OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Moje malá Galaxie - 5. kapitola

26.05.2012 (19:00) • Myll • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1434×

Vážně mě začínalo zajímat, co si o mně Galaxie momentálně myslí, protože nejen, že jsem člověk, který tímhle tempem zřejmě hodně brzy utratí všechno její dědictví, ale ještě mám mňoukající žaludek…  

5. kapitola – Rodinné setkání

Asi vás moc nepřekvapí, že udržet Rigel v tajnosti mi zabralo hromadu práce, i přesto, že do Vánoc zbývali jenom necelé dva dny.

Ta kočka byla absolutně nezvladatelná! Věšela se po záclonách, po lidech, utíkala, hrála si, dělala bordel a zanechávala na kobercích a podlahách nemilé dárečky. Platilo na ni snad jediné: zamknout ji v pokoji, ovšem s rizikem, že jakmile se tam vrátíte, najdete jen rozpadlou ruinu. Obrazy se jí bály (ty obzvláště hysterické často vřískaly cosi jako „Vždyť mě rozpáře! Dejte to pryč! Dejte to pryč!“) a James, kterému se tahle divoška původně zamlouvala, se začínal osypávat dračími spalničkami, jen co zaslechl její jméno.

Zbytek odpoledne jsme strávili balením už nakoupených dárků, což obzvláště u dárků podobajících se kočkám bylo dost těžké. Zkuste si obalit hyperaktivního polovičního maguára vánočním papírem…

Když už jsme se po výborné večeři ukládali ke spánku, ozvalo se na dveře Jamesova pokoje, ve kterém jsem spal i já, tiché zaklepání. Rigel ležící na mém klíně se naježila a zaprskala, zřejmě nebyla zrovna nadšená, že jí někdo ruší.  Popadl jsem jí za kožich a vrazil do rukou Jamesovi s tichou prosbou, ať mi tu kočku někam schová, pak jsem se vydal ke dveřím a otevřel je.

Stála za nimi Galaxie a nevinně se usmívala. „Přišla jsem ti vrátit drobný,“ řekla a natáhla ke mně ruku v níž jí cinkali srpce a scvrčky.

„To je dobrý, Xi, to si nech.“

S úsměvem přikývla, otočila se na pomyslném podpatku a jala se vybíhat schody zpátky do svého pokoje.

Zavřel jsem dveře a oddechl si, že byla Rigel zticha. Rozhlédl jsem se po pokoji hledajíc to malé klubíčko chlupů, ale jakoby se po něm slehla zem.

„Kde je?“ zeptal jsem se nervózně Jamese.

„Kdo?“

„Rigel!“

„Jo aha, venku.“

„Jak venku?!“

„Za oknem,“ pronesl můj nejlepší kamarád a vítězně se usmál.

„Tys vyhodil Rigel z okna?!“ vyjekl jsem a rychle jsem otevřel okenici. Naježená zrzavá koule vypadala, že každou chvíli exploduje, začala prskat a vrhla se na Jamese jako tornádo, takže už chudák nestihl ani opovědět.

Tu šílenou kočku jsme uklidnili teprve až kolem půlnoci, ale zdálo se, že je se svojí pomstou spokojená. Když jsem usínal s kotětem schouleným na prsou, napadlo mě, že od dnešního dne bude mít Dvanácterák asi doživotní fobii z maguárů.

Následující dopoledne nás čekala hromada práce, neboť mělo na předvánoční oběd přijet pár Jamesových příbuzných. Pomáhali jsme paní Potterové s obědem a také s úklidem.

„Ještě prostřete, zlatíčka, a pak se běžte převléknout,“ houkla na nás paní Potterová a na veliký a dlouhý stůl přiletěla hromádka příborů, talířů, ubrousků, skleniček a dalších nezbytných věcí.

Zatímco James s otráveným obličejem pokládal vidličky, nože a lžíce na svá místa, Galaxie mě nervózně zatahala za rukáv.

„Siriusi,“ šeptla tiše.

„Hm?“

„Já nemám co na sebe.“

„Cože?“ otočil jsem se na ní.

„No,“ kuňkla a sklopila pohled. „Nemám žádné společenské šaty, ani hábit.“

Zamyslel jsem se a vzápětí vyrazil do kuchyně. „Paní Potterová?“

„Ano, Siriusi?“ usmála se na mě přívětivě.

„Neměla by jste nějaký šaty pro Galaxii?“ zeptal jsem se bez okolků a paní Potterová se rozzářila, věděl jsem, že si vždycky přála mít dcerku, ne že by Jamese neměl ráda, milovala ho, jen bylo jejím snem mít velikou a početnou rodinu. Bohužel jí a panu Potterovi nebylo v tomto přáno…

„Určitě něco najdeme,“ zašvitořila a otřela si ruce do zástěry. „Tak pojď, zlatíčko,“ usmála se na mou sestřenici a spolu s ní vyrazila pryč.

Vrátil jsem se do jídelny a zjistil, že James už má stůl prakticky prostřený, takže jsme se i my vydali do našeho pokoje převléknout.

Jakmile jsem se nasoukal do společenského hábitu a nakrmil Rigel, vyrazil jsem do přízemí, odkud se ozývali hlasy. James už tam dávno byl.

Scházel jsem schody, když jsem za sebou uslyšel rychlé kroky a vedle mě se objevila Galaxie, vypadala úžasně.

Vlasy měla vyčesané a sepnuté do dokonalého drdolu, který mi v kombinaci s přísným, typicky pro náš rod vyhlížejícím obličejem a výraznými lícními kostmi, připomínal profesorku McGonagallovou. Tenhle dojem ovšem zmizel hned, jak se na mě nervózně zazubila. Na sobě měla má sestřenice tmavomodré, skoro černé, třpytivé šaty až na zem, nebyly nijak přehnaně zdobené ani řasené, jen prostě splývavé a občas se na nich zaleskl nějaký ten zlatý flitr. Jakoby se oblékla do hvězd…

„Suší ti to,“ usmál jsem se na ni.

„Děkuju,“ oplatila mi úsměv a nesměle nakoukla za odpočívadlo schodů.

„Neříkal pan Potter při snídani jenom pár lidí?“ otázala se nejistě.

„Říkal,“ ujistil jsem ji.

„Tohle ale nezní jenom jako pár lidí.“

 „Neboj, Galaxie, to zvládneš,“ snažil jsem se ji povzbudit.

„Když já nevím, Siriusi, vůbec ty lidi neznám.“

„Tak se seznámíš,“ usmál jsem se, vzal ji za ruku a táhl ji dolů ze schodů. Klopýtala za mnou na nepříliš vysokých podpatcích, na kterých si ovšem viditelně nebyla moc jistá a tvářila se vyděšeně.

Pod schody jsem se zastavil a pevně ji chytl za obě ramena. „Nemáš se čeho bát, jsou to hodní a fajn lidi, oblíbíš si je!“ Zamyslel jsem se a rozhodl se s drobným úšklebkem ještě něco dodat. „Nebo alespoň většinou.“

Viděl jsem na ní, že chce odpovědět něco jako „Moc mi nepomáháš!“, ale byla přespříliš nervózní, než aby se právě teď hádala s jedním ze čtyř lidí, které v tomhle domě alespoň trošku znala.

Vstoupil jsem, se svou sestřenicí za zády, do Přijímací síně a spatřil skupinky nejrůznějších lidí, kteří se spolu převážně o něčem zaujatě bavili nebo vtipkovali.

Jako první jsem se vydal se ke stolku s občerstvením, Galaxií následován jako věrným štěnětem. Dřív, než jsem tam však stačil dorazit, ozval se smích a nadšený výkřik.

„Sirius!“

„Počkej, to není on!“ následoval druhý hlas, velice podobný tomu prvnímu. „Dyť Sirius byl vždycky takovej sebevědomej prcek, kterej nevěděl, za kterou sukní se otočit dřív. Ten by se tu neukázal s jednou krásnou holkou!“

„Nekecej kraviny, Fabiáne, já ti říkám, že je to on!“ pokračovala v ironickém rozhovoru dvojčata Prewettovi.

„No když myslíš,“ usmál se dvaadvacetiletý mladý kouzelník v křiklavě fialovém hábitu, který až nevkusně kontrastoval s jeho ohnivě rudými vlasy.

„Rád tě zase vidím, kamaráde,“ potřásl mi rukou i druhý na chlup stejný mladý muž, jehož zeleno-šedé oči svítily nadšením.

„Kluci,“ usmál jsem se na staré známé a poplácal je po ramenech. „Dovolte mi vám představit moji sestřenici Galaxii. Galaxie to jsou Fabián a Gideon Prewetoovi, synovci paní Potterové.“

„Velice rád vás poznávám, slečno,“ usmálo se první z dvojčat a naznačilo na Galaxiinu ruku letmý polibek.

„Co, že jsme tak půvabnou osobu nepoznali už dříve?“ otázalo se druhé z dvojčat a zopakovalo políbení na ručku mé sestřenky.

„Bydlela jsem v Rumunsku,“ začervenala se Galaxie.

„V Rumunsku?“ ujistil se překvapeně Gideon.

„Tam jsme chtěli jít studovat draky,“ zasmál se Fabián. „Bohužel nám to nevyšlo.“

„Když někdo začne ječet jako holka, jen co uvidí jeho hologram,“ ušklíbl se Gideon na Fabiána a Galaxie se nevině zachichotala.

Fabián vrhl po svém bratrovi pohled ala „Že tohle říkáš zrovna ty!“ a nenápadně svedl řeč na famfrpál.

„Víte, že Austrálie už vypadla z mistrovství světa?“ zamlouval onu čest urážející informaci. „Já bych řek, že tentokrát půjde do finále buď Velká Británie, Řecko, nebo Spojené státy, ty mají tenhle rok fakticky silnej tým, už se nemůžu dočkat prázdnin!“

„Nepřeháněj, Fabiáne, máme sice zamluvený lístky, ale není jistý, jestli bude dost míst, vždyť víš, že těm vlivnějším dávaj přednost,“ poznamenal poněkud naštvaně Gideon.

„Hele kluci,“ ozval se Jamesův hlas za mými zády. „Nechcete nám tam taky pár lístků zamluvit?“

Fabián pokýval hlavou a zamyšleně se podrbal na nedbale neoholené bradě. „Pokusíme se, kolik jich chcete?“

James se na chvilku zamyslel a na prstech rychle spočetl, kolik by nás asi jelo „Já, Sirius, Remus a Petr,“ mumlal si u toho. „K tomu Galaxie a Lily, takže šest,“ bylo od něj hezké, jak automaticky počítal s Lily, i když mu ustavičně dávala košem a já upřímně neviděl důvod, proč by měla změnit názor, ale jeden nikdy neví. Pak sjel můj nejlepší kamarád pohledem ke mně a zazubil se. „Nebo radši sedm, kdyby k nám náhodou ještě někdo přibyl.“

S úsměvem jsem ho šťouchl do žeber a James mi v odpověď jen mrkl.

Gideon se zrovna nadechoval, že něco řekne, ale co měl v plánu pronést, to už jsme se nikdy nedozvěděli. Z druhé strany vánočně vyzdobeného přijímacího sálu se totiž ozvali popuzené výkřiky a nadávky.

Dvojčata se na sebe bleskurychle podívala, jakoby tuto situaci prožila už tisíckrát a pak se oba kouzelníci rozběhli směrem, odkud se ozývala hádka, následováni Jamesem a nakonec i mnou a Galaxií.

„Nevěděl jsem, že tu bude i ta krvezrádkyně, Arabelo!“ prskal zrovna na paní Potterovou nízký kulaťoučký muž, s tváří plnou vrásek, tvrdýma očima a zrzavou bradkou.

„Je součástí rodiny, Ignatie,“ šeptala smířlivě paní Potterová a oči měla u toho podivně lesklé.

„Byla,“ připustil stále ještě naštvaně muž s rudými vlasy. „Ale jen do doby, než si vzala Weasleyho,“ jak moc odporu k tomu jménu bylo v jeho hlase, když ho vyslovoval, jak moc se starší bratr paní Potterové podobal mé rodině, koneckonců, vždyť se do ní přiženil!

„Ale Ignatie,“ zašeptala paní Potterová, její bratr jí však nenechal větu ani dokončit.

„Mám tě rád, Arabelo, to víš, ale nebudu obědvat s krvezrádci!“ pronesl postarší kouzelník s ledovým klidem a otočil se k odchodu. „Hezké Vánoce!“ s tímto rozloučením se začal prodírat davem příbuzenstva ke dveřím, následován svou ženou.

Když oba procházeli kolem nás, černovlasá a šedooká čarodějka se zastavila a ušklíbla se na mě. „Siriusi, to je překvapení,“ pronesla jemným hlasem.

„Tetičko Lucertie,“ oplatil jsem jí křečovitý úsměv. „Jak se mají rodiče?“

„Teď už dobře, když nemají v domě žádného mudlomila,“ ušklíbla se a sjela pohledem Galaxii, která stála vedle mě, posměvačně mlaskla a pokračovala v cestě za svým mužem, po chvíli se ozvalo prásknutí dveří a manželé Prewettovi byli ti tam.

Paní Potterová propukla v pláč a utekla do kuchyně, následována svým mužem, zatímco si hlouček hostů dál něco pohoršené šeptal a Fabián s Gideonem utěšovali svoji sestru, jejíž provdání tyto hádky působilo.

„Kdo, to byl?“ zeptala se třesoucím se hlasem Galaxie.

„Ignatius Prewett, starší bratr paní Potterové, se svou ženou,“ obeznámil jsem mou sestřenici se situací.

„A proč jsi jí říkal tetičko?“ ptala se dál vyjeveně.

„Protože je to sestra mého otce,“ řekl jsem hořce a povzdechl si, než jsem však stihl ve svém proslovu pokračovat, ozval se ode dveří do jídelny James. „Oběd už je na stole!“

Obě části početných převážně čistokrevných rodů, jak Potterových, tak Prewettových, se začaly tlačit do jídelny a rozsedali si kolem stolu. Dvě místa ovšem zůstala prázdná…

Byl jsem rád, že už se servíruje jídlo, protože jsem začínal mít vážně hlad. Posadil jsem se vedle Jamese a po mé pravici se posadila má sestřenice, vedle ní si na židli už hověla Jamesova sestřenice. Pan Potter sedící spolu s paní Potterovou v čele stolu se tvářil zasmušile a Jamesově mamce se stále ještě podezřele leskly oči.

Všichni se pustili do vynikajícího předkrmu, ale šum v místnosti stejně neutichl. Ani já s Galaxií jsme si nepřestali povídat.

Každou chvilku se ke mně naklonila a vyrukovala na mě s nejrůznějšími otázkami. Nakonec jsem se rozhodl, že jí o Jamesově rodině budu raději vyprávět sám.

Začal jsem u dvojčat, ty už znala, a pokračoval od nich vlevo, kouzelník po kouzelníkovi.

„Vidíš tu zrzavou ženu vedle Fabiána?“ zeptal jsem se mezi sousty dýňových paštiček.

Jen přikývla. „To je sestra dvojčat, Molly, vzala si Arthura Weasleyho, ti tři malí kluci jsou jejich synové – ten nejstarší, šestiletý je William, ale říkají mu jen Bill,“ kývl jsem hlavou k na svůj věk poměrně vysokému chlapci s rudými vlasy a zvídavým pohledem. „Ten čtyřletý je Charlie a Percymu je teprve pár měsíců.“

Galaxie pokývala hlavou a nenasytně se cpala jídlem. „Molly, Fabián a Gideon jsou děti dalšího staršího bratra paní Potterové – Rufuse a jeho manželky Alodie,“ poukázal jsem na pár postarších kouzelníků, kteří seděli vedle Arthura, manžela jejich dcery. Muž se velmi podobal Ignatiovi, snad jen s tím rozdílem, že jeho tvář byla dokonale oholena, čarodějka sedící vedle něj měla dlouhé černé vlasy a šedozelené oči, které po ní zdědily dvojčata, stejně tak, jako výšku.

Pohled mi sjel na trošku postarší baculatou čarodějku sedící naproti mně, měla černé dlouhé vlasy, které se jí kroutily do divokých prstýnků, a vypadalo to, jakoby nejedla celý den. Odtrhl jsem od ní pohled a raději se rozhodl pokračovat. „Žena naproti mně,“ pošeptal jsem Galaxii „Je mladší sestra paní Potterové, Theresa, ale říká se jí Tessie a vedle ní je další její sestra, Muriel,“ rychle jsem šlehl pohledem po zrzavé ženě baculatého a malého vzrůstu, poslednímu dítěti Jamesových prarodičů, kteří před pár lety tak tragicky zemřeli, upřímně jsem si uměl představit hezčí smrt, než výbuch starého kotlíku s extra silným Douškem živé smrti. Pokračoval jsem přes manžele Potterovi až k Jamesvi a přese mě a Galaxii k drobné blondýnce s výrazně modrýma očima, která seděla vedle mé sestřenice. „A tohle je Európa, dcera sestry pana Pottera, mám dojem, že chodí taky do Nebelvíru,“ zatímco jsem mluvil ke Galaxii, upíral jsem pohled na Jamesovu sestřenici, ta jakoby vycítila můj pohled, zvedla hlavu a zářivě se na mě usmála. Raději jsem si očima pospíšil dál, na blonďatého kluka s vodnatýma nepříjemnýma očima, který se přehraboval v jídle, jakoby měl obavy, že je otrávené jedním z nejsilnějších jedů.

„Evan,“ prohodil jsem zachmuřeně. „Evan Rosier, je ve Zmijozelu v sedmým ročníku,“ zašklebil jsem se, jako bych právě snědl celý citron a Galaxie se mému výrazu jen uchechtla. „Bratr Európy, je to asi stejnej milovník týhle rodiny jako Ignaius a věř mi, že dnes je tady jenom z donucení!“

Chtěl jsem ještě pokračovat k sestře pana Pottera – Elladoře a jejímu manželovi a také k Jamesovým prarodičům, ale k těm jsem se už nedostal, hold moc velká rodina a jeden předkrm na to všechno nestačil. Než jsem totiž stihl vůbec vyslovit jméno, už před námi ležel hlavní chod a ten vypadal tak lákavě, že celý stůl absolutně utichl a jen tiše jedl.

Ticho se znovu prolomilo až u zákusku, kdy se spolu začínali kouzelníci a čarodějky zase bavit o nejrůznějších věcech, ale převážně chválili paní Potterové výbornou večeři.

Všichni se pak až do večera poměrně skvěle bavili. Pan Prewett seděl v pohodlném křesle, spokojeně se držel za kulaté břicho a zaujatě diskutoval s panem Potterem o blížícím se Mistrovství světa ve Famfrpálu.

„Proč tenhle rok začali hrát už takhle brzo?“ podivoval se zrovna pan Potter.

„Mám na Odboru kouzelnických sportů a her starého známého, říkal, že se tenhle rok ve Skotsku přemnožili Auguronové a ten jejich skřek hráče rušil, kvůli tomu se všechny týmy, které měly ve Skotsku hrát, přesunuly do Ameriky, a protože tím bylo jedno hrací prostředí zrušeno, tak se obávali, že by nemuseli stihnout odehrát všechny zápasy,“ poučoval ho chytře pan Prewett. „Však víš, jak se to občas dovede protáhnout, když si někdo s sebou přiveze neschopného chytače!“

„Jo, to kdyby si tam vzali našeho kluka!“ chytil se hned příležitosti pan Potter a hrdě vypjal hruď. „Na Jamese nikdo nemá!“

Jen jsem se usmál a nenápadně se přitočil ke stolku, na němž stál tác s maličkato ostřejším pitím. Ohlédl jsem se přes rameno ke kuchyni, jestli mě nesleduje paní Potterová, nerad bych si totiž vysloužil výchovný pohlavek, a kopl jsem do sebe sklenku Ohnivé whisky.

Zrovna jsem hmatal po elfí medovině, když se ke mně zezadu přitočila Galaxie a já rychle sáhl po dýňové šťávě, která stála poblíž.

„Siriusi,“ špitla poněkud nervózním hláskem.

„Hm?“ zabručel jsem a očima přímo hypnotizoval onu medovinu.

„Je támhleto Elladora Rosierová?“ optala se viditelně nervózně moje sestřenice a nenápadně ukázala prstem na dlouhovlasou černovlasou mladou čarodějku, s pronikavě modrýma očima a kulaťoučkým bříškem, která mezi ostatními zářila, jako diamant a držela se za ruku s mužem sportovní postavy se světlými vlasy a šedýma očima.

Přikývl jsem.

„Jako ta Elladora Rosierová?!“ vyjekla s nadějí v hlase.

Znovu jsem přikývl. „Čarodějka, která vede sloupek Kouzelně krásná v Denním věštci?“

„Jo,“ už mi začínala docházet trpělivost.

„Řekneš jí, ať se mi podepíše?“

Překvapeně jsem se na Galaxii otočil, tahle jsem jí neznal. Vlastně jsem se až doteď, zřejmě mylně, domníval, že takové věci jí nezajímají, že je krásná přirozeně a nestará se o to, jak vypadá. A v ten moment se to stalo, v ten moment mi došlo, že i když je vlastně tolik stejná jako já, že i když má moji vzpurnou povahu a moji krev, je vlastně úplně jiná, jedinečná.

Prosebně se na mě usmála a já opravdu nemohl jinak, než odložit skleničku a vydat se za Elladorou. Víte, dřív jsem nechápal, proč mě ty holky poslouchají téměř na slovo (i když se mi to samozřejmě líbilo), ale s tímhle jediným úsměvem jsem to pochopil. Ony mě prostě žraly, ovšem s tímhle zjištěním přišlo ještě jednoho, naprosto logicky vydedukované a o moc horší. Pokud to ony dělaly pro mne, proto, že mě měly rády, proč to pak já dělám pro Galaxii? Ze stejného důvodu?

Zatřepal jsem hlavou, abych zahnal myšlenky, kterým jsem nerozuměl, nebo spíše rozumět nechtěl. Vstoupil jsem do nevelkého hloučku kouzelníků a zářivě se usmál na manžele Rosierovi. „Daidale, Elladoro,“ oběma jsem vřele potřásl rukama. „Rád vás zase vidím!“

Elladora se šibalsky usmála a založila si ruce na prsou hned nad dokonale kulatým bříškem. Vlastně jsem si nikdy neuvědomil, jak může být těhotná žena krásná.

„Koukám, že čekáte dalšího malýho Rosiera,“ zasmál jsem se poněkud nervózně, pochopil jsem totiž, že Elladora něco tuší. „Jak se to má jmenovat.“

„Když to bude kluk tak Endymion, pokud se narodí holčička, budeme jí říkat Evande,“ pochlubil se viditelně pyšně Daidalos a pohladil Elladoru po bříšku. Musel jsem se hodně ovládat, abych se nad těmi jmény alespoň neušklíbl.

„A co byste řekli na jméno Elvendork? Hodí se pro obě pohlaví!“

„Nech toho, Siriusi,“ uchechtla se Ella. „Co potřebuješ?“

„Já něco potřebuju?!“ zatvářil jsem se uraženě. „Proč máš dojem, že bych po tobě měl něco chtít? Prostě jsem se jen stavil a pozdravil vás, ale když jsme u toho, nedala bys mi jeden autogram?“

Elladora se jenom usmála. Vzpomínal jsem, jak nás dřív, ještě když jsme byli menší, s Jamesem hlídávala, když Dvanácterákovi rodiče museli někam odjet. Znala mě i Jamese jako svoje boty na podpatku a četla si v nás s úsměvem jako v knize o kouzelnické módě. Vlastně mě to dost štvalo, jenže co jsem mohl dělat, Elladora taková už prostě byla, uměla rychle odhadovat lidi a obvykle se nemýlila…

Kouzelnice přešla k polici, vzala do ruky pergamen a brk a pár rychlými pohyby zápěstí se na něj podepsala. „Je pro nějakou tvoji holku?“ optala se jakoby nic. Jak už jsem řekl, znala mě.

„Je pro Galaxii,“ odvětil jsem bezmyšlenkovitě a hypnotizoval pergamen pohledem.

„Takže je pro holku!“ usmála se Elladora a vrátila brk na původní místo, pergamen však ne.

„Je to moje sestřenice,“ po tomhle sdělení se sestra pana Pottera překvapeně zarazila.

„Tvoje sestřenice?“ zopakovala nevěřícně.

„Jo, dcera strejdy Alphadra, však víš, toho jak ho máti vydědila, protože měl dítě s mudlovskou čarodějkou,“ nenápadně jsem jí pomáhal si vzpomenout, znala moji rodinu, sestra jejího manžela byla matkou mých sestřenic: Narcissy Bellatrix a Andromedy, a Rosierovi byli odjakživa váženou kouzelnickou rodinou. Matka je řečmi o Blackových musela nudit celé hodiny.

„Myslím, že jsem o někom takovém slyšel,“ podotkl zamyšleně Daidalos. „Neodstěhoval se do Ruska?“

„Do Rumunska,“ opravil jsem ho a otočil se, abych přivolal blíž opodál stojící Galaxii.

Trošku neochotně se přiloudala a tváře měla přitom podivně růžové, nechtělo se mi ani věřit, že se stydí, to neměli Blackové v povaze.

„Galaxie, to jsou Elladora a Daidalos Rosierovi, Elladoro, Daidale, má sestřenice Galaxie,“ představil jsem je stručně a Xie se konečně odvážila alespoň zvednout zrak.

„Ráda tě poznávám, Galaxie,“ usmála se na ní přívětivě Elladora. „Tady máš podpis, určitě se ještě uvidíme, ale teď, když nás omluvíš,“ pohodila hlavou ke kuchyni, načeš se i se svým chotěm odebrala do kuchyně, rozloučit se s paní Potterovou.

Galaxie nevěřícně zírala na kus pergamenu ve svých dlaních, pak z ničeho nic, jako když udeří blesk, se mi vrhla kolem krku a objala mě.

Avšak dřív, než stihla poděkovat i slovně, ozvalo se vedle nás trošku pohoršené zamlaskání.

„No, no,“ promluvil dívčí hlásek nesouhlasně. „Nechce se mi věřit, Siriusi, že podvádíš Andie, to je od tebe vážně hnusný! Tohle až povím Aileen!“

4. kapitola< Shrnutí> 6. kapitola 

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Galaxie - 5. kapitola: