OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve svitu měsíce - 4. kapitola

04.02.2011 (14:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 888×

4. kapitola - Záhadná vůně

Hodinky ukazovaly teprve půl šesté ráno a z okolních stanů bylo stále slyšet pochrupování ostatních. Já celou noc nezamhouřila oči. Pohrávala jsem si s náhrdelníkem mého otce a v duchu stále myslela na toho tajemného cizince na druhém břehu jezera. Události uplynulého dne mi vytvořily v hlavě velký zmatek. Příliš mnoho otázek a žádné odpovědi. Jak já nemám ráda záhady a tajemství a teď se jich objevilo tolik, že nevím, co s nima. Mám kolem sebe lidi, kteří by mi pomohli, ale věděla jsem, že tohle musím vyřešit sama.

Venku již začalo pomalu svítat. Vylezla jsem ze svého spacáku a potichu se oblékla, abych nevzbudila Kirsten. Jak ji znám, ta si ještě tak hodinku nebo dvě pospí. Zatím nikdo jiný venku nebyl. Všichni spali. Vydala jsem se dolů k jezírku, abych si trochu opláchla obličej. Vypadalo to na další prosluněný den. Tenhle podzim je, co se týče počasí, vskutku vydařený. Když jsem došla na břeh jezera, zadívala jsem se na druhou stranu k lesu. Nikdo tam ale nebyl. Co když tam nikdo nestál ani dnes v noci? Co když to byla jen má domněnka? Z únavy to nebylo. Nevím, jak je to možné, ale častokrát se mi stávalo, že jsem za celou noc nemohla usnout a přitom jsem druhý den vůbec nebyla unavená. Když jsem byla mladší, stalo se mi, že jsem nespala tři dny v kuse a vůbec to na mě nebylo znát.

Posadila jsem se ke břehu jezírka a ruce jsem ponořila do chladné a osvěžující vody. Trochu jsem si jí nabrala, abych si umyla obličej a pak si upravila vlasy. Seděla jsem tam s nohama ponořenýma ve vodě a sledovala okolí. Šumění listů a občasné zahoukání sýčka byl jediný zvuk, který byl z lesa slyšet. Ale slyšela jsem také něco jiného. Nebo spíše někoho jiného. Vzdálené kroky se pomalu a jistě přibližovaly ke mně. Nechtělo se mi otočit a podívat se, kdo to je. Tak jsem vyčkala, až ten člověk promluví.

„Dobré ráno, anděli. Doufám, že si měla hezké sny.“ To Bill se probudil a vydal se k jezírku.

„Dobré ráno, Bille. No... já mám tu smůlu, že si své sny nepamatuji.“ Zalhala jsem mu, protože jsem nechtěla, aby věděl, že jsem celou noc nespala a přitom vůbec nejsem unavená.

„Tak to je opravdu smůla. I když... někdy to není na škodu si sen nepamatovat. Třeba taková noční můra...,“ posadil se vedle mě a chytil mě za ruku tak, jako to udělal včera u táboráku.

„Co tvé koleno? Je to lepší?“

„Mnohem. Už to vůbec nebolí. Dokonce ani nekulhám,“ vyhrnul si nohavici, aby mi ukázal, že to myslí vážně. Pouze jsem se na něj usmála a svůj pohled obrátila zpět k lesu. V tom ale mé smysly omámila ta samá, sladká a jemná vůně, jako včera, když Bill upadnul a odřel si koleno. Rychle jsem se otočila, abych se ujistila, že někdo z přítomných opět rozdělal oheň a připravuje maso. Bohužel ale nikdo jídlo nepřipravoval. Všichni ještě spali a já s Billem jsme byli jediní, kdo byl zatím vzhůru. Pak ale můj pohled upoutalo Billovo odřené koleno. Rozvázal si totiž obvaz a strhnul si stroupek, což mělo za následek slabé krvácení z ranky.

„A sakra. To jsem neměl dělat. Už to zase krvácí.“ Bill si koleno opět zavázal obvazem a mě začalo opětovné hučení v hlavě. V ústech se mi sbíhaly sliny.

„Co se to děje? Co to tu tak... příjemně voní?“ Vytáhla jsem nohy z vody, rychle se zvedla a přešla pár kroků od místa, kde jsme s Billem seděli. On udělal totéž a následoval mě.

„Jaká vůně? Já nic necítím, Lauren.“ Podívala jsem se na něj a jeho pohled mluvil za vše. Díval se na mě, jako bych byla z jiné planety. Hučení v hlavě ještě zesílilo a chuť v ústech nabírala na intenzitě. Co to se mnou je? Co je to, co mě tak láká? Chci to ochutnat. Toužím po tom.

„Lauren... jsi v pořádku?“ Bill se tvářil vyděšeně a když jsem na něj upřela svůj pohled, ustoupil o několik kroků dozadu.

„Lauren... co to máš s očima?“ O čem to mluví? Proč ode mě odstupuje?

„Co? Co bych s nimi měla mít? Jsem v pořádku, jen chci vědět, co to tu tak krásně voní.“ Udělala jsem několik kroků dopředu a snažila se tu vůni zachytit. Čím více jsem se od Billa vzdalovala, tím ta vůně slábla až se zcela vytratila. Otočila jsem se směrem k němu. Stál na stejném místě, několik kroků ode mě a jeho vyděšený výraz z tváře nezmizel. Pomalu jsem přešla k němu. Tentokrá už neustupoval.

„Promiň. Nevím, co mě to napadlo,“ omluvila jsem se.

Bill se usmál stejně mile jako včera a pak si mě přitáhnul k sobě, aby mě objal. V jeho náruči jsem se úplně ztratila. Všechny zábrany ze mě opadly a více jsem se k němu přitiskla. Jeho objetí zesílilo a cítila jsem, jak svou pravou rukou míří po mých zádech směrem nahoru, až mě objal kolem krku. Zvedla jsem hlavu z jeho hrudi a naše pohledy se do sebe vpily. Trvalo to jen pár vteřin, než se naše rty střetly. Svýma rukama jsem chytila Billa kolem krku. Vášnivě jsme se líbali a přála jsem si, aby to nikdy neskončilo. Nevím, jak dlouho to trvalo. Připadalo mi to jako celá věčnost, než jsme se od sebe odtrhli. Bill se na mě usmál a já mu úsměv oplatila. V tom už ale ze stanů začali vylézat ostatní a tak jsme se vydali směrem k nim.

Den se naplno rozjel a po obědě jsme se rozhodli skočit do jezera a trochu se vykoupat.

„Je opravdu krásně, co? Na to, že je podzim.“ S Kirsten jsme se v našem stanu převlékli do plavek a pak se připojili k ostatním.

„To teda jo. Jsem opravdu ráda, že se počasí tak vydařilo. Kdo by to byl řekl, že se začátkem října budeme koupat v jezeru.“

„To jo.“

Kirsten se vydala k Markovi a objali se. Bill na mě čekal pár kroků před jezerem. Když jsem ho viděla, byla jsem jím omámená. Na sobě měl červeno-černé plavky a mezi ostatními se vyjímal dokonale vypracovanou postavou. Usmál se, když mě viděl přicházet a dvě řady dokonale bílých zubů zářily do dálky. Objali jsme se a opět se políbili. Byla jsem opravdu šťastná. A možná, že i zamilovaná. Jedno ale bylo jasné. Tenhle překrásný kluk patří mě.

Slunce nezvykle pálilo a voda byla příjemně teplá. Dlouho jsme se bavili potápěním a pak Marka napadlo, že bychom si mohli zahrát vodní přehazovanou a doběhl do svého stanu pro míč. O zábavu skutečně nebyla nouze. Dlouho jsem se takhle nebavila a byla opravdu šťastná. Bill nevynechal jedinou příležitost k tomu, aby mě políbil nebo chytil za ruku. Kirsten měla z nás dvou velkou radost.

Byla jsem ve vodě opravdu dlouho a proto jsem usoudila, že malá pauza a možné opalování nebude vůbec na škodu. Vylezla jsem z jezírka a lehla si na deku. Kirsten mi půjčila svůj opalovací krém a tak jsem se celá natřela. I když pochybuji, že to zabere. Každý můj pobyt na slunci totiž skončil ne opálením, ale spálením. Nikdy jsem se nevydržela opalovat déle než čtvrt hodiny. Milovala jsem slunce, ale delší pobyt na něm pro mě znamenal další probdělé noci.

Ostatní byli stále ve vodě a já ležela na dece a radovala se z toho, jak krásně se tentokrát opálím. Kirstenin opalovací krém zřejmě zabral. Teda alespoň jsem si to myslela. Po chvíli jsem ucítila velkou bolest na břiše. Otevřela jsem oči a podívala se, co se děje. Vykřikla jsem zděšením.

„Lauren! Jsi v pořádku?!“ zvolal na mě z jezírka Bill, rychle doplaval ke břehu a rozeběhl se ke mně.

„Zase jsem se spálila. To snad není možný. A to jsem se natřela opalovacím krémem. Já se prostě nikdy neopálím. Do smrti budu buď bílá jako sníh, nebo spálená jako kuře.“ Bylo mi do breku, když jsem viděla své červené tělo.

„To nic není. Uvidíš, že to za pár dnů zmizí. Mě by ses líbila i kdybys byla černá jako uhel,“ pohladil mě Bill po tváři a opět se usmál. Chytila jsem ho za ruku, kterou mě hladil po tváři a políbila ho na ni. Pak si přisedl blíže ke mně a opět jsme se dlouze líbali.

Den utekl jako voda a opět nastal večer. Tak jako včera, tak i dnes se připravil táborák. Tentokrát byla na programu pořádná hostina, protože je to poslední večer předtím, než odjedeme domů. Každý z nás s sebou něco přivezl a teď to tu bylo rozložené na plastových talířích. Na ohni se opět opékalo maso a někdo z přítomných nechal kolovat lahev šampaňského a koňaku. Tentokrá jsem vůbec neměla hlad a při pohledu na maso pečící se na ohni se mi zvedal žaludek. S Billem jsme seděli na stejném místě jako včera, když v tom někam odběhl a během pár vteřin byl zpět i s lékárničkou v ruce.

„Prosím tě, převážeš mi mé zraněné a rychle se hojící koleno?“ mrknul na mě a strčil mi do ruky nový obvaz i s dezinfekcí.

„Ale jistě. Dezinfekci tentokrát potřebovat nebudeš. Okolí je čisté a obvaz by měl stačit.“ Klekla jsem si před něj a začala mu obvazovat koleno. Bill mne celou dobu sledoval a usmíval se. Až teď mi došlo, že on se vlastně usmívá pořád. Od rána mě ale trápila jedna věc a teď byla vhodná příležitost na to ji vyřešit.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Samozřejmě.“

„Co jsem to ráno měla s očima? Proč si se tak vyděsil?“

Bill se přestal usmívat a na chvíli se zamyslel, než mi odpověděl.

„No... měla si najednou... takoví divný oči.“

„Ale jak divný?“ nevydržela jsem to a skočila mu do řeči.

„No prostě... změnily barvu. Byly najednou... jantarové.“

„Jantarové? Mé oči že změnily barvu z modré na jantarovou?“

„Ano, změnily,“ odpověděl mi až příliš klidným tónem Bill.

Jeho odpověď mě značně vyvedla z míry, když v tom někdo zakřičel.

„Au!!! Moje ruka!“ Rychle jsem se otočila, abych zjistila co se stalo. Byla to Kirsten. Seděla na svém místě před ohništěm kus od nás a po levém předloktí jí stékal pramínek krve.

„Lauren! Pomoz mi! Řízla jsem se do ruky a hrozně to krvácí!“

„Rychle! Vem si lékárničku a jdi k ní. Já ti neuteču,“ vrazil mi ji Bill do ruky a ukázal na Kirsten. Hned jsem se k ní rozeběhla a poklekla před ní, abych zjistila, kam se to řízla. Nůž se jí vysmekl, když zrovna krájela chléb a rozřízla si šikmo celou levou dlaň. Pramínek krve jí stékal až k předloktí ruky.

„Měli bysme jít dolů k jezírku, aby sis namočila ruku do studené vody. Tak se ti krvácení rychleji zastaví.“

„Ne, je to daleko. A hrozně to bolí.“

„Máš to hluboko. To bude chtít zašít. Zatím ti to mohu jen odezinfikovat a pevně obvázat.“

„Tak to udělej. Až se vrátíme domů, zajdu si do nemocnice, aby mi to zašili.“

„To zní rozumně.“ Kirsten jen přikývla a já začala s první pomocí. Jsme tu necelé dva dny a už se stal druhý úraz. Nevím, co se to stalo, ale najednou se mi roztřásly ruce. V hlavě mi začalo hučet, jako bych ji strčila do včelího úlu a v puse se mi nahromadily sliny.

„Proboha, Lauren! Co je s tebou?!“ vykřikla na mě Kirsten, vytrhla svou ruku z mého sevření, rychle se zvedla a ustoupila několik kroků ode mě. Opět jsem ucítila tu jemnou a sladkou vůni. Co to tak voní? Že by snad to maso na ohni? Ne. Tohle bylo něco jiného. Ale co? Než jsem se ale stačila vzpamatovat, všichni, včetně Kirsten a Billa stáli kolem mě a vyděšeně na mě zírali.

„Lauren, jsi v pořádku? Celá si zbledla a... propána!“ Kirsten si zakryla ústa, aby zadržela další výkřik. Já si toho ale nevšímala a pátrala jsem, odkud se line ta příjemná vůně. Zvedla jsem se a rozhlížela se kolem.

„Co to tak voní? Řekne mi konečně někdo, co to je za vůni?!“ začala jsem propadat panice. Nezajímalo mě nic než to, co u mě vyvolávalo tyhle stavy. Bill to ale tak nenechal. Přispěchal ke mně, chytil kolem ramen a naše obličeje byly jen pár centimetrů od sebe.

„Lauren, uklidni se. Žádná jiná vůně, než toho masa pečícího se na ohni se tu nešíří. A nikdo kvůli tomu nevyvádí tak, jako ty,“ jemně se mnou zatřásl, jako by doufal, že se proberu z tranzu.

„Tak co to tedy je?!“ vykřikla jsem na něj a přestala ovládat sílu svého hlasu.

„To opravdu nevím.“ Narozdíl ode mě Bill odpověděl klidně.

„Lauren... tvoje oči.“ Přistoupila k nám Kirsten a vyděšeně se na mě dívala. V tom jsem si uvědomila to, co mi před chvílí říkal Bill. Mé oči změnily barvu. Co se to se mnou děje? Vyvlíkla jsem se z Billova sevření a začala pomalu ustupovat od ostatních až jsem se dala do běhu. Běžela jsem k jezeru. Na břehu jsem se zastavila a předklonila se, abych nabrala dech. Jenže jsem vůbec zadýchaná nebyla. Otočila jsem se, abych se ujistila, že za mnou nikdo neběžel. Všichni zůstali u ohniště a zřejmě teď probírali mé vybrané chování. V tom jsem ale ucítila něčí pohled. Podívala jsem se na druhou stranu jezera a na kraji lesa mezi dvěma javory stála ta samá postava co v noci. Byl to muž s dlouhými tmavými vlasy, zahalen v dlouhém černém kabátu. Opět tam jen stál a díval se směrem ke mně. Kdo je to? Co po mě chce?
„Lauren! Tady jsi. Jsem rád, že se ti nic nestalo.“ Rychle jsem se otočila a viděla Billa, jak spěchá ke mně. Podívala jsem se zpátky k lesu, ale po muži, který tam před pár vteřinami stál, nebylo ani stopy.

„Lauren, pojď. Vrátíme se k ostatním. Nebudeme si kazit večer kvůli tomu, že si měla slabou chvilku.“ Bill mě chytil za ruku a políbil na čelo. Vydali jsme se tedy zpět k ostatním a užili si i poslední zbytky dne.