OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Moje malá Galaxie - 4. kapitola

22.04.2012 (17:00) • Myll • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 2731×

Nákupy by mohli začít, mít nějaké peníze po ruce. Pomalu jsem se otočil a spatřil přesně onu budovu, kterou jsem potřeboval. Tyčila se na konci Příčné ulice, honosná, vysoká, vystavěná z bílého mramoru, vedená skřety a ta nejspolehlivější na světě. Gringottova banka…

4. kapitola – Jízda pod Londýnem, Jak sbalit čarodějku (aneb Já a zase já vám poradíme, co ženy chtějí) a mňoukající žaludek

Zatímco se James vydal neznámo kam, já se pevným krokem rozešel k oné světově proslulé skřetí bance a slyšel za mnou cupitající Galaxii. Tak jo, necupitala, spíše popoběhla, aby mě dohonila a mohla tak zase provozovat svou zřejmě oblíbenou činnost: pokládat otázky.

„Kam to jdeme?“ zeptala se s nevinným výrazem ve tváři. Měl jsem pocit, že přesně tenhle výraz jsem už někde viděl… Možná v zrcadle? No, nechme to být.

„Do banky, pro peníze, které mi strejda odkázal.“

„Myslíš taťku?“

„Jo, toho,“ ujistil jsem ji a už jsem vystupoval po schodech k leštěným bronzovým dveřím.

„Říkával, že má v Anglii-“ Galaxie se zadrhla v polovině věty a zůstala viset očima na malém mužíčkovy v červeno zlaté uniformě. Ve snědé bystré tváři měl neveselý výraz a dlouhými prsty si znuděně poklepával o sebe. Jakmile jsme procházeli dveřmi s výrazem, o němž se zřejmě domníval, že je oddaný, se nám poklonil.

Před námi se objevila další brána, pro změnu stříbrná. U ní stáli další dva skřeti a poslušně se ukláněli příchozím. Galaxie se zastavila a chvíli zírala na bránu.

„Vstup, cizinče, leč pamatuj: poklad, jenž nikdy nebyl tvůj, hledáš-li v našich sklepeních, životem odpykáš svůj hřích. Koho by zlákal cizí skvost, zaplatí za svou hrabivost,“ předčítala tichým hlasem má sestřenice nápis umně vyvedený nade dveřmi. „Zloději, viz ty pevné zdi, najdeš tam víc než poklady.“

„Ještě je nikdy nikdo nevykradl,“ informoval jsem Xii, dokonce dřív, než se začala ptát. „Tohle je něco jako varování, ať to taky nikdo nezkouší.“

Pokračovali jsme klidnou chůzí do obrovské dvorany. Po stranách mramorové místnosti se táhly dva dlouhé pulty, za kterými na vysokých židlích dřepěli nepěkní skřeti. Bylo tu tolik dveří, že se snad ani nedali spočítat. Od vysokého stropu visel dolů obrovitánský křišťálový lustr, řekl bych skoro přesná zvětšenina té blbosti, co měla matinka v přijímacím sále.

„No páni,“ uklouzl Galaxii obdivný šepot.

Přešel jsem to jen s úsměvem ala ‚Já vím!‘ a vydal se sebejistým krokem k nebližšímu volnému pultu, za nímž spočíval skřet se špičatýma ušima, vodnatě šedýma očima s prázdným výrazem a bez náznaku úsměvu, který zrovna něco úhledně zapisoval do obrovské knihy.

V místnosti panoval čirý ruch, všude pobíhali kouzelníci, skřeti a ozývalo se všelijaké cinkání a rachocení a škrábání brků po pergamenu, jak skřeti odvažovali drahokamy, mince nebo něco zapisovali.

Hlasitě jsem si odkašlal, abych na sebe i přes ten všechen hluk upozornil. Skřet zvedl hlavu.

„Dobrý den,“ spustil monotónně, jakmile nás spatřil. „Budete si přát?“

„Chtěl bych vybrat nějaké peníze z trezoru číslo 416.“

Skřet ke mně zvedl oči. „Jistě, máte klíč?“

Měl jsem pocit, že se mi v žilách zastavila moje čistá kouzelnická krev. Já neměl klíč! Jak jsem na to mohl zapomenout?!

„Moment,“ ozvala se vedle mě Galaxie a začala něco hledat v četných kapsách jejího kožichu. Nakonec z malé vnitřní kapsičky vytáhla nevelký zlatý klíček, do něhož bylo ozdobně vyryto pár znaků. Galaxie mi ho podala a já si uvědomil, že jsou v onom drahocenném kovu bezchybně vryta písmena GB a hned vedle číslo 416.

Když jsem podával klíček skřetovy, vrhl jsem po Galaxii překvapený pohled.

Jen s úsměvem pokrčila ramen. „Taťka mi ho dal.“

Skřet chvíli klíč pozoroval, jakoby zkoumal, zda to není padělek a pak zazvonil na zvonek. Z malých dveří za jeho pultíkem vyšel další ze skřetů, opět nevelký mužíček, nápadně se podobající všem ostatním z jeho rasy v této místnosti. Snad až na to, že tento byl celý vrásčitý, scvrklý a zdálo se, že by stačil silnější závan větru, aby se chudák sesypal k zemi.

Chvilku o něčem šeptem mluvil s bezvýrazným skřetem. Skřet sedící za pultem mu podal klíček a pak se na nás mdle, skoro až podle usmál. Zřejmě to jinak neuměl.

„Následujte mě prosím!“ zachroptěl skřetí stařeček a vydal se k jedněm dveřím na konci místnosti, aniž by se třeba jen jedenkráte ohlédl, jestli za ním doopravdy jdeme.

Když jsme jimi prošli, ocitli jsme se v tmavé chodbě, osvětlené pouze pochodněmi, které byly rozmístěné v držácích po kamenných stěnách. Chodbičkou vedla úzká kolejnice. Skřet zapískal a záhy k němu přisvištěl nevelký a také značně nepohodlný vozíček.

„Nastupte si prosím a během cesty nechávejte všechny končetiny ve vozíky, za případné újmy na zdraví Gringottova banka neručí!“ odříkal zjevně poctivě naučenou větu a jakmile jsme se já i má sestřenice usadili ve vozíku, vlezl si k nám.

Nemám rád skřety, tmu, a snad ani tolik zlato a peníze, i když ty se vždycky hodí. Přesto je jedna věc, kterou na Gringottových zbožňuji. Ty zběsilé jízdy podzemními chodbičkami jsou k zbláznění. A když se šíříte neuvěřitelnou rychlostí skrz tmu, jakákoliv holka, která je poblíž, se k vám bez ohledu na okolnosti, přitiskne, (pokud tedy zrovna nemá moc práce s tím, křičet, nebo držet v sobě obsah svého žaludku).

Galaxie byla však kupodivu statečná, strach na sobě nechala znát za celou jízdu jen jedenkrát a to když jsme ve sklonu téměř devadesáti stupňů směřovali dolů. Její ruka automaticky vystřelila a s nevídanou silou sevřela moje zápěstí. Budu muset říct madam Pofreyové, až se vrátíme do Bradavic, jestli by mi nezkontrolovala všechny zápěstní kůstky, aby třeba nějaká z nich nebyla rozdrcená, nebo tak. To by bylo nemilé…

Každopádně po prudkém klesání přišla další nečekaná věc, prudké odbočení doprava a prudké zastavení, div jsme z vozíku nevyletěli.

„Jsme tu,“ oznámil skřehotavě zestárlý skřet. „Trezor číslo čtyři sta šestnáct,“ načež vystoupil z vozíku a odemkl malá dvířka v kamenné stěně chodby. Ty se s protivným skřípením otevřely a mně a mé sestřence se naskytl nevídaný pohled.

Čekal jsem snad všechno, kromě tohohle.

Přede mnou se na zemi třpytily doslova hory zlatých, stříbrných i měděných mincí, blýskaly se ve světle pochodně a házely k mým očím toužebné prosby. „Vezmi si nás!“ šeptaly. „Vezmi si nás!“

Ale já nemohl. Nebyly to moje peníze, právem patřily Galaxii, já je jen měl zpravovat. Krom hromady mincí v jednom rohu trezoru se v druhém nacházely nejrůznější šperky, náramky, prsteny, hroudy zlata, hromádky leštěných drahokamů a kouzelnické artefakty, které strýček posbíral na cestách.

„Taťka říkal, že tu má celé jmění, ale že je takhle velké se nezmínil!“ hlesla tiše Galaxie.

Vylezl jsem z vozíku a vytáhl vlastní měšec, který jsem až po úplný okraj napěchoval zlatými galeony, stříbrnými srpci a bronzovými scvrčky.

Skřet zamkl trezor, nahnal nás zpátky do vozíku a za chvilku už jsme procházeli mramorovou dvoranou a scházeli schody. Zase jsme stáli v klikaté Příčné ulici.

„Kam půjdeme nejdřív?“ zeptala se Galaxie.

„Máš ten seznam od McGongallový?“

Jen přikývla, z kapsy vytáhla trochu pomačkaný pergamen a podala mi ho.

Jen jsem ho rychle projel řádky psané úhledným písmem profesorky přeměňování, která s oblibou používá zelený inkoust.

„Nejdříve se stavíme v Krucáncích a Kaňourech pro knížky a u Madam Malkinové pro uniformu,“ informoval jsem ji a vyrazil ulicí plnou lidí skoro až na její začátek k cihlové zdi.

Má sestřenice mě následovala a brzy jsme už stáli u obchodu, jehož cedule pyšně hlásala: Krucánky a Kaňoury. Vstoupili jsme dovnitř a Galaxie ani nestíhala poulit oči na všechno okolo. Vysoké police plné obrovských a tlustých knih, nenápadné malé regálky, v kterých byly vyskládány brožury a příručky, knížky z kterých na nás laškovně mrkali víly a bichle větší, než jaké byly v naší Bradavické knihovně. To vše tu bylo k nalezení.

Rozešel jsem se mezi policemi a zkušeným okem prohledával police, jestli náhodou nezahlédnu Fantastická zvířata a kde je najít, nebo snad Dějiny čar a kouzel a svou sestřenici nechal někde daleko za sebou.

„Mohu vám nějak pomoct?“ ozval se za mnou otrávený dívčí hlas.

Otočil jsem se, přede mnou stála nepříliš vysoká holka, které nemohlo být více, než sedmnáct let a já měl pocit, že už jsem ji někde viděl. Jakmile mě spatřila, zalapala po dechu a zamrkala, zdálo se, že má co dělat, aby se udržela na nohou.

„Si-Sirius Black,“ špitla tiše. Ne snad, že bych na podobné dívčí reakce nebyl zvyklý. Holka přede mnou se naštěstí do pár vteřin vzpamatovala. „Neřekla jsem to nahlas?“ zeptala se nejistě.

„Ne!“ ujistil jsem ji a nasadil laškovný úsměv. Myslel jsem to s ní dobře, ještě by si tuhle uklouznuto myšlenku potom vyčítala…

„Takže přání?“ optalo se znovu hnědovlasé děvče.

„Hledám tu učebnice,“ odvětil jsem a podal jí seznam. Během pár minut byly všechny potřebné knihy vyskládané na prodavačském pultě a dívka mi počítala cenu.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal jsem se, jakoby nic.

Usmála se a tváře jí zrůžověly. „Jsem Doris Crockfordová,“ oznámila mi tiše a dál zaujatě počítala.

„Aha, Sirius Black,“ odvětil jsem a nasadil neodolatelný úsměvem číslo čtyři. „Neznáme se odněkud?“

Doris ke mně zvedla hnědé oči. „Chodím do Bradavic, do Havraspáru, máme společné lektvary a přeměňování. Bude to za šest galeonů, sedmn srpců a dva scvrčky,“ oznámila a naskládala mi knížky do tašky.

Vytáhl jsem měšec a vyskládal na pult požadovaný obnos peněz. „A proč tady o Vánocích pracuješ?“

Shrnula mince do pokladny a usmála se. „Obchod patří našim, tak jim tu pomáhám.“

Přikývl jsem a nadechoval se k odpovědi, když se za mými zády ozval nadšený výskot a mezi policemi se ke mně hnala má sestřenice s jakousi knihou v ruce. „Siriusi! Siriusi!“

Prodavačka se zamračila a hned, jak se jí naskytl pohled na Galaxii, sjela ji nepříjemným pohledem. Na chvilku mi připomněla bodloše, který také hned každého podezřívá z kdoví čeho.

„Koukej, co jsem našla,“ vyjekla nadšeně Xie a vrazila mi do ruky poměrně velkou knihu pokrytou něčím, co připomínalo namodralé a nazelenalé lesknoucí se šupiny. Z obrázku asi uprostřed přebalu knihy se na mě zářivě (nebo možná spíše zuřivě, nedalo se to přesně určit) usmívala příslušnice jezerního lidu. Mrskala rybí ploutví, prsty zakončené hrozivě dlouhými a ostrými nehty si prohraboval vlasy a mrkala. Pak roztáhla našedlé rty do ještě širšího úsměvu, jen se zuby jako jehličky zablýskaly a laškovně zamávala. Raději jsem knihu otevřel na náhodné stránce, říkal jsem si, že všechno je lepší, než koukat na ten obal. Chyba!

Nadpis na stránce hlásal: „Jezerní a mořský lid – jedna rasa?“

„Myslíš, že by se to Jamesovi líbilo?“ optala se nadšeně Galaxie. Páni! Ta holka byla úplně vedle.

„Nooo,“ protáhl jsem, rychle knihu zaklapl a strčil ji do nejbližší police. „Co kdybychom mu koupili raději tuhle?“ chmátl jsem po první knížce, která mě upoutala. Byla zářivě zelená a nadpis na deskách byl vyveden černými písmeny: „Jak sbalit čarodějku?“ Pod tím byl obrázek mladé, určitě sotva vystudované ženy s načechraným účesem v kanárkově zeleném kostýmku, které se u hlavy vznášel blok a samopíšící rychlobrk. Pod obrázkem byla rukou připsána poznámka. „Já a zase já vám poradíme, co ženy chtějí!“

Cukaly mi koutky, když jsem pokládal knihu na pult. Jestli to tahle ženská někam dotáhne, tak mě asi zavřou do Azkabanu. Jo, to tak určitě! 

Doris se na mě zazubila, jakoby říkala ‚Že si zrovna ty kupuješ tuhle knížku!‘, pak si po mně vyžádala další galeon a já, Galaxie i ta hromada podle mě absolutně zbytečných knih jsme vyrazili k Madam Malkinové.

Vlezli jsme do obchůdku, jehož výloha byla plná oblečení. Madam Malkinová byla rychle stárnoucí baculatá žena, které začínali hnědé vlasy prokvétat proužkami šedin. Jakmile nás spatřila, usmála se, jak nejzářivěji to šlo.

„Co si budete přát, drahouškové?“ zeptala se a měřila nás přátelským pohledem.

„Tři Bradavické stejnokroje,“ oznámil jsem rychle.

„A pro vás, nebo pro slečnu?“ usmála se madam Malkinová.

Galaxie si vyskočila na nízkou stoličku a oplatila obchodnici úsměv. „Pro slečnu.“

Zatímco si má svěřenkyně musela sundat kruvalský kožich a navléknout dlouhý černý háv, aby jí madam Malkinová našpendlila spodní lem, vytáhl jsem z kapsy Galaxiina kožichu (nechci si stěžovat, ale který na mě mimochodem hodila) její rozvrh a začal ho zkoumat.

„Už jsi na něj koukala?“ zeptal jsem se po chvilce.

Opatrně, tak, aby se nepíchla o žádný ze špendlíků, které lítali vzduchem ze strany na stranu, přikývla. „Jen nechápu, co znamená to O. P. Č. M.“

„To je Obrana proti černé magii,“ informoval jsem ji nezaujatě.

„Obra- cože?“ vypadala dost překvapeně, ale než jsem jí stačil odpovědět, ozvala se kouzelnická krejčí.

„Už je to hotové, drahouškové, takže tři jste říkali?“ optala se, a zatímco se jí všechny zbývající špendlíky naskládaly zpátky do krabičky, vydala se k pultu.

Přikývl jsem. „A k tomu ještě jeden zimní hábit se stříbrnými sponami, takovou tu špičatou čapku, kterou v Bradavicích stejně nikdo nenosí a jeden pár-“ zasekl jsem se, pohlédl na Galaxii, která se právě s obtížemi soukala z našpendleného hábitu, a usoudil jsem, že pokud má moji krev, tak oddělá víc oblečení, ať už je sebeodolnější. „Nebo raději dva páry rukavic z dračí kůže.“

Madam Malkinová nám všechno to oblečení dala do tašek a usmála se. „Budete to šest galeonů na svrček přesně.“

Dal jsem jí požadovaný obnos a vydal se s Galaxií, která teď měla přes ramena už zase svůj kožich a také s hromadou tašek zpět do zmatku Příčné ulice.

„Takže pro Jamese už dárek mám,“ mumlala si zvesela. „Teď musím něco sehnat, pro jeho rodiče a taky pro tebe,“ vrhla na mě štěněcí pohled bouřkových očí a já neodolal.

„Tak běž, zbytek dokoupím sám.“ Vysypal jsem jí na dlaň docela slušnou sumu a pak už jen sledoval, jak Galaxie mizí v davu kouzelníků, které stejně jako mudly posedlo předvánoční šílenství.

Vydal jsem se pro cínový kotlík obvyklé velikosti dvě, základní přísady do lektvarů (však to znáte, sušená švábí očka, drcené rohy, kopyta, nebo nehty nejrůznějších potvůrek, a podobné věci) a dokonce jsem pro Galaxii koupil i zbrusu nový hvězdářský dalekohled a skleněnou kouli, ve které jsem stejně neviděl vůbec nic, než mlhu. A po obejití těchto pár ochodů, jsem toho měl dokonale plný zuby…

Vlastně mě vždycky hrozně bavilo být tím nezávazným, užívajícím si Bradavickýcm studentem, který byl nenáviděn v očích učitelů a obdivován v očích děvčat, ale momentálně jsem si to prostě nemohl dovolit. Nemohl jsem dělat kraviny s Jamesem, nemohl jsem riskovat život o úplňcích (přestože jsem nehodlal Remuse zradit), nemohl jsem už na každém rohu s někým flirtovat. Já se musel postarat o Galaxii. Ona byla tak… malá. Ano, malá, to je to správné slovo, neznala krutost tohoto světa, nesužovali ji nepsané pokrevní zákony naší rodiny, netrápilo ji vzrůstající zlo (čehož se náš rod mimochodem s nadšením účastnila), o kterém se v poslední době psalo v novinách stále častěji, nebyla zkažená výchovou mojí matky. Byla úžasná, tak upřímná, svá… A já věděl, že nikdy nedovolím, aby se jí něco stalo. Nikdo nemohl ublížit mojí malé Galaxii!

A pak, když jsem stál uprostřed Příčné ulice, sám, obalen taškami víc, než vánoční stromeček vílami, jsem si uvědomil, že vlastně také nemám pro nikoho dárek.

Nejdříve jsem vyrazil do Velkoprodejny Mžourov. Pro Galaxii jsem měl Vánoční překvapení vymyšlené už dlouho, potřebovala nějaké zvířátko, věrného společníka. Otevřel jsem dveře obchodu a zvonek nad nimi tiše zacinkal, ale jeho zvuk ve všem tom houkání, mňoukání, pištění a kvákání stejně zanikl.

Došel jsem až k pultu a položil tašky na zem. Už mě vážně začínaly bolet ruce.

„Potřeboval bych koupit nějaké zvíře, pro patnáctiletou holku, co byste mi doporučila?“ zeptal jsem se prodavačky a sledoval, jak její oči rejdí po místnosti.

„Hmmm,“ zamyslela se na chvilku a hned pokračovala. „Žáby už vycházejí z módy, za pár let by byla všem pro smích, krysu nebo myš bych pro dívku také moc nedoporučovala, takže zbývají kočky nebo sovy,“ nadechla se a hned zase pokračovala. „Co se týká sov, doporučovala bych Výrečka malého, nebo Kulíška nejmenšího, vejdou se všude, v Anglii nejsou moc nápadní a špatně se odchytávají, tudíž se dopisy nedostanou do špatných rukou, navíc jsou plní života!“

Jasně, takže prťavá, hyperaktivní sova. Tu Galaxii opravdu kupovat nebudu.

„A co třeba něco většího?“

„Z větších sov vám mohu nabídnout Sovu sněžnou, avšak ta je v naší krajině velice nápadná, nebo Výra velkého, dále tu také máme sovu Pálenou nebo-“ prodavačka se zasekla a ve tváři se jí objevil zděšený výraz, když se někde nahoře na skříni s laskominami pro sovy ozvalo popuzené zaprskání. Pak se vzduchem mihla malá rezavá koule a přistála prodavačce na hlavě. Ten chumel nazrzlých chlupů začal vyvádět, cuchal, hrál si, kousal, motal, zatínal drápky a rozčepýřil prodavačce už tak dost pochybně učesané vlasy.

„Rigel, au! Rigel! Nech toho!“ řvala přes celý obchod prodavačka, div sovy neulétly a snažila se dostat si (mírně řečeno) hravé kotě z vlasů.

Má ruka pohotově vystřelila, chňapla kotě za kožich a vytáhla ho ženě, které se očividně ulevilo, z hlavy. Klubíčko chlupů nevinně zamňoukalo, vyvalilo na mě tmavé oči, pak se mi zrzavou, černě žíhanou hlavičkou otřelo o ruku a začalo vrnět.

„Děkuju,“ hlesla prodavačka a trošku si urovnala vlasy.

Rigel se ke mně lísala a vrněla a já se najednou rozhodl. „Chci to kotě!“

„Cože?“ reagovala překvapeně žena.

„Říkám, že chci tuhle kočku.“

„Kéž by to byla jen obyčejná kočka,“ ušklíbla se otráveně prodavačka. „Je křížená s maguárem, jsou to ti nejnáladovější, nejvybíravější a nejotravnější tvorové na světě.“

Vzpomínal jsem, že jsem tohle slovo už někde slyšel. Určitě jsme se o maguárech učili v Péči o kouzelné tvory s profesorem Kettlenburgem. Jen jsem si nemohl vzpomenout, co nám to o nich vlastně říkal.

„Ale když si vás oblíbí, jsou věrným společníkem, oddaným přítelem a pokud se ztratíte, dovedou vás zpátky domů,“ pomohla mi se vzpomínáním žena.

„Jo, koupím ji,“ rozhodl jsem se neměnit názor. Dal jsem prodavačce pět galeonů a šest srpců a vyrazil dál, obtěžkán taškami a také jedním malým zrzavým kotětem, které zarylo drápky do mého kabátu z dračí kůže, vyselo dolů za packy a očividně se skvěle bavilo.

Zašel jsem do Prvotřídních famfrpálových potřeb a koupil Čistící sadu na košťata pro Jamese a slepovací miniatury košťat pro pana Pottera. („Exkluzivní Vánoční zboží!“ hlásal neonový nápis na okraji krabice a vzápětí se měnil na jiný: „Po slepení létají!“), pak jsem se stavil u jednoho ze stánků, které se na Příčné ulici objevovali jen na Vánoce a koupil pro paní Potterovou samoobsluhovací čajový servis.

Rigel se mi zatím uvelebila v kapse a spokojeně usnula. Ani jsem se jí nedivil, také mě to nakupování zmáhalo.

Procházel jsem ulicí a hledal ostatní, když jsem pod starou cedulí s nápisem „Ollivanderovi“ spatřil stát moji sestřenici. Přešlapovala před vitrínkou a zírala na tu jedinou hůlku, co tam ležela na zaprášeném sametovém polštářku. Stoupl jsem si vedle ní a uvažoval, čí asi ta hůlka byla nebo na koho čeká a jak dlouho asi ještě čekat bude.

„Už jsem tady jednou byla,“ ozvala se vedle mě tiše Galaxie, mluvila přesně tím nostalgickým tónem, jaký lidi používají, když vzpomínají, ale v tom jejím zaznívalo ještě něco dalšího, možná smutek, možná štěstí, neuměl jsem odhalit, co to je.

„V jedenácti mi přišel dopis z Bradavic, ale protože jsme měli s taťkou trvalé bydliště v Rumunsku, ozval se mi i Kruval. Bylo mi jedno, na jakou školu půjdu, jen jsem chtěla umět kouzlit stejně dobře jako taťka a protože se nechtěl vracet sem, do Anglie, začala jsem studovat v Kruvalu. Přesto jsem se ale podívala do Londýna, taťka mě vzal sem, do Příčné ulice, jenom do tohohle obchodu. Říkal, že jestli je pro mě stvořená nějaká hůlka, dokáže jí vyrobit jenom Garrick Ollivander. Měl pravdu,“ na důkaz svých slov pozvedla ruku, v níž křečovitě svírala poměrně krátkou hůlku.

„Pan Ollivander říkal, že si mě vybrala opravdu zvláštní kombinace jádra a dřeva. Žíně jednorožce,“ pousmála se, „jo, to je uvnitř mojí hůlky, prý z obzvláště krásné, přítulné a zároveň hrdé klisny a třešňové dřevo, tvrdé nepoddajné, ale na pohled křehké a jemné.“

Napadlo mě, jak moc Galaxii její hůlka vystihuje. Ona byla přesně taková, plná protikladů, Blacková a zároveň úplně jiná, na poměry naší rodiny taková podivně nezkažená. Jako arch pergamenu popsaný jen těmi nejušlechtilejšími slovy.

Už už se Galaxie nadechovala, že bude pokračovat, když se v mé kapse něco pohnulo a ozvalo se hlasité „Mňáááu!“

„Co to bylo?“ zbystřila okamžitě Galaxie.

Znervózněl jsem. „Můj žaludek,“ plácl jsem první věc, která mě napadla. „Chtělo by to sváču, nemyslíš?“

Vážně mě začínalo zajímat, co si o mně Galaxie momentálně myslí, protože nejen, že jsem člověk, který tímhle tempem zřejmě hodně brzy utratí všechno její dědictví, ale ještě mám mňoukající žaludek…

3. kapitola< Shrnutí> 5. kapitola 

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Galaxie - 4. kapitola: