OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Mrazivý dar - Prolog

29.01.2014 (19:00) • llacky • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1636×

Ahoj lidi! Tohle je moje prvotina, fanfiction odehrávající se ve světě TVD. Ačkoliv, spíše TO. Je mi jasné, že nebudu tak úplně sledovat dějovou linii, možná ji úplně změním a nejspíš se ani neobjeví dost postav. Každopádně, hlavní postavou je moc OC, Theresa, holka, která se do New Orleans přistěhovala kvůli škole, a dál samozřejmě Elijah, Klaus, Camille, Rebekah, Sophie, Davina, Marcel atd... Většina z nich se ale objeví spíše v dalších kapitolách (pokud nějaké budou, lol)
Mno nic, děkuji za pozornost, a... Užijte si čtení, a rozhodně bych ocenila jakoukoli zpětnou vazbu! 
PS: Psáno v ich formě. 

Zamyšleně jsem ohryzávala zadní stranu propisky. Co bych měla do dopisu napsat… Nebo spíše, co bych napsat neměla? Určitě bych se neměla zmiňovat o tom, že mě vyhodili z vysoké školy. Nebo o tom, že se z brigády v hotelu stala práce v baru. Nemluvě o tom, že jsem pracovala přes noc. Ne, tohle rodiče vědět nemusí.

S menším povzdychem jsem se zmučeně podívala na papír, ale po chvíli jsem svou pozornost přesměrovala k lidem, co chodili na ulici před kavárnou, ve které jsem seděla. Většina někam pospíchala, ale našli se i tací, kterým moc do kroku nebylo.

Pousmála jsem se, když na sklo přitisklo tvář malé dítě a zvědavě si prohlíželo všechno, co bylo uvnitř. Po pár vteřinách se ale objevila žena, nejspíše jeho matka, a odvedla ho pryč. Pohled jsem odvrátila zpět na papír. Dopisy můžou být romantické, ale taky noční můrou. Přesto jsem je upřednostňovala před e-maily nebo esemeskami, připadalo mi totiž, že jsou více osobní.

Konečně jsem propisku přiložila k papíru, ale než jsem stihla napsat první písmeno, vrazila jsem loktem do hrnku vychladlé, skoro netknuté kávy. Už jsem viděla, jak poliju nejen papíry, ale i sebe, stůl a s trochou štěstí i nešťastníka, který bude procházet kolem mého stolu, když vtom se v mém zorném poli objevila mužská ruka a hrnek zachytila.

„Pokud mohu, doporučil bych vám přehodnotit umístění nebezpečných předmětů,“ ozval se nade mnou pobavený hlas s britským přízvukem. S úlevným výdechem jsem obrátila oči ke svému zachránci.

„Děkuju, zachránil jste mi život. Nebo minimálně papír…“ Zarazila jsem se a nechala slova vyznít do ztracena, když jsem si prohlédla muže, který mi pomohl. Vypadal… Staře. Ne že by měl vrásky nebo něco takového, ale i přes mladý vzhled tak působil. Klidně stál, oblečený v černém obleku, a provrtával mě hnědýma očima.

„Jsem rád, že jsem mohl být nápomocen,“ pousmál se a rozešel se k východu. Lehce zmateně jsem ho doprovázela pohledem a utrousila:

„Taky jsem tě ráda poznala, cizinče.“

V tu chvíli, kdy jsem to dořekla, zpomalil, otočil ke mně hlavu a s nepatrně zdviženými koutky mi pokývl na rozloučenou. Pak otevřel dveře a vyšel na ulici. Zamračeně jsem se podívala na papíry, které stále výsměšně ležely přede mnou, a uvažovala, jestli to byla jenom náhoda, anebo mě opravdu slyšel.

Před dveřmi svého bytečku (do bytu má dost daleko) jsem začínala být poněkud zoufalá. Nebyla jsem schopná najít v kabelce klíče a upřímně jsem se děsila toho, že jsem je někde zapomněla, jak je mým zvykem.

Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že je prostě nenajdu a budu se ve tmě muset znovu vydat zpátky do baru a zkontrolovat, jestli jsem je tam někde nenechala ležet, když jsem konečně nahmatala starý známý přívěsek ve tvaru Eiffelovky, který jsem si jako suvenýr koupila v Paříži a který jsem měla na klíčích.

Když jsem se konečně dostala domů, vyčerpaně jsem se svezla na starý gauč. Nevím, co mě to napadlo, když jsem kývla na dvojí směnu, protože Alyss byla nemocná, ale v duchu jsem si přísahala, že takovou chybu už nikdy v životě znovu neudělám. Původně jsem se chtěla jít ještě umýt, převléct, a vlézt si do postele… Ale to po mně v mém současném stavu nemohl chtít nikdo. Ani já sama.

Pokusila jsem se alespoň vstát, abych se dostala do postele, ale nepodařilo se mi ani to, tak jsem jen zavřela oči a usnula.

V noci mě vzbudil nepříjemný kouř, který se do pokoje dostával skrz vstupní dveře. Ospale jsem si protřela oči a cítila se naprosto nepoužitelně. Bylo mi jasné, že bych měla něco udělat. Cokoliv. Popadnout mobil, vyťukat číslo na hasiče nebo se alespoň dostat pryč.

Pomalu jsem vstala, abych se vzápětí sesunula zpět v záchvatu kašle. Do očí mi vinou štiplavého kouře vhrkly slzy, takže jsem už ani nic neviděla. Strhla jsem ze sebe šátek, který jsem měla stále omotaný kolem krku, a přitiskla si ho k ústům, takže jsem získala alespoň nějakou ochranu. Ačkoliv o její funkčnosti jsem upřímně pochybovala.

Rychle jsem vstala a opřela se o skříň a skoro jsem slyšela, jak mé svaly protestují. Pohledem jsem střelila k digitálním hodinkám, díky kterým jsem po chvíli zaostřování zjistila, že je něco před čtvrtou ráno. Všichni lidi touhle dobou spí, a ti, co spí pod stejnou střechou jako já, se už nejspíš ani neprobudí.

Podařilo se mi dostat ke dveřím a při jejich otvírání jsem byla neskonale vděčná, že jsem je předtím nezamkla. I když zjistit to za jiných okolností, například při vloupání zloděje, tak nadšená z toho nejsem.

Když se mi podařilo dostat se na chodbu, srdce se mi na chvíli zastavilo. Bylo tam neskutečné horko, takže muselo hořet někde blízko, někde hodně blízko. Všude byl kouř, prach, a já kvůli zesílenému pálení a slzení musela zavřít oči. Zhruba jsem věděla, kde jsem, a co nejrychleji se pokusila dostat ke schodišti. Po cestě jsem znovu dostala záchvat hnusného, suchého kašle, ale snažila jsem se nezastavit.

Konečně jsem nahmatala zábradlí, ale jakmile jsem udělala první krok, podklouzla mi bota a já málem spadla. Křečovitě jsem se držela zábradlí a už o něco pomaleji jsem se snažila dostat dolů. Skoro jsem cítila, jak mi záda olizují plameny, ale nezrychlila jsem, protože mi bylo jasné, že další podklouznutí by skončilo mou smrtí.

Vytrvalé praskání ohně zesílilo, stejně jako jsem cítila ještě více kouře. Budova se zatím tvářila, že zůstane vcelku, ale nevěděla jsem, kdy se začne hroutit. Viděla jsem dost katastrofických filmů, a pokud byly alespoň trochu realistické… Moc času nezbývalo.

Dál jsem postupovala dolů, až jsem se konečně dostala ke konci schodiště. Zamžourala jsem očima a rozeznala obrys dveří. Tak rychle, jak jsem mohla, jsem k nim doklopýtala a pokusila se je otevřít. Neúspěšně.

Dveře byly zamčené. Zoufala jsem začala lomcovat klikou, a doufala, že se stane zázrak a zničehonic se otevřou… Ale dveře byly pevně odhodlané, že zůstanou zavřené. Nešťastně jsem do nich kopla, ale ani se nepohnuly.

Přišel ke mně další záchvat kašle a já se divila, že se mi ještě neroztrhly plíce. Slzy kašle, bolesti, smutku a zoufalství mi vhrkly do očí.

„Prosím…!“ zachroptěla jsem a znovu stlačila kliku.

Nic.

V tu chvíli vedle mě něco prasklo a já viděla, jak těsně vedle mě spadl kus stropu. V dálce jsem slyšela výkřiky probouzejících se nájemníků a měla jsem i dojem, že v ještě větší dálce slyším hasiče a sanitku. Ale na tom už nezáleželo. Nemohli se sem dostat v čas.

Rezignovaně jsem se přestala snažit urvat kliku a o krok jsem odstoupila ode dveří. S hořkým úšklebkem jsem si zklamaně pomyslela, že jsem si svůj konec, svou smrt představovala… velkolepěji. A hlavně… oddáleněji.

V ten moment se otevřely dveře. Zamžourala jsem a přinutila se udělat krok. A pak další. A ještě jeden. A byla jsem venku.

Vyčerpáním se mi podlomila kolena a já padla do chladivé ranní trávy. Všimla jsem si nad sebou obrysu mužské postavy. Přišla mi podivně známá.

„Také bych vám doporučil si začít hledat nové místo k usídlení,“ podal mi muž ruku. Nedůvěřivě jsem po něm střelila pohledem, ten hlas mi přišel povědomý… ‚To je ten chlap z té kavárny!‘ došlo mi vzápětí.

„Ty-“ Nedostala jsem se k dokončení věty, protože jsem se otřásla v dalším záchvatu suchého kašle. On mě chvíli s morbidním zaujetím pozoroval a poté si ke mně přiklekl a podepřel mě. Vděčně jsem se s jeho pomocí vyškrábala na nohy.

„Ano?“ pobídl mě k dokončení mé předchozí věty, když jsem se konečně přestala třást. Podezíravě jsem si ho prohlédla. Stále měl stejné oblečení, nijak nepomuchlané, prostě perfektně vypadající. On sám měl také své kouzlo, což ale muselo jít v tuto chvíli stranou.

„Sleduješ mě?!“ vypálila jsem na něj. Čekala jsem, že se ho to alespoň trochu dotkne, ale jemu jen cukly koutky.

„Bohužel, byl jsem tu kvůli méně přitažlivější pracovní záležitosti,“ odvětil s klidem. Jistě, pracovní záležitost. Co tak mohl dělat ve čtyři hodiny ráno u domu, kde bydlím, který je navíc momentálně v plamenech? Počkat…!

„Jistě, ve čtyři ráno jsi čistě náhodou u hořícího domu. Jsem to jen já, komu to nepřipadá jako moc velká náhoda?“ obvinila jsem ho. On se ale stále tvářil stejně formálně, možná i trochu pobaveně.

„Jsi chytrá. Tvá přítomnost je okouzlující, nicméně mám ještě něco na práci. Uvidíme se později.“ Jen co dořekl poslední slovo, zmizel. Neodešel, neodběhl, prostě tam najednou… nestál.

O pár vteřin později k domu dorazili hasiči a sanitka.

 Myšlenky, pocity, názory, konstruktivní kritika, cokoliv...?^^''

Autor: llacky (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Mrazivý dar - Prolog: