OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve svitu měsíce - 7. kapitola

07.02.2011 (10:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 863×

7. kapitola - Nová identita

Než jsem se stihla nadechnout, stáli jsme v předsíni mého domu.

Z horního patra byly slyšet rychlé kroky. Byla to mamka, která nás slyšela a seběhla dolů.

„Lauren! Zlato, jsi v pořádku?“ přiběhla ke mně a pevně mě objala.

„Ano, mami. Nic mi není,“ přitiskla jsem se k ní ještě pevněji. Pak jsme se pustili a mamka se pozdravila s našimi ,,hosty.“

„Ráda tě znovu vidím, Larsi. Jak dlouho jsme se to neviděli? Už je to snad půl století,“ mamka se na toho vysokého muže v černém plášti usmála a přistoupila k němu, aby se objali na uvítanou.

„Potěšení je na mé straně, Catherine. Jsi pořád stejně krásná. A tvá dcera je tvou věrnou kopií,“ oplatil matce úsměv a políbil jí ruku. Tohle už bylo na mě moc. Moje matka se s nimi zná?! Jak to, že mi o nich nikdy neřekla?

„Tak dost!“ zarazila jsem je v jejich radostném rozjímání po letech.

„Může mi někdo vysvětlit, co se to tady děje a jak je možné, že se znáte?!“ přestala jsem se ovládat a zvýšila tón svého hlasu. Larse to ale nijak z míry nevyvedlo, přešel blíže ke mně a v klidu mi odpověděl.

„Omluv naše chování, Lauren. Ale s tvou matkou jsme se neviděli více jak osmnáct let a tak jsme se nejprve museli pozdravit,“ po tváři se mu rozlil líbezný úsměv a čekal, zda-li něco namítnu. Já však mlčela a čekala, co mi hodlá říct dál.

„Jak si již slyšela, já jsem Lars,“ rozpažil ruce a mírně předklonil hlavu v náznaku úklony.

„A tohle jsou mí společníci a přátelé – James, Ian, Claire a Sonia,“ ukázal rukou na své společníky, kteří stáli za ním a ti se po představení jejich jmen postupně ukláněli. Já tam stála s ústy dokořán a čekala, že mi konečně někdo vysvětlí, co jsou zač. A co se to dělo se mnou tam v té restauraci? Lars si mé mlčení vysvětlil správně a tak pokračoval.

„Lauren... je na čase, aby ses konečně dozvěděla, kdo vlastně jsi. A také, kdo jsme my.“

„Takže bychom se pomalu a jistě dopracovali k těm otázkám, které mě už pár dní tíží?“ konečně jsem byla schopná promluvit. Jenže Larsova odpověď mě málem připravila o řeč.

„Přesně tak. Nyní dostaneš odpovědi na své otázky, Lauren. Nejprve ti ale musím říct něco o tom náhrdelníku, který máš na krku,“ ukázal na můj krk a náhrdelník, který jsem měla schovaný pod tričkem se sám od sebe vysvlékl z mého krku a zůstal viset mezi mnou a Larsem. Sice jsem nevěděla jak, ale tohle udělal on.

„Jistě si kladeš otázku, jak se dostal do tvé skříně. Odpověď je taková, že jsem ho tam dal já.“ Jeho slova se mi v mozku konečně spojila do vět a má odpověď byla rychlá a ostrá.

„A jak jste se, proboha, dostal do mého pokoje?!“

„Snadno. Věř, že pro mě není problém se dostat kamkoliv,“ mrknul na mě a došlo mi, že se tam dostal stejně, jako jsme se před pár minutami dostali sem. To ten jejich způsob cestování.

„No dobrá, ale kde jste k tomu náhrdelníku přišel? Patřil mému otci.“

„Tvůj otec, Charles Williams... byl jedním z nás, Lauren. Ten náhrdelník si u mě schoval pár dní před tím, než zemřel. Jeho přáním bylo, abys ho dostala zpět, až příjde čas. A ty jsi po něm zdědila víc, než si dosud myslíš.“

„Cože? Jak to myslíte?“

„Tvůj otec byl upír. Byl to náš bratr.“ Tak tohle bylo vážně moc.

„Co?! Upír?! Ale upíři přeci neexistují! Je to jenom mýtus. Něco, co si kdysi lidi vymysleli, aby tím mohli postrašit své děti, když něchtěli spát!“

„Mýlíš se, Lauren. Upíři existují a vždycky tu byli. I my jsme upíři,“ ukázal na sebe a pak na své společníky. Ti za ním stáli v rozestupu a kdyby občas nemrkli, připomínali by sochy.

„Dítě... i ty jsi upírka. Sice ne čistokrevná, ale něco z nás v sobě máš.“

„Cože?! Já že jsem nějaká krvežíznivá potvora? To snad nemyslíte vážně?!“

„Ale ano, myslí,“ vložila se do toho konečně moje mamka, ale vůbec se mi nelíbilo to, že se přidala na jejich stranu.

„Tvůj otec... on byl skutečně upír. A mě to nevadilo, protože jsem ho velmi milovala a on zase mě. Kvůli mně se chtěl vzdát svého dosavadního života, ale takovou oběť jsem po něm nemohla vyžadovat. Vzali jsme se a pak ses narodila ty. Věděla jsem, že nebudeš jako ostatní dívky. Věděla jsem, že budeš výjimečná.“

„Výjimečná?! To si snad ze mě děláš srandu?!“ takhle jsem s matkou nikdy nemluvila a bylo mi jasné, že bych ani teď neměla, ale vážně jsem se nedokázala ovládnout. Měla jsem k tomu velmi vážný důvod.

„Tvá matka má pravdu, Lauren. Ty jsi vyjímečná. Jsi napůl upír a napůl člověk. Nejsi čistokrevná upírka, ale přesto máš schopnosti o jakých se ti nikdy ani nesnilo,“ opět se do toho vložil Lars.

„Vy máte co mluvit! Jakým právem jste mě špehoval u jezera dva dny po sobě? Kdybyste byl takoví charakter, snažil byste se, aby vás nebylo vidět a ne mě děsil.“

„Vážně si měla strach?“ Zamyslela jsem se a než jsem stihla odpovědět, udělal to za mě.

„Řekl bych, že ne, jinak bys utekla. A pak... nešpehoval jsem tě, ale dával na tebe pozor. Ten víkend ses stala pro své okolí nebezpečnou.“ Usmál se, když viděl můj zaskočený výraz.

„Nikdy tě nenapadlo, proč tvé kůži vadí slunce? Nedokáže tě sice zabít jako nás, čistokrevné upíry, ale dokáže tvé pokožce snadno ublížit.“ Vytáhla jsem si tričko a podívala se na své popálené břicho, které bylo stále červené.

„Vydržíš nespat několik dní, nejíst dokonce ani nepít. Vyhýbáš se masu a krvi, protože ve skutečnosti po tom prahneš.“ S tím sluncem, spánkem a jídlem měl Lars pravdu, ale co to říká o tom mase a krvi? To nedává smysl.

„Tomu nerozumím.“

„Samozřejmě. Až donedávna si to nepostřehla. Dokud sis nenavlékla ten náhrdelník.“ Stále se vznášel mezi mnou a Larsem. Obrátila jsem na něj svou pozornost a uvědomila si, že je tomu skutečně tak. Od chvíle, kdy jsem náhrdelník našla, kdy jsem si ho dala na svůj krk, se začaly dít ty podivné věci.

„Chcete tedy říct, že ve mně ten náhrdelník... probudil upíra?“ polkla jsem a doufala, že to Lars vyvrátí.

„Přesně tak, dítě. Ten náhrdelník vyrobil tvůj otec. On sám je autorem toho znaku. Než zemřel, ukryl do něj část své síly a svých schopností. Poté, co sis jej navlékla, se síla náhrdelníku opět probrala k životu a přenesla se na tebe. Tak se probudilo to, co v tobě odjakživa bylo ukryto. Tvá druhá identita.“ Obrátila jsem se k matce a cítila jsem, jak mě v očích pálí slzy.

„Řekni mi, jak táta vlastně zemřel. Nebyla to autonehoda, že ne?“ I matka měla oči zalité slzami, když si opět musela vybavit tu strašlivou událost.

„Ne, zlato. Nebyla to autonehoda. Zabili ho ti, kteří se dnes pokusili zabít i tebe.“
„Nebyli to přímo tihle čtyři, Lauren,“ vložil se do toho Lars.

„Byli ale ze stejného kmene, ze stejné smečky, jako vrahové tvého otce.“

„A kdo jsou zač?“ hořela jsem nedočkavostí dozvědět se víc o těch, kteří mě připravili o mého otce.

„Jsou to... vlkodlaci,“ odpověděl mi Lars a při těch slovech se mu v očích zlostně zablesklo.

„Vlkodlaci jsou naši nepřátelé již po celá staletí. Během evoluce u nich došlo k značným změnám, které způsobily to, že se nemusí přeměňovat pouze za úplňku, ale kdykoliv chtějí. Stali se tak mnohem agresivnějšími a nebezpečnějšími příšerami, než je popisují mýty a legendy. Tvůj otec proti nim bojoval a vlkodlaci po něm šli víc než po nás ostatních. Poskytli jsme mu tajný úkryt a také posily... jenže Charles byl tvrdohlaví upír. Nevydržel dlouho na jednom místě a tak si někde vytvořil svou tajnou laboratoř.“

„Laboratoř? Tak můj otec nebyl jen upír, ale také vynálezce?“

„Tak nějak. Jenže nikomu neřekl, kde si tu laboratoř vybudoval a co v ní vynalézal. To tajemství si s sebou odnesl do hrobu.“

„A jak tohle všechno souvisí se mnou?“ dala jsem si ruce v bok a pomalu mě začal popadat vztek.

„Souvisí to s tebou víc než si myslíš, Lauren. Teď už nejsi v bezpečí. Je jasné, že tě vlkodlaci sledovali s jasným cílem zabít tě. Nepochybně k tomu měli nějaký důvod a než zjistíme jaký, budeš muset odejít s námi.“

„Cože? Mám opustit svou matku, své přátele a svou školu jen proto, že po mě jde banda uslintaných vlkodlaků?!“

„Bohužel ano. Tady už nejsi v bezpečí a nejsou v bezpečí ani tví přátelé. Kdekoliv se teď budeš pohybovat, budou tě sledovat a nepochybně využijí nejbližší příležitosti zkusit to znovu. Neohrozila bys pouze sebe, ale také lidi, které miluješ. Proto musíš odejít s námi a naučit se vše, co budeš potřebovat ke své ochraně.“

„Takže nejenom, že jste ze mě udělali upíra, vy navíc ze mě chcete mít ještě bojovnici?“

„My z tebe upíra neudělali, Lauren. Tím si se již narodila.“

„No skvělí. Nečekáte snad, že si teď s nadšením půjdu sbalit věci a odejdu s vámi, jako by se nic nestalo? Protože tak lehký to mít nebudete.“

„Nemusíš si balit žádné věci. Odteď už nejsi Lauren Williamsová. Dneškem, kdy ses poprvé proměnila, si získala jinou identitu a jiný život. Tvůj osud je temný, jako osudy nás všech. Ale jsou i světlejší stránky tohoto života. Například nesmrtelnost, velká síla, rychlost, obratnost a odvaha. Od této chvíle budeš žít na našem hradě, nosit naše oblečení, jíst naše jídlo. Tahle stránka tvého života skončila, Lauren. Musíš začít znovu a jinde.“ Něvěřila jsem vlastním uším. Můj dosavadní život končí. Všechno to, o co jsem se snažila, musím teď opustit. Má nejlepší kamarádka Kirsten, naše sny a dobrodružství, můj přítel Bill, se kterým chodím teprve tři dny a v neposlední řadě moje matka, která mi dala život, starala se o mě a vzdala se kvůli mně všeho, co jí život nabízel. To všechno teď upadne v zapomnění. A proč? Kvůli mému druhému já. Jsem něčím, v co jsem nikdy nevěřila, že může existovat. Jsem upír. Krvelačná bestie, která mohla kdykoliv někomu ublížit.

„Říkal jste, že jsem se tento víkend stala nebezpečnou pro své okolí. Co jste tím myslel?“ obrátila jsem se na Larse a čekala, že mi popravdě odpoví i na tuhle mou otázku.

„Poprvé si zatoužila ochutnat krev. Její vůně zatemnila tvou mysl, ale našla jsi v sobě dostatek odvahy jí odolat. To opět dokázalo, že tvá lidská stránka je mnohem silnější, než tvá stránka upíra. Nevědomky se dokážeš ovládnout a to je pro začátek velmi dobrá vlastnost. My nelovíme lidi, Lauren, abychom se živili jejich krví. My, čistokrevní upíři, se živíme krví zvířat a vy, poloviční upíři, ke svému životu krev nepotřebujete v takové míře, abyste přežili.“

„Říkáte my? Takže nás polovičních upírů je víc?“

„Samozřejmě, Lauren. Nejsi jediná. Ani nás není pouze pět. Je nás mnohem víc. Všichni se snažíme žít pohromadě, abychom společnými silami dokázali odrazit útoky vlkodlaků. A nepopírám, že se nám to prozatím úspěšně daří.“
„Ale to je nějaké divné, ne? Vždycky jsem si myslela, že se upíři nemůžou rozmnožovat. Že nemůžou mít vlastní potomky.“

„Ano a myslela sis to správně. Upíři se skutečně nemůžou rozmnožovat mezi sebou, ale upír s člověkem ano. Tak si vznikla i ty.“

Dnes toho na mě bylo opravdu moc. Nevydržela jsem ten nátlak, který mě nyní svíral. Náhlá nevolnost, pocit beznaděje a smutku mě natolik oslabili, že jsem omdlela. Když jsem otevřela oči, ležela jsem ve svém pokoji. Má matka seděla na kraji postele a hladila mě po vlasech tak, jako to vždycky dělávala, když jsem byla malá. Na její tváři se rozlil kouzelný úsměv a mé srdce se sevřelo smutkem. Co když už ji nikdy neuvidím? Co když s ní už nikdy nebudu moct mluvit? Můj život se mi pomalu hroutil, jako domeček z karet. Až teď jsem si uvědomila, jaké jsem vlastně měla štěstí, když jsem kolem sebe měla lidi, jako byla moje maminka, Kirsten, její přítel Mark a také Bill. Teď se s nimi budu muset rozloučit a odejít neznámo kam, začít žít nový život. Život upíra.