OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Volání noci - 11. kapitola

11.08.2012 (18:00) • Petronka91 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1907×

11. Kapitola

„To ví, že da.“ Pohladila ji. Pustili si televizi, ale tam stejně nic nedávali a zapli se DVD přehrávač. Celý večer koukali na komedie a romantické filmy. Byla to legrace. Poprvé Aurora nepocítila stesk po domově. Po Wesleym a Masonovi. Teď tady má Irinu a ta je pro ni něco jako sestra. Ne sestra. Ta nejlepší sestra, jako mohla existovat.

Krátce před půlnoci se k nim připojil i Quinn. Irina jen zářila štěstím. Po zbytek noci poklábosili a dokonce ani Sebeastian si nepřišel stěžovat, že mu chybí personál. Byl to skvělý večer.

Auroře se zdály prapodivné sny. Jakoby nebyly její. Cítila něco úžasného a nutně to musela mít. Jako by na tom záležela celá její existence. Byla noc, ale měsíc nebyl v úplňku. Nechápala to. Byla venku. Někdo v parku. Stále se honila za tou úžasnou vůní. Slyšela, co se v okolí kde šustlo. Sovy houkat, vítr, co se opíral o listí. V dáli auta a brzdy. Netušila, co se s ní děje.

Utíkala stále dál a rychleji než by měla. Hnala se touhou, ale jakou zatím nevěděla. Vůně byla čím dál silnější. Pak to uviděla. Skočila do výšky deseti metrů a napadla to. Slyšela jen bolestivý křik a pláč.

„Auroro, si vzhůru?“ Vyskočila z postele a chtěla se bránit. První věc, kterou popadla, byla lampa. Okamžitě s ní máchla po nepříteli. Měla strach, nechtěla, aby se to opakovalo. Stačilo, že jí tohleto zničilo dětství. Odmítala tento dar, jak říkal, Max.

„Rory, Rory, klid! Uklidni se! Nic tady se mnou nehrozí. Prosím,“ mluvil k ní Sebastian. Chtěl ji jen vzbudit k snídaní, nebo spíš k obědu? Stejně to bylo jedno teď. Aurora momentálně stála u něj a chránila se lampou. Chtěl vědět, co se stalo. Ale tak nějak, ho Rory nevmímala.

Uslyšela Sebastianův hlas, strach ustupoval. Klid, řikala si. Jsi v Bestii. Klid. Počítala v duchu. To ji uklidňovalo.

Konečně ho i uviděla a zarazila se na jeho pohledu. Podívala se na své ruce. To bude nejspíš ono. Ta Lampa. Okamžitě ji dala zpátky, kam patří. Na noční stolek. Omluvně se usmála na Sebastiana a raději jí sklouznul pohled na své bosé nohy.

Nechápal, opravdu nevěděl, co se stalo. „Řekneš mi, prosím, co se stalo?“ Nevyznělo to, ale moc hezky. Spíše s obavami a s netrpělivostí. Rory mu neodpověděla. „No tak!“ Už podruhé. Cítil tlak v očích. Oči se mu měnily do žluté barvy. Vlk se hlásil o slovo. Nechtěl čekat. Hruď mu začala nebezpečně vibrovat a zvuk, který vydával, nebyl o nic lepší. Hrůzastrašný. Ano, byl zastrašující. Pravý dominantní vlk a ještě k tomu alfa samec. „Mluv!“ nakázal už naposledy, neovládal se.

„Já nevím, co se stalo. Měla jsem jen noční můru.“ Skoro to ani neřekla, jak promluvila potichoučku. Člověk by si myslel, že ani neotevřela pusu. Seb to slyšel, až moc dobře. Pomalu se upokojoval. Neměla náladu mu to teď vyprávět. Vůbec mu to nechtěla říkat. Sama to ani netušila. Obrátil se a odešel. Dveře sebou jen třískly až se Aurora lekla.

,Co se to s ní jen děje?´ pomyslel si sám pro sebe. Že by jí vystrašil ze spánku, ne, to asi ne. Spíš opravdu měla jen hrozný sen.

Bouchnutí dveří slyšeli všichni bytosti v Bestii, a tak se Irina rozhodla raději zajít za Aurorou. Jemně zaklepala.

„Dále.“ Irina pomalu otevřela dveře a usmála se.

„Jsi v pořádku? Znělo to ošklivě?“ Přešla k Rory a objala a v tom se rozplakala Aurora. Utěšovala ji. Jen ji nechala. Potřebovala to, jako každá žena. Bylo jedno proč. Záleželo na tom, jestli to pomůže. Stále i po pěti minutách vzlykala. Popotáhla nosem a otřela si oči.

„Děkuji,“ řekla. „Víš, neměla jsem sen, bylo to jako živý. Bála jsem se a stále mám strach, že se to zase vrátí. Já, nevím, co mám dělat.“ Opravdu netušila, tohle se jí nestalo pěknou řádku let. Hlavně, když byla malá holka, ani ne puberťačka. Každou noc těmito vizemi trpěla, a ani Max si nevěděl rady. Jestli jsou to jen představy, nebo skutečnost. Jestli jsou její, nebo někoho jiného. Ostatní ve smečce v Texasu si mysleli, že její, ale Max si tím nebyl jistý. Spíš jako, kdyby to byl její dar.

„Jak to myslíš?“

„Že to jsou vize. Vize, které nejsou moje. Asi. Max, si je jistej, že je to dar. Že,když se nemůžu přeměňovat ve vlka, že toto je náhrada. Tak mi to řekl. Už je to dlouho, co jsem je měla,“ dořekla. Uvidí, jestli ji Irina i takto příjme. Sklonila hlavu a čekala na verdikt.

„A, zlato, to nevadí. Budeš pořád moje nejlepší kámoška a navíc seš i jediná.“

„Opravdu?“ zeptala se nevěřícně.

„Da, opravdu.“ Znovu se objali a obě se i znovu rozbrečely a zároveň se smály.

„Stejně, to musíš říct Sebastianovi, to tebe nemine,“ řekla vážně Irina.

„Já vím, já vím.“ V kostech cítila, že bude muset, ale jak zareaguje. Už věděla, že jeho družkou, srdce jí napovídalo, že ho miluje. Ať chce, nebo nechce. Toužila po něm, ale i strachovala se. Toho, že ji ublížíjí jako Adam. Jsou rozdílní, to ano. Chlap je ale chlap. Nikdy nevíš, co si vymyslí. A ještě k tomu alfa. Měla to těžké. Jak se s tím mohla vyrovnat. Nějak to musí udělat. Chtěla už žít tak nějak normální život podobný ve smečce, ale stále byla jen vlk, který se nemění a ostatní ženy ji záviděly. Až na Irinu. Tu měla ráda a moc. Její srdce Sebastiana chtělo moc, ale mozek si říkal něco jiného. Něchtěla být spoutána jako družka a zároveň chtěla. Tolik emocí se teď v ní hádalo, záleželo na tom, kdo ale vyhraje. Sdrce nebo mozek.

* * *

Cítil už zase hlad, potřeboval, co nejdříve maso. Ale byl ještě den. Bude muset počkat do setmění. Tohle tak nesnášel. Být otrokem měsíce a noci, ikdyž nebyl upír a ani vlkodlak. Štvalo ho to a moc. Byl zavřený ve svém utvořeném sklepení, kde byl příjemný chlad. Slyšel, jak brouci okolo něho se vyhýbají. Chytrá stvoření. Slyšel shora kapat vodu na zem. Kručelo mu v žaludku. Jeho tělo si žádalo jídlo. Čím déle byl bez jídla, tím více ho to bolelo. Kdy už tahle muka přestanou. Nechtěl to. Nestál o to být netvor a zároveň ho to po tom nesmírně těšilo. Ano, měl to rád a i nenáviděl. Zabíjet nevinné lidi ho bavilo. Jak žral to ještě živé maso. Protýkat krev z jeho rukou. Jak tomu člověku pomalu utíká život z těla a on jak se krmí. Miloval to.

Z toho místa běhal mráz po zádech. Ze sklepení se teď ozýval i zvláštní přidusaný smích. Smích něčeho tak zlého. Byl to příšerný zvuk. A toužil jen po jediném. Po masu vlkodlaka, který se nemění. Po Auroře. 

10. kapitola ☼ 12. kapitola

Doufám, že se Vám kapitolka líbila, že dál budete číst mou povídku. 

Jak se to vlastně bude všechno vyvíjet? Už se brzy dozvíte, kdo je netvor ve sklepení. A proč chce vlastně Auroro. Ano, bylo řečeno, že maso, ale proč? 

Takže další kapitolku přidám příští týden ve středu 15.8.12.

Papa, Vaše Petronka91

Autor: Petronka91 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volání noci - 11. kapitola: