OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Mrazivý dar - 1. kapitola

31.01.2014 (18:00) • llacky • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1562×

Chtěla bych vám poděkovat za krásné komentáře u poslední kapitoly. Jsem za ně moc vděčná a doufám, že se vám bude líbit i tato kapitola, a to i přesto, že se v ní hlavně mluví! =)

Znaveně jsem seděla na barové židličce a hledala v novinách místo k pronájmu, které by bylo v mých finančních možnostech. Bezúspěšně. Momentálně jsem bydlela v zapadlém motýlku, ale nemohla jsem si dovolit tam zůstat věčně. S povzdychem jsem požádala Cammie o další sklenku alkoholu. Se soucitným úsměvem mi podala drink.

„Tohle. Je. Neuvěřitelný!“ zahuhlala jsem nešťastně a položila pročtené noviny k ostatním. Hromádka vedle mé levice se začínala povážlivě zvětšovat.

„Nestresuj se, to k ničemu nevede. A hlavně se mi tady neopij,“ zazpívala Cam a já ji provrtala vražedným pohledem.

„Zlato, to mně shořela střecha nad hlavou, a tudíž jsem to já, kdo má právo si stěžovat. Nemluvě o tom, že jsem málem shořela s ní.“ Bezděčně jsem se při vzpomínce na kouř a horko otřásla. Cammie došla k závěru, že nemá cenu se mě snažit rozveselit, tak jen pokrčila rameny a odskotačila obsloužit další lidi.

„Zdravím,“ ozvalo se vedle mě. Překvapením jsem nadskočila na židli a málem upustila leták, který jsem měla v rukou. Střetla jsem se s pohledem toho divného chlápka, se kterým jsem se náhodně setkávala více, než bych chtěla.

„Dobrý den,“ odsekla jsem a věnovala se letáku. To on byl důvodem mého dočasného 'bezbytovství'. Nezdál se nijak uražen, ale jak jsem mohla něco tušit, když se pořád tvářil stejně.

„Jak se daří shánění bytu?“ optal se zdvořile. Střelila jsem po něm varovným pohledem.

„Skvěle.“ Můj tón se nepříliš lišil od toho, který používám, když chci lidi poslat do-… domů. Chtěla jsem říct domů.

„Vskutku?“ povytáhl obočí. Pomalu jsem leták odložila a otočila jsem se na něj.

„Nikomu jsem nic neřekla, tak můžeš přestat s tím, co děláš, ať už je to cokoliv, a jít vypalovat bydliště někoho jiného.“ Přiblížila jsem svůj obličej k jeho a zatvářila se výhružně. Nebo jsem se o to alespoň pokusila. Pravda byla taková, že jsem hasičům něco ve smyslu toho, že jsem potkala podezřelou osobu, naznačila, ale vzhledem k mému stavu mi moc nevěřili.

„Jsem si vědom škody, která na tobě byla napáchána. Proto jsem zde.“ Mezitímco jsem uvažovala, jak zareagovat, si objednal sklenku něčeho, o čem jsem ani nevěděla, že bar nabízí.

„Aha.“ Nad mou duchaplností by jeden zaplakal. Nevypadal ale, že by mu to nějak vadilo.

„Záleží ovšem na tom, zdali máš zájem.“ Pronesl to sice jako oznamovací větu, ale přesto to vyznělo, jako by se ptal. Zamyšleně jsem po něm střelila pohledem.

„Jak mám vědět, že ti můžu věřit? Kde beru jistotu, že mě neodvlečeš někam do sklepa a tam mě nezavraždíš? Ani neznám tvoje jméno,“ přešla jsem do útoku. Trochu mě překvapilo, že mně samotné ta slova zněla absurdně, protože jsem z neznámého důvodu chtěla neznámému věřit. I přesto, co jsem věděla.

„Jmenuji se Elijah,“ pronesl po chvíli ticha. „A rozumím tomu, že po událostech, jichž svědkem jsi byla, mohu jen stěží očekávat, že bys pro mě skočila do ohně.“ Poněkud ironické přirovnání, napadlo mě.

„To je divné jméno. Bez urážky,“ vypadlo ze mě a tak jsem napůl zadoufala, že ho to moc neurazilo. Ale i kdyby, mně to může být jedno. Neznám ho a ani o to nestojím. Přestože jsem si byla jistá, že ho vidím poprvé v životě, jsem se nemohla zbavit dojmu, že už jsem to jméno někdy zaslechla.

„To je pouze otázka názoru, mně se zvláštní zdají spíše dnešní jména,“ mrknul na mě. Něco na jeho slovech mě znepokojilo, ale v tu chvíli jsem tomu nevěnovala sebemenší pozornost.

„Zvláštnost je hodně subjektivní pojem,“ utrousila jsem hořce. Elijah mi věnoval pohled, který se s větší představivostí dal považovat za soucitný. Jako by věděl, o čem mluvím.

„Rád bych s tebou strávil více času, ale jsou jisté věci, o které se musím postarat.“ Spolu se svými slovy se zvedl z barové sedačky a podal mi papírek. Trochu překvapeně jsem si ho vzala. „Mé číslo. Pokud změníš názor, můžeš mi kdykoliv zavolat, Thereso.“

„Hej, počkej…!“ Vyskočila jsem a vyběhla za ním. Elijah rychlou chůzí odcházel a zdálo se, že někam spěchá. To se mě ale ani netýkalo, ani mě to nezajímalo. „Odkud znáš mé jméno?“ Popadla jsem ho za ruku, abych ho přinutila zastavit. Nevytrhl se mi, což jsem považovala za dobré znamení.

„Představila ses mi.“ Viděla jsem na něm, že to hraje. I když byl dobrý, to jsem musela uznat.

„Ne, nepředstavila,“ trvala jsem na svém. Na jeho výrazu se nic nezměnilo.

„Tendencí lidského mozku je zapomínat, zvláště po prožitém nebezpečném zážitku. A ty ses ocitla blízko smrti, nemluvě o přítomnosti škodlivého kouře,“ odpověděl s lehkým ušklíbnutím, vytrhnul se mi a odešel. A mě nechal stát uprostřed baru, naprosto zmatenou.

„Ještě jedno pivkó, ženská!“ zahalekal na mě chlapík, který toho už na můj vkus vypil příliš. Bohužel, dokud platil, musela jsem nosit pití. Vsadím se, že nakonec ho bude muset vyvést personál. Když jsem se sehnula, abych před něj položila požadované pivo, pokusil se mi sáhnout na zadek. Reflexivně jsem uhnula, ale při tom prudkém pohybu jsem na něj nechtěně pivo vylila.

„Co děláš, ty krá-“ Nestihl domluvit, protože ho někdo popadl za rameno a otočil si ho k sobě tváří. „Co si vo sobě jako myslíš?!“ začal zase, tentokrát na adresu toho, kdo se mě zastal.

„Myslím si, že by bylo vhodné, kdybys všem udělal jednu velkou laskavost a opustil tento bar,“ pronesl dotyčný významně. Opilec podivně klidně přikývl a skoro až utekl ven.

„Chtít po něm aby zaplatil, by asi bylo moc,“ zamručela jsem naštvaně a podívala se na toho, kdo mi pomohl. Byl to mladý muž, určitě mu nebylo přes třicet, s medovými vlasy a až děsivě modrýma očima. Široce se usmál a ukázal mi tím bělostné zuby.

„To bezesporu. Ale pokud mohu, s radostí za něj zaplatím,“ mrkl na mě. Nervózně jsem si prohrábla vlasy a raději začala utírat rozlité pivo. Sklenice byla také na kusy. Když se daří, tak se daří.

„Není třeba. Ale děkuju,“ usmála jsem se a podívala jsem se na něj, což byla chyba, protože jsem si do ruky zabodla střep. Sykla jsem bolestí a podívala jsem se na krvácející prst. S povzdechem jsem střípek vyndala a přitiskla prst k ústům.

„Jsi si jistá, že nepotřebuješ pomoct?“ zadíval se na mě upřeně. Z jeho pohledu mi přeběhl mráz po zádech.

„Jsem.“ Slabě jsem se na něj usmála, sebrala zbytek skla a odnesla ho ke koši. Pak jsem se šla podívat k barovému pultu, matně jsem si vzpomínala, že tam máme lékárničku. Zatímco jsem se prohrabovala vším možným, od paraplíček k papírovým táckům na jedno použití, ozvalo se nade mnou odkašlání. Trochu naštvaně jsem se postavila.

„Potřebujete ještě něco?“ nasadila jsem otrávený výraz a zadoufala, že už mi dá pokoj. Jemu to ale ani v nejmenším nevadilo, naopak se na mě znovu zářivě usmál.

„Ano, čistě náhodou potřebuju. Je tu Cammie?“ Chtěla jsem mu pravdivě odpovědět, že už odešla, ale potom mi došlo, že ani nevím, kdo je.

„Záleží na tom, kdo se ptá.“ Naklonila jsem hlavu napravo a přejížděla ho rozhodným výrazem.

„Její přítel a zároveň i zaměstnavatel. Jmenuji se Klaus.“ Bylo na něm znát, že začíná být netrpělivý. Co ale zarazilo mě bylo, že se mi o něm v životě nezmínila.

„Ne, už odešla. Takže můžete také,“ nasadila jsem sladký úsměv a vrátila se do dřepu shánět lékárničku, když jsem si všimla, že mi už rána přestala krvácet.

„Myslím, že bych rád strávil nějakou dobu ve tvé přítomnosti, lásko,“ ozvalo se za mnou ve chvíli, kdy jsem znovu vstala a začala shánět mobil, abych dala Cammie o tomhle podivném chlapovi vědět.

„Zlato,“ začala jsem sarkasticky, „dojímáš mě, ale moje směna končí. Místo mě tu ale bude strašně roztomilej kluk a já si jsem jistá, že si budete rozumět.“

Klaus se zasmál. Bože, tenhle chlap je snad ještě horší než ten opilec před ním. Kdo mě zachrání tentokrát?

„V tom případě si myslím, že je na místě, abych ti nabídnul doprovod domů,“ povytáhl obočí a našpulil rty. Jestli se snažil vypadat roztomile… Tak se mu to dařilo.

„A já považuji na místě, abych odmítla,“ odsekla jsem ve chvíli, kdy hodinky ukázaly druhou hodinu ranní a tudíž i to, že už můžu jít a prospat se. Popadla jsem svou vybledle červenohnědou kabelku a černý kabát, do kterého jsem se stihla obléct v rekordním čase necelých čtyř vteřin. Se zapínáním jsem se neobtěžovala a co nejrychlejší chůzí jsem zamířila ke dveřím.

Ve chvíli, kdy jsem vyšla, se Klaus objevil vedle mě a se zájmem v očích si mě prohlížel. Pomoc, křičela jsem v duchu. Byla jsem unavená, bez vlastního bytu, pobolívala mě hlava a teď se k tomu všemu ještě připojilo tohle individuum.

„Zlato, naposledy. Nech mě být. Mým dalším krokem je zavolání policie,“ mrkla jsem na něj a vyšla. Nezastavilo ho to od toho, aby vyšel za mnou a rovnal se mnou krok, ale mlčel, takže jsem se rozhodla ho prostě ignorovat.

Jen co jsem ale zabočila do postranní uličky, abych si zkrátila cestu a nemusela v jeho přítomnosti trávit více času, než musím, mě přitisknul ke stěně omšelého domu a zadíval se mi do očí. V tu chvíli mi došlo, jak hloupé ode mě bylo zalézt s cizím a neodbytným chlapem do uličky, kde kromě nás dvou nikdo nebyl.

„Ať se stane cokoliv, nevydáš ani zvuk.“ Chtěla jsem ho nahlas někam poslat, ale nebyla jsem schopná promluvit. Sice jsem otevřela pusu, ale nevyšel z ní ani zvuk, ať jsem se snažila jakkoliv.

„Hodná holka…“ zamručel a přiblížil hlavu k mému krku. Přejel mi po něm rty, což ke mně vyslalo mrazivé chvění, ale vzápětí je rozevřel a já ucítila, jak mi dva ostré špičáky projely kůží. V krku jsem ucítila neskutečnou bolest, která mě spalovala zevnitř. Nezajímalo mě, jak, proč nebo co je Klaus zač, jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo, jak moc to bolí.

Vzpomněla jsem si na bezmoc, jakou jsem cítila, když se ty hloupé dveře nechtěly otevřít. Tohle bylo něco podobného, ale tentokrát jsem to byla já, kdo se nemohl pohnout. Cítila jsem kapky vlastní horké krve, jak mi stékají po krku. I přesto, že jsem nemohla křičet, jsem se nehodlala vzdát.

Položila jsem Klausovi ruce na prsa a zatlačila, i když mi bylo jasné, jak hloupé je se pokoušet odstrčit od sebe někoho bezpochyby silnějšího, než jsem já. Ani se nepohnul. Zatlačila jsem znovu a cítila, jak se mě zmocňuje hysterie. Když jsem ucítila, že mi začíná být mdlo ze ztráty krve, začaly se mi do očí drát slzy.

Uslyšela jsem, jak se pobaveně zasmál, a ještě své tesáky zatlačil hlouběji do mého rozbolavěného krku. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo a já věděla, že nechci zemřít. Že nezemřu. Se vší silou jsem do něj strčila a ucítila jemné problesknutí energie v dlaních, která vzápětí se zašimráním odezněla.

Klausovo tělo strnulo, ani se nepohnul, a já se od něj rychle odtáhla. Tušila jsem, že v tom podivném apatickém stavu nezůstane moc dlouho, takže jsem na zraněný a rozbolavělý krk přitiskla ruku, abych alespoň trochu krvácení zmírnila, a s vypětím rychle ubývajících sil se rozeběhla. Nevnímala jsem kam, kudy, prostě nic, jen tepavou bolest a strach, jenž mě poháněl kupředu, protože kdybych se vrátila zpět, nečekalo by mě nic jiného než smrt.

Snažím se vystihnout charaktery podle toho, jaký jsem si o nich přes ta léta udělala obrázek. Snad se mi to daří, a určitě bych ocenila (kdo ne, že), kdybyste mi tu zanechali svůj názor. Nebo třeba jen zvracející smajlík, záleží na Vás :D

Autor: llacky (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Mrazivý dar - 1. kapitola: