OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve svitu měsíce - 9. kapitola

09.02.2011 (12:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 876×

9. kapitola – Nevlastní bratr

Melodie

Prošli jsme vstupní bránou a před námi se rozprostřelo rozsáhlé nádvoří. Kolem dokola byly vysoké zdi, opevněné hradby a další malé věže s terasami. Na jedné z nich právě stál vysoký a urostlí muž. S jeho dlouhými kaštanovými vlasy si pohrával vítr a dlouhý černý plášť povlával spolu s nimi. Na sobě měl bílou košili a přes ní červenou vestu. Stál mezi velkými kamennými chrliči, kteří připomínali okřídlené psi a díval se na nás dolů. Nikoho jiného jsem již neviděla, jen několik netopýrů, kteří nad námi stále poletovali. Kráčela jsem vedle Larse a zbylí čtyři šli v rozestupu za námi. Ani jeden z nás nepromluvil. Bylo tu hrobové ticho, které občas přerušil závan větru nebo pištění netopýrů. Neměla jsem z tohoto místa dobrý pocit. Bylo tu temno a pusto. Měla jsem pocit, jako bych už nikdy neměla mít radost. Jako bych už nikdy neměla spatřit slunce ani zelenou trávu.

Konečně jsme přicházeli před velké dveře, které připomínaly spíše vrata a když jsme byli pár kroků od nich, samy se otevřely. Vešli jsme do hradu. Naskytl se mi pohled na obrovskou předsíň. Stěny byly obkládané mahagonovým dřevem a na každé z nich viselo několik zapálených loučí. Na druhém konci se tyčilo ohromné dřevěné schodiště, které vedlo do prvního patra. Když jsem se podívala detailněji, všimla jsem si, že ve stěnách jsou vyřezávané postavy. Každá svírala v ruce zbraň a za nimi povlávali dlouhé pláště. Usoudila jsem, že jsou to postavy upírů, kteří zde nejspíš žili a nebo možná ještě stále žijí. Lars ukázal, abychom ho následovali a vystoupali jsme po velkém schodišti, na jehož konci se rozkládala dlouhá chodba. Vydali jsme se směrem doleva. Bylo tu několik dveří a my se zastavili u těch úplně posledních.

„Tohle je tvůj nový pokoj, Lauren. Doufám, že se ti bude líbit.“ Otevřel dveře a naskytl se mi pohled na ohromnou místnost. Stěny i podlaha byly vyřezávané z mahagonového dřeva stejně, jako nejspíš všechny místnosti v hradě. Veliké prosklené dveře s terasou na druhé straně poskytovaly pohled do vzdáleného lesa. Po pravé straně stála postel s nebesy, naproti byla velká dřevěná skříň a o kus dál psací stůl s dvěma židlemi. Nábytek, záclony i povlečení postele bylo sladěno v červených a hnědých barvách. Nádheru pokoje podtrhoval rudý koberec, který se táhl přes polovinu místnosti a v něm byla vyšitá má podobizna.

„Můžeš vejít dál,“ přerušil mě v rozjímání Lars a lehce do mě strčil, abych vstoupila.

„Je to vážně nádhera. Moc děkuji, Larsi,“ podívala jsem se na něj a všimla si, že z jeho společníků tu nyní zůstala jenom Claire.

„Nemáš zač. Nechám tě nyní tady s Claire o samotě. Vysvětlí ti vše, co prozatím budeš potřebovat. Nyní mě omluvte,“ vyšel z pokoje a zavřel za sebou dveře. Claire se na mě usmála a pak poprvé od doby, co jsme se potkali, promluvila.

„Takže, Lauren. Toto je od této chvíle tvůj pokoj. Máš tu vše, co potřebuješ. Zde je tvá cestovní taška. Matka ti sbalila jen to nejnutnější, protože všechno ostatní máš již zde.“ Přešla ke skříni a otevřela ji. Nebyla to je tak obyčejná skříň. Dalo se jí procházet.

„Tohle je tvůj šatník. Máš tu nejen oblečení, ale také boty a šperky. Nenech se zmást tím, co vidíš na první pohled,“ usmála se a já jí úsměv oplatila. Až teď jsem si všimla, jak je Claire neobyčejně krásná. Její vlnité černé vlasy dokonale kontrastovaly s bledým obličejem a rudými rty. Oči měla smaragdově zelené barvy lemované černým, dokonale upraveným obočím. Byla o něco vyšší než já a černé oblečení, které měla na sobě, vytvarovalo její bezchybnou figuru.

„Ale já mám vlastní oblečení,“ řekla jsem jí.

„To již nebudeš moct nosit, Lauren. Máme tu jasně stanovená pravidla a jedním z nich je, že nesmíme nosit oblečení jako obyčejní smrtelníci. Odteď budeš nosit šaty, jaké nosíme my všichni.“

„Ale všechny jsou černé. Nechci chodit oblečená jen v černém.“

„Všechny ne. Kromě černé nosíme také červenou, hnědou, zelenou, modrou a vyjímečně bílou. Popravdě... co se týče barev, tak jasně stanovená měřítka nejsou. Černá je ale barva noci a my jsme noční tvorové. A ty šaty, které jsme ti dali ušít, jsou opravdu krásné a pohodlné. Vynikne v nich tvá krása,“ jemně mi přejela prsty po obličeji a mile se usmála.

„Tak já se tedy budu snažit přizpůsobit,“ přikývla jsem a sundala z ramínka šaty, které ke mně byly nejblíže.

„Dobrá volba, Lauren. Budou ti moc slušet. Vezmi si k nim tyhle boty a také... tuhle členku,“ podala mi černé páskové střevíce a řetízek s malými barevnými kamínky.

„Dává se na čelo. Zapneš si ji vzadu na temeni hlavy. Dovolíš?“ zeptala se a pak mi čelenku zapnula.

„Jsou to malé diamanty. Dávej na ni pozor. Cokoliv venku ztratíš jen přivede vlkodlaky blíže k tobě.“ Vlkodlaci. Po tom slově mi vždy naskočí husí kůže.

„Ještě ti musím říct pár věcí, než ti dopřeji soukromí. Po hradě se můžeš pohybovat jak jen se ti zlíbí. Čas tu nehraje roli. Nečekej, až se rozední, protože tady je vládcem temnota. Máme tu sluhy, kteří ti budou nosit jídlo, prát oblečení, stlát postel. Takže domácí úklid se tě již netýká. Další pravidlo zní, že hrad nikdy neopouštíme sami. Vždy si s sebou vezmeme někoho jako doprovod. Vzájemně si tu pomáháme a neděláme mezi sebou rozdíly. Jsme jedna velká rodina a ty se tak také budeš brzy cítit. Další co tu nestrpíme je, aby ses přehrabovala v cizích věcech a strkala nos do záležitostí, do jakých ti nic není. Z toho plyne, že nebudeš neoprávněně vstupovat do cizích pokojů a do nepřístupných místností. A to si myslím je pro začátek všechno. Teď se převlékni a tak za dvacet minut přijď do velkého sálu, který je ve druhém patře na konci chodby. Lars tě chce představit ostatním. Já teď půjdu, jestli nemáš ještě nějaké dotazy.“

„Ne, nemám. Děkuji ti, Claire... za všechno.“ Claire se uklonila a s úsměvem na tváři opustila můj pokoj. Ta pravidla se zdála být jednoduchá a budu se samozřejmě snažit je dodržet. Nechci se tu s nikým dostat do problémů hned první dny. Svlékla jsem se a se značnou námahou si oblékla černé korzetové šaty. Byly k nim také krajkové rukavice, které sahaly až k předloktí. Páskové střevíčky, které mi Claire vybrala, se zdály být nepohodlné, ale po pár krocích jsem zjistila, že je na nohách skoro necítím. Měly celkem vysoké podpatky, takže jsem byla o něco vyšší, než v teniskách, které jsem stále nosila. Otevřela jsem malou skříňku, která byla schovaná v šatníku a tam jsem našla spony a ozdoby do vlasů a také make-up. Vlasy jsem si učesala a nechala je rozpuštěné. Diamantová čelenka jasně naznačovala, že další šperky by byly zbytečné. Nalíčila jsem si oči a na rty nanesla světle červenou rtěnku.  Zbývalo mi už jenom pět minut na to, abych došla do sálu ve druhém patře. Nechtěla jsem se zdržovat dalšími prohlídkami mého pokoje. Na to budu mít koneckonců dost času.

Vyšla jsem schody a ocitla se v dlouhé chodbě, na jejímž konci byly velké dvoukřídlové dveře, které se opět samy otevřely dříve, než jsem k nim stačila dojít. Uvnitř byla velká místnost, která vypadala jako taneční sál. Podél stěn bylo několik židlí a na zadní straně stál dlouhý stůl obložen jídlem a několika lahvemi vína. Když jsem vstoupila do sálu, všichni přítomní přestali mluvit a své zraky upřeli na mě. To jsem opravdu potřebovala. Být středem pozornosti byl vždycky můj sen.

„Lauren,“ prořízl ticho Lars, který v mžiku stál u mě a políbil mi ruku.

„Velice ti to sluší.“

„Ehm... děkuji.“

„Drazí bratři a sestry. Dnes se mezi nás opět vrátila krev našeho drahého zesnulého Charlese Williamse. Přivítejte mezi námi jeho dceru Lauren.“ Všichni přítomní po oznámení mého jména zatleskali a několik mužů pozvedlo své poháry s vínem.

„Lauren je poloviční upírka, tak jako někteří z vás. Pevně věřím, že ji přijmete mezi sebe a budete jí pomáhat, než se z ní stane upíří bojovnice.“ Po těchto slovech dal Lars znamení muzikantům, aby začali hrát a sálem se rozesněly první tóny. Ostatní se opět vrátili ke svým rozhovorům. Někteří se vesele bavili, jiní posedávali na židlích podél stěn a něco si šeptali, jiní zase tancovali, ale všichni měli něco společného. Spalovali mě svými pohledy. Asi je to tak vždycky, když příjde někdo nový. Jeden pohled jsem ale na sobě cítila mnohem intenzivněji a proto jsem se nenápadně rozhlédla po sále, abych zjistila, kdo to je. A pak jsem ho konečně spatřila. Stál v rohu, opřen o zeď. Naše pohledy se střetly a když se tak stalo, rychle odvrátil svůj pohled, sklonil hlavu a zadíval se do země. Byl to ten muž, který stál na terase, když jsme přicházeli. Neodvážila jsem se k němu jít a podat mu ruku na seznámení. Pak jsem zahlédla Claire a Soniu a tak jsem se rozhodla, že půjdu za nimi.

Uvítací ples na mou počest se opravdu vydařil. S Claire a Soniou jsme se skvěle bavili a seznámila jsem se ještě s dalšími, kteří se nebáli projevit mi svůj zájem. Řekla bych, že na prvních pár hodin tady to nebyl špatný začátek. Po bále se někteří odebrali do svých komnat a někteří odešli na nádvoří. Procházela jsem se po chodbách a snažila se vmapovat si do paměti jednotlivé uličky, místnosti a komnaty těch, které jsem za dnešní den poznala. Bylo těžké tu uhodnout, kdy je den a kdy noc, protože vlastně tady byla stále jenom noc. Přesně jak říkala Claire. Čas tu nehraje žádnou roli.

Zastavila jsem se ve velké předsíni, abych si prohlédla vyřezávané postavy na dřevěných stěnách. Mou pozornost upoutala postava statného a vysokého muže, který jako jediný, nesvíral v rukou žádnou zbraň, ale knihu. Přistoupila jsem blíž, abych se podívala na medailon, který visel na jeho krku. Byl to ten samí, který mám po svém otci.

„Tvá domněnka je správná.“ Otočila jsem se, abych zjistila, čí hlas to byl. Byl to ten muž, který mě po celou dobu plesu sledoval.

„Co tím myslíš?“ oplatila jsem mu stejným tónem hlasu.

„Že je to tvůj otec,“ sešel poslední schod a stoupnul si vedle mě. Jeho slova mě zahřála u srdce a od první chvíle, co jsem přišla, jsem konečně pocítila radost.

„Tohle je můj otec?“

„Ano, to je on. Charles Williams.“

„Jak si věděl, že si kladu zrovna tuhle otázku?“ sledovala jsem ho a čekala, co mi odpoví.

„Vím, že si ho nikdy nepoznala a také jsem si všimnul toho medailonu, co máš na krku. Ten nosíval on. Byl jeho. Pak ho ale předal Larsovi s přáním, aby ho, až příjde čas, věnoval tobě.“ Znovu jsem obrátila svou pozornost na otcův vyřezávaný portrét, abych si ho mohla pořádně prohlédnout. Dnes to bylo poprvé, co jsem ho spatřila.

„Nikdy si ho neviděla, že ne? Na žádné fotografii.“ Ten upír mě začínal pomalu a jistě rozčilovat. Jeho tón hlasu byl výsměšný a přitom až neuvěřitelně klidný.

„Jak to všechno víš?“

„Tohle přeci ví každý,“ stoupnul si blíže ke mně, aby mi lépe viděl do obličeje.

„Žádný upír nebude nikdy na fotografii ani v zrcadle vidět. Tedy alespoň čistokrevný upír a tím tvůj otec byl.“

„A jak je to možné?“

„Upír totiž... nemá duši. A duše je tvým odrazem na fotografiích a obrazech. Proto tady nejsou malované obrazy dávných upírů, ale jsou ručně vyřezané v dřevěných zdech tohoto hradu. Tak odsud nikdy neodejdou. Je to náš starý zvyk.“

„Takže... má matka...“

„Ti lhala,“ dopověděl za mě.

„Ani ona neměla žádnou fotografii tvého otce. Takže je nemohla spálit, jak ti tvrdila.“

„Jsi nějak moc dobře informovaný o tom, co se mě týká.“ Přimhouřila jsem oči a spalovala ho pohledem tak, jako předtím on mě na plese.

„Věř, že pouze hádám. Jen je mi jasné, co ti musela tvá matka namluvit, aby ochránila otcovo tajemství do doby, než si ho byla hodna znát i ty.“

„A tys mého otce znal? Já jen, že víš o tom náhrdelníku.“ Na chvíli se odmlčel a zadíval se na otcovu vyřezanou postavu.

„Ano... znal jsem ho.“

„Řekneš mi o něm něco?“ zapomněla jsem na vztek, který ve mě vyvolával a snažila se z něj dostat co nejvíce informací o mém otci.

„Nikdo tady toho o něm moc neví. Byl to tajnůstkář, který se snažil jednat na vlastní pěst. Vím jen, že to byl neobyčejně nadaný upír. Někde měl ukrytou svou tajnou laboratoř, kde různě experimentoval a pak ho ty zrůdy oddělaly.“ Při zmínce o těch netvorech mi opět naskočila husí kůže a srdce se mi rozbušilo touhou po pomstě.

„Víš on... byl něco jako můj otec.“

„Cože?“ Takže tenhle by měl být můj bratr?

„Neboj se. Nemyslím tím, že mě zplodil s nějakou smrtelnicí, jako tebe.“ Nepopírám, že se mě jeho slova dotkla.

„Tvůj otec... mi zachránil život.“

„Zachránil ti život?“ Překvapoval mě stále víc.

„Přesně tak. Stalo se to před více jak dvaceti lety. Tehdy ještě nebyl náš národ tak stmelený, jako dnes. Byl jsem samotář, který se potloukal světem a živil se lidskou krví. Lars a jeho společníci na mě měli delší dobu spadeno. Podařilo se jim na mě nastražit past a já byl tak hloupí, že jsem se do ní chytil. Chtěli mě zabít. Pro upíry, který likvidovali lidi jenom kvůli sví neukojitelný touze po krvi, byl stanoven trest smrti. Jenže tvůj otec... se mě tehdy zastal. Nevím, co ho k tomu přimělo, ale přemluvil Larse, aby mi dal ještě šanci. Dalo mu hodně práce, než se mu to konečně podařilo. Pak se mě ujal a naučil mě, jak svou touhu ovládat. Díky němu jsem zjistil, že mohu přežít z krve zvířat stejně, jako z krve lidí. Tolik mě toho naučil. A když ho potom zabili... byla to pro mě hluboká rána. Jako kdybych ztratil svého vlastního otce.“ Jeho slova mi sebrala dech a zároveň se ve mě dmula pýcha nad činy mého otce.

„Tak v tom případě... jsme něco jako sourozenci,“ odpověděla jsem, aniž bych se podívala do jeho obličeje.

„Možná... v každém případě... dlužím tvému otci velkou službu a proto jsem se rozhodl, že na tebe, jeho dceru, dám pozor.“ Nic jsem na to neřekla a zadívala se mu do tváře, zda to myslí vážně. Nebylo pochyb o tom, že myslí.

„Takovou dobu si tu povídáme a já se ti ani nepředstavil.“ To má pravdu. Jeho jméno jsem zatím neznala.

„Jsem Christopher,“ lehce se uklonil, vzal mi ruku a políbil mi ji.

„A teď, když mě omluvíš, se vzdálím.“

„Ovšem,“ odpověděla jsem mu a sledovala, jak vychází z hradu na nádvoří.

10. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve svitu měsíce - 9. kapitola: