Ve svitu měsíce - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Nastal den, kdy se Lauren musí rozloučit se svými nejbližšími, aby mohla odejít na místo, kde začne žít svůj nový a mnohem nebezpečnější život.
P.S. Předem děkuji za komentáře :)

08.02.2011 (10:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 913×

8. kapitola – Rozloučení

Stála jsem u svého okna a sledovala, jak se slunce snaží prodrat své paprsky přes černé dešťové mraky, které konečně začaly po celém propršeném dni odstupovat. Tohle je poslední ráno, kdy jsem se probudila ve svém pokoji, ve svém domě, kde žiji s matkou od svého narození celých devatenáct let. Dnes si pro mě příjdou a odvedou mě daleko od všeho, co jsem tolik milovala. Než ale odejdu, musím si zařídit pár věcí.

Po pokoji se rozneslo tiché zaklepání na dveře. Rychle jsem si otřela slzu, která mi právě stékala po tváři a co nejvlídnějším hlasem jsem vyzvala matku, aby vešla dál. Ani ona celou noc nespala, tak jako já. Slyšela jsem jí, jak tiše procházela po domě a občas se zastavila před mými dvěřmi, jako kdyby se chtěla ujistit, že jsem stále ještě tady.

Dveře se otevřely a v nich stála žena drobné postavy, s vlasy úhledně sčesanými do drdolu. V ruce svírala bílý kapesník a oči měla celé oteklé z toho, jak neustále plakala. Otočila jsem se směrem k ní a čekala, až dojde ke mně. Pak jsme se pevně objaly a užívali si tu chvilku, jako by byla naše poslední.

„Ani nevíš, jak jsem se bála tohoto dne,“ vzlykla a setřela si slzu. Pustily jsme se z našeho objetí a zadívaly se dlouze do očí.

„Proč? Proč si mi nikdy neřekla pravdu?“ I když jsem věděla, že na to není vhodná chvíle, přesto jsem se musela zeptat.

„Bylo to pro tvoje dobro, dítě. Víš... kdyby tvého otce tenkrát nezabili, mohlo být všechno úplně jinak.“

„Jak jinak?“ Matka se posadila na postel, zhluboka se nadechla a pak mi odpověděla.

„Víš... kdysi jsme se s tvým tátou museli hodně skrývat. Stěhovali jsme se z místa na místo, měnili identity, jen aby nás nenašli. Charles musel vynalézt něco, o čem se ti vlkodlaci dozvěděli a proto se ho snažili zbavit. Nakonec... se jim to povedlo. Nikdo ovšem neví, co to bylo. Nikomu to neřekl. Neví se ani, kde měl tu svou laboratoř.“ Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala.

„Když ho zabili, vrátila jsem se zpět do svého rodného Londýna a tady ses za dva měsíce narodila i ty. Lars mě ujistil, že tady jsme v bezpečí a že nám už nic nehrozí. Několik měsíců střežili náš dům, ale pak usoudili, že už to nebude nutné a odešli. Před pár dny se tu Lars znovu objevil, aby ti něco předal.Uložil to do tvé skříně tak, aby sis toho hned všimla. Nevěděla jsem ale, že je to Charlesův náhrdelník. Bylo mi jasné, že už brzy nastane čas, kdy si pro tebe příjdou a odvedou tě k nim na hrad, kde budeš žít s ostatními a rozvíjet své schopnosti. Jenže po té události v restauraci je jasné, že i tvůj život je pro vlkodlaky trnem v oku. Jak řekl Lars, tady už nejsi v bezpečí. Je jen otázkou času, kdy tě znovu vystopují a napadnou. Kdybys zůstala tady, ztratila bych i tebe a to už by mé srdce vážně neustálo. Sice mi odejdeš, ale budu vědět, že jsi živá a v bezpečí. Já Larsovi a jeho lidem věřím a vím, že se brzy staneš součástí jejich velké rodiny.“

„Ale má rodina jsi ty, mami.“

„Já vím, Lauren. Ale od první chvíle, co si otevřela své oči... patříš především do jejich světa.“ Matka mě chytila za ruku a setřela si další proud slz.

„Jednou... tě požádám o odpuštění.“

„O jaké odpuštění?“

„Za to, jaký život jsem ti připravila. Byla jsem mladá a zamilovaná a neuvědomila jsem si, jaké břímě jednou na svých bedrech mé dítě ponese.“

„Ale mami. Ty za nic nemůžeš. Vždyť si mi dala život a já ti za to budu nadosmrti vděčná, ať už bude jakýkoliv. Jsi moje maminka a já tě miluju, ať se stane cokoliv. Vždycky si mi stála po boku a teď je řada na mě. Až se ze mě stane upíří bojovnice se vším všudy, vrátím se pro tebe a budeme opět spolu.“

„Ach, Lauren,“ padly jsme si do náruče a obě se rozplakaly.

Hodiny ukazovaly půl druhé odpoledne a školní zvonek právě oznamoval konec vyučování. Stála jsem před školou, opřená o zábradlí a čekala, až výjde ven i Kirsten. Lidi z mé třídy už začali vycházet a hlasitě mě zdravili. A konečně tu byla i Kirsten.

„Ahoj, Lauren!“ přiřítila se ke mně a pak jsme se objaly tak, jako jsme to vždy dělávaly.

„Jak to, žes dneska nepřišla do školy? Dokonce ses mi ani neozvala, když jsem ti volala.“

„Promiň, Kirsten. Nebylo mi dobře a proto jsem dnes nepřišla. Vlastně jsem tu, protože s tebou potřebuji mluvit.“

„Jasně. Tak půjdeme do cukrárny, dáme si něco na zub a u toho mi to povíš, co říkáš?“

„No víš... já bych ti to nejradši řekla někde, kde není tolik lidí. Můžeme jít třeba do parku. Tam touhle dobou nikdo nebývá,“ navrhla jsem a doufala, že to Kirsten přijme.

„Tak jo. Jak chceš.“ Byla jsem ráda, že souhlasí. Pak mě chytila za rámě a vydali jsme se cestou do parku, který byl jen pět minut chůze od naší školy.

Když jsme byli na místě, opřela jsem se o velký strom a v hlavě rychle přemítala, kde začít.

„Tak mluv. Cos mi to chtěla říct?“ zastavila tok mých myšlenek Kirsten.

„No... já nevím, kde začít,“ pousmála jsem se, i když mi do smíchu vůbec nebylo. Začala jsem si nervózně pohrávat s kamínkem, který ležel u mých nohou. Kirsten se mi dívala do tváře a čekala, kdy znovu promluvím.

„Víš, Kirsten... jde o to, že... já už vlastně do školy nikdy nepříjdu.“ Chvíli se na mě dívala s otevřenou pusou, než jí došlo, co jsem to právě řekla.

„Cože?! Ty chceš praštit se školou teď, když máme pár měsíců před maturitou?!“

„Pst! Prosím, nekřič tak. Nemusí nás nikdo slyšet.“

„To máš snad jedno, ne? Nikdo tady není.“ Konečně trochu ubrala na intenzitě svého hlasu.

„Věř mi, že jsem tohle vůbec neplánovala a kdybych mohla, nikdy bych ze školy neodešla. Ale problém je v tom, že... že musím odjet a to hodně daleko.“

„Odjet? Kam? Co se vlastně stalo, Lauren?“

„To ti nemůžu říct, Kirsten. Prostě jde o to, že... stalo se něco, kvůli čemu tu už nemůžu dál zůstat. Musím odejít z tohoto města a možná i z téhle země.“

„Já myslela, že jsme kámošky a že před sebou žádné tajemství nemáme.“ V tom měla má nejlepší kamarádka pravdu, jenže nemohla jsem jí říct, že jsem poloviční upír, po kterým jde banda uslintaných vlkodlaků.

„Věř mi, Kirsten. Tohle nemůžu říct nikomu. Odcházím, protože je to i pro tvé dobro,“ hlas se mi rozechvěl, jak se mi do očí opět řinuly slzy.

„A nemysli si, že je to kdovíjak jednoduchý opustit mámu, tebe, Billa, školu a všechno to, co jsme si plánovali. Jenže nemám na vybranou a až si pro mě dneska příjdou, budu muset jít s nimi, protože bych jinak ohrozila životy nás všech,“ sesunula jsem se k zemi a rukama si zakryla obličej. Tentokrát jsem se rozplakala opravdu hlasitě. Kirsten si ke mně přisedla a objala mě.

„Lauren, to je hrozné. Pochopila jsem, že mi nemůžeš říct celou pravdu a nebudu se tě dál vyptávat. Jen je to opravdu šok, když si uvědomím, že všechny naše sny se teď rozpadly na prach a že se nejspíš už nikdy neuvidíme,“ objali jsme se ještě pevněji a Kirstenin pláč brzy přehlušil ten můj. Seděli jsme tam několik minut a obě tiše přemýšleli nad svou bolestí. Ticho přehlušila Kirsten svou otázkou.

„A co Bill? On už to ví?“

„Ne, neví. Nemluvila jsem s ním od doby, kdy mě vysadil u mě doma v neděli odpoledne.“

„Měla bys mu to říct. Je to tvůj kluk. Má právo to vědět.“

„Vlastně jsem o to chtěla poprosit tebe.“

„Cože?“ Kirsten se na mě podívala a tón jejího hlasu tentokrát zněl naštvaně.

„Ty chceš dát svýmu klukovi kopačky prostřednictvím své nejlepší kamarádky? Není ti to trochu trapný?“

„Ano, je mi to trapný, ale věř, že na další loučení bych už neměla sílu. A pak to ani nebyl pořádný vztah. Vždyť mezi námi vlastně nic nebylo a tak rychle jak to začalo to může také skončit, ne?“

„Tak mu aspoň zavolej, když se s ním nechceš vidět osobně, ale nechtěj po mě, abych mu dala kopačky za tebe.“

„To nejsou kopačky, Kirsten. Nerozešla bych se sním, kdybych nemusela odejít.“

„Jen mi řekni jednu věc, ano? A to upřímně.“

„Jasně. Ptej se.“

„Miluješ ho?“ Kirstenina otázka mě zaskočila. Jak to vlastně je? Cítím k Billovi lásku, nebo to je jenom poblouznění?

„No víš... já vlastně nevím. Nikdy jsem zamilovaná nebyla, takže nevím, co to je láska,“ odpověděla jsem jí popravdě.

„Takže ho nemiluješ. Je mi to jasný.“ Kirsten vstala, upravila si kabát a dala ruce do kapes.

„Dobře. Udělám to pro tebe. Možná, že je to poslední věc, kterou pro tebe mohu udělat.“

„Děkuji ti,“ také jsem vstala a Kirsten objala.

„To nic. Hlavně mi slib, že na sebe budeš opatrná, ano?“

„Slibuju. Nikdy na tebe nezapomenu. Ať už budu kdekoliv, vždy budeš má nejlepší kamarádka.“

„A ty moje.“ Kirsten se opět zalily oči slzami a nepopírám, že i mě se chtělo znovu plakat. Na víc jsem se už nezmohla a tak jsem se otočila a vydala se směrem k domovu. Cestou jsem se šla rozloučit ještě se svým otcem. Když jsem dorazila domů, v předsíni už na mě čekal Lars a jeho čtyři společníci. Upírky Claire a Sonia a upíři James a Ian.

„Rád tě vidím, Lauren. Jsem rád, že se ti cestou nic nestalo,“ přešel ke mně Lars a políbil mě na čelo.

„Zdravím, Larsi. I vás všechny.“ Upíři i upírky pozdravili úklonem hlavy a Ian svíral v ruce mou cestovní tašku.

„Měli bychom už jít, Lauren.“

„Ano, jistě,“ skoro jsem ta slova zašeptala a pomalu přešla k matce. Pevně jsme se objali. Pak jsme se políbili na tváře a v tichosti se rozloučili. Další slova již nebyla nutná. Srdce se mi svíralo bolestí tak, že jsem skoro nemohla dýchat a v očích mě pálil další příval slz.

„Lauren.“ Lars čekal, až k němu přistoupím a pak přese mě opět přehodil svůj plášť. Pevně mě stisknul a já opět cítila, jak se kolem nás rozprostřela temnota a pod nohama se mi ztratila pevná zem. Když jsem znovu otevřela oči, stáli jsme uprostřed černého lesa. Všude kolem byla tma a z dálky byl slyšet hukot řeky. Nad hlavami nám prolétlo několik netopýrů, kteří vydávali pisklavé zvuky.

„Jsme na místě. Pojď.“ Lars vykročil vpřed a ostatní čtyři upíři ho následovali. Já šla jako poslední a rozhlížela se kolem. To nemají strach, že by tu na nás mohl číhat nějaký vlkodlak? Vždyť je tu tma a všude jsou jen samé stromy.

Šli jsme několik minut. Pak Lars zvedl ruku na znamení, abychom zastavili. Otočil se čelem ke mně a po tváři se mu rozlil úsměv.

„Vítej ve svém novém domově, Lauren.“ Ustoupil stranou a před námi se objevil obrovský černý hrad s několika věžemi. Na první pohled působil hodně staře a zchátrale. Když jsme ovšem přistoupili blíž, žasla jsem nad mohutností a velkolepostí mého nového domova.

9. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování