Percy,” řekl a podal mi ruku.

„Já Cam,” odpověděla jsem mu a s radostí jsem mu podala tu svoji.

„Zítra je ples, nechceš jít se mnou a s Al?”

„Jestli mě tam budete chtít, půjdu rád.”

Páni, já se kamarádím s Percym. Tak to je joke.

„Ahojky, jsem ráda, že už jste oba dva vzhůru. Pokud všechno půjde hladce, pustíme vás dneska večer. Nezapomeňte, zítra je ples,” usmívala se na nás naše ošetřovatelka Katrin.

„Jak bychom mohli zapomenout na něco tak důležitého,” podotkl Percy.

Za chvíli Katrin odešla a my jsme si začali povídat. O tom, co jsme dělali předtím, naše koníčky, vtipy, historky, prostě o všem možném, až do večera, kdy nás pustili domů.

Den plesu

Ashley

„Budíček!”budil mě Aaron.

„Co tu děláš a co jsi mi dal do toho čaje?“

„Do toho čaje jsem ti dal bylinku na spaní a teď tě budím, pokud sis nevšimla.“

„Proč jsi mi ji dával?“ zpovídala jsem ho ještě.

„Potřeboval jsem tě změřit, abych ti mohl potom ušít šaty na ples, jako překvapení.“

„On je ples?“

„Jednou za půl roku, přesně. A pokud se nemýlím, tak se koná právě dnes, tak jsem ti včera šil šaty."

„Ty jsi mi ušil šaty?“ ptala jsem se překvapeně.

„Říkal jsem to už dvakrát, ale řeknu to klidně i potřetí. Ano, ušil jsem ti šaty.“

„Promiň, po tom spánku a ještě ráno mi to nemyslí,“ měla bych s tím něco udělat, protože jestli se mě někdo na něco bude ptát ráno, tak si o mně bude myslet hodně nepěkných věcí.

„Vlastně ony už jsou tři hodiny odpoledne,“ říkal a díval se na zem.

„To jsem prospala den a půl?“ zděsila jsem se.

„Moc jsi ty dva dny předtím nenaspala, tak si tvé tělo spánek prodloužilo. Navíc neříkej, že nejsi odpočatá.“

Došlo mi, že má vlastně pravdu. Byla jsem čilá jako rybička.

„Udělal jsem ti oběd.“

„Děkuji.“ Došel do kuchyně a vzal talíř, na kterém byly špagety.

„Počkám tady, ty se zatím najez a vykoupej. Zbytek nech na mně.“ Zasalutovala jsem mu a vydala jsem se do koupelny.

„Sedni si, hoď všechno za hlavu a dej si relax, o ostatní se postarám já.“ Poslušně jsem se posadila na židli a zavřela oči.

„Už to mám, jen ti obléknu šaty a budeš jako princezna,“ rozplýval se mi tu. Chtěla jsem se podívat do zrcadla, ale rychle na něj hodil nějaký kus hadru.

„Nejdřív šaty, potom zrcadlo,“ rozkázal mi. Nedokázala jsem mu v tu chvíli odporovat.

„Dobře, pomůžeš mi se šaty?“

„Že váháš, jasně, že jo,“ řekl a usmál se na mě.

Natáhl se pro šaty, dala jsem ruce nahoru a on mi je stáhl dolů.

To, co jsem viděla, mi vyrazilo dech. Mé rovné dlouhé vlasy byly stočené do složeného drdolu se zlatými sponami. Oříškově oči byly ozdobeny černou spirálou a doplněny zlatavými odstíny. Šaty, ty byly kapitolou samy pro sebe. Byly stejné barvy jako spony a uplé bez ramínek. Podprsenka byla ozdobena bílými perlami, kde na boku pod nimi byla mašle. Boty s podpatkem tak patnácticentimetrovým to skvěle doplňovaly.

„Jsi dokonalá. Přesně jsem věděl, že zlatá bude na tobě vypadat nejlíp. Kdyby se náhodou někdo ptal na ty šaty, řekni, že jsou ode mě. A utíkej za Camillou, čeká tě u sebe.“

„Neboj, budu tě vychvalovat do alejuja. Ještě jednou děkuji. Uvidíme se tam. Ahoj,“ rozloučila jsem se s ním a vydala se k Camille. Ten ples bude skvělý, za to dám i svoje nejlepší boty.

Camilla

Konečně doma. Nemám ráda, když jsem na ošetřovně. Najdu toho, kdo mě bodl, a budu ho mučit tak dlouho, až bude prosit o smrt.

„Do háje už ale!“

„Takhle se vítá maminka?“ slyšela jsem za sebou.

„Mami!“ rozeběhla jsem se k ní.

„Tak dlouho jsem tě neviděla. Co tu vlastně děláš? Nemáš být u táty?“

„Mám. Řekl mi, že jsi byla na ošetřovně, tak jsem se vydala za tebou. A pokud si dobře pamatuji, dneska je ples a vždycky ti pomáhám se připravovat."

„Běž se vykoupat a já nachystám křeslo.“

„Dobře.“

Miluji tyto plesy, protože jsme si s mamkou nejblíže. Teda ne, že bychom se neměli rádi, to ne, ale ona musí být v podsvětí a mně se tam nelíbí. Nemůžeme se dočkat, až já budu sedět v křesle a ona mě líčit. Zapadla jsem do koupelny. Když jsem se vrátila do pokoje, bylo už všechno nachystané. Velké zrcadlo, fén, kulma, sponky…

„Vítej v salónu krásy, dítě,“

„Mami, jen to prosím nepřežeň,“ poprosila jsem ji. Dala jsem si sluchátka a zapnula MP3. Začala hrát Superman od Joe Brooks, na uklidnění to je skvělá písnička. Úplně jsem vypnula.

„Hotovo,“ řekla mamka.

„Můžu se podívat do zrcadla?“ ptala jsem se zvědavě.

„Nemůžeš, musí to být dokonalé, potom se můžeš podívat. Zavři oči a dej ruce nahoru.“

Udělala jsem přesně, co chtěla. Cítila jsem, jak mi je obléká a potom zavazuje.

„Teď se teprve můžeš podívat.“

Páni, samu sebe jsem nepoznávala. Vlasy jsem měla nakulmované a v nich jsem měla černou čelenku.

Na očích jsem měla stínový přechod od černé po modrou. Šaty jsem měla kolem krku uvázané. Byly modré barvy a na nich byla ještě černá látka se třpytkami, uprostřed byla mašle černé barvy.

„Teď všem vytřeš zrak a ukážeš, jaká je moje dceruška,“ řekla.

„Mám tě moc ráda, děkuji, že jsi tady vždy pro mě,“ a objala jsem ji.

„No ták, nech toho, nebo se tady rozbrečím,“ říkala a hladila mě po zádech.

„Já tedy jdu, ještě mám sraz s Al. Pozdravuj Kerba, stýská se mi po něm.“

„Musíš někdy dojít, víš, že on nesmí opustit podsvětí, navíc táta tě taky dlouho neviděl,“ dodala jakoby nic.

„Mně to vůbec nevadí! I kdybych ho neměla vidět celý život,“ vztekala jsem se.

„Nemusíš se hned čertit, broučku. Já už musím zpět. Zase se někdy uvidíme, mám tě ráda,“ dořekla a zmizela. V tu chvíli vešla dovnitř Al.

„Páni, tobě to sluší, vedle tebe si budu připadat jako ošklivé káčátko,“ začala hned.

„Spíš já vedle tebe,“ vypadala fakt úžasně. Určitě s tím má něco společného Aaron.

Je to ťuňťa, akorát škoda, že nekope za náš tým.

„Jdeme, konečně přijede Brunner.“

„Kdo to je?“

„On je šéf, odjel do jiného tábora, aby věděl, jak to tam vypadá. Navíc si vzal s sebou dva bojovníky a přiveze jiné, takový výměnný pobyt. Těším se, kdo přijede,“ vysvětlovala jsem jí.

„Aha, tak můžeme vyrazit, jenom proč jde Percy k tvému domu?“

„Domluvila jsem se s ním, že tam půjdeme všichni dohromady.“

„Ty ses snad zbláznila! Jak tě to napadlo?“

„Říkala jsem si, že když jste oba dva sólo, mohli byste jít spolu, ale to vy ne, tak jsem to zařídila,“ spiklenecky jsem se na ni podívala.

„Pohni, ať dlouho nečeká.“ Když vycházela ze dveří, ještě se podívala do zrcadla.

„Neboj, budeš se mu líbit.“

„Ty máš co říkat, vypadáš, jako bys opustila módní molo.“

„To ty taky. Aaron ty šaty skvěle ušil.“

„Jak to víš?“

„Poznám jeho styl.“ To už jsme došly k Percymu.

„Páni, mně budou všichni závidět. Mám za partnerky dvě nejhezčí holky na plese,“ vysekl nám poklonu.

„Tady máte,“ dodal a podal nám kytky na ruku. Každá z nás si jednu vzala a mohli jsme vyrazit.

„Děkujeme,“ řekla za obě dvě Al a dělala při tom na něho očka. Tak tohle jsem nedomyslela, nechci jim dělat třetí kolo u vozu. Když jsme došli k lesu, byl už vyzdoben lampióny, fáborky a světýlky. Percy nám nabídl rámě, Al ho s radostí přijala. Podíval se na mě a řekl:

„Ale no ták, nebuď srab, máš mě zabít, do toho se hrneš, ale trochu lásky, toho se bojíš,“ smál se mi.

Chytla jsem se ho.

„Můžeme vyrazit?“ ptala jsem se.

„Jistě, naše Jane,“ mluvil na mě dvorním hlasem.

„Hele, tohle oslovení jsem ti ještě nezapomněla,“ drcla jsem do něj.

„Pojďte už,“ tahala nás Al dovnitř.

„Já chci být vevnitř a užívat si to, a ne stát venku,“ sekýrovala nás.

Když jsme procházeli kolem ostatních, už jsme slyšeli narážky.

„Oni spolu chodí?“ slyšela jsem snad stokrát.

„My spolu nechodíme, jen jsme zakopali válečnou sekeru,“ řekla jsem jim naštvaným hlasem a hned sklapli.

„Raz, dva, tři. Ehm. Slyšíte mě?“ ozvalo se z mikrofonu na pódiu.

„Jelikož ještě pan Brunner nedorazil, ples uvede Tibor, potlesk, prosím.“

Za hlasitého potlesku přišel Tibor k mikrofonu.

„Víte, že já nejsem mluvčí, takže si všechny ty řečičky kolem toho odpustíme a zábava může začít."

DJ začal hrát píseň od Aerosmith - I Don't Wanna Miss a Thing.

„Na sblížení,“ dodal Tibor.

„Mohu poprosit o tanec?“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a tam stál Heat.

„Jasně, proč ne,“ usmála jsem se na něj. Podívala jsem se na Al a ta tančila s Percym.

Heat mě chytnul kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Dala jsem mu ruce kolem krku a začala jsem se pohybovat do rytmu písničky. Cítila jsem, jak se jeho ruce pomalu sunou ze zad na můj zadek.

„Dneska ti to hrozně sluší,“ šeptal mi do ucha.

„Tobě taky,“ odpověděla jsem mu nazpět. Stiskl mi zadek a přitiskl se ke mně blíž. Podíval se na mě takovým tím zvláštním způsobem.

„Můžu něco zkusit?“ zeptal se mě.

„Jasně, na to nepotřebuješ můj souhlas, ne?“

Začal se ke mně pomalu přibližovat, jednou rukou mě chytnul za bradu a dal si ji o kousek výš. Nakonec mě políbil. Nejdřív jsem ho chtěla odstrčit, ale pak se mi to začalo líbit. Zapletla jsem mu ruce do vlasů a přitáhla si ho blíž. Strčil mi jazyk do pusy a hledal ten můj. Když ho našel, začal si s ním hrát. Ani nevím, kdy jsme se od sebe odtrhli.

„Hele, bylo to super, ale byl to prostě úlet, jasný?“ ptala jsem se ho radši, aby od toho nečekal víc.

„Jo, dobře, ale přece jenom, kdybys chtěla něco víc, tak řekni.“

„Neboj, řeknu,“ sladce jsem se na něho usmála. Než odešel, párkrát jsme si tu líbačku ještě zopakovali.

„Viděla jsem tě s tím klukem. Kdo to byl?“ zeptala se mě Al. Kde ta se tady vzala?

„Ale, takový známý. Já tě zas viděla s Percym,“ konstatovala jsem zas na oplátku já.

„Bylo to úžasné.“ Víc už nestihla říct, protože si Tibor stoupl za mikrofon a doprošoval se o pozornost.

„Brunner už je zpět!“ zvolala a najednou bylo ticho. Pan Brunner vystoupil na pódium a s ním vyšli dva kluci. Ten první byl hezký. Myslela jsem si to do chvíle, než jsem uviděla toho druhého. On byl ztělesněním boha krásy. Mohla jsem na něm oči nechat.

„Jsem rád, že jsem mezi svými, a přivedl jsem k nám dva hosty Erika, a Starka.“ Hmm, Stark. Krásné jméno ke krásnému klukovi.

Stark (k tomu, myslím, není co dodat)