OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Moje malá Galaxie - 2. kapitola

01.03.2012 (18:00) • Myll • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1451×

2. kapitola – (Ne)Obvyklý den

Unaveně jsem se vyplahočil po schodech až do sedmácké chlapecké ložnice. Celý zbytek noci, nebo spíše rána, jsem si povídal s Galaxií. Neviděli jsme se deset let, takže jsme si opravdu měli co vyprávět. Úplně jsem za ta léta nenávisti ke své rodině zapomněl, jak jsem určitou část své úžasné krve měl rád. Strejdu Alphadra si moc nepamatuju, vlastně ani Xii, byli mi dva roky, když odešli, ale i tak moje vztahy k nim byly úplně jiné, než ke zbytku rodiny. Až dneska jsem zase poznal tu lepší stránku našeho skrz na skrz černého rodu, jako bych v havraních vlasech našel šediny, záblesky bílého dobra. Ale i dokonalí a krásní Blackové musejí spát.

Ještě za dveřmi jsem slyšel Petrovo chrápaní. Otevřel jsem je a ani se nenamáhal být potichu, protože moji spolužáci by se neprobrali, ani kdyby sem vtrhlo dvacet trollů. Po sedmi letech společné ložnice s Petrem se naučíte spát tvrdě, to mi teda věřte. 

Vydal jsem se okolo Petra, Remuse a Jamese až ke své posteli. Stěna za jejím čelem byla polepená kouzelnickými fotkami, ze kterých na mě mávali převážně moji kamarádi, nebo famfrpáloví hráči. Bylo tu několik plakátů Pýchy Portree a Holyheadských harpyjí (no kdo by neměl rád tým, ve kterém hrají jenom holky?). Taky tam visela fotka mě a Jamese na koštěti, já jen seděl a tvářil se nejistě, zatímco James okolo mě s pobaveným úsměvem kroužil. Ano, tohle je věc dědící se naší čistou krví. Blackové neumějí hrát famfrpál, nebo spíše neumějí létat na košťatech. Z další fotografie se na mě usmívala pětice kluků, jedním z nich jsem byl já, vedle mě stál Remus a z druhé strany James, který k úsměvu přidal ještě zběsilé mávání dlaní. Vedle Jamese se pak usmíval Frank a napravo od Remuse byl Petr.

Odtrhl jsem pohled od fotek a unavenýma očima jsem zaostřil na mudlovský budík na nočním stolku. Bylo půl sedmé ráno a já byl vážně rád, že nám zítra začínají Vánoční prázdniny. Vedle budíku byl položený stočený pergamen, který už jsem dneska, nebo to možná bylo včera, viděl.  Ležela tam Alphadrova závěť. Došlo mi, že jsem jí nečetl celou, ale teď už jsem nedokázal ani udržet otevřené oči, natož pak soustředit se na čtení.

Skácel jsem se do postele a téměř okamžitě upadl do podivných snů v nichž Galaxie tančila s Brumbálem a já s… Tak jo, nebyly to sny, ale noční můry, s McGonagallovou bych netancoval ani, kdyby mi zaplatili.

Probralo mě nepříjemné řinčení budíku. Ne mého, já se s něčím takovým jako bylo dochvilný vstávání nikdy neobtěžoval, ale Remus bohužel ano. Bylo teprve osm, spal jsem jen hodinu a půl. Nespokojeně jsem schoval hlavu pod polštář a znovu usnul, ale takový luxus jako odpočinek mi zřejmě dnes neměl být přán, protože o půl hodiny později se rozeřval Frankův budík.

„Vstááávááát vojíne!“ zavřeštěl Frankův dáreček od jeho šílené matky. „A rozcvičku na koštěti! Hned!“ Někdy jsem měl vážně dojem, že ten budík má vlastní pokroucenej rozum. „Tak kde máš to koště!? Tři trestný kolečka kolem věže!“ Napadlo mě, že bych si dal běh na astronomickou věž a tam ten ďábelský přístroj schodil dolů! Frank zřejmě uvažoval podobně, protože budík popadl a hodil ho proti zdi. Jestli jsem ovšem musel něco uznat, tak to, že ‚budík‘ svůj účel plnil dokonale, protože jsem pak už nedokázal usnout.

Vstal jsem, vyčistil si zuby a oblékl se do zimního hábitu. Jen jeden pohled z okna na zasněžené okolí hradu mě utvrdil, že se mi bude hodit i šála v Nebelvítských barvách a rukavice z dračí kůže. V zimě bylo v kamenném hradě chladno.

Vydal jsem se do Velké síně, jak nejrychleji to šlo, s vidinou, že možná stihnu snídani.

Stoly se ještě probíhali pod hromadami jídla a pití, Velká síň vypadala vážně úžasně, Hagrid, Bradavický šafář, sem totiž natahal nejmíň dvacet stromků, které učitelé ozdobili drobnými třepetajícími se vílami, vydávajícími tlumené bílé světlo, strop odrážel zimní počasí venku, takže když jste se na něj podívali, neviděli jste nic, než tisíce velikých vloček, padajících ve spirálkách k zemi, avšak ani jedna na zem nedopadla a všechny v závěru někde mizely. U Nebelvítského stolu jsem zahlédl  Remuse, jak popíjí kafe a zamyšleně si čte Denního věštce. Vyrazil jsem rovnou k němu a nalil si horký čaj.

„Čau Siriusi, co se stalo?“ pronesl, aniž by odtrhl pohled od novin.

„Nic, co by se mělo stát?“

„Jsi z postele nějak brzo,“ oznámil mi. Někdy mě vážně překvapovalo, jak je Remus vnímavý, uměl skvěle odhadovat lidi i situace.

„Mám návštěvu,“ odmlčel jsem se. „Včera v noci přijela sestřenka.“

 „Páni, to musíš bejt ale nadšenej,“ zasmál se, věděl jak moc svou rodinku miluju.

„Je v Nebelvíru,“ bylo zajímavé sledovat, jak se jeho výraz mění ze zaskočeného, na pobavený a pak, když si uvědomil, že to myslím vážně, na překvapený.

Než jsem stačil něco říct, jídlo na stole začalo mizet, stihl jsem zvednou svůj čaj, dýňovou šťávu, pár topinek a dortíčků z odpalovaného těsto a pak už bylo všechno ostatní pryč.

„No bezva,“ postěžoval si Remus „Zmizelo mi kafe! Jdu si pro jiný.“ Vstal a odešel.

Netrvalo dlouho a ve dveřích se objevil rozespalý James. Netvářil se moc nadšeně, když zjistil, že snídani propásl, ale jakmile uviděl topinky, které jsem stihl zachránit, oříškové oči za kulatými brýlemi se mu rozsvítily.

Okamžitě se vydal ke mně.

„Čau brácho,“ promluvil, ale nespustil oči z jídla.

„Ta topinka je spíš sestra, než brácha,“ oznámil jsem mu ironickým hlasem.

Zasmál se a prohrábl se v černých vlasech, které by byly rozcuchané i kdyby se tohle gesto odnaučil.

„Tak promiň no, ale ještě jsem nic nejedl,“ začal se mi omlouvat.

„A jestli to chceš stihnout, tak už začni, protože mám pocit, že za chvíli se přižene Petr.“

Chňapl po jedné topince a zakousl se do ní. „To sfi nefyslim. Fpí jak pafez!“ oznámil s plnou pusou. Jediné, co jsem z toho pochytil bylo, že Petr zřejmě ještě spí. Což mě ani nepřekvapilo. Buď spal, jedl, nebo za námi běhal jako ocásek. Jako bychom snad nějaké další potřebovali…

James si sedl vedle mě a zatímco se cpal oznamoval mi své plány na prázdniny.

„Jo málem bych zapomněl, mamka s tebou počítá na Vánoce,“ oznámil mi rozjařeně. Od té doby co jsem utekl z domu, si mě Potterovi vážně oblíbili a já začínal mít pocit, že mě berou jako druhého syna a že ty časy, kdy jsem byl nejlepší přítel jejich syna jsou už dávno pryč. Začínal jsem pro ně být rodina, stejně jako oni pro mě.

„Nemůžu,“ povzdechl jsem si.

James povytáhl obočí.

„Přijela mi sestřenka,“ napadlo mě, kolika lidem to budu muset ještě dneska říkat.

„Kterou jsi nechal na pospas měnícím schodům, mluvícím obrazům a obrovskému zlému hradu, co mě nemá rád!“ ozval se za mnou popuzený dívčí hlas.

Prudce jsem se otočil. „Ehm, ahoj Galaxie.“

Sedla si vedle mě a usmála se na Jamese, který se začal dusit topinkou. Rozmáchl jsem se bouchl ho do zad.

„Neřekl jsi mi, že je tvá sestřenka v Nebelvíru!“ osopil se na mě, když konečně popadl dech.

„Včera v noci jsem jí viděl poprvé po deseti letech.“

„A proč přijela až teď?“ Galaxie vedle mě ztuhla, vrhl jsem po ní rychlí pohled a zachytil slzy v jejích šedých očích.

„Jamesi,“ varoval jsem ho „Teď ne.“

„Co jsem řekl?“ vypadal chudák úplně zmateně. Někde jsem slyšel, že mudlové si mezi sebou darujou různý časti těla a tak, prostě jednomu useknou třeba ruku a přišijou ji druhýmu. Kdyby se tohle dělali kouzelničtí léčitelé, rozhodně by Jamesovi museli přišít taktnost a vnímavost.

„To nic, vysvětlím ti to později,“ James se konečně rozhodl, že se v tom nebude dál šťourat a raději se začal zase věnovat své topince.

Hlasité protesty mého žaludku mě přesvědčily, abych se taky konečně nasnídal, ale skořicové dortíčky, které jsem zachránil, jsem nikde nenašel. „Neviděli jste někdo moje dortíčky?“

Všiml jsem si, jak se Galaxie narovnala, jako by spolkla pravítko a podívala se na svou pravačku, která svírala poslední z dortíčků. To, jak do sebe za tu chvilku dostala nejmíň čtrnáct kousků sladkého skořicového pečiva mi zůstalo záhadou.

„Ehm,“ nasadila nevinný úsměv. „Já nevěděla, že jsou tvoje.“

„Moje dortíčky!“ zaúpěl jsem.

Xie se lítostivě podívala na poslední, který ještě nesnědla a natáhla ruku ke mně. „Tak si ho teda vezmi.“

„Tak jo,“ chmátl jsem po malém kousku pečiva, ale než jsem ho stihl chytit Galaxie si ho zase přitáhla k sobě a vrhla na mě ukřivděný pohled. „Teď jsi měl říct, že mi ho klidně necháš!“

„Když se po ránu nenadopuje cukrem a skořicí, je pak celej den nepříjemnej,“ upozornil ji James, který se raději věnovat svým topinkám.

Dívka po něm vrhla rychlí pohled šedých očí. „Jak moc nepříjemnej?“

„Hodně,“ ujistil jí James.

„Kolik s tebou dneska strávím času?“ otočila se na mě.

„Hodně,“ usmál jsem se jako andílek.

Povzdechla si, dortíček mi podala a raději si nalila trochu dýňové šťávy.

S chutí jsem se zakousl do své snídaně a jakmile jsem na jazyku ucítil chuť skořice, hned mi bylo líp a to i přes nedostatek spánku.

Vlastně jsme se cítil absolutně skvěle, do doby, než se za mými zády ozval přísný a přehnaně upjatý hlas, profesorky McGonagallové.

„Dobré ráno,“ ozvala se. „Slečno Blacková, šla by jste prosím se mnou?“ Xie se zvedla a já ji následoval.

„Vy nemusíte, pane Blacku.“

„Jdu taky!“ upozornil jsem jí nesmlouvavě.

„Myslím, že to se slečnou Blackovou dokážeme vyřešit samy.“

„Jsem její poručník,“ viděl jsem, jak James otevřel překvapením pusu a byl jsem upřímně rád, že poslední sousto topinky ještě stačil spolknout.

„Jdu taky!“

Profesorka McGonagallová si povzdechla. „Tak dobrá, hlavně už pojďte.“

Společně jsme se vydali za profesorkou do jejího kabinetu. Všiml jsem si, že Galaxie si nervózně pohrává s nějakým náramkem, ale nechtěl jsem se jí ptát proč je tak nervózní, ani co je to za náramek.

V kabinetě profesorky McGonagallové jsme se posadili naproti ní do pohodlných křesel.

„Slečno Blacková,“ oslovila profesorka po chvilce Galaxii. „Profesor Brumbál mě informoval o, ehm, vaší situaci a proto bych s vámi ráda vyřešila váš rozvrh.“

Profesorka vrhla pichlavý pohled po mně. „Zázvorového mloka, pane Blacku?“

„Rád,“ usmál jsem se. No nesmíte se mi divit, něčím jsem tu energii doplnit musel a sacharidy jsou ideálním zdrojem.

Profesorka kývla hlavou k plechovce na svém stole a zase obrátila svou pozornost na mou sestřenici.

„Pokud si objednáte učebnice poštou měli by vám do konce Vánočních prázdnin přijít,“ McGonagallová otevřela jednu zásuvku a vytáhla několik popsaných pergamenů. „Tady máte seznam učebnic a rozvrh pátého Nebelvítského ročníku.“

Zatímco já jsem se cpal mloky Xie si vzala oba papíry a jen se mile usmívala, až mě překvapilo, že někdo s příjmením Black, dokáže vykouzlit tak příjemný úsměv.

„To bude snad vše,“ pousmála se profesorka přeměňování. Moment. Ona se vážně pousmála? Buď mám já vidiny, nebo dokáže Galaxie zázraky. „Doufám, že vám chutnalo, pane Blacku.“

Pobaveně jsem se na ní za zazubil, ukázal jí zdviženém palec a vrátil poloprázdnou plechovku na její stůl.

Během pár minut jsme byli z kabinetu přeměňování venku a mířili do kolejní místnosti.

Zatímco jsme pobíhali po schodech a snažili se dostat k vytouženému cíli, má svěřenkyně se usilovně snažila zorientovat, takže otázky „A co je támhle? A kde teď jsme. A kudy se odtud dostanu k Velké síni?“ mi zněly v hlavě ještě zbytek dne.

Když jsme konečně dorazili k dámě v růžových šatech, zrovna se pokoušela zpívat. Víte Buclatá dáma nezískala své jméno pro nic za nic, bylo to opravdu ženská krev a mlíka, abych nebyl zlej a co se jejího zpěvu týče, vyloženě rval uši.

Galaxie se tvářila, že každou chvíli omdlí, zatímco Dáma vřeštěla hůř než má matka a náramně to prožívala.

„Felix Felicis!“ snažil jsem se jí překřičet, nepřestala, ale byla alespoň natolik hodná, že se odklopila a my mohli ochránit své ušní bubínky, před jistou katastrofou.

V křesle u krbu seděli moji přátelé a já se bez zaváhání vydal k nim. Teprve až, když jsem si sedal do proseděného rudého křesla všiml jsem si, že Galaxie nebyla do seznamování tolik vřelá. S chápavým úsměvem jsem jí pokynul, aby šla blíž, poslušně se přiblížila a stydlivě sklopila zrak.

„Xie tohle je Remus, Petr a James, toho už znáš,“ ukazoval jsem postupně na své kamarády. „Kluci, Galaxie.“

Remus právě ve svém náručí svíral knihu a s prostým „Ahoj,“ se mile usmál. James jen zamával a dodal prohrábnutí rozcuchaných vlasů, což bylo podezřelé, to si obvykle nechával pro Lily, ale rozhodně nejpřekvapivější byla Červíčkova reakce.

Seděl na pohovce, pusu měl otevřenou dokořán, ruka v níž svíral játrovou paštičku, mu poklesla a jeho zapadlá maličkatá očka se upírala na mojí sestřenici. Vzpamatoval se až po několika minutách a okamžitě vyskočil na malé tlusté nožky, aby dámě uvolnil místo. Tohle bylo snad poprvé za jeho život, co se řídil nějakými morálními zákony.

Galaxie se nervózně usadila na jeho místo a zase si se sklopeným pohledem začala pohrávat s oním záhadným náramkem.

Brzy se však atmosféra poněkud uvolnila a zimní dopoledne se vrátilo do normálu. Dali jsme si s Jamesem a Xie partičku Řachavého Petra a když James, nutno dodat že po své dvanácté prohře, prohlásil, že už ho to nebaví, vytáhli jsme Tchoříčky.  

Vím, že si asi říkáte, že je to hra pro prťata, ale máte vidět ty výrazy, když někoho jeden z tchoříků postříká. K nezaplacení! Blbý je, že pak smrdíte nejméně celý další den, protože ze sebe ten zápach dostat, to je umění. Remus ve třetím ročníku přišel na kouzlo, které proti tomu pomáhá, ale odmítl nám ho prozradit. Říkal, že se máme naučit nést následky svých činů. Pche!

K prvnímu prázdninovému obědu nám skřítkové připravili všechny možné lahůdky a pochutiny a, kdo ví proč, k tomu všemu přidali ještě mísy mátových bonbonů.

Hned po obědě vyrazili, všichni na prázdniny domů odjíždějící studenti, do Prasinek a na chodbách hradu nastal klid a podivné ticho, které se k Bradavicích moc nehodilo.

V Nebelvíru zůstali téměř všichni sedmáci, ale většina nižších ročníků odjela.

Sledoval jsem Galaxii jak sedí v křesle s koleny přitaženými k hrudi, kouká do plamenů v krbu a pohupuje se, když mi najednou někdo zaklepal na rameno.

Otočil jsem hlavu a spatřil Jamese. Na famfrpálovém dresu měl sníh a byl celý mokrý, rozcuchané a ještě před chvilkou zmrzlé vlasy pomalu tály a pod tíhou rozmrzlé vody se mu lepily k obličeji. Sundal si kulaté brýle a začal si jejich sklíčka otírat od roztátého sněhu.

„Hm?“ zeptal jsem se a snažil se nesmát jeho připláclému účesu a mžourání. Moc lidí to o něm nevědělo a už vůbec by to do jednoho z nejlepších chytačů Bradavic neřeklo, ale Dvanácterák byl bez brýlí slepější, než prababička Blacková a to už bylo co říct. Vzpomínám si, jak si mě v dětství pletla s Bellatrix (nesmějte se, jen jsme vzhledově podobní, nic víc!).

„Mamka s námi ještě pořád počítá,“ ujistil mě můj kamarád a vytrhl mě tak ze vzpomínání na prababičku. „Ráno jsem jí psal, poslala po Herodlovi spěšný dopis, že si s sebou můžeš přivést kohokoli, hlavně ať přijedeme, i když se trochu divila, že si chceš jako doprovod vybrat zrovna svou sestřenici.“

„Nevím jestli je to dobrý nápad, Jimmi, umřel jí táta.“

„Tak proto je tady?“

„Jo, studovala v Krualu, jenže pak strejda Alphard zemřel a všechno, i opatrovnictví své dcery, odkázal mě.“

„Tak se jí zkus alespoň zeptat,“ usmál se na mě Dvanácterák a vyrazil do našich ložnic.

Usoudil jsem, že za pár otázek opravdu nic nedám. Nenápadně jsem se přiblížil ke své sestřence a začal jsem konverzovat, to mi vždycky šlo.

„Chybí ti, že?“

„Tobě by tvůj otec nechyběl?“ odvětila.

„Ani ne, nemáme nijak kouzelný vztahy,“ usmál jsme se vlastnímu vtipu, ale Xie můj úsměv neopětovala.

„Víš, vlastně jsem se chtěl zeptat,“ začal jsem nejistě a přemýšlel jak to vyklopit, nakonec jsem se rozhodl pro přímočarost. „Už půl roku s rodiči nebydlím a na Vánoční prázdniny jsem každý rok jezdil k Jamesově rodině.“

Než jsem se stihl nadechnout a vyklopit i zbytek, přerušila mě. „Klidně jeď, já to tu zvládnu,“ ujistila mě, ale z toho jak její obvykle milý hlas ztvrdnul jsem poznal, že by to až tolik v pohodě nebylo.

„Snad si nemyslíš, že bych tě tu nechal na pospas hýbajícím se schodům a Protivovi?“ zasmál jsem se. „Chtěl jsem se zeptat, jestli nechceš jet s námi.“

Podívala se na mě, její bouřkově šedé oči se rozjasnily, jakoby do nich zasvitlo slunko a rty se jí protáhli do širokého úsměvu.

„Moc ráda!“ Měl jsem pocit, že mě každou chvíli obejme, ale pak se zasekla a nasadila podivně zamyšlený výraz. „Kdo je Protiva?“

„Toho časem poznáš,“ usmál jsem se. „Teď si běž sbalit!“

„Jasně!“ vyskočila z křesla a jako střela vyběhla do dívčích ložnic.

Já sám se vydal za Jamesem a v soukromí mu oznámil onu novinu, načeš jsem vytáhl od září ještě nevybalený kufr z pod postele a naházel do něj bez ladu a skladu různé části uniformy poházené po zemi a rozvěšené na rudozlatých nebesích postele.

1. kapitola  < Shrnutí> 3. kapitola 

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Galaxie - 2. kapitola: