OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Moje malá Galaxie - 3. kapitola

06.04.2012 (14:00) • Myll • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1567×

3. kapitola – Pan a paní Potterovi

„Siriusi!“ ječelo děvče hystericky přes půlku hradu. V šedých očích mělo neuvěřitelně překvapený výraz, křečovitě se drželo zdobeného zábradlí a absolutně černé vlasy se jí míhaly kolem obličeje, jak sebou cukala.

„Co je?“ zafuněl jsem pod tíhou vlastního zavazadla a odložil ho na nejbližší odpočívadlo. Oprášil jsem si ruce od pomyslné špíny a otočil se. Naskytl se mi opravdu nevídaný pohled. Má sestřenice stála v polovině schodiště, nohu měla až po koleno uvězněnou v jednom z mizejících schodů, které jsem se za těch sedm let už naučil automaticky přecházet. Její tvář si skvěle osvojila výraz naprostého zděšení.

Vydal jsem se k ní a vytáhl ji zase na ty schody, kterým se dalo důvěřovat.

„Co to bylo?“ přeskakoval jí hlas, až zněla jako mutující puberťák.

„Mizející schody, sou trošičku zlomyslné, ale jinak fajn, zvykneš si.“

Zvedl jsem její skromné zavazadlo, respektive jednu poloprázdnou kabelku z dračí kůže a rozešel jsem se směrem k mému kufru, když tu se schody umíněně rozhodly, že nás prostě musí co nejvíc zdržet, jakoby ani nechtěli, abychom odjeli. Prostě se dali do pohybu a přesměrovali nás ke vstupu do sklepení, odkud bychom se snadno dostali do učebny lektvarů, ne však k mému kufru do druhého patra a pak ke Vstupní síni.

Procházel jsem hradem a nadával na ‚paličatý schody‘ a ‚zdi co nám zřejmě závidí prázdniny‘. V závěsu za mnou cupitala Galaxie a chvilku co chvilku jsem zaslechl její špatně maskovaný smích, jasně směřovaný na můj účet.

Konečně jsem se dostal až k vlastnímu kufru a slušně poděkoval schodům, že nás tak hezky zdrželi, tedy slušně v rámci možností. Netrvalo dlouho a dostali jsme se ke Vstupní síni, kde si nohou netrpělivě podupával James, v pravačce držel kufr v levačce své koště, které bylo spolu s Lily jeho velikou láskou.

„Kde jste byli?“ vyštěkl na nás okamžitě, jak nás spatřil.

„Pásli ovce valaši, při betlémské salaši,“ notovalo si brnění stojící u hlavní brány vedoucí ven z hradu.

„Čekám tu už nejmíň půl hodiny!“ vztekal se James.

„Hajdom, hajdom tydlidom, hajdom, hajdom, tydlidom!“ přidalo se i druhé brnění.

„Už na nás čekají,“ pokračoval a snažil se překřičet zpěv a vrzání brnění.

„Anděl sa jim ukázal, do betléma jít kázal!“

„Přijdeme pozdě!“ pronesl naprosto vážně James a doslova nás vyhnal ven, sotva jsme stihli zaslechnout refrén koledy.

Celu cestu přes Bradavické pozemky nás pobízel k rychlejší chůzi a hned, jakmile jsme se ocitli za hranicemi školy, James se zastavil.

„Zvládneš přenést tři?“ zeptal se mě, ale aniž by čekal na odpověď, už se chytal za mé předloktí. Lekci přemisťování jsme měli už na konci šestého ročníku, ale používat tuto schopnost jsme mohli až od našich sedmnáctých narozenin. Já je měl před měsícem, takže už jsem byl plnoletý a tudíž zletilý kouzelník, jež může kouzlit i mimo školu a používat takové vychytávky, jako bylo právě třeba přemisťování. To James si musel počkat do března…

Podal jsem svůj kufr Galaxii a nabídl jí druhé předloktí. Jakmile jsem cítil, že mou ruku pevně svírají její štíhlé prsty, začal jsem se soustředit a vzápětí pocítil onen typický a nenapodobitelný pocit stísněnosti, kdy se vám zdá, že se vás někdo pokouší narvat do absolutně miniaturní, mudlovský, vodovodní trubky. Zaškubalo mi v břiše, a když jsem znovu otevřel oči, spatřil jsem místo, jež jsem, kromě Bradavic, miloval na celém širém světě nejvíc. Nacházeli jsme se někde uprostřed Skotské vysočiny na severu Anglie. Malou vesničkou se linula silnice a kolem ní ležely čistě bílé závěje sněhu. Dalšími hromadami pak byli přikryté malé rodinné domky, jejichž okna zdobil mráz svými malůvkami a ze střech dolů visely ostré rampouchy připomínající zuby draků, s tím rozdílem že byli z velké části průhlední. Vesnička Havraspár (*) byla nádherná. A jako bonus v ní také přebývalo docela hodně kouzelníků, přestože tu bydleli i mudlové. Tradovalo se, že právě z této vesničky a z polorozpadlého hradu poblíž pochází jedna ze zakladatelek Bradavické školy, prý se dokonce i v oné zřícenině zjevoval její duch. Alespoň se to říkalo mezi mudly. Ovšem ti kouzel znalí věděli, že průhledná osoba prohánějící se zříceninou Havraspáru vůbec nebyla Rowena, ale její dcera, která se jen občas stavila zavzpomínat na staré dobré časy, kdy ještě žila.

Vyšplhali jsme ze závěje, ve které jsme s mojí velikou šikovností přistáli přešli jsme silnici. James bez zaklepání vtrhl do nevelkého dvoupatrového domku a v chodbě ze sebe začal strhávat svršky.

„Mamí, tatí, jsme tady!“ řval přes celý barák. Já na to byl zvyklý, ale Galaxii to očividně trochu vyvádělo z míry.

Pomohl jsem jí z tlustého kožichu, vyrobeného ze srsti nějakého nebohého zvířátka, který byl součástí Krualské uniformy a pověsil ho na věšák. Sám jsem si pak sundal kabát z dračí kůže, který jsem zdědil po prastrýčkovi z druhého kolene. Měl toho tolik, že už nevěděl, mezi koho by to dělil.

Ze dveří vedoucích do prostorné, i když trošku zastaralé kuchyně vykoukla baculatá hlava paní Potterové. Z fotek, které byly vystaveny na krbové římse v obýváku Potterových, hned vedle letaxového prášku, jsem věděl, že její kudrliny byli dříve absolutně černé, jako havraní peří. Čas se však do nich podepsal úzkými šedými proužky.

„Zlatíčka!“ vyjekla okamžitě nadšeně a vyběhla, aby nás všechny objala, včetně Galaxie, kterou ani neznala. „Vítejte doma!“ Načež bez zaváhání zašermovala hůlkou a naše kufry odletěly někam do druhého patra domu.

Paní Potterová se na nás usmála. Zatímco já a James jsme vyrazili do kuchyně automaticky, Galaxii tam musela Jamesova matka doslova dostrkat. Rozsadili jsme se kolem velkého dubového stolu a čekali, až před nás postaví oběd, v Bradavicích jsme ho totiž už nestihli.

Baculatá avšak docela vysoká žena s vlasy barvy pepř a sůl začala mávat hůlkou a před ní na linku přilétlo prkýnko, nože si spolu ve vzduchu střihly tango a stíhaly přitom krájet jak maso, tak i cibuli, pórek a mrkev. Voda v hrnci už bublala, aniž by ho kdokoli postavil na sporák a těsto na dezert se s úhledností samo míchalo vařečkou.

Xie to všechno sledovala se směsicí úžasu a obdivu ve tváři. A zatímco se pečlivě a s péčí připravovalo jídlo, paní Poterová vyrazila ke Galaxii.

„Děvenko moje, my se ještě neznáme,“ spustila s úsměvem, při kterém se jí dělaly ve tvářích důlky.

Galaxie si nervózně odkašlala, vlastně to připomínalo přidušené chrčení na smrt vyděšeného testrála. Heh. Na smrt vyděšeného testrála… Chápete? No nic, prostě vydala podivný zvuk a postavila se.

„Jsem Galaxie Blacková,“ pronesla s obdivuhodnou hrdostí v hlase a natáhla k paní Potterové drobnou ručku.

„Ráda tě poznávám,“ ujistila ji postarší paní a místo sevření ruky mou svěřenkyni objala, jako by se snad znali celou věčnost a ne jen pár vteřin.

„Takže ty jsi příbuzná se Siriusem?“ zapředla Jamesova mamka hovor, zatímco se vrátila k vaření s obětavou pomocí své hůlky.

„Jo,“ promluvila Galaxie a nadechovala se k dokončení věty.

Avšak já ji přeběhl. „Je to dcera bratra mojí matky.“

Paní Potterová se zakabonila a mávla hůlkou. Ve vzduchu se vedle mě z ničeho zhmotnila ruka a vlepila malý výchovný pohlavek. „Kolikrát ti mám říkat, Siriusi, aby, jsi jiným neskákal do řeči?!“ pokárala mě mamka mého nejlepšího kamaráda a znovu se otočila na Xie.

„Takže jsi jeho sestřenice?“

Galaxie jenom přikývla.

„Abych pravdu řekla, trochu nás s manželem překvapilo, když Jimmie na-“

„Mami!“ ozval se podrážděně James a začaly mu rudnout tváře. „Neříkej mi Jimmie!“ syknul popuzeně. Vzápětí i jemu ona průhledná ruka vrazila políček.

„Pro tebe platí totéž, co pro Siriuse, Jamesi!“ ozvala se přísně jeho matka a hned se zase mile usmívala na moji sestřenici. „Tedy, když James napsal, že si s sebou Sirius chce přivést někoho z rodiny. Neuraž se, ale podle toho, co nám Sirius vyprávěl, jsou to docela pokrytci!“

Víte, byli tři věci, na které měla paní Potterová opravdu obrovský talent. Patřilo mezi ně vaření, kouzlení a rozhodně v neposlední řadě mluvení. Když na to přišlo, pusa se jí nezastavila od rána až do večera. A přesně k tomu jsme momentálně spěli.

Paní Potterová mluvila a mluvila, James ležíc na stole usínal a slintal při tom, Galaxie se snažila vnímat, ale chvilku co chvilku jsem jí přistihl, jak se zvědavě rozhlíží a zkoumá očima každou drobnůstku v kuchyni a já se prostě jen nudil. A pak přišlo, jako blesk z čistého nebe, vysvobození. Hlavní vchodové dveře se otevřely a zavřely a z chodby se ozval veselý mužský hlas. „Jsem doma, Belo!“

Do kuchyně vešel vysoký muž s hnědými vlasy, které byly stejně jako účes jeho manželky, prokvetlé šedinami. Vřelé oříškově hnědé oči byly schované za brýlemi a široký úsměv je skvěle doplňoval. Jakmile si nás všimnul, rozzářil se pan Potter ještě víc.

„Jamesi! Siriusi! A… ehm… Tebe neznám, promiň,“ přivítal s úsměvem pan Potter všechny nově příchozí do svého domu.

„Leonisi!“ okřikla ho tiše paní Potterová. „To je ta dívka, o které nám Jammie- ehm, James psal!“

Pan Potter se vřele usmál. „Těší mě, Leonis Potter, a tohle je má žena Arabela Potterová, rádi tě poznáváme, ehm…“

„Galaxie,“ doplnila ho věcně paní Potterová.

„Jistě, drahá,“ odvětil slušně pan Potter, ale ve tváři měl tolikráte používaný a známý výraz, který jasně říkal: ‚A zase mě poučuje!‘

„Máš moc hezké jméno, Galaxie, tvoji rodiče rozhodně netroškařili,“ pan Potter se zasmál vlastnímu vtipu. „Slyšel jsem, že Blackové mají ve zvyku dávat si jména podle hvězd, ale rovnou celá galaxie…“

Když nad tím tak přemýšlím, pan a paní Potterovi mají rozdílná povolání, rozdílný vzhled i rozdílné zájmy. Spojují je celkově jen čtyři věci. Kouzla, láska, jejich syn a upovídanost.

Pan Potter si k nám přisedl a začal vyprávět vtipy, zatímco paní Potterová dodělávala oběd. Jakmile jsem ucítil vůni pečeně paní Pottrové s její tajnou přísadou, kterou tvořila zálivka z dýní, okamžitě jsem si připadal šťastný. Poslouchal jsem vtipkování Jamesova taťky, Galaxiin smích a Dvanácterákovi lehce otrávené poznámky a věděl jsem, že už jsem našel svůj domov…

Naobědvali jsme se, a zatímco pan Potter musel zpátky na Ministerstvo, protože jim na oddělení bystrozorů hlásili útok na nějaké mudly, paní Potterová rozhodla, že se vydáme do příčné ulice. Nejenže většina z nás ještě neměla nakoupené dárky, ale některým chybělo i oblečení a věci potřebné ke studiu. Profesorka McGonagallová sice Galaxii radila ať si knihy, kotlíky a podobné věci, které jsem v životě použil jen k tomu, abych nechal něco vybuchnout, nebo shořet, objedná na poštovní dobírku, ale připlácet si za balné a soví poštu se mi nechtělo, když jsme se tam pro to mohli stavit rovnou. Kdo ví kolik mi toho strýček Alphadr vlastně odkázal. Co když v trezoru najdu třeba jen jediný galeon? Za to by jsme asi moc věcí nepořídili.

Po obědě paní Potterová ještě chvilku poletovala po domě. Pak nám doporučila obléci si kabáty a nahnala nás do obýváku před krb, z krbové římsy sundala zdobený květináč plný letaxu. James se vědoucně usmál, nabral hrst prášku do ruky a hodil ji do plamenů, které téměř okamžitě změnily barvu na oslnivě zelenou.

„Hlavně drž ruce u těla, zlatíčko,“ starala se obětavě paní Potterová.

James vstoupil do plamenů. „Příčná ulice!“ Mého kamaráda s drobným úšklebkem na tváři pohltily plameny, a když se trošku utišily a vrátily se do původní barvy i velikosti, James už v krbu nestál.

„Cestovala jsi už někdy letaxem, že jo?“ zeptal jsem se nejistě Galaxie.

Podívala se na mě, jako na největšího pitomce pod sluncem. „Ne!“ prohlásila a ironie z jejího hlasu přímo sršela, načež přistoupila k paní Potterové, nabrala si prášek a s výkřikem „Příčná ulice!“ zmizela v plamenech.

„Teď ty Siriusi,“ usmála se povzbudivě paní Potterová, jako by mě snad čekala první cesta skrz krb.

Nabral jsem prášek a vhodil ho do ohně. Vkročil jsem. „Příčná ulice!“ všechno se začalo točit a s mým tělem jako by zmítal vír. V divokých otáčkách jsem viděl spousty krbů, poblíž Příčné ulice, nebo s podobným názvem. Nakonec mě to za doprovodu zelených poskakujících plamenů ‚vyhodilo‘ v jednom z krbů, který vedl přímo do dlouhé, trochu zatočené a dlážděné ulice, plné těch nejdůležitějších a nejzajímavějších obchodů a také ušlapaného sněhu. Galaxie a James stáli poblíž, můj kamarád si ustavičně prohraboval a přerovnával vlasy na hlavě a tvářil se lehce znuděně, zatímco Galaxie vypadala naprosto nedočkavě. Uvědomil jsem si, že zatímco já tu byl každou chvíli, ona tu byla poprvé, nebo možná podruhé ve svém životě.

Za chvíli k nám ještě přibyla paní Potterová, která podala Jamesovi váček s nějakými penězi zatímco si druhý nechala u sebe a vyrazila pryč.

Nákupy by mohli začít, mít nějaké peníze po ruce. Pomalu jsem se otočil a spatřil přesně onu budovu, kterou jsem potřeboval. Tyčila se na konci Příčné ulice, honosná, vysoká, vystavěná z bílého mramoru, vedená skřety a ta nejspolehlivější na světě. Gringottova banka…

 --- 

*Hodně autorů FanFiction Harry Potter povídek uvádí, že James a jeho rodiče bydleli v Godrikově dole, ale po pořádném prozkoumání na důvěryhodných stránkách jsem došla k závěru, že J. K. Rowlingová se nezmínila o původním bydlišti pana a paní Potterových (nezmínila se ani o jejich jménech) a přišlo mi jako kravina, aby bydleli v Godrikově dole, když to bylo místo, kde se Lily a James schovávali, před tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit. Nemyslíte, že na místě Jamesova původního bydliště by je Smrtijedi a Pán zla hledali nejdříve? A proto jsem je ubytovala v malé vesničce na severu Anglie, uprostřed Skotské vysočiny poblíž, hradu Havraspár, který mudlové vidí jako pouhou zříceninu, ve které straší, ale pro kouzelníky v blízkosti jednoho z historicky velice významných památek.

2. kapitola< Shrnutí> 4. kapitola 

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Galaxie - 3. kapitola: