OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v šachu - Předmluva + 1. kapitola



Život v šachu - Předmluva + 1. kapitolaJmenuji se lady Eleonora Anežka Aphropennetská z Eastwoodu, matka zemřela při mém porodu, otec se z vlastní dobrovolné vůle rozhodl odjet z Eastwoodu na královský dvůr, na našem panství řádí lapkové a můj starší bratr William se rozhodl vzít vše do svých rukou a převzít tak zodpovědnost i za mě, ovšem není jediný, kdo by se chtěl starat, protože naše sestra Johana si panství Eastwood nárokuje jako nejstarší z dědiců. Do toho všeho přepadli Williama v lese loupežníci a on si umínil, že mi zajistí budoucnost, kdyby se mu něco stalo – tedy mě v mých třinácti letech provdá. Odmítnout něco takového je samo o sobě celkem nemožné, natož pak, když se mám stát ženou sir Richarda z Cornwallu, bratra krále Anglie. Řečeno jednoduše, hroutí se mi život...
Historická povídka, která začala vznikat naprostou náhodou, tak doufám, že se bude líbit... ;)

Předmluva

Vešla jsem do přijímací síně a spatřila záda svého bratra. Stál čelem k oknu a vzhlížel k našemu panství, svalnatá ramena měl unaveně svěšená a skrz obvaz na jeho boku zase prosakovala krev. Přešla jsem k němu a zatahala ho za košili. Obrátil ke mně svou pozornost. Vypadal unaveně, pod očima měl tmavé kruhy a na tváři mu, tak jako obvykle, nepanoval úsměv. Bylo zvláštní ho tahle vidět. Měl najednou tolik starostí a já byla v jeho očích pořád jen dítě, malá sestra o kterou se musí postarat. Zodpovědnost navíc…

Přiklekl si ke mně a ústa se mu zkroutila v podivný úsměv.

„Williame,“ řekla jsem už od zvyku poroučivým hlasem. „Co jsi mi chtěl?“

„Zasnoubil jsem tě, Eleanoro,“ díky těm slovům začala všemi svaly v mém těle zmítat podivná křeč a srdce mi sevřela nesnesitelná úzkost. Ne!

Nechtěla jsem, aby zpřetrhal ty jemné nitky mezi námi, upředené pavoučkem sourozenecké lásky. Nechtěla jsem, aby mi sebral sebe a domov a pokusil se to nahradit něčím jiným. Nechtěla jsem odejít, a strašně jsem si přála říct, že tohle nemohl udělat! Jenže on mohl… Objala jsem ho z náhlého strachu, že ho ztratím, ze strachu, že mi ho někdo sebere a že ho už nikdy neuvidím, že ho neobejmu, že si  s ním už nikdy nezahraji šachy, které tak miloval a ve kterých jsem vždy prohrála, že se za bouřek, kdy vili psi a ve stájích řehtali koně, nebudu moct vkrást do jeho komnat a že mě pak nebude až do rána tišit a uklidňovat.

Tiskla jsem tvář do jeho tmavohnědých vlasů, košili mu smáčely mé slané slzy a drobné dětské ručky jen křečovitě svíraly jeho pravačku. Snažila jsem se ze všech sil udržet to duševní pouto mezi námi a bála se, že když pustím jeho paži všechno to najednou bude pryč…

 

1. kapitola – Vdáš se a basta!

Stále jsem poposedávala. Ne, že by mé křeslo nebylo pohodlné, dřevěné, krásně vyřezávané a se saténovým polstrováním, ale nebylo to nepohodlí, co mě nutilo k neklidu. Mohli za to tisíce, ne, miliony otázek sužující mou mysl. Jak asi bude vypadat? Kolik mu vůbec je let? Má slušné vychování? A dokáže to, co po něm William chce, tedy postarat se o mě?

Znovu jsem poposedla a otočila hlavu na Willa. Zrovna něco sděloval Johnovi, který postával vedle něj a horlivě přikyvoval.

Z mého bratra čišila, tak jako vždy, přirozená autorita, která plynula nejen ze silného rozkazovačného hlasu, ale i z velké postavy a svalnatého těla. Byl oblečený, jako by si právě měl nasadit zbroj a jít zabít několik vojáků protivníka. Lehká lněná košile, kožené kalhoty a vyšší kožené boty. U krásně zdobeného a zatracené drahého opasku se mu ve smaragdy vykládané pochvě pohupoval meč, z nejlepší kalené Damašské oceli.

Malý vychrtlý klučina postávající vedle něj byl jeho nejlepším přítelem. Myslím, že Will a John se navzájem skvěle doplňovali. Zatímco William byl rozený šlechtic, silný, sebevědomý a skvělý vůdce, John byl malý šlachovitý syn kováře Gregoryho, po němž určitě svou postavu nezdědil. Přestože John nepatřil k nejnižším ani nejchudším, naučil se úkoly a rozkazy přijímat s tichou pokorou a myslet si své. Vymlouvat Willovi nápad jsem ho slyšela jen párkrát, a to už musel být hodně špatný.

William se náhle zasekl, jakoby si uvědomil, že je poslouchám a otočil se na mě. Tmavohnědé vlasy, které většina lidí považovala za černé, mu neposedně padaly do čela a oříškové oči mě káraly. No jistě, poslouchat cizí rozhovory je neslušné, ale vždyť já je ani neslyšela. Trucovitě jsem pohodila blonďatou hlavou a založila dětské ručky na prsou. Našpulila jsem pusu a upřela uražený pohled na veliké dubové dveře.

„Tak běž,“ ozval se vedle mě Willův hlas následovaný tichým kroky nohou v botách ze zaječí kožešiny.

John se zastavil u mě. Zpod kožené čepice mu vykukovaly černé kadeře, jednu ruku mi položil na drobné rameno a povzbudivě se usmál. Vždy jsem ho měla ráda, stejně jako Williama, a kdybych se vdala, přišla bych nejen o bratra, ale i o Johna a já si nebyla jistá, jestli bych to unesla.

Pak se syn kováře rozešel k postraním dveřím a neslyšně v nich zmizel.

Znovu jsem otočila hlavu na Willa, seděl ve svém křesle, jednou rukou si podpíral bradu a pozoroval nadživotní obraz visící na stěně. Byla na něm krásná žena v honosných šatech. Blonďaté husté vlasy jí splývaly přes ramena až do poloviny zad a oříškové oči se na všechny okolo přívětivě smály, až by člověk uvěřil, že na stěně nevisí obraz, ale že tam na podstavci stojí naše matka osobně.

Vstala jsem, váhavě přešla k bratrovi a sevřela jeho ruku. Trhl sebou jako bych ho probudila ze sna a vyděšeně se na mě podíval. Prvotní šok rychle vystřídal úsměv.

„Jaká byla?“ kývla jsem hlavou směrem k obrazu.

„Stejná jako ty, Eleanoro, krásná, vždy hledající správnou cestu a pravdu, milovala nás.“ William se sám pro sebe usmál. Znala jsem svou matku jenom z obrazů a vyprávění. Byla jsem to totiž já, kdo ji zabil, tedy ne tak jak si asi myslíte. Má matka zemřela, při mém porodu. Byl zázrak, že já přežila. Jako mála jsem si to hodně vyčítala, ale pochopila jsem, že slzami a sebelítostí jí nevrátím dech a neroztluču srdce. Byla mrtvá. Bůh nechtěl, abych ji poznala, nevím proč, ale mělo to tak být. Teď je tam u něj a hlídá mě… A určitě nesouhlasí s tím, že bych se měla vdávat.

„Ty to vážně chceš udělat?“ William ke mně znovu zvedl oči.

„Bude to tak lepší, Noro,“ ujistil mě. Nechápala jsem co na tom bude lepšího.

„Jenže já od tebe nechci pryč, já nechci muže, nechci žít jinde.“

„Stejně by to jednou přišlo, a ty to víš stejně dobře, jako já.“

Měl pravdu. Bylo ode mě špatné odporovat. Se slzami v očích jsem pokorně sklonila hlavu a odešla zpátky ke svému křeslu. Sotva jsem dosedla na krvavě rudý satén otevřely se dveře a do místnosti vešel vysoký, krásně oblečený muž, jeho vesta i kalhoty byly z nejjemnějšího hedvábí, delší světlé umě zastřižené vlasy se mu trochu kroutily kolem obličeje na němž panoval vážný výraz.

Byl to náš uvaděč Charles. „Sire Williame, lady Eleanor,“ oslovil nás zdvořile a ke každému kývl hlavou. „Sir Richard z Cornwallu, z rodu Plentagenetů.“

Masivní těžké dubové dveře se s tichým zasténáním pantů, odmítajících na svých bedrech tahat takovou zátěž, otevřely. A tam stál můj nastávající…

Byl jen o trošku vyšší než já a mohlo mu být kolem třinácti nebo čtrnácti let. Měl nakrátko zastřižené světle hnědé vlasy, které na koncích přecházely spíše v blonďatou barvu. Pomněnkové oči měly nezvykle povýšený výraz, ale zvláštním způsobem působily klidně a mile. Byl to kluk s očima moudrého starce, který procestoval všechna zákoutí světa a jenž znal více věcí, než by si možná přál.

Lehce sklonil hlavu, žádné padání na kolena a úklony tak hluboké, že by nosem dřel o zem jsme samozřejmě čekat nemohli. Byl to bratr krále! To my bychom měli padat na kolena, a ne on, ale věděl, že přestože je to z části jeho země, tohle je naše panství a tady jsme pány my. Na sobě měl bílou halenu a pře ní lesknoucí se drátěnou košili, zřejmě dělanou přímo jemu na míru. Přes košili měl přehozen až na zem dlouhý rudý plášť se svým erbem. Se zlatým lvem, stojícím na zadních. U opasku měl připnutou nádherně kovanou a zdobenou dýku. Na druhé straně pak visel i meč.

Sir Richard přelétl pohledem celou místnost i mého bratra, čekala jsem, že na mě také jen zběžně pohlédne, ale můj úsudek byl chybný. Jeho pomněnkové oči se na mě zastavily a zkoumaly každou část mého těla. Klouzaly po mně jako máslo na rozpálené plotně a hodnotily mě. Obvykle jsem takovéhle pohledy nesnášela, ale ten jeho mi nevadil, což mě štvalo o to víc. Já si ho přece nebudu brát, nechci si ho brát!

Jenže ať jsem si pokoušela namluvit cokoli jeho oči mě neuvěřitelným způsobem uklidňovaly, byly jako mátový čaj, který vám rozehřeje tělo až do špičky každého prstu a potěší tak všechny vaše buňky. Vrátil se pohledem k mému obličeji a zadíval se mi do očí. Kdybych neseděla, zřejmě by se mi podlomila kolena. On sám se neusmíval, tvářil se smrtelně vážně, ale jeho oči se smály za něj. Možná to byly moudré oči starce, ale pořád v nich ulpívalo, něco co si nikdy v životě nemohl dovolit, něco z jeho již dávno ztraceného dětství, něco co napovrch nemohlo. Těch tisíce nezbedných radostných jiskřiček…

William vedle mě vstal a napodobil poklonu sira Richarda. S mírným zpožděním jsem ho následovala. Můj snoubenec ze mě nespouštěl oči.

„Vítáme vás v Eastwoodu, sire Richarde,“ promluvil zdvořilým tónem bratr. „Já jsem sir William, ale postačí jen William,“ přívětivě se usmál a pak i on stočil pohled ke mně. „A tohle je má sestra lady Eleanora.“

Pokud mám být upřímná, ty tituly mě někdy příšerně štvaly, rytíř, sir, lady, král, a další a další. No prostě hrůza. Copak vás by bavilo před každým jménem svých známých, tedy vyšší šlechty říkat sir, nebo lady? Pochybuju…

„Má snoubenka,“ doplnil Willa pohotově sir Richard. Neumím popsat jeho hlas, zněl dětsky a zároveň zkušeně, jakoby se ztrácel už v tisících větrů, jakoby už tisíckrát marně svolával muže na ústup, jakoby už tisíckrát velel v útok a přesto mě pohladil po duši. Měla jsem chuť začít příst.

Můj bratr se usmál a sotva viditelně přikývl. „Jistě jste po cestě unavený,“ prohlásil William spíše aby konverzace nestála a aby měl od všech těch zdvořilostí už klid. „Eleanoro, zaveď sira Richarda do jeho pokoje.“

S těmi slovy se otočil a odešel hlavními dveřmi. Zůstala jsem stát jako přikovaná na místě a narůstající ticho stále zvyšovalo napětí mezi mnou a mým budoucím manželem.

Po několika dlouhých minutách, které mi spíše připomínali hodiny, konečně promluvil. „Ehm, ten pokoj…“

Probudila jsem se z transu. „No, jistě…“

Vydala jsem se kamennou chodbou a siru Richardovi pokynula, ať jde za mnou. Zřejmě mu bylo proti srsti kráčet až po ženě, a nebo na mě prostě jen chtěl vidět, ale rychle se mnou srovnal krok a šel mi po boku.

„Vy to vážně chcete udělat, sire Richarde?“ zeptala jsem se, jak nejzdvořileji jsem dokázala, s jasným cílem: svatbu mu vymluvit.

„Pro vás jen Richard, lady,“ ozval se a já věděla, že se snaží zjistit přibližný směr mé chůze, aby nebyl pozadu ani o milimetr.

„Teď vpravo,“ informovala jsem ho s mírným úsměvem. „Stále jste mi neodpověděl, ehm, Richarde.“

„Původně to bylo prostě jenom dohodnuté, lady, však víte jak to chodí,“ usmál se. „Ale myslím, že po dnešku už je naše svatba jistotou.“

Pane Bože odpusť mi, ale krásnější úsměv jsem v životě neviděla. Kolem koutků se mu dělalo pár drobných vrásek, bílé zuby se jen blýskaly a důlky ve tvářích tomu nasadily královskou korunu. Měla jsem co dělat, abych vůbec jeho slova vnímala.

„Jsme tu,“ oznámila jsem a zastavila se před velikými dřevěnými dveřmi.

Richard se poklonil, vzal moji pravačku do své dlaně a naznačil letmý polibek na hřbet mé ruky. Pak otevře dveře, zmizel ve svém pokoji a mě nechal omráčeně stát na chodbě.

Nevím po jak dlouhé době jsem přišla k sobě, ale okamžitě jsem si pospíšila pryč.

Zastavila jsem se na schodech a zdrceně se na ně posadila. Chlad kamenů pode mnou mi pomalu ale jistě prostupoval celým tělem a mě se najednou zastesklo po jeho hřejivém pohledu pomněnkových očí. Po lesku jeho drátěné košile, po jeho nádherném úsměvu a těch tancujících jiskřičkách…

Pak mi někdo položil ruku na rameno a vytrhl mě ze snění o tom, kterého jsem měla v plánu nenávidět.

 

Shrnutí > 2. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život v šachu - Předmluva + 1. kapitola:

9. lu
24.03.2012 [16:19]

Už delší dobu jsem vídala tady tuhle povídku, ale jen jí zběžně přelétala, myslela jsem, že to bude žánr který nemám ráda. Dneska jsem si přečetla úvod, zaujal mě a tak jsem se pustila do čtení. A pane jo! Opravdu úžasně promyšlené, naprosto dokonale píšeš a mě se tenhle styl moc líbí:) Takže jsem ráda, že jsem si jí nakonec přečetla a půjdu rozhodně na další Emoticon Jinak na to jak je mladá, je víc rozumná než by měla, to je pravda, ale kdo ví jak děti přemýšleli v takovém století, když takové svatby byly běžně. Spíš se mi zdá, že naše generace je línější a línější přemýšlet, což jde vidět:D

8. Myll přispěvatel
05.02.2012 [21:50]

Mylllysithea: Moc děkuji.. ;)

7. lysithea20 přispěvatel
05.02.2012 [10:28]

lysithea20nádherné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Myll přispěvatel
17.12.2011 [18:08]

MyllVšem moc děkuju za komentáře, neuvěřitelně jste mě potěšily Emoticon
Alča, Ellia: No, čekala jsem, že se s tímhle někdo ozve a já s vámi naprosto souhlasím, čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi to přijde přehnané, ale abych pravdu řekla, hledala jsem správné historické datum, kdy by se mi spojila křížová výprava a kdy by měl Richard alespoň 10 let Emoticon, při vymýšlení Nory jsem se pak trochu spoléhala na to, že ve středověku přeci jen byly trochu jiné praktiky, kolikrát tam byly děti provdáni i ve 4 letech a tak jsem, čistě teoreticky, usoudila, že museli být tak trošku o krok napřed, prostě, že devítiletá holka žijící ve středověku měla mnohem složitější myšlení než devítiletá holka jednadvacátýho století... Emoticon I když jak už jsem jednou psala, asi jsem to trochu (víc) přepískla Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Snad mi to odpustíte... Emoticon O:)

5. Ellie přispěvatel
17.12.2011 [16:53]

EllieSouhlasím s Alčou. Píšeš to překrásně, ale takhle devítiletá holčina nemyslí Emoticon

4. Hejly
17.12.2011 [16:16]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. kiki
17.12.2011 [13:49]

pěkné , moc se mi to líbí!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Alča
17.12.2011 [12:12]

Hezky napsané, ale jen si nejsem jistá, zda by děti ve věku 9 a 10 let mluvily a uvažovaly tak jak ty popisuješ Emoticon Z toho mám takový rozporuplný pocit. Ale tvůj styl psaní je pěkný Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 16.12.2011 [23:00]

*Pozor na shodu přísudku s podmětem!
*Oslovení se odděluje čárkami z obou stran. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!