OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nightcrawler

24.11.2012 (09:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1799×

„Démon! Zachraň se, kdo můžeš! Démon!!!“ Křik otrhaného muže kolemjdoucí ignorovali; pouze jediný mu věnoval pozornost a jeho tvář byla zkřivená lítostí. „Spaste své duše, konec se blíží!“

„Nein, drahý příteli. To je jen zbožné přání,“ povzdychl si Kurt skrytý ve stínu a pak se přehoupl přes okraj střechy. Zmizel sice lidem, kteří by ho mohli z ulice vidět, ale sám před sebou utéct nedokázal. Promnul v prstech ošoupané kuličky růžence a zavřel oči. S tichou modlitbou na rtech vytěsnil z hlavy a hlavně z duše všechnu zlobu na muže dole i tisíce jemu podobných. Byl stvořen přesně takhle, musí to mít svůj účel. Bůh nedělá chyby. „Možná si jen představuje krásu jinak,“ vzdychl a pokračoval v cestě. Bylo třeba najít si lepší místo k životu. Zmizel ze střechy a zanechal po sobě jen sirný zápach.

„Wolverine, je mi to ukradený, prostě to nedělej!“ řval Scott už vzteky úplně fialový při tréninku v Danger room na svého týmového kolegu. Logan ho ale ignoroval úplně stejně účinně jako osmnáctkrát předtím a zlikvidoval dalšího uměle vytvořeného protivníka sólo.

„Logane,“ povzdechla si Jean, když se snesla vedle nich.

„Zlato, tohle je prostě můj styl. Jestli se tady slovutnému vůdci nezamlouvá, tak ať mě z týmu vykopne. Já se o tenhle flek neprosil,“ pokrčil Wolverine rameny a zasunul drápy.

„Fajn,“ štěkl Scott. Logan se na něj překvapeně podíval.

„Co?“

„Jsi mimo. S platností od teď, dokud se nenaučíš kopat za tým. Končíš,“ pronesl pevně a měřil si rudnoucího prcka. Ten ke Scottovi sice vzhlížel ze své výrazně nižší pozice, ale pokud by si kdokoliv z týmu měl vybrat, radši by si to dvakrát rozdal se Scottem, než jednou s Wolverinem.

„Scotte, to nemůžeš,“ protestoval Angel, když se snesl na zem, ale Logan zvedl pěst.

„Nech ho, labuťáku. Může a chce. Ale jedno si pamatuj,“ zavrčel na Cyclopse a rychlým pohybem mu znovu se objevivší drápy přitiskl pod čelist. „Nevolej, až budeš v rejži, protože Wolverine jede od teď sólo.“ Pak se otočil na patě a vydupal ze sálu plného šokovaných tváří.

„Neříkám to často, Cyclopsi, ale jsi fakt idiot,“ slyšel ještě Angela a několik souhlasných zamručení.

„Pokračujte,“ zněla Scottova úsečná odpověď. Logan se zašklebil. No jasně, cínovej vojáček až do konce.

Logane. Profesorův hlas mu v hlavě zněl znepokojeně a naléhavě.

Sorráč, profesore, ale tohle je konečná. Buď von, nebo já, a tady je volba jasná. Logan se stavil v ložnici, kde ze skříně vytáhl neustále zabalený vak s věcmi a hodil si ho přes rameno.

„Ty někam jedeš?“ vyhrkl Bobby, když do něj Logan na chodbě narazil.

„Jo,“ zavrčel a pokračoval v cestě. Obyčejně by snad mohl doufat, že mu dá Iceman pokoj, ale tentokrát měl prostě pech.

„Kam? Nějaká akce?“

„Ne.“

„Koukam, že máš hovornou náladu,“ ušklíbl se Drake a poklusával vedle. „Tak kam míříš?“

„Pryč.“

„Dobře, asi se s nedostatkem infa budu muset smířit. A vrátíš se kdy?“

„Nikdy,“ pronesl Logan temně a zabouchl mu dveře od garáží před nosem. Stihnul si ale ještě všimnout toho vytřeštěného výrazu, který jeho slova vyvolala. Bezva. Vždycky si přál bejt královna dramatu. Vztekle kopnul do Cyclopsova sporťáku a pak zálibným pohledem spočinul na vedle stojícím Harleyi. Sběratelskej kousek a opečovávanej jako prvorozenej syn. Škodolibě se usmál. Tady nebylo proč váhat. Shodil ho ze stojanu, klíčky byly v zapalování, takže žádnej stres. Nakopnul tu potvoru a div nezavrněl, když spokojeně zabublala. „Udělej papínkovi pápá,“ zavrněl Logan a s řevem projel pod pomalu se otevírajícími garážovými vraty.

Mířil domů. Kanada jistě ztraceného syna uvítá. A jestli ne, tak se tam bude moct ještě o něco líp ztratit.

Kurt byl unavený, když se opřel o dveře malého kostela v ještě menším městečku. Oprýskaná cedule hlásila, že se kostel rekonstruuje, což mu nijak nevadilo. Bude díky tomu menší šance, že uvnitř někoho potká. Vzhledem k pozdní hodině se už tak malá šance snížila téměř na mizivou. Vešel.

Procházel k oltáři mezi ztichlými lavicemi, ozářenými pouze svitem několika zapálených svíček. Někde vzadu na lešení svítil i bodový reflektor, ale mířil na opravovanou část a poskytoval jen skoro nezřetelnou záři v jiných prostorách. Kurtovi tma problém nedělala. On je přece dítě noci, pomyslel si s malým úsměvem.

Zasedl do první lavice, vytáhl růženec a sklonil hlavu. Šeptal modlitbu tišeji než tiše, a přesto se rozléhala kolem něj docela zřetelně. Ta úžasná akustika. Vždycky zapomene a pokaždé mu vezme dech. Stejně jako majestátnost, kterou kostel působil i přes svou nevelkost. Kurt byl už i v největších katedrálách světa a přesto ho malé kostely pořád okouzlovaly stejně jako kdysi.

„Návštěva tak pozdě? To nebude nikdo z těch, které znám,“ ozval se chraptivý hlas zpoza kazatelny. Kurt se syčivě nadechl a poplašeně se rozhlédl. Objevil se kněz. V černém rouchu a bílým kolárkem, zářícím ve tmě jako Severka.

„Neznepokojujte se, už odcházím,“ vyhrkl Kurt a začal se zvedat. Kněz překvapeně zamrkal.

„Pročpak?“ Kurt zastavil a nervózně sevřel ocas v dlaních, aby nebyl vidět.

„Neměl jsem- já-“

„Nikam nechoďte, mladý muži. Nebudu vás rušit, pokud si myslíte tohle.“ Mužův hlas zněl laskavě a Kurt se děsil chvíle, kdy se ta laskavost změní ve zhnusení a odmítání.

„Nemohu zůstat.“

„Pročpak?“ Kněz měl tenhle dotaz očividně v oblibě. Kurtovi ale ani tahle myšlenka nepomohla k uvolnění. Neměl totiž na jeho dotaz odpověď, kterou by si nezajistil to, co ho tak děsilo. „Chápu,“ pronesl kněz. „Ale kdybyste si to rozmyslel, docela bych uvítal společnost. Moc toho nenaspím, víte?“

„Ale já-“

„Já vím, nemůžete. No, jak říkám. Kdyby se vám zachtělo společnosti zvědavého slepého starce, klidně se na mě obraťte.“ Kurt se otočil.

„Vy nevidíte?“ vyhrkl a vzápětí se zastyděl. „O-omlouvám se, to bylo neomalené.“

„Ale co vás nemá, mladíku. Nic se nestalo. Ano, jsem slepý, ale pořád poznám lidskou bytost v nouzi. Co vás sem přivádí?“ zeptal se muž a nahmatal lavici, na kterou se posadil. Pokynul Kurtovi, který sice zaváhal, ale pak se přiblížil.

„Prosba. Samota. Vykoupení. Vyberte si,“ zašeptal a usadil se na zem u starcových nohou. Takhle zblízka viděl Kurt každou hlubokou vrásku v milé tváři i šedozeleně se lesknoucí nevidomé oči.

„Duše zatěžkaná hříchy?“

„Jen strachem a zlobou,“ zavrtěl Kurt hlavou. Muž se zatvářil přemýšlivě.

„Těch se věru zbavuje mnohem hůře. Jaké je tvé jméno, chlapče?“

„Kurt.“

„Jsi z daleka. Kde máš domov?“ Domov… Kurt nevěděl.

„Vyrůstal jsem v Německu, ale vystupoval celý život v cirkusu.“

„To je ale zajímavé povolání!“ zvolal muž a usmál se.

„To ano. Viděl jsem spoustu pěkných míst.“

„Ale žádné z nich ti nebylo domovem, že?“

„Nein,“ přiznal Kurt. Cirkus se možná dal považovat za domov; měl tam rodiče, které miloval, ale pořád byl vyvrhelem. Ani na místě tak podivném jako cirkus nezapadal.

„Čím myslíš, že to je?“

„Vím, čím to je. Lidé se mě bojí. Jsem zábavná atrakce, ale jen dokud se držím v šapitó,“ zamumlal Kurt zlobně, ale rychle se uklidnil. Lidé už jsou takoví, nemůže se na ně za to zlobit. Zbláznil by se, kdyby si to dovolil.

„Hmm,“ promnul si muž přemýšlivě bradu pokrytou štětinkami šedavých vousů, „jsi si jistý, že si tě špatně vykládají jen ostatní? Nedíváš se sám na sebe jejich očima?“ Kurt překvapeně zamrkal.

„Já ale nejsem démon. Vím to,“ bránil se zmateně. Nepovažuje přece sám sebe za zplozence pekel.

„Samozřejmě, že ne. Ale uvažuješ o sobě jako o člověku? Jako o jednom z těch, co tě odsuzují?“

„Já-“ Přerušil ho výkřik.

„Ďábel! Dědečku, pozor!“ vřískala mladá dívka s vlasy staženými do copu a očima rozšířenýma panikou. Kurt se s trhnutím odplazil dál od muže a narazil zády do schodů k oltáři.

„Nein, ich bin nicht,“ bránil se Kurt, ale ona nepřestávala. Zoufale se rozhlédl a pak zmizel. Objevil se na silnici před městem, kde byl ještě před několika hodinami. Zase sám.

Logan vrátil čerpací pistoli zpátky na stojan a ze zadní kapsy vytáhl svazek bankovek. Došel k pultu a po cestě přibral dvě bagety a karton piv.

„Dlouhej trip?“ zeptal se kluk za pultem s ksichtem flekatým jak beruška. Logan se na něj jen podíval, to stačilo, aby v další chvíli z kluka vypadla koktaná cena a přání dobré cesty. Wolverine se nad tím jen ušklíbnul a sebral věci z pultu. Po cestě si otevřel první plechovku a dal ji na dva dlouhé hlty. Zmačkanou ji obloukem hodil do koše a přehodil nohu přes mašinu. Zbylé věci si schoval do vaku a nastartoval. Odhadem mohl být zrovna někde uprostřed jižní části Ontaria. Ani čich mu v upřesnění nebyl co platný. Takhle na severu byl pach přírody dokonce silnější než smrad spáleného benzínu. Logan by o sobě nikdy neřekl, že je “čistej“, měl svinstvo zažraný až v kostech – doslova, ale tady si čistě skoro připadal. Mohl by toho nechat. Hodit celou tu fasádu, na kterou si s x-meny zvykl, za hlavu a být zase zvíře. Dokázal by to. Pořád to v něm-

Náraz ho vymrštil mezi stromy takovou silou, že vzal harleye s sebou. Zlomil dva hubenější stromy, než se o pořádnou sekvoj konečně zastavil.

Vteřinu si připadal jako po dvou flaškách tequilly na kolotoči, pak se ale vzpamatoval. Vytrhl si z boku zaražený kus železa, který předtím patřil k motorce, a zavrčel skrze zatnuté zuby. Bolelo to přímo svinsky. Vysunul drápy, ať tohle udělal kdokoliv, měl by proklínat matku, že ho porodila.

Už se začal hojit, ale bolest pořád cítil a ta ho přiváděla téměř k nepříčetnosti. Zvíře, které v sobě takovou dobu dusil kvůli týmu, se dralo na povrch. Začenichal.

„Ale kurva,“ ulevil si, když se mu pachy spojily v hlavě se jmény. „Letka Alfa osobně, to je mi pocta,“ uplivl si a vyškrábal se na nohy.

„Sasquatchi, bylo to nutné?“ ozvalo se nesouhlasně a zpoza stromů vyšel muž oblečený v rudobílé uniformě s velkým javorovým listem na hrudi.

„Á, tady ho máme, sám Kapitán Javorovej list. To je mi ale uvítání, neměl bych salutovat?“

„Odpusť si ty silácké řeči, Wolverine. Oba víme, že proti celému týmu nemáš šanci,“ pronesl muž, jako by ho litoval. Na podporu jeho slov se kolem něj shromáždili i ostatní. Snowbird, Aurora i její dvojče Northstar se snesli z nebe a Shaman se jako duch vynořil z křoví, aniž by u toho pohnul třeba jen jediným listem.

„Seš si jistej, Jimmy? Já si to s chutí vyzkouším. Nepoštěstí se mi každej den vyklepnout takovýho sraba jako jsi ty. Sám si na mě netroufneš, co? Bojíš se vo ten svůj slušivej vobleček? Jasně, že bojíš, vždyť bez něj si jen úplně vobyčejnej člověk,“ odfrkl si pohrdlivě Logan. Hrál o čas. Jakmile se mu zranění zahojí, bude mít mnohem větší šance dostat se z toho v jednom kuse.

„Nechci násilí, víš to moc dobře. Prostě se s námi vrať na základnu.“

„Dal jsem zkurvenou výpověď! Nedělam už pro tu partu byrokratů s kšandama v prdeli!“

„Kanadská vláda si myslí opak. Stál jsi je dost peněz Weapon X. Krucinál, tohle je tvoje vděčnost k někomu, kdo ti zachránil život?“ Maska z Jamesovy tváře zmizela. „Našli jsme tě skoro mrtvýho, vyléčili tě, pomáhali ti, sakra, byli jsme přátelé a ty ses na nás vykašlal!“

„Tak to chodí, když někoho jen využiješ, frajere,“ zavrčel Logan a napřímil se, aby ozkoušel, jestli se mu bude pořád bolestí zatmívat před očima. Nezatmívalo. Zvedl ruce a na drápech z adamantia se zalesklo světlo. Nezničitelný kov jako by zpíval píseň o krvi a radoval se z vyhlídky boje proti takové přesile. No, alespoň v něčem si ten šmejd rozuměl s Wolverinovou podstatou. „Nepudu dobrovolně, takže to přestaň protahovat a pojď na věc, Vindicatore.“ Oslovený si vzdychl a zavrtěl hlavou.

„Neponaučitelný. Jak chceš, ale pro upřesnění, teď mi říkají Guardian.“

„Buď si třeba Sněhová vločka, jen když už konečně zavřeš hubu!“ zařval Wolverine a vymrštil se tak, že zasáhl Snowbird, která to nečekala, tvrdě do čelisti. Složila se v bezvědomí k zemi. Adamantiem vyztužená pěst na ni byla jednoduše příliš. Sasquatch vztekle zařval a vrhnul se po něm. Tomu obrovskému chlupatému kolosu se Logan vyhnul jen tak tak, ale stihl ho seknout přes záda a zanechat po sobě typický třístopý podpis.

Řev rozvibroval stromy kolem a způsobil Loganovu citlivému sluchu šok. Nejspíš proto ho Shaman dokázal zastihnout téměř nepřipraveného. Téměř. Pořád měl totiž čich. První dvě z oživených sošek rozsekal na třísky dřív, než se ho mohly dotknout. Ta třetí se k němu sice dostala, ale dlouho proti adamantiu nevydržela. Bohužel zaměstnali jeho pozornost dost dlouho na to, aby se Guardian dostal za něj. Elektromagnetický výboj se mu zavrtal do zad a srazil ho na kolena. V další chvíli odněkud přiletěla obrovská chlupatá pěst a trefila ho do čelisti.

Na leteckej den mi docela vyšlo počasí, blesklo Loganovi hlavou, když si to šinul vzduchem přímo do rány dvojčatům. Omráčeně kolem sebe mávnul drápy, ale ani jednoho nezasáhnul. Byly to mrchy rychlý.

„Nemůžeš vyhrát, Logane,“ pronesl Guardian sebejistě. Ale Logan se nehodlal vzdát. Čím víc zahnaný do kouta si připadal, tím větší zuřivost pociťoval. Dělal svým jmenovcům čest, některé by nejspíš i zahanbil. Byl mnohem zákeřnější, když na to přišlo. Stačilo nechat přijít Shamana jen o něco blíž…

…a zabořit mu drápy do žaludku. Jenže to nevyšlo úplně podle plánu. Na zádech mu přistála nečekaná váha.

„Nein!“

„Co to kurva-“ nestačil to doříct, když se svět kolem něj rozplynul. Vzápětí se ocitl na silnici, která rozhodně nebyla součástí lesa, kde se snažil vytlouct duše z těch zabedněnců, co poslala vláda.

„Nemáš zač, mein Freund,“ ozvalo se vyčerpaně vedle něj. Prudce se otočil a vytřeštil oči na tvora vedle sebe. Hubené až skoro vyzáblé stvoření bylo všude, kde viděl, porostlé temně modrou srstí. Černé kudrnaté vlasy vypadaly, jako by se mu je pokoušel učesat sám Logan pomocí svých drápů, a rozhodně stál za zmínku i dlouhý tenký ocas zakončený malou špičkou. Tvor k němu natáhl jednu paži se třemi silnými prsty - Wolverine si stihl všimnout, že na noze má dokonce jen dva – a usmál se. Zářivě žluté oči ho unaveně pozorovaly. „Ještě nikdy jsem nezkoušel vzít nikoho s sebou, ale zdálo se, že jsem neměl na vybranou. Je dobře, že to vyšlo, ale myslím, že bych teď dokázal spát tak týden v kuse.“ Logan chvíli jen zíral, pak se podíval dolů na nohy, a když mu došlo, že je fakt celý a vážně jsou sami, konečně promluvil:

„Co to do hajzlu bylo? Kdo seš a proč jsme tady? A u kulhavý krávy, jak jsme se sem vůbec dostali?!“

„Klid, mein Freund. Už jsi v bezpečí.“

„V bezpečí? V bezpečí?! Měl jsem je na lopatkách!“ zařval Logan a postavil se na nohy. Kolena se mu ještě trochu třásla a to ho rozčílilo ještě dvakrát tolik. „Kdo k sakru seš?“

„Kurt Wagner a opravdu nemusíš své díky tak křičet, slyším velmi dobře,“ zatvářil se Modrásek lehce dotčeně.

„Díky? Díky?! Děláš si srandu? Měl bych tě podříznout a přivázat za vocas na strom!“

„Und warum das?“ zamrkal překvapeně Kurt, zatímco se pomalu zvedal z trávy.

„Protože-“ začal Logan, ale zarazil se a natočil hlavu bokem. „Jak daleko si nás odnesl?“ zeptal se naléhavým šepotem.

„Tak míli,“ pokrčil Modrásek rameny sklíčeně. „Sám zvládnu i dvě, ale ty jsi pořádná váha.“

„Tak v tom případě nastartuj pohon a zmiz, protože se blíží nezvanej host.“

„Wer?“ zeptal se Kurt, ale to už se k němu Logan otočil zády a vysunul drápy. Zavrčel a vzápětí se objevil Guardian. Dosedl na trávu před nimi s výrazem bouřkového mračna.

„Zbytečná snaha, Wolverine. Teď půjdeš se mnou.“

„Ať ti nasere pavián,“ zašklebil se Logan a skočil po něm. Guardian to sice čekal, ale i tak ho prudkost útoku vyvedla z rovnováhy. Výboj tak Wolverina minul a dal mu prostor k dalšímu útoku. Napřáhl se, aby to ukončil, ale na ruku se mu v tu chvíli pověsila ta modrá příšera.

„Nein! Nemůžeš ho zabít!“

„Sleduj,“ zasyčel Wolverine, ale nedařilo se mu Kurta setřást. Guardian se tak měl čas vzpamatovat a zaútočit. Praštil Logana do brady, až mu zazvonilo v uších. Jenom ho to ale víc naštvalo. Konečně Kurta shodil a oplatil Jamesovi laskavost. Ten neměl lebku vyztuženou nezničitelným kovem, tak po první ráně ztratil orientaci a po druhé i vědomí. Třetí rána nedopadla, protože Kurt znovu zasáhl.

„Je mimo, už ho nech!“

„Sakra, opičáku, přestaň se na mě věšet nebo z tebe udělam cedník!“

„Klidně, ale už ho nebij! Musíme zmizet, je jich tu přece víc, ne?“

„My? Ty si klidně zmiz, ale já tady z Kapitána Javorovýho listu hodlám nadělat javorovej sirup.“

„Nezabiješ,“ pronesl Kurt důrazně.

„Děláš si prdel, chceš mi přikazovat?“ V Loganovi to bublalo jako v hrnci s dušeným masem.

„Já ne, ale Bůh to po tobě žádá. Poslechni ho.“

„S Bohem jdi k šípku. Ten se nestará, jestli zabiju nebo ne. Zaručeně už ztratil přehled o mym skóre.“

„Pleteš se, příteli. A teď pojď, musíme zmizet,“ chytil ho za předloktí a zatáhl. Logan se mu vytrhl, ale pak s povzdechem vstal.

„Fajn, ale jen proto, že je jich tu víc,“ zabručel. Neodpustil si pořádný kopanec do bezvědomého vůdce Letky Alfa a pak začichal. „Tamtudy,“ ukázal směrem k jihu a vyrazil. Modrásek se nezařadil vedle něj. Pohyboval se svým vlastním způsobem. Přeskakoval z větve na větev jako zkušený artista a sem tam mizel a zase se objevoval v oblaku kouře, co smrděl sírou.

Logan se ušklíbl, to je pro něj typický. Kdo jinej by mohl potkat zplozence pekel, kterej mu bude kázat o božích zákonech, než on. A navíc mu ten vyzáblík zachránil život. To je prostě fakt mizernej den.

Kurt si nemohl pomoct, ale ten divous na něj působil dojmem, že mu snad záchranou nějak ukřivdil. Pravděpodobně ho tím neustálým vrčením a urážením zkoušel zahnat, ale Kurt nebyl z těch, co by dali na vzhled nebo první dojem. A i když ten malý rozježený chlap s pažemi jako středně silné stromy působil výhružně, Kurt si nemyslel, že by mu hrozilo bezprostřední nebezpečí. Snad jen bude muset našlapovat opatrněji než jindy.

„Mein Freund, co po tobě vůbec chtějí?“ osmělil se zeptat, když už byl za nimi pořádný kus cesty.

„Nic, co by tě mělo zajímat,“ zavrčel Wolverine.

„Nemyslím. Rád bych věděl, co proti tobě mohlo poštvat naše bratry mutanty.“ Logan vyštěkl smíchy.

„Bratry mutanty. Tak to bylo dobrý, Modrásku,“ smál se pořád, ale nebyla v tom ani špetka veselí. Kurt nechápavě zamrkal. Logan si toho všiml a velkomyslně se rozhodl mu to vysvětlit. „Mutanti nejsou bratři. Podle profesora jsme dalším stupněm v evoluci. Homo superior,“ odplivl si. „Lidi taky nejsou jedna velká šťastná famílie, není důvod si myslet, že by to mělo bejt u mutantů jinak.“

„Ale vždyť jsme přece všichni bližní,“ odporoval Kurt a pak se zvědavě zeptal. „Kdo je profesor?“

„Mutant, nejsilnější telepat na planetě a pošahanej velkomyšlenkář. Myslí si, že lidi a mutanti můžou žít v míru. Ušlechtilá představa, ale neuskutečnitelná,“ ušklíbl se Logan pohrdlivě. „Lidi prostě rádi masakrujou menšiny. O to víc, když ty jedinci z tý menšiny dokážou zničit pohledem celý město, když maj špatnej den.“

„Ale to přece nikdo nedělá!“ děsil se Kurt a seskočil na zem, vedle Logana.

„Sakra, Modrásku, žils v jeskyni nebo co?“ Kurt se uraženě napřímil.

„Cestoval jsem s cirkusem; jako hlavní hvězda. Noční běs k vašim službám,“ pronesl a několikrát se uklonil na všechny strany.

„No tak to máš fakt kliku,“ pronesl Logan posměšně a pokračoval v cestě. Kurt popoběhnul, aby ho dohnal.

„Počkej, Herr… Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se chlupatý mutant a ocasem mával jako nespokojená kočka. Wolverine po něm šlehl pohledem, ale pak s povzdechem pronesl:

„Logan.“

„Těší mě,“ usmál se modrý mutant, zatímco Logan bez zájmu trhnul rameny.

„Jo, jasně. Jak myslíš, Modrásku.“ Kurt se zašklebil.

„Tak tedy, Herr Logan, kde bych toho profesora našel?“ Oslovený na vteřinu ztuhnul a v té další  tisknul vykuleného Kurta ke stromu a drápy mu tlačil do kůže na krku.

„Cos to řekl?!“ zavrčel, oči zúžené jako šelma.

„Was?“ chroptěl Kurt nechápavě a zběsile mrskal končetinami.

„Je tohle nějakej trik, jak se dostat x-menům do zad? O to ti celou dobu šlo?“

„O čem to mluvíš, Herr Logan?“

„Proč ti tak de vo Chucka?!“

„Koho?“

„Profesora! Co po něm chceš?“

„Poznat ho. Mluvit s ním. Chci potkat i jiné… mutanty! On se zdá… rozumný,“ dostával ze sebe Kurt namáhavě, jak z něj Logan pomalu, ale jistě vymačkával všechen vzduch. Ten podezřívavě začenichal, ale necítil nic kromě slabého pachu obav. Zdálo se, že uvěřil tomu, co Kurt říká, protože ho pustil, i když drápy zůstaly vysunuté a v pohotovosti.

„Danke,“ zasípal vděčně a promnul si krk. „Co to do tebe vjelo?“ Wolverine se zamračil.

„Musel bys tu žít, abys pochopil, proč mi ta otázka přišla tak podezřelá. Pak bys taky chápal, proč ti neřeknu, kde profesora najdeš. Alespoň dokud to neposvětí plešoun sám.“ Kurt se chtěl proti nařčení ze zlých úmyslů ohradit, ale pak jen chápavě pokýval. Tomuhle světu tak úplně nerozuměl, ale jestli to, co probíhalo tam v lese, bylo považováno za celkem normální nebo alespoň nijak výjimečné, tak se nemohl Loganově reakci zase tolik divit

„Jak mu dáš vědět? Tedy, jestli se můžu zeptat,“ dodal rychle v obranném postoji s rukama dlaněmi k Loganovi. Ten jen něco neurčitého zavrčel a přimhouřil oči. Kurtovi až po chvíli došlo, že je mhouří úsilím. Když pak zklamaně a frustrovaně vydechl, poznal, že ať šlo o cokoliv, úspěch se nedostavil.

„Fajn, tak to budeme muset udělat postaru. Doufám, že už seš fit, Modrásku, protože potřebujem zaskočit do města.“

Wolverine byl zklamaný, že se mu nepodařilo s profesorem spojit, ale nedalo se říct, že by ho to překvapilo. Přece jen prohlásil, že končí, a to dost nevybíravým způsobem. Proč by s ním tedy měl profesor udržovat stejnou otevřenou linku jako s ostatními x-meny?

„Co teď?“ ozval se mdle modrý mutant, který seděl na chodníku a opíral se o sloup pouličního osvětlení. Měli štěstí, že od města zase nebyli tak daleko, takže je sem Kurt opravdu mohl teleportovat. Logan z toho ale přesto nedokázal být patřičně odvázaný, ani v nejmenším se mu nezamlouval tenhle způsob cestování. Bylo to snad ještě horší než lítání a to nesnášel přímo bytostně.

„Najdeme telefon a zeptáme se Chucka, co by řekl na nového obyvatele institutu. Když projdeš, nejspíš pro tebe pošlou okřídlenej taxík.“

„Pro mě? A co ty?“

„Já nic. Jsem teď na volný noze.“

„Nechceš se vrátit domů?“ podivoval se Kurt, kterého by ale Wolverine nejspíš neslyšel, kdyby neměl tak dobře vyvinuté všechny smysly, včetně sluchu.

„Jsem doma,“ zabručel. Pak ale mávnul rukou. „Počkej tady, vypadáš děsně. Najdu ten telefon a přijdu ti říct, co se bude dít.“

„Dobře, mein Freund. Nemám nic proti troše odpočinku,“ souhlasil Kurt a zavřel oči. Wolverine se nezdržoval tím, aby se tomu divil. Ten mutant mu vážně věřil, že se vrátí. Bezelstná duše. Kdyby byl Logan ještě o trochu větší svině než je, nejspíš by se na něj vykašlal. Ale i když je velká svině, ten kluk mu zachránil krk, takže ho tu nechat nedokáže. Alespoň do doby, než provede něco, čím si to u něj posere.

Telefon našel docela rychle. Nouzové číslo do institutu si pamatoval pořád stejně skvěle a nepřekvapilo ho ani, že telefon stihl zazvonit všeho všudy jen jednou.

„Prosím?“ ozval se hebký hlas, který Loganovi způsobil husí kůži.

„Ehm, ahoj Jean,“ zabručel do telefonu.

„Logane! Jak se máš? Kde jsi? Máme tě někde vyzvednout?“ vysypala ze sebe jako kulomet tím svým starostlivým tónem a donutila ho tak trochu se zasmát. Jo, tohle bylo fakt docela příjemný. Jenže úplně špatně mířený.

„Nevracim se, Jean. Jen potřebuju mluvit s Chuckem, potkal sem někoho, kdo by ho mohl zajímat.“

„Ah…“ Slyšel v tom zklamání? To zahřálo. „Máš hrozně tvrdou palici, Logane. Nepřesvědčí tě ani to, že se Scottem tu teď nemluví ani lžíce na boty?“ Rozesmál se.

„To je moc příjemná představa, ale nejde to, zrzko, promiň.“

„Dobře, tak tedy k tomu mutantovi. Kdo to je? Známe ho?“

„Pochybuju, ale u profesora jeden nikdy neví. Kurt Wagner, je to Němec. Vypadá sice, jako by vylez ze sedmýho kruhu pekla, ale zachránil mi krk. Umí se teleportovat.“

„Zachránil ti život? Logane, ty už jsi zase v průšvihu?“

„Nic, co bych nezvlád, křehotinko. Celej muj podělanej život je jeden průšvih, takže tohle mě nerozhodí. Co mu mam teda říct? Nebo ještě líp, nemáš tam někde prófu?“

„Jsem tady, Logane. Rád ho poznám. Pošlu Jean se Storm, aby ho vyzvedly, kde jste?“

„Dobrá otázka,“ ušklíbl se Logan a rozhlédl se kolem. Naštěstí netrvalo dlouho a objevil vývěsní štít se jménem městečka.  „Wawa, Ontario. Řeknu mu, ať na vás počká u jezera, je tam jedno místo, kde by se dalo přistát, všim sem si ho, když sem hledal telefon.“

„Nebylo by lepší počkat s ním, ať se nevyděsí, až uvidí Blackbirda?“

„Hezkej pokus, zrzko, fakt mi lichotíš, ale přežil bez úhony blízký setkání se Sasquatchem, tak ho nějaký letadlo snad z míry nevyvede,“ zasmál se Logan a dolehl k němu jen otrávený povzdech z druhé strany. „Kdy tu budete?“

„Vyrazíme hned, tak nám dej patnáct minut,“ ozvala se Jean. „Chceš někomu něco vzkázat?“

Logan tak trochu nemohl uvěřit, že se na to vážně ptá.

„Jasně, že posílam Scottíkovi velkýho hubana,“ ušklíbl se s takovou dávkou ironie, co by převrátila naruby i slona. „Bude vás čekat. Dobrej let,“ popřál a zavěsil, než se mohli začít loučit a přemlouvat, aby se vrátil s Modráskem. Když už byla řeč o Modráskovi, snad nestihnul usnout.

Všechno to bylo jako ve snu. V jednu chvíli s ním Logan třásl, aby se vzbudil, a v další stál u velké vodní plochy a nad ním se z oblohy snášelo elegantně vypadající černé letadlo. K jeho překvapení se ho ujaly dvě nádherné ženy, jedna s vlasy jako oheň, zatímco druhá měla dlouhé kadeře bílé jako sníh. Obě se snažily působit mile, ale zdálo se, že postrádají Logana, který tam opravdu nebyl. I Kurtovi přišlo neuvěřitelné, že ho tam ten malý muž jednoduše nechal s ujištěním, že ho za chvíli vyzvednou, a pak zmizel, aniž by mu dal možnost se nějak pořádně rozloučit. Jen neurčitě zamumlal nějakou odpověď, když se Kurt zeptal, jestli se ještě potkají.

Než se stihl vzpamatovat, už zase přistávali. Kurt si byl jistý, že tak rychle nic cestovat nemůže, ale bylo mu vysvětleno, že Blackbird – jak se letoun jmenuje – je speciální výtvor, který hravě zvládne i MACH 4. Dostalo se mu ještě spousty dalších technických údajů, ale těm nerozuměl, a tak se raději divit přestal.

Když vystoupil z letounu, ocitl se v jakémsi hangáru, který ovšem nebyl na povrchu, nýbrž pod zemí. Sám viděl, jak zalétali dovnitř. Na kolečkovém křesle tam seděl holohlavý muž a usmíval se, vedle něj stál jiný, jehož výraz byl neutrální i díky tomu, že podstatnou část tváře skrývaly červené neprůhledné brýle.

Vítej, Kurte Wagnere, ozvalo se mu v hlavě, až leknutím poskočil. Pak si vzpomněl; Logan přece říkal, že je profesor telepat.

„Guten Tag , Herr Professor,“ pozdravil nahlas, protože si nebyl jistý, jestli by bylo slušné si to jen myslet. „Já-“

„Jmenuji se Charles Xavier, vím, jsi vyvedený z míry, ale nemáš se čeho bát. Nikdo ti tu neublíží. Jean a Ororo už znáš, tohle je velitel mého týmu X-men, Scott Summers,“ mávnul muž v křesle k tomu s brýlemi. Ten se lehce uvolnil a nepatrně se pousmál. Kurt k němu chtěl udělat krok a už natahoval ruku, ale pak se zarazil. Možná to jsou mutanti, ale to neznamená, že se ho budou chtít dotknout. Scott Summers si jeho zaváhání všiml, a tak sám udělal dva kroky a sevřel Kurtovu tříprstou ruku. Měl pevný stisk, ale ne nepříjemný. Kurt se usmál.

„Moc mě těší.“

„Chcete si nejdřív promluvit, nebo se tu porozhlédnout?“ zeptal se profesor a Kurt přeskočil pohledem žlutých očí na něj.

„Přál bych si, aby šlo oboje najednou,“ zasmál se trochu bázlivě, ale nedokázal své nadšení zkrotit. Byl v sídle s mutanty, kteří ho vítali a neutíkali před ním. To bylo něco neskutečného!

„To není tak nesplnitelné přání,“ pousmál se profesor a jeho elektrický vozíček s téměř neslyšným bzučením vyrazil ke dveřím, kterých si Kurt zatím nevšimnul. Poslušně ho se Scottem následoval a za nimi šly obě krásné ženy.

Kurtovi šla z toho všeho hlava kolem. Tohle místo bylo obrovské! Staré sídlo s podzemním komplexem plným nejmodernější techniky. Poslouchal profesorovo vyprávění s tichou fascinací, jen občas to nevydržel a nad něčím se hlasitě podivoval, což u zbylých mutantů vyvolávalo pobavené úsměvy. Prošli dlouhými chodbami obloženými tmavým dřevem, kolem tříd a místností, odkud je zvědavě sledovaly obličeje různého věku a občas i tvaru. Kurt by přísahal, že v knihovně zahlédl muže, celého pokrytého nějakým kovem. A u schodiště kolem nich proběhl skořicově zbarvený vlk, velký jako malý kůň, což očividně nikoho kromě něj nepřekvapilo. Zastavili se až v profesorově pracovně, odkud byl úžasný výhled na park, který se kolem sídla rozkládal.

„Logan mi vůbec neřekl, jak úžasné tohle místo je. Nerozumím tomu, proč sem nechtěl,“ vydechl Kurt, když se vyklonil tak, aby viděl ještě o kus dál. Když se otočil, upíraly se všechny pohledy na Scotta Summerse a podle Kurtova mínění v hlavách k nim patřících neznělo nic lichotivého. Scott se ošil a pak zamumlal něco o tom, že půjde připravit trénink. Obě ženy se taky omluvily a on s profesorem osaměl. „Řekl jsem něco?“

„Vůbec ne, Kurte. Logan je tu jen trochu citlivé téma.“

„Aha,“ přikývl Kurt a posadil se na nabídnutou židli. „Možná proto mi toho víc neřekl. Asi to je citlivé téma i pro něj.“ Profesor se nepatrně pousmál, ale vypadal u toho ještě víc utrápeně.

„Doufejme, že se to vyřeší. Brzy.“

„Nebojte, Herr Professor, Logan se vrátí. Cítím to v ocase.“

„Uvidíme, Cyclops je v tomhle poněkud zatvrzelý. On-“

„Kdo?“ zeptal se zmateně Kurt, aniž by si uvědomil, že profesora nezdvořile přerušil.

„Cyclops. Ach, ještě vám nikdo nevysvětlil kódová jména,“ prohlásil profesor s pochopením a usmál se. „Myslím tím Scotta. Každý tu má nějaké kódové jméno, své identity si před světem bráníme. Anonymita je naše první ochranná linie, před těmi, kdo by se nás rádi zbavili.“

„Tedy… to zní rozumně,“ pokýval po chvíli a profesor se na něj zkoumavě zadíval.

„Pokud se budete chtít přidat, nebylo by na škodu jedno vymyslet i pro vás.“ Kurt ho zvědavě pozoroval a napětím ani nedýchal, když se profesor spokojeně usmál. „Co takhle – Nightcrawler?“

Sledoval, jak Blackbird vzlétá a mizí směrem k jihu, a namlouval sám sobě, že mu nevadí tu zůstat, aniž by se alespoň jedním okem nemrkl na zrzku.

Byli pryč. Wolverine seskočil ze stromu a zanechal v kůře šest hlubokých a dlouhých škrábanců. Měl tu vlastní práci. Teď když byl Kurt Wagner mimo, mohl se v klidu vrátit tam, co se tak srdečně rozloučili, a dát si další taneček s Letkou. Prohlížel si vysunuté drápy a mračil se úsilím, jak si snažil vzpomenout. A možná, když to vyjde, ho dovedou k tomu, kdo mu udělal tohle…

Klaďasové:

Kurt Wagner - Nightcrawler - Teleportace, kdy mizí v oblaku dýmu, který je výrazně cítit po síře; mizí ve stínu; dokáže lézt po zdech a je neuvěřitelně mrštný 

Neutrální - Letka Alfa:

James MacDonald Hudson Jr. - Guardian/Vindicator - Je člověk, jeho schopnosti jsou produktem obleku, který nosí, popřípadě kybernetických implantátů. Jedná se zejména o nadzvukový let, ochranné silové pole, elektromagnetické výboje, gravitonový paprsek a podobné vychytávky

Jeanne-Marie Beaubier - Aurora - Molekulární manipulace umožňující jí extrémně rychlý pohyb i let. Dokáže tak i zevnitř roztrhnout jakýkoli další objekt, živý i neživý. A taky svítit.

Jean-Paul Beaubier - Northstar - Molekulární manipulace umožňující jí extrémně rychlý pohyb i let. Dokáže tak i zevnitř roztrhnout jakýkoli další objekt, živý i neživý. A taky svítit. Jako jeho dvojče Aurora. 

Michael Twoyoungmen - Shaman - Schopnost ovládat počasí, ale ne v rozsahu jako Storm; oživování totemových sošek a další znalosti, které nabyl jako medicinman

Walter Langkow - Sasquatch - Transformace v obrovské chlupaté monstrum se silou, při které mu obrovské dopravní letadlo přijde jako dětská hračka.

Anne McKenzie - Snowbird - Transformace v obří sněžnou sovu; schopnost letu ve formě lidské a samozřejmě i ptačí

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nightcrawler: