OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Moje malá Galaxie - 1. kapitola

19.11.2011 (13:00) • Myll • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1820×

1. kapitola – Nový začátek

„Pane Blacku! Pane Blacku, probuďte se!“

Nespokojeně jsem se překulil, ten hlas, který na mě promlouval mi připadal povědomý.

„Pane Blacku!“ znovu jsem se překulil, když v tom mi došlo odkud ten ledový a přísný hlas znám. Prudce jsem otevřel oči.

Sakra! Co dělá McGonagallová v naší ložnici?

„No to je dost,“ oddechla si profesorka. „Volá vás ředitel, pane Blacku, tak ho nenechte čekat!“ oznámila mi a odešla za dveře, zřejmě se domnívala, že potřebuji na probrání se z polospánku soukromí. 

Rozespale jsem se posadil na postel a rozhlédl jsem se po setmělém pokoji. Frank si ve spánku cucal palec, Petr hlasitě chrápal, Remus spal stočený do klubíčka a tiše oddechoval a James ležel rozvalený na své posteli, přičemž se tvářil jako andílek. Musel jsem se pousmát, protože takovýhle výraz nasazoval jenom, když básnil o Lily.

Natáhl jsem na sebe triko a bosky se vydal dolů do společenské místnosti, a pak, spolu s profesorkou McGonagallovou po studené kamenné chodbě k řediteli. Cestu do jejího kabinetu jsem znal velice dobře, strávil jsem tam třetinu života, ale u ředitele jsem byl prozatím jen párkrát.

Zalitoval jsem, že jsem si nevzal boty, ale pokud vím, neměl jsem ho nechat čekat.

Jen co jsme stanuli před chrliči profesorka se k nim naklonila a zřejmě s vědomím, že ji neslyším zašeptala „Citrónová zmrzlina.“

Kamenné schody kousek od nás začali stoupat. Profesorka McGonagallová mi pokynul, abych nastoupil. Poslechl jsem, vyjel po nich až nahoru a vstoupil do Brumbálovy pracovny.

Ředitel seděl za stolem, na tváři měl stálý přívětivý výraz a naproti němu se na židli krčila malá černovlasá holka. Došel jsem až k nim, holka na mě upřela šedé oči, nejdřív jsem si myslel, že koukám do obličeje Regulovi, jen s delšími vlasy a trochu jemnějšími rysy, ale pak jsem si uvědomil, že Regulus by nikdy nenasadil tak vykolejený a zmatený výraz.

Brumbál vykouzlil další křeslo a pokynul mi abych se posadil.

Nezbylo mi, než ho poslechnout.

Většina obrazů bývalých ředitelů a ředitelek tiše pochrupovali, ale našlo se pár jedinců, kteří se spánek předstírat neobtěžovali.

„Siriusi,“ promluvil ředitel shovívavým tónem, nechápal jsem proč ho použil. „tohle je tvá sestřenice, možná, že si na ni pamatuješ. Dcera tvého strýčka Alphadra.“ Pokýval jsem hlavou. Matčin bratr Alphadr byl fajn, jenže když mi bylo sedm nebo možná osm, už si nevzpomínám, odstěhoval se i se svou dcerou do Rumunska.

„Víte,“ zase tu byl ten tón plný porozumění a lítosti, „váš strýc zemřel.“

Dívka vedle mě vydala podivný zvuk podobný přidušenému vzlyku, ale ředitel ji ignoroval „A zdá se, že jen vy můžete otevřít závěť.“ Podal mi dopis zapečetěný beze švu, takže nešel otevřít.

Jakmile jsem se ho dotkl, část pergamenu jakoby se roztrhla a šev se z ničeho nic objevil. Nejistě jsem se podíval na Brumbála, který mi vlídně pokynul, abych si to přečetl.

Zasekl jsem se. To nemůže myslet vážně. Já se o ni nemůžu starat, se svými příbuznými už mám dostatek zkušeností.

Zvedl jsem oči a podíval se nejdříve na svoji sestřenku a poté na ředitele.

Dopis ještě pokračoval, ale já nějak ztratil sílu pokračovat ve čtení. Místo toho jsem závěť podal přes stůl Brumbálovi. Čím dál četl, tím více se mračil a nějakou dobu panovalo v ředitelově pracovně nepříjemné ticho. Až teď jsem si uvědomil, že obrazy zapomněly předstírat spánek a podobizny, které byly pověšeny za Brumbálovými zády, šilhaly do závěti, aby se dozvěděly víc.

Pak se Brumbál podíval na dívku.

„Potřeboval bych si se Siriusem promluvit o samotě. Nevadilo by vám chvilku počkat na chodbě?“

Dívka zakroutila hlavou, zvedla se a zmizela za dveřmi.

Brumbál ještě chvíli mlčel a jen na mě upíral oči, za půlměsícovými brýlemi.

„Já se o ni nemůžu starat!“ nevydržel jsem to.

„Obávám se, že kromě vás už nikoho a nic nemá.“

„Podívejte, já nechci být drzý, nebo tak něco, ale já svou rodinu nesnáším, všichni Blackové jsou stejně zlí a povrchní, nechci se o ni starat!“

„No dovol, chlapče!" ozvala se popuzeně podobizna mého příbuzného Phinease Nigeluse Blacka.
Brumbál ho ignoroval. „Váš strýc byl, pokud se nepletu, jiný.“

„Alphadr byl výjimka, stejně jako já!“

„Pak nezapomínejte, že tuhle dívku vychovával právě váš strýc. Třeba je třetí výjimkou rodiny.“

„Tak o tom pochybuju!“

„Siriusi, ta dívka se, díky této závěti, na vás stává závislou! Pokud se nestanete jejím poručníkem zůstane absolutně bez peněz, protože vše bylo odkázáno vám a jejím poručníkem se zřejmě stane vaše matka. Vážně chcete, aby to tak dopadlo?“

Vstal jsem a  otočil se k ředitelovi zády, aby neviděl můj vykolejený výraz. Nerad jsem komukoli ukazoval své slabosti. Přešel jsem k nějakému starému stolku, na němž leželo několik menších, neobvyklých předmětů. Zaujal mě dlouhý řetízek, na kterém byly pověšeny malé přesýpací hodinky. Pracovna  šuměla tlumeným šepotem podobizen ředitelů.

„Je možné, že teď je jako vy Siriusi, ale není žádná záruka, že potom co se její poručnicí stane vaše matka, stále taková bude.“

Jen jsem zarytě koukal na ty hodinky. Pak se ozvalo hlasité zachrápání, v první vteřině jsem si myslel, že usnul Brumbál, ale když jsem se otočil  a rozhlédl se po celé místnosti došlo mi, že jeden z ředitelů na obraze si uvědomil, že zapomněl předstírat spánek a rozhodl se to napravit.

„Dejte jí alespoň šanci,“ promluvil ke mně obraz nějaké starší ženy.

Povzdechl jsem si. „Tak jo, dobře, zkusím to. Ale pokud mám být její poručník chci, aby dostudovala v Bradavicích.“

Brumbál se usmál „Jistě, myslel jsem si, že si to budete přát. Zavolejte ji prosím ať jí můžeme zařadit do koleje.“

Vyšel jsem z pracovny. Má sestřenka seděla na kamenných schodech, rukama si objímala kolena a klepala se zimou, protože tlustý kožich si nechala položený na křesle.

Přiklekl jsem si k ní. „Tak pojď,“ pronesl jsem jak nejpovzbudivěji jsem dokázal. „Teď tě zařadí do koleje.“

Zvedla ke mně šedé oči a já si v nich od minula všiml změny, když na mě koukala naposledy, její oči působily zmateně, teď byly podivně vážné.

„Na co si to hraješ?“ mluvila chladně, bez náznaku milého tónu a já se začal bát, že se Brumbál poprvé v životě spletl a že tahle holka není jako já.

„Cože?“

„Já vím, že se o mě nechceš starat. Přes ty dveře je hodně slyšet! Prostě mi dej nějaké peníze a já ti zmizím ze života.“

„Hele, jestli budeš takováhle, tak to nakonec dopadne tak, že se dostaneš do rukou mojí drahé matinky a věř mi, že toho by jsi pak litovala až do konce života. Já se rozhodl dát ti šanci, protože jsem výchovu tý ženský zažil. Ber nebo nech, mně je to jedno!“

Její oči se znovu změnily. Teď nabraly spíše barvu smutných bouřkových mraků, místo té tvrdé ocelově šedé. Ledová maska, kterou se zřejmě chtěla chránit jakoby roztála.

„Já jen…“ hlas se jí zlomil a oči zalily slzami. „On… on umřel a… a nechal mě tu samotnou…“ dívka se bezradně rozvzlykala a znovu promluvila až když se trochu utišila. „Taťka mi pořád vtloukal do hlavy, že mám ctít kouzelníky, ale jen ty, co za to stojí.“ Hlas se jí stále ještě třásl.

„Ty s čistou krví?“ zeptal jsem se nevesele.

K mému velkému překvapení zakroutila hlavou. „Ty co se nepovyšují nad jiné kouzelníky. Taťka říkal, že čistá krev je výsada, ale že je stejně neužitečná jako Merlinův řád. Prý je to něco s čím se můžeš chlubit, ale nikdy to z tebe neudělá lepšího člověka.“

„Měl pravdu,“ nevěděl jsem co víc bych jí k tomu měl říct.

Přikývla a usmála se. Nikdy v životě jsem neviděl krásnější úsměv.

Pomohl jsem jí na nohy a společně jsme vstoupili do Brumbálovy pracovny. Ředitel držel v ruce starý roztrhaný Moudrý klobouk.

Má sestřenice se na mě nejistě podívala a hledala u mě oporu. Kývl jsem hlavou k jednomu z křesel, které ředitel vykouzlil. Dívka se posadila a Brumbál jí dal na hlavu záplatovaný a ošoupaný klobouk. Než jí spadl až k ramenům, uviděl jsem jak má příbuzná pevně tiskne oční víčka k sobě a jak si bezhlesně něco opakuje. V místnosti nastalo ticho narušované jen praskáním ohně.

Trvalo to pár minut, než klobouk vyřkl svůj ortel. Cíp se nepatrně nazvedl a klobouk promluvil zvučným hlasem. „Nebelvír!“

Jo, pokud mám být upřímný, čekal jsem buď Nebelvír nebo Zmijozel. A to, že vyhrál Nebelvír mě potěšilo.

Brumbál sundal mé sestřenici z hlavy klobouk a  jeho úsměv jakoby říkal ‚No neměl jsem pravdu?‘

Má sestřenice po mně vrhla zmatený pohled a já pochopil, že o tom jak to tady chodí ještě neví.

„Siriusi,“ promluvil ředitel „zaveďte prosím slečnu Blackovou do Nebelvíru, v dívčí ložnici pro pátý ročník na ni bude čekat postel a její věci.“ Kývl hlavou směrem k jejímu kabátu.

Přikývl jsem a společně s mojí novou svěřenkyní vyrazil ven z pracovny.

Rozsvítil jsem špičku své hůlky a po schodech se vydal do Nebelvírské věže následován černovlasou dívkou.

„Co je to Nebelvír?“ zeptala se mě, když jsme dorazili k prvnímu odpočívadlu.

„Jedna ze čtyř kolejí. Tuhle školu založili dva slavní kouzelníci a dvě slavné čarodějky, Godrik Nebelvít, Helga z Mrzimoru, Rowena z Havraspáru a Salazar Zmijozel. Každý z nich chtěl učit studenty s určitými vlastnostmi, proto vytvořili čtyři koleje, do nichž byli všichni mladí kouzelníci rozřazováni. Nebelvír chtěl statečné, Rowena chytré a Zmijozel cílevědomé a ctižádostivé, alespoň tak to vypráví legenda, dnes by se to dalo nahradit tím, že chtěl ty zlé.“

„A co Helga z Mrzimoru?“

„Ta jediná byla ochotná brát všechny bez rozdílu, říká se, že Mrzimorští mají velká srdce. Ale abych ti dopověděl ten příběh, Salazar Zmijozel si umínil, že chce učit jen čistokrevné kouzelníky a kvůli tomu se s ostatními pohádal a odešel, než to ale udělal postavil prý někde na hradě Tajemnou komnatu, kterou dokáže otevřít jen jeho dědic. S její pomoci má pak školu očistit od těch, kteří podle Salazara Zmijozela nemají právo studovat kouzla.“

„Od mudlovských kouzelníků?“

„Jo, přesně tak, proto se do Zmijozelu dostávají jen ti s čistou krví.“

Zrovna, když jsme byli v polovině jedněch schodů začali se pohybovat. Moje svěřenkyně polekaně vyjekla.

„Tohle u vás schody dělají běžně?“ zeptala se mě, když zjistila, že se vůbec netvářím překvapeně.

„Jo. Když dobře neznáš hrad snadno tu zabloudíš. Na to si dávej pozor.“ Schody s námi přistáli v pátém patře, takže jsem musel trošku pozměnit směr.

„Myslel jsi, že půjdu do Zmijozelu? Proto jsi se o mě nechtěl starat?“

„No, jo. Víš všichni Blackové chodí do Zmijozelu.“

„Ty taky?“ v jejím hlase jsem zaslechl zděšení.

„Ne, já ne. Jenže já jsem Black jen jménem a krví, ne povahou. Trochu mě překvapilo, že tě Moudrý klobouk poslal taky do Nebelvíru.“ Po mých slovech nastala chvíle ticha.

„Vlastně jsem chtěla, tam kam ty. Ten klobouk mi říkal, že bych se do Zmijozelu hodila.“

Ohlédl jsem se na ní. Tvářila se, jako kdyby ji mučili. „Zlobíš se na mě?“

Zakroutil jsem hlavou. „Možná by jsi se tam hodila, ale nejsi tam, což dokazuje, že nejsi jako oni.“

Konečně jsem se zastavil před olejomalbou Baculaté dámy, která spokojeně oddechovala.

„Ehmmm, ehmmm,“ odkašlal jsem si a dáma v růžovém se s trhnutím probrala.

„Heslo?“ otázala se rozespale.

„Felix felicis.“

Obraz se odklopil a já spolu se svou sestřenicí vstoupil do útulné nebelvírské společenské místnosti. V krbu pohasínal oheň a kruhová místnost byla v tuhle noční hodinu už prázdná a tichá.

A zatímco na mě má svěřenkyně čekala v pohodlném křesle u krbu já se vydal do kuchyně. Trochu mi to trvalo, protože schody byly v noci obzvlášť aktivní. Měnily se snad každých pět minut.

Po nějaké chvíli jsem konečně dorazil k velkému obrazu s ovocem, který byl vchodem do kuchyně, nacházející se přímo pod Velkou síní.

Polechtal jsem zelenou hrušku, která se začala svíjet a chichotat až se proměnila v kliku.

Vzal jsem za ni a otevřel jakési dveře za nimiž se skrývala kuchyně a nejmíň stovka domácích skřítků.

Jedna skřítka se ke mně hned přihnala.

„Přeji pěkný večer, pane. Co pro vás můžu udělat, pane?“ hluboce se mi poklonila.

„Ahoj Worty, kolikrát ti budu muset připomínat, abys mi říkala Siriusi.“

„Jistě, pane.“

„Worty…“

„Já vím, pane. Omlouvám se, pane.“

Povzdechl jsem si.

„Worty, dones mi prosím čtyři máslové ležáky, čokoládový puding, dýňové košíčky a dortíčky z odpalovaného těsta, ale se skořicovou náplní.“

Skřítka odběhla a během několika minut mi už nesla obrovský koš plný jídla, za kterým ani nebyla vidět.

S milým díky jsem si od ní koš vzal.

„Worty vám ráda pomohla, pane. Pěknou noc, pane.“

„Jasně Worty, tobě taky.“ Ještě než se za mnou zavřel obraz viděl jsem Wortyin šťastný obličej jásající nad tím, že jsem jí popřál pěknou noc.

Vrátil jsem se do Nebelvíru jak nejrychleji to šlo. Buclatá dáma nebyla ráda, že jsem ji dnes vzbudil už podruhé, ale když jsem jí řekl heslo pustila mě dál.

Sedl jsem si do křesla vedle mé sestřenice a koš postavila před nás na stolek.

Okamžitě sáhla po jednom dortíčku z odpalovaného těsta.

„Doufám, že máš ráda skořicovou náplň,“ ozval jsem se nejistě.

„Jinou nejím,“ ujistila mě a zakousla se do dortíčku.

Rozdělal jsem dvě lahve máslového ležáku a jednu jí podal.

„Víš, napadlo mě, že by jsme možná měli začít od začátku. Nechoval jsem se jako správná rodina, jenže já rodinu nikdy neměl, takže asi nevím, jak se k ní chovat.“

Usmála se na mě. „Omluva přijata.“

Oplatil jsem jí úsměv. „Ahoj, já jsem Sirius Phineas Black,“ začal jsem znovu.

„Galaxie Oriona Destinyová Blacková, ráda tě poznávám.“

*

Abych vás alespoň trošičku zapojila, mám pro vás hádanku. Správným řešitelům bude věnována příští kapitola. Kdo z vás ví co nebo kdo je Felix Felicis? (To, že jsem to použila jako heslo nevnímejte. ;))

Prolog < Shrnutí > 2. kapitola

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Galaxie - 1. kapitola: