Ve svitu měsíce - 10. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Lars vypráví Lauren o tom, jak se stal upírem a také, jak se mu podařilo sjednotit upíří společenstvo.

10.02.2011 (19:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 956×

10. kapitola – Larsovy vzpomínky

Po dnešním dni jsem byla natolik vyčerpaná, že jsem spala jako dřevo nejmíň osm hodin, což zrovna nebylo jednoduché určit, protože tu nikde nebyly žádné hodiny, ani kalendáře, takže skutečně dny ani čas tu nehrál žádnou roli.

Schovala jsem se do svého šatníku, abych si mohla konečně prohlédnout oblečení a šperky, které pro mě vybrali. Připadala jsem si tu skutečně jako princezna. Korzetové šaty byly jedny krásnější než druhé, k nim byly přizpůsobeny i střevíčky a šperky byly vyrobeny z drahých kovů a kamenů. I přes to, co všechno jsem měla na výběr, jsem zůstala u otcova medailonku a diamantové čelenky, kterou mi vybrala Claire. Šaty jsem si tentokrát oblékla červené. Samozřejmě byli korzetové, ale ne tak honosné jako ty, které jsem si oblékla na ples.

Sotva jsem se stačila převléknout, slyšela jsem slabé zaklepání na dveře.

„Dále!“ vyzvala jsem příchozího tak hlasitě, až se to odrazilo od stěn.

„Nemusíš tak křičet. Mám lepší sluch, než si dokážeš představit,“ vstoupil dovnitř Lars a usmíval se.

„Odpusť, Larsi. Nechtěla jsem tak nahlas.“

„Nic se neděje, dítě. Teď začneme s učením,“ přešel k mé posteli, kde jsem stála a ruce si složil na prsou.

„S učením? Už teď?“

„Přesně tak. Je velmi důležité, aby ses toho naučila co nejvíce a co nejdřív. Řeknu ti nyní něco, co jsem doposud ostatním neřekl. Vlkodlaci si budují mohutnou armádu a chystají se na nás zaútočit s cílem úplně vyhladit náš druh. Musíme proto začít už teď. Obávám se, že nám mnoho času nezbývá. Abychom se s nimi mohli utkat a zvítězit, potřebujeme každou ruku navíc. A v tobě, Lauren... v tobě dřímá velká síla. Sice ještě nevím, jaké schopnosti ti byli dány do vínku, ale vím, že to bude něco velkého.“

„To mi chcete říct, že každý z upírů má nějaké zvláštní schopnosti?“
,,Ne, Lauren. Každý upír má to, co mít má. Myslím tím rychlost, obratnost, odvahu a velmi citlivé smysly. Slyšíme vše mnohonásobně silněji a vidíme mnohem bystřeji než lidé nebo vlkodlaci. To je naše přednost. Přednost nás všech.“

„Tak proč bych zrovna já měla mít nějaké schopnosti navíc?“ nechápala jsem, co tím Lars myslí.

„Lauren...“ přešel blíže ke mně a vzal mi tvář do dlaní.

„... ty jsi vyjímečná. Jsi první svého druhu. Nikdo tady není jako ty. Proto nevím, jaké schopnosti jsou v tobě ukryty. Nikdy jsem se nesetkal s někým jako jsi ty.“ Dívala jsem se mu upřeně do očí a snažila se pochopit význam jeho slov. Marně.

„Já vám nerozumím, Larsi. Jak to, že jsem první svého druhu? Co tím myslíte?“

„Myslím tím, že ještě nikdy se poloviční upír nenarodil. Tvůj otec byl první z nás, který se zamiloval do smrtelnice a nepřeměnil ji v sobě rovnou. Dokázal se ubránit touze po její krvi, protože jeho láska byla mnohem silnější. Tvé narození bylo pro nás všechny něco jako... zázrak. Nikdy jsem se s něčím podobným nesetkal a tak jsem se na několik měsíců uzavřel do starých archivů, které pro nás naši předci zanechali a snažil se tam najít alespoň zmínku o někom, jak jsi ty. Hledal jsem však marně. Pak jsem tě posledních pár let tajně sledoval a všiml si několika zvláštností, které tě prozradili. Ty sama sis jich ale všimnout nemohla, protože si neměla tušení, že existuje někdo, jako jsme my. Myslím tím ty maličkosti, které jsem ti vysvětlil v den, kdy jsme se poprvé setkali.“ Odmlčel se a nechal mě, abych vstřebala další šok. Jsem jediná svého druhu. To přeci nemůže být možné.

„Když jsem tedy první poloviřní upírka, proč jste tedy na bále řekl, že jsem poloviční upír jako někteří z vás?“

„Nechtěl jsem ti přivodit další stres, Lauren. Nebylo by moudré ti hned na začátku oznámit, že nikdo jiný tvého druhu se ještě dosud neobjevil. Chtěli jsme ti dát čas se vyrovnat s odchodem a odloučením od tvého bývalého života. Ale jak jsem řekl, nemáme moc času a proto se musíš dozvědět vše, co je nutné.“

„V tom případě ten prostřený stůl byl jenom kvůli mě?“

„Přesně tak.“

„A co tedy bylo v těch lahvích od vína? Co jsem to vlastně pila?“

„Pila jsi krev, mé dítě. Zvířecí krev, která je naším zdrojem potravy.“ Tak proto mi tak neobyčejně chutnalo a to jsem víno nikdy ráda neměla. Vlastně žádný alkohol.

„Ale... proč mě tentokrát vůně krve neomámila tak, jako tenkrát, když se Kirsten s Billem poranili a nebo když jste zabili ty vlkodlaky?“

„To proto, že zvířecí krev nemá pro naše smysly takovou intenzitu. Pouze lidská krev nás dokáže omámit tak, že se přestaneme ovládat. Ty se toho ale bát nemusíš, protože si obstála.“ Nic jsem na to neodpověděla a Lars pochopil, co mé mlčení znamená.

„Myslím tím, že si obstála, když si Bill odřel koleno a Kirsten pořezala ruku. Dokázala si, že v tobě převažuje lidskost a proto si svým přátelům nedokázala ublížit. A co se týče výběru tvé profese...“ usmál se a posadil na kraj postele.

„... vybrala sis jí jen proto, abys byla na blízku tomu, po čem nejvíc toužíš. Po lidské krvi. Upírka a člověk v tobě vedli tichý boj, o kterém si nevěděla a navzájem tě zkoušeli. Vždy si ale obstála. A to je první úkol, který si splnila. Naučila ses v sobě potlačit svou touhu a proto nejsi pro lidské plémě nebezpečná. Proto teď můžeme přejít k úkolu číslo dvě a ten zní... naučit se používat své smysly.“

„Ale já vidím dobře. Dokonce natolik, že jsem nikdy neměla potřebu nosit brýle a se sluchem problémy také nemám.“

„A ty už jsi někdy viděla upíra, který by nosil dioptrické brýle a v uších naslouchátko?“

„Já do včerejška neviděla žádného upíra i když na mě každý den zíral ze zrcadla.“ Lars se na chvíli zamyslel a jeho výraz byl posmutnělí.

„To je právě to, co já nikdy neuvidím... svůj odraz v zrcadle.“ Teprve v ten okamžik mi došlo, že vlastně o Larsovi nic nevím a tohle byla skvělá příležitost na to se ho zeptat.

„Jak jste se vlastně stal upírem?“ Má otázka ho zaskočila.

„Na to se mě nikdy nikdo nezeptal.“

„Protože tu každý ve vás vidí vůdce, ale málokomu dojde, že i vy máte svou minulost a své starosti. Věřte mi, že je dobré si občas s někým popovídat. Ulehčí se vám.“

„Vidíš mě stejnýma očima, jako tvůj otec. Charles byl jediný, na koho jsem se mohl obrátit, když jsem potřeboval pomoc.“

„Jsem dcera svého otce. Vy jste byl jeho přítel a otcův přítel je i můj přítel.“ Lars se na mě usmál a pohladil mě po tváři.

„Skutečně chceš vědět, kým jsem kdysi byl?“

„Samozřejmě,“ zněla má odpověď, protože jsem se chtěla o Larsovi dozvědět co nejvíc. Začal se procházet po mém pokoji a vyprávěl mi svůj příběh o tom, jak se stal upírem. Seděla jsem na posteli a pozorně ho poslouchala.

„Stalo se to před více jak tři sta lety. Pracoval jsem na farmě jednoho zbohatlého sedláka. Měl jsem rodinu a snažil jsem se ze všech sil, abych je uživil. Sedlák platil dobře a občas mi dal i nějaké jídlo pro mé děti. Vracel jsem se domů každý den po setmění. Cestu k našemu domku jsem si zkacoval přes les. Tenkrát tomu nebylo jinak. Vzpomínám si, že měsíc byl zrovna v úplňku a lesem se rozeznělo pronikavé vytí... ale nebylo to vytí vlků. Tohle bylo něco jiného. Znělo to mnohem silněji a hrozivěji a v tom na mě zpoza stromu vyskočil vlkodlak. Podařilo se mi rychle uskočit, ale on byl mnohem obratnější a rychlejší. Napadl mě znovu a rozdrásal mi hrdlo. Nepokousal mě. Chtěl ze mě trhat kusy masa a pomalu mě nechat umírat. Nevnímal jsem nic víc než pulzující bolest, která mě svírala. Záchranou mi byla vůně mé krve, která přilákala několik upírů, který toho vlkodlaka pronásledovali. Podařilo se jim ho zahnat na útěk. Mě zbývalo pouhých pár minut života. Byl bych vykrvácel z té obrovské tržné rány na krku, ale jim se mě zželelo. Vpravili mi do těla svým kousancem upíří jed, díky kterému jsem se rychle uzdravil a získal nesmrtelnost. Po té, co jsem se proměnil v upíra, jsem začal pátrat po těch, kteří mi zachránili život. Upíři byli ještě v té době samotáři a nebo žili jen v malých skupinkách. Většina z nich se živila lidskou krví. Nakonec se mi je podařilo najít a přemluvit je k tomu, aby se přidali na mou stranu.“

„Jak se vám to podařilo?“ hořela jsem zvědavostí a nedokázala se kontrolovat.

„Nebylo to zrovna jednoduché, ale nakonec se mi podařilo přesvědčit je o tom, že jedině společnými silami dokážeme vlkodlakům vzdorovat. Mnoho nás nebylo, ale pro začátek to stačilo k tomu, aby jsme vybudovali tento hrad. Trvalo nám přes padesát let, než hrad získal nynější podobu. Mezitím jsme se naučili, jak ovládat svou žízeň. Nechtěli jsme zabíjet lidi, ale k naší existenci bylo potřeba jejich krve. Přišli jsme ale na to, že zvířecí krev nás dokáže udržet při životě stejně, jako krev lidí. Bude to znít trochu hloupě, ale začali jsme si říkat vegetariáni. Ten výraz se uchytil v mnoha příbězích vyprávěných o upírech, kteří se živili krví zvířat.Vytvořili jsme kolonii. Společenství upírů, které se snažilo zachovat svou existenci v tajnosti před světem lidí. Trvalo ale desítky let, než se nám podařit získat na svou stranu všechny upíry samotáře. Některé jsme ale nedokázali ochránit před jejich divokostí a krutostí a tak na to doplatili životem.“ Vzpomněla jsem si na to, co mi říkal Christopher, jak ho na žádost mého otce Lars ušetřil.

„Proč tedy říkáte, že jsme nesmrtelní, když nás přitom lze zabít?“

„Nesmrtelní jsme, protože žijeme věčně. Ovšem ale do doby, než se najde někdo, kdo nás v boji zabije. Nejsme nezranitelní. Nezemřeme věkem ani nás neskolí žádná nemoc. Zabít nás může pouze ruka nepřítele a to jakéhokoliv. Na to pamatuj, Lauren. I my se musíme naučit ubránit se v boji. Učíme se ovládat různé zbraně a cvičíme své schopnosti, abychom dokázali nepřátelům odolat. Nosíme brnění a helmice, jako kdysi nosívali rytíři. Proto je pro tebe nesmírně důležité, aby ses učila. Já vím, že mě nezklameš, Lauren.“ Nevěděla jsem, co na to říct a pouze jsem přemýšlela nad jeho slovy. Pak mě ale ještě něco napadlo.

„Co se stalo s vaší rodinou po tom, co jste se proměnil v upíra?“ Lars přestal přecházet po pokoji a zastavil se čelem u mého šatníku.

„Nikdy mě již nespatřili. Nemohl jsem se jim ukázat. Mysleli si, že mě v lese sežrali vlci. Bylo to tak nejlepší. Mí synové vyrostli a založili si své vlastní rodiny... a má žena se s mou smrtí nakonec smířila.“ Otočil se ke mně a neklidně přešel ke dveřím.

„Za chvíli sejdi ven na nádvoří. Bude tam na tebe čekat Christopher a Sonia. Naučíš se používat zbraně. A nezapomeň se pořádně soustředit na své smysly. Budou pro tebe nepostradatelné, až se utkáš s nepřáteli.“ Víc už se na mě nepodíval a odešel ven z mého pokoje. Vzpomínka na jeho rodinu ho značně vyvedla z míry. Smrt si jednoho dne vzala všechny, které tolik miloval a které musel nedobrovolně opustit. Čeká snad stejný osud i mě? Uvidím se ještě někdy s mou matkou a s Kirsten? Nebo je mi souzeno zůstat navždy zde, v zemi, kde vládne temnota a vézt nesmyslné boje s vlkodlaky?

11. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování