OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v šachu - 2. kapitola

20.12.2011 (16:00) • Myll • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1431×

2. kapitola -  Johanin posel

Pak mi někdo položil ruku na rameno a vytrhl mě ze snění o tom, kterého jsem měla v plánu nenávidět.

Trhla jsem sebou a prudce se otočila. Skoro jsem se hlavou srazila s Anitou.  Černé vlasy se jí v divokých a nezkrotných kudrnách vznášely kolem drobného, trošku baculatého obličeje a dotvářely tak dojem o trochu větší hlavy, než jaká doopravdy byla. Drobné Anitiny rty se nesouhlasně mračily a šedé oči přímo metaly blesky a nápadně tak připomínaly těžké ocelové bouřkové mraky, jež mě vždy děsily.

„Eleanoro,“ pronesla svým, snad už od přírody káravým hlasem. „Co tu děláš?“

Provinile jsem sklopila pohled ke chladné kamenné podlaze. „Já tu… sedím.“

„Všude jsem tě hledala!“ zněla neuvěřitelně naštvaně. No ano, naštvat, to ona se uměla. „Je pozdě, už dávno by jsi měla být v posteli.“

Jen jsem vstala a spolu se svou chůvou se vydala do svých osobních komnat. Chodby hradu byly spletité a mnoho lidí by se tu ztratilo, ani by nevědělo jak. Jenže já se po tomhle hradě toulala odmalinka. Lépe než já to tu mohl znát už jenom William, nebo možná Johana, má starší sestra, která se před několika lety provdala a odjela se svým mužem na jeho panství, do Newcastlu. Od té doby jsem ji neviděla a jediný důkaz toho, že žije byly pravidelně přicházející dopisy psané její rukou. Možná proto jsem se mého budoucího svazku tolik bála. Nechtěla jsem tohle nádherné místo, svůj domov opustit, nebyla jsem si jistá jestli bych to zvládla.

Konečně jsem dorazila ke svým komnatám, jak jsem zjistila Anita mi připravila horkou lázeň, za což jsem jí byla neskonale vděčná. Shodila jsem na zem složité, těžké, ale krásné šaty a zatímco se drobná černovláska jala je uklízet, posadila jsem se do horké vody.

Netrvalo to dlouho a já ulehla do postele. I Anita už odešla, aby se alespoň trošku vyspala. Měla mě ráda, to jsem věděla a přesto jsem jí, i když neúmyslně, přidělávala další starosti a problémy, stejně jako Williamovi, někdy bych se vážně radši neviděla. Občas si říkám, že by bylo lepší, kdybych se nenarodila, víte, maminka by žila, Will, ani Anita by neměli tolik starostí a vše by bylo v pořádku. Jenže nebylo v mojí moci to změnit. Takhle se to stalo, takhle to mělo být. Bůh a osud to tak chtěli.

S těmito pocity a myšlenkami jsem upadla do mělkého spánku, plného snů a možná i vizí…

Probudilo mě zaklepání na dubové dveře.

Unaveně jsem otevřela oči. Dveře se otevřely a v nich stála usmívající se černovláska s tácem plným jídla.

Položila ho na stůl a prudkým trhnutím rozdělala závěsy, aby dovnitř pustila trošku hřejivých slunečních paprsků.

Vyklouzla jsem z postele a začala jsem snídat. Hned potom mě Anita navlékla do šatů a jakmile zavázala poslední šněrování ozvalo se další zaklepání.

Má chůva vzala tác, otevřela dveře, pak se prosmekla kolem návštěvníka a zmizela za rohem.

Stál ve dveřích, světle hnědé, skoro blonďaté vlasy se mu leskly, pomněnkové oči nevěděly zda koukat na mě, nebo si prohlížet můj pokoj a na tváři se mu usadil nejistý a přesto tolik krásný úsměv.

Měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou.

Vešel dovnitř a potichu za sebou zavřel dveře. Mile se na mě usmál. Jeho úsměv jsem neopětovala, měla jsme v plánu ho přesvědčit o tom, že brát si mě, je špatné a kdybych se na něj ještě mile smála, asi jen těžko by se mi to povedlo.

„Dobré ráno,“ ozval se zvesela.

„Zas tak dobré ne,“ zamumlala jsem si tiše, ale očividně mě slyšel. Nevěděla jsem jestli za to mám být ráda, nebo ne.

„Stalo se snad něco?“ byl tak roztomile starostlivej, že se mi až chtělo ho obejmout a ujistit ho, že je všechno v pořádku a že si ho s chutí vezmu. Jenže to by znamenalo opustit domov a rodinu. A já byla rozhodnutá, že on mi za ztrátu toho všeho nestojí.

„Jde vlastně už jen o to, že jsi přišel,“ pronesla jsem mrzutě a okamžitě se otočila zády, aby neviděl jak se zběsile koušu do rtu.

Chvíli bylo ticho. „Můžu zase odejít, jestli ti tu vadím,“ pronesl po chvilce zklamaně. Bolelo mě, že ho zraňuju, jenže já neměla na výběr. Nebo snad ano?

„Víš, nejlepší by bylo, kdybys odjel z Eastwoodu a pěkně zrušil naši svatbu, to by bylo vlastně moc fajn, takže jestli to můžeš udělat, byla bych ti vděčná.“ Pomalu jsem se k němu otočila zase čelem a z výrazu jeho tváře poznala, že tentokrát jsem přestřelila.

„Svému budoucímu manželovi by jsi měla prokazovat úctu!“ skoro na mě křičel. Bála jsem se ho, ale mnohem víc jsem se bála, že ztratím domov. A proto jsem někde hluboko v sobě našla odvahu mu vzdorovat.

„Svému budoucímu manželovi ukážu dveře!“ vztekala jsem se stejně jako on a mrštila rukou směrem k místům, odkud přišel. „Běž!“

Přesto jak se mi líbil, přesto jak byl milý, přesto jsem ho nemilovala a vzít jsem si ho prostě nechtěla. Williamovi jsem se neodvážila odmlouvat, byl to můj bratr, byla jsem vděčná, že se o mě stará, ale Richard byl něco jiného, jemu jsem oponovala nejen se strachem ale i s jistou uspokojující dávkou zadostiučiní.

Uraženě vypjal dětskou hruď a našpulil rty. Pomalým nasupeným krokem se vydal ke dveřím. U nich se zastavil a pomalu otočil, jako lev ujišťující svou oběť o tom, že jí každou chvílí sežere. „Tímhle to nekončí Eleanoro,“ začal tichým hrozivě klidným hlasem. „To doufám víš. Já si tě vezmu a ty,“ dramaticky se odmlčel. „Ty to nedokážeš změnit!“ S tím vyšel na chodbu a prásknul za sebou dveřmi.

Svezla jsem se na postel a přestože jsem se všechny pocity snažila zatlačit do nejzazšího koutku své mysli, vydraly se ven a spolu s sebou přinesly i slzy, které se nezadržitelně, jako slaný vodopád, řinuly z mých očí a stékaly mi po tvářích.

Teď jsem měla vztek na sebe, protože mi začínalo docházet co jsem provedla. Jestli jsem vůbec někdy měla šanci Richarda přesvědčit, aby si mě nebral, tímhle výstupem jsem ji absolutně pohřbila. Teď si zřejmě myslí, že se se mnou rozhodně nebude nudit. Z lovce se stala oběť. Byla jsem pro něj divokou šelmou, kterou se pokusí zkrotit, i kdyby ho to mělo stát život. Po téhle hádce bude chtít všem, a především mě, ukázat, že on je ten co má navrch. A bylo jen na mě, jestli se poddám a stanu se hodnou a milou ženuškou, nebo jestli kolem sebe budu šermovat drápy a budu se prát. A já se nedokázala rozhodnout, kterou cestou bych měla jít. Pokoušela jsem se najít třetí východisko, něco přijatelného pro obě strany. Marně…

Nevím jak dlouho už jsem se tam utápěla v sebelítosti, když se ozvalo další zaklepání.

Rychle jsem se posadila na postel a otřela si uslzené oči. „Dále.“

Dveře se otevřely a v nich stála malá postavička oblečená v kůži, s nejrůznějšími pytlíky a lehkou dýkou u opasku. Na hlavě se chlapci kroutily černé vlasy a šedé oči byly tolik jiné, než oči jeho starší sestry. Ty Johnovy se totiž stále a jenom přátelsky smály.

„William vzkazuje, že přijel posel od Johany a že by jsi tu zprávu měla slyšet taky, Noro,“ ozval se posmutněle.

Přikývla jsem a zvedla se na cestu. John mě pozoroval, ale neřekl ani slovo. Věděla jsem, že poznal, že jsem brečela, poznal by to snad i slepý.

Netrvalo dlouho a za pomoci pár úzkých schodišť pro služebnictvo jsem se zkratkou dostala do přijímací síně.

Na jedné z pohodlných židlí tam seděl můj bratr a tvářil se zachmuřeně. Přes nový obvaz na jeho boku znovu už prosakovala krev a vpíjela se do jeho lněné košile. Rána se asi nechtěla hojit. K tomu rozpůlenému boku přišel asi před týdnem. Jel na hon, v lovech si vždy liboval. Uprostřed lesa jeho loveckou družinu přepadli lapkové. Jenže to by nebyl William, aby jim všechno v klidu dal a pak se vrátil zahanbeně domů, my měli v krvi boj a Will se nechtěl svého majetku vzdát. Bohužel jeden z lapků byl hbitější a zřejmě také zkušenější, než pán Eastwoodu předpokládal a jen s obyčejnou, zato ale nepříjemně ostrou dýkou mu rozpáral bok. Pár jich chytli, ale ten, který ho zranil stihl utéct a ještě s pěkně těžkým váčkem peněz. Od té doby, vždy když Willa něco rozrušilo, nebo když udělal prudký pohyb rána se snadno otevřela a krvácela a krvácela.

Po jeho pravici v podobném křesle seděl můj nastávající a tvářil se soucitně. Všiml si mě hned jak jsem tiše vešla, střelil po mně pomněnkovým pohledem a hned zase uhnul. Čekala jsem nějaký úšklebek, nebo alespoň vítězný úsměv, prostě něco, jenže nic takového nepřišlo a jeho tvář stále zdobil jen ten hrozivý soucitný výraz, z kterého mi běhal mráz po zádech.

Přešla jsem k Williamovi a položila mu ruku na rameno. Trhl sebou, to v poslední době dělal často, podíval se na mě skelnýma očima a pak máchl rukou směrem k hlavním dveřím.

Stál tam muž, oblečení měl špinavé od bláta, tvář ošlehanou větrem a pár dní neholenou, jeho pohled byl smutný a sklopený k zemi. Zdálo se, že by raději skočil z věže, než aby zprávu musel opakovat znovu.

Po chvilce, když si zřejmě uvědomil, že se od něj něco očekává, zvedl hlavu a tichým hlasem promluvil. „Z královského dvora přijel do Newcastlu posel, který předal lady Johaně vzkaz o smrti sira Jindřicha z Eastwoodu, toho jména již druhého. Velice ji tato zpráva zaskočila a rozsmutnila, avšak jako nejstarší z dědiců je ochotna na sebe vzít zodpovědnost za své mladší sourozence. Zve vás, spolu se svým mužem sirem Carolusem z Newcastlu na jejich panství a samozřejmě souhlasí s tím, že svatba,“ lehce sklonil hlavu směrem k Richardovi a vzápětí i ke mně, „proběhne tam.“

Rozklepala se mi kolena. Zemřel mi otec. Byla jsem sirotek. Zřejmě už několik dní jsem byla sirotkem! A navíc mi berou domov ještě před samotnou svatbou…

Začínalo se mi dělat špatně a já cítila jak mi mizí pevná půda pod nohama, hlava se mi motala, kolena podlamovala a pak už jsem jen z dálky zaslechla vyděšený výkřik moudrého a přesto dětského hlasu volající mé jméno a svého bratra shánějící se po Anitě, nejen mé chůvě, ale také nejlepší kořenářce na hradě.

Předmluva + 1. kapitola < Shrnutí > 3. kapitola

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v šachu - 2. kapitola: