OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Mrazivý dar - 2. kapitola

03.02.2014 (14:00) • llacky • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1535×

Musím poděkovat Ellie za Alexis8301  za jejich komentáře, stejně jako ostatním, jsem moc ráda, že se vám to zatím líbí! Děkuji i ostatním, co tuto povídku čtou =)

„Mě už tahle hra na kočku a myš přestává bavit, lásko. Začíná mi docházet trpělivost, tak mě nenech čekat,“ uslyšela jsem stěnou ztlumenou zlověstnou výhružku. Přerývaně jsem se nadechla a pokusila se přestat třást. Bylo mi naprosto jasné, že je jen otázkou času, než mě Klaus najde. Což ovšem neznamená, že bych mu to plánovala jakkoliv ulehčovat.

Podařilo se mi skrýt se ve starém a neobydleném domě, který působil dojmem, že se každou vteřinou zhroutí. O to víc jsem si cenila skutečnosti, že jsem stále naživu. I když i to bylo diskutabilní. Otřásla jsem se a přitiskla se ještě více k plesnivé zdi, u které jsem se choulila, přičemž jsem nechtěně pohnula rukou a tím i dlaní, kterou jsem využívala jako provizorní obvaz na rozedraný krk.

Než jsem stihla zaskučet bolestí, pevně jsem stiskla rty a připomněla si, že musím být absolutně zticha. Šel po mně vraždící maniak, který byl pravděpodobně upír, a co jsem si pamatovala z dob, kdy jsem hltala všechny nadpřirozeně zaměřené knížky, byl super rychlý, super silný, super vnímavý, super slyšící, a super… Všechno. Učiněný superman.

„Už jsem vážně netrpělivý,“ ozvalo se tak blízko, že mi poskočilo srdce, protože jsem si myslela, že mě už našel. Naštěstí to bylo dáno pouze tím, že tu byly hodně tenké stěny.

‚Mysli!‘ pobízela jsem se v duchu. Když už se mi jakýmsi zázrakem podařilo utéct z té uličky, připadala mi představa, že by mě znovu našel a dorazil, dost ponižující. Zavolat policii je vyloučené, neměli by šanci. Za předpokladu, že by mě ovšem našli, a zas tolik jsem jim nevěřila. Kamarádky? Co ty by zmohly? Neměla jsem nikoho, jenom sebe. A bylo mi dost jasné, že vzhledem k mému zdravotnímu stavu mé vyhlídky byly vše, jen ne nadějné.

„Dávám ti poslední šanci, drahá. Já za sebe neručím…“ Skoro jsem ho viděla, jak se ďábelsky usmívá a nemůže se dočkat, až dokončí, co začal. Neboli až ze mě vysaje i poslední kapičku krve. Tohle je o mnoho horší než ten požár, při kterém jsem málem přišla o život. Tam mi pomohl ten vyšinutý cizinec.

Tak počkat.

Cizinec.

Elijah.

Vzpomněla jsem si na to, jak jsem ho poprvé potkala. Převrhla jsem hrneček s kávou, ale on ho zachytil až nepřirozeně rychle. Později, když jsem se s ním znovu setkala, zmizel. Nepřirozeně rychle. Nadpřirozeně rychle.  A to, jak se choval, jak mluvil, jak se oblékal, to vše jen ukazovalo na skutečnost, že není z téhle doby. I jeho jméno znělo staře. Což znamená, že nejspíš bude také upír. Nebo přinejmenším něco podobně silného. A vzhledem k tomu, že mě nezabil, to nejspíš ani neměl v úmyslu, proč by se mi jinak snažil pomoci, nemluvě o tom, že mi dal své číslo…!

On mi dal své číslo! Skoro jsem to nadšením vykřikla, ale pak jsem si uvědomila, že to by byla moje smrt. Co nejtišeji jsem mohla, jsem vytáhla mobil z kapsy spolu s přehnutým papírkem, který byl momentálně moje jediná naděje na záchranu.

Roztřesenýma rukama jsem ho málem upustila na zem, ale ovládla jsem se a pomalu vyťukala číslo. Měla jsem jen jeden pokus.

První zazvonění. Klid, napomínala jsem se v duchu. Když budeš hysterická, bude ti bít srdce hlasitěji, a něco takového upír určitě uslyší. Stejně jako vyzvánění mobilu.

Druhé zazvonění. Začínala jsem být nervózní. To nic, ani nadpřirozená bytost nebude brát hovory okamžitě, snažila jsem si nalhat. Snažila. Vážně jsem hodně mizerná lhářka, blesklo mi hlavou.

Třetí zazvonění. Zatajila jsem dech. Vezmi to, no tak, prosím, modlila jsem se v duchu.

„Ano?“ ozvalo se zdvořile a mně poskočilo srdce úlevou. Pokud nedostanu infarkt dnes v noci, tak už nikdy. Roztřeseně jsem protáhla vzduch mezi zuby, než jsem byla s to odpovědět.

„Prosím, řekni mi, že jsi upír nebo cokoliv, co je schopné nějakého dalšího upíra zastavit!“ vychrlila jsem ze sebe šeptem. Několik vteřin bylo ticho a já si najednou svou dedukcí nebyla tak jistá. Co když jsem se spletla? Co když je to normální maniak, který se mi jenom vysměje? Nevědomky jsem z nervozity zaryla prsty do rány na krku a hned na to sykla bolestí.

„Kde jsi?“ odpověděl mi vzápětí. Skoro jsem cítila, jak mi ze srdce spadl imaginární kámen, který mě až do teď docela neimaginárně tížil.

„Francouzská čtvrť, někde v okrajové ulici, v takovém tom divném domě, který vypadá, že každou chvílí spadne…?“ Nešťastně jsem se kousla do rtu. Já a můj orientační nesmysl. Rodiče říkávali, že mě to jednou bude stát život, čemuž jsem se já vždycky jen smála. Teď mi do smíchu moc nebylo.

„Budu tam co nejdříve. Do té doby zůstaň naživu,“ přikázal mi krátce a zavěsil. Mě se opět zmocnila panika. Jasně, jemu se lehko řekne ‚zůstaň naživu‘, on to nemusí realizovat. V tu chvíli mě napadlo, že ani nemůže, protože je mrtvý. Lehce jsem se usmála, ale vtom se vedle mě ozvalo potměšilé:

„Mám tě!“

„Kausi!“ Sevřel se mi žaludek a pulzující bolest hlavy se stala ještě více nesnesitelnou. Když jsem ho viděla, jak tam stojí, ležérně se opírá o zeď a při tom se nepatrně směje, bylo mi jasné, že je po mně.

„Nerad nechávám své záležitosti neuzavřené,“ přidřepl si, aby byl na přibližně stejné úrovni jako já, a jednou rukou mě pohladil po lícní kosti. „Zvláště tak chutné.“

„Já nejsem tvá záležitost,“ odsekla jsem a strhla jeho ruku ze svého těla. Povytáhl obočí v hraném údivu a zase se postavil, aby ukázal, kdo tu má navrch. A že já to rozhodně nebudu.

„Opravdu? Já získal poněkud jiný dojem, lásko,“ zvlnily se mu rty v děsivém úšklebku. Potlačila jsem všechnu nevolnost a pulzující bolest, která mi z krku vystřelovala, a se zatnutými zuby jsem se také vydrápala na nohy. Asi vteřinu jsem byla schopná majestátně stát, ale vzápětí mě nohy zradily a já jsem se musela opřít o stěnu, vedle níž jsem stála. Cítila jsem, jak se mi na čele perlí pot a jak se mi žaludek svíjí, ale myšlenku, že si zase sednu, jsem okamžitě zamítla.

„Tak to by ses měl podívat znovu,“ ucedila jsem skrz stisknuté zuby, opřela se čelem o chladivou stěnu a zadívala jsem se mu nenávistně do očí. Klaus jen lehce pokrčil rameny, přešel ke mně ještě blíž, a aniž by přerušil oční kontakt, se sklonil tak, že se naše nosy skoro dotýkaly, a ledově se usmál.

„To, co vidím, je jen žalostný úkaz toho, jakých děsivých rozměrů může lidská hloupost nabýt.“ Chytil mě za předloktí ruky, kterou jsem si držela už skoro nekrvácející ránu, a svou silou mě přinutil ruku spustit podél těla. Pomalu začal rozevírat ústa, když vtom ticho, přerušované pouze tlukotem mého srdce, prořízl známý hlas.

„Bratře, navrhuji ti, abys ustoupil.“ Klaus překvapeně vydechl a skutečně o krok ustoupil, načež se otočil a změřil si pohledem nově příchozího, Elijaha. Já jenom vytřeštila oči.

… Bratr? Bratr?! Já jsem si na záchranu před Klausem přivolala jeho bratra?! Před pěti minutami jsem si připadala, jako kdybych prožívala nejhorší chvíle svého života. Dost jsem se spletla. Ty chvíle jsem prožívala právě teď.

„Bratříčku, jaké milé překvapení,“ zašklebil se Klaus a pomalu se vydal naproti Elijahovi. Tón, jakým to ale vyslovil, dával tušit, že zas tak milé to nebude. Znovu jsem získala malou naději, že bych dnešek mohla přežít.

„Niklausi, rád bych tě požádal o laskavost. Odejdi,“ vyslovil s klidnou tváří Elijah. Klaus se lehce nahrbil, a aniž by mi věnoval pohled, zmizel. To bude ta pověstná super rychlost. A super zbabělost. Elijah zklamaně zavrtěl hlavou a přenesl svou pozornost na mě.

„Pevně doufám, že ti nebyla způsobena žádná újma,“ pronesl a vykročil ke mně. Já jsem stále byla vyděšená, unavená a oslabená, ale nehodlala jsem to dát najevo. Nenápadně jsem se o zeď opřela celými zády, a když jsem si byla jistá, že následující minutu vydržím stát, podívala jsem se na něj.

„Bratr? Ty jsi jeho bratr?!“ věnovala jsem mu dotčený pohled. I když to bylo naprosto nesmyslné, brala jsem to z jeho strany jako zradu. Elijah povytáhl obočí.

„Jak vidím, má Niklaus stále schopnost udělat si přátele, kam jen vkročí,“ odvětil hořce a vzápětí se mu lehce rozevřely oči. Věnovala jsem mu nechápavý pohled.

„Je tak okouzlující,“ konstatovala jsem sarkasticky na půl pusy, zatímco jsem přemýšlela, čeho si Elijah všimnul, že ho to tak vykolejilo. Že by té plísně na stěně?

„Předpokládám, že to je jeho práce,“ poukázal směrem k mému krku, když ke mně došel. Jemně mi prsty podepřel bradu a donutil mě naklonit hlavu, aby si mohl zranění lépe prohlédnout. Mezi obočím se mu objevila menší vráska, což mě přimělo uvažovat, jestli to vážně vypadá tak hrozně. Ačkoliv, rozervaný krk bude jen těžko vypadat sexy.

„Předpokládáš správně. Copak, chceš si taky kousnout?“ zavrčela jsem skrz zatnuté zuby a pokusila se vymanit z jeho sevření. Buď si toho nevšiml, nebo mě ještě nechtěl nechat být. Chvíli se ani nepohnul, jako by nad něčím uvažoval, ale ve chvíli, kdy jsem ho začala podezřívat z toho, že zkameněl, si rychle dal zápěstí pravé ruky k ústům a zakousl se do něj. Na světlé kůži se okamžitě objevilo několik kapek krve. Zápěstí mi přiložil před obličej.

„Napij se,“ poručil mi. Já mu věnovala stejný pohled, jako svému strýčkovi na oslavě jeho narozenin, když mi navrhl, abych si šla zaplavat do rybníku. Nutno dodat, že byly dva stupně nad nulou.

„Ehm, neber si to osobně, ale tohle si nechám ujít.“ Pokusila jsem se couvnout, abych se dostala z jeho dosahu, jenže nebylo kam, protože za mnou byla zeď. Při tom pohybu mě ale zradily nohy a podlomily se mi a já málem spadla na zem. Zachytila mě však Elijahova ruka, která mě napůl obejmula kolem pasu a podepřela mě. Natočil si mě tak, že stál těsně za mnou, přičemž mě jednou rukou stále přidržoval a druhou mi držel před obličejem. Chvíli jsem uvažovala nad tím, jestli mu došlo, že mu totálně zašpiním oblečení, ale potom jsem pozornost přenesla zpět na jeho zápěstí. Vypadalo to, že rána se mu na něm už stihla zacelit a zůstalo po ní jenom pár kapek karmínově rudé krve.

„Upíří krev má uzdravující účinky,“ vysvětlil mi a přitiskl mi své zápěstí ke rtům. Nepříliš nadšeně jsem těch pár kapek spolkla. Vzápětí ode mě svou ruku odtrhl, otočil mě tak, že jsem stála před ním, a přejel mě zkoumavým pohledem. Nepotřebovala jsem se vidět v zrcadle, abych věděla, jak vypadám. Potrhané, zašpiněné a zakrvácené oblečení, nepřirozeně bledá kůže po ztrátě krve a kruhy pod očima z nevyspání, nemluvě o zacuchaných vlasech.

Nejspíše se mu mě zželelo, protože mi nabídl, že mě doprovodí domů. Vzhledem ke svému stavu jsem už nebyla schopná se dohadovat, nemluvě o tom, že jsem neměla tušení, jak bych se do motelu dostala sama. Dvakrát mi už zachránil život a momentálně jsem nijak atraktivně nevypadala, takže jsem pochybovala, že by mi z jeho strany cokoliv hrozilo. Vděčně jsem se o něj opřela a nechala se od něj vést potemnělými uličkami až k místu, kde byla věc, po které jsem prahla ze všeho nejvíce. Postel.

Jak je už zvykem... Myšlenky, pocity, názory, kritika, cokoliv? O:)

Autor: llacky (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Mrazivý dar - 2. kapitola: