Ve svitu měsíce - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Lauren se vrací domů z výletu. Cestou navštíví otcův hrob, kde si všimne něčeho zvláštního.

05.02.2011 (12:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 805×

5. kapitola – Tajemný znak

Po dnešním probuzení se zdálo, že podzim konečně ukázal svou pravou tvář. Zatímco poslední dva dny bylo až neobvykle teplo a slunce pálilo co se dalo, dnes tomu tak rozhodně nebylo. Do našeho stanu ze všech stran bičoval déšť a venku se výrazně ochladilo. Ze snění mě probudilo drkotání zubů. Nebyla jsem to ale já, kdo tu klepal kosu, nýbrž má kamarádka Kirsten. Zrovna si oblékala již druhý svetr a natahovala třetí ponožky.

„To je ti taková zima?“ zeptala jsem se jí rozespale a pomalu se posadila.

„S... s.... straš... strašnáááá,“ drkotala dál zuby a zalezla zpět do spacáku.

„Ne... neříkej, že že tobě je te... te... teplo.“ Její otázka mě přivedla k zamyšlení, protože mi skutečně nebyla zima. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli mi je teplo.

„Je mi akorát,“ odpověděla jsem své kamarádce a všimla si, že leží značný kus dál ode mě, než tomu bylo včera, kdy mi skoro dýchala na záda.

„Jsi divná,“ zněla její prostá, ale přesto výstižná odpověď.

„Já vím. Nevím, co se to se mnou poslední dobou děje. Asi to bude tím stresem, co teď máme ve škole,“ trochu jsem zalhala, ale vlastně ne tak docela, protože jsem skutečně neměla potuchy, co se to za ty poslední dva se mnou stalo. Nejdříve otcův náhrdelník, který se mi z ničeho nic objevil ve skříni, pak Bill, tajemný muž na druhém břehu jezera a nakonec ta nepopsatelně úžasná vůně.

„Já si nemyslím, že je to školou. Chováš se takhle od tý doby, co jsme sem přijeli. Možná má na tebe takoví vliv Bill.“

„Billem to není.“

„Tak čím teda?“ Kirsten si rozepla spacák, rychle se posadila a začala mluvit dřív, než jsem jí stihla skočit do řeči.

„Hele... jsem opravdu ráda, že jste se s Billem dali tak rychle dohromady. To myslím vážně, ale rozhodně se mi nelíbilo, jak ses to včera chovala, když jsem se řízla do ruky,“ zvedla svou obvázanou levou ruku, aby mi připomněla, co se včera stalo.

„Navíc ty tvé oči... byly tak... tak...“

„Co s nima bylo? Co pořád máte s mýma očima?!“ Už mě unavovalo tohle poslouchat.

„Nevykládej si to špatně, ale byly... byly jiný. Prostě změnily barvu a vypadaly opravdu zle.“

Po těchto slovech mi proběhl mráz po zádech. Nikdy by mě nenapadlo, že ze mne bude mít má nejlepší kamarádka strach. A co potom ostatní? Co ti si o mě musí myslet?

„Tak zle říkáš? Promiň... to by mě nenapadlo. Já jen... prostě nevím, proč jsem se tak chovala. Jako bych to vlastně vůbec nebyla já.“ Schovala jsem si obličej do dlaní, abych si zakryla oči, které se mi zalily slzami. Kirsten si ke mně přisedla a objala mě kolem ramen.

„Netrap se tím. Až se vrátíme domů, určitě to bude zase v pořádku. Všechno bude jako dřív, uvidíš,“ utěšovala mě vlídným hlasem, ale já jsem v koutku duše věděla, že nic už nebude jako dřív.

Měli jsme odjíždět až pozdě odpoledne, ale vzhledem ke špatnému počasí se odjezd konal hned po snídani. Sbalili jsme stany, věci naložili do aut a vydali se zpět k naším domovům. Kirsten, Bill a já jsme opět jeli společně. Bill řídil a já s mou kamarádkou jsme seděli vzadu a tentokrát nikdo z nás po celou cestu nepromluvil. Bill mě opět sledovat ve zpětném zrcátku a abych pravdu řekla, dost mě to rozčilovalo. Neměla jsem ale odvahu mu to říct a způsobit tak případnou ostřejší výměnu názorů. Kirsten bydlela při zpáteční cestě blíže něž já, takže Bill zastavil u jejího domu, pomohl jí vyložit věci a doprovodil ji ke dveřím. I já jsem vystoupila z auta, abychom se mohli rozloučit.

„Tak zítra ve škole,“ usmála se na mě Kirsten a zamávala mi na pozdrav obvázanou rukou.

„Budu se těšit. A nezapomeň si dojít do nemocnice, aby ti to sešili.“

„Neboj. Nějak to vyřeším.“ Pak se otočila k Billovi a rozloučila se i s ním.

„Měj se, Bille. Díky za odvoz.“

„Nemáš zač, Kirsten. Taky se měj.“ Bill políbil Kirsten na tvář a pak se vydal zpět k autu. Pohladil mě po tváři a pak i políbil.

„Nechceš si sednout vedle mě?“ ukázal na místo spolujezdce a já souhlasila.

Obešel auto, aby mi podržel otevřené dveře, pak nasedl na své místo a vydali jsme se směrem k mému domovu. Jenže jsem zatoužila jet úplně někam jinam.

„Mohla bych tě o něco poprosit?“ odvrátila jsem svůj pohled k Billovi.

„Ale jistě. Tvé přání je předem splněno,“ usmál se a pohladil mě po vlasech.

„Mohl bys mě odvézt na hřbitov?“

„Na hřbitov?“ Bill se podivil mému přání, ale já věděla, že tam musím jít.

„Ano. Chci navštívit svého otce. Chodím za ním každý den a včera jsem nemohla, když jsme byli u jezera.“ Billovi chvíli trvalo, než mi odpověděl, ale nakonec souhlasil a odbočil směrem ke hřbitovu. Zastavil kousek od brány a vystoupil, aby mi mohl otevřít dveře.

„Chceš, abych šel s tebou, nebo tu mám počkat?“

„Klidně tu na mě počkej. Budu za chvíli zpátky.“ Dala jsem Billovi pusu na tvář a vydala se po cestě směrem k otcovu hrobu.

Kopretiny, které jsem mu v pátek donesla už byly ovadlé, ale musela jsem je tu nechat, protože jsem jiné s sebou neměla. Otcův hrob byl celý zasypaný listím z javorů, mezi kterými stál. Poklekla jsem a opět mne přepadl smutek z jeho nepřítomnosti, takže jsem nechala své slzy stéci po svých tvářích.

„Ahoj tati. Promiň, že jsem za tebou včera nepřišla, ale byla jsem s Kirsten a ještě dalšími stanovat u jezera.“ Pak jsem se na chvíli odmlčela, jako bych doufala, že se snad otec objeví vedle mne a odpoví mi. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na náhrobní desku. Můj pohled upoutal znak, který se najednou objevil pod otcovým jménem. Ten už jsem viděla a ihned mi došlo kde. Vytáhla jsem z pod mikiny náhrdelník a sevřela ho v ruce. Skutečně! Je to ten samí znak. Co ale znamená? Vstala jsem a přešla z pravé strany k náhrobku. Přejela jsem po něm prsty a zjistila, že je v kameni vyrytý. Byla jsem z toho opravdu zmatená. Co to znamená? Proč mi o tom táta nezanechal žádnou zprávu? Mohl přeci napsat dopis, kde by mi vysvětlil, co ten znak znamená a proč svůj náhrdelník přenechal mě. Musel ale pro něj být velmi důležitý, když matka říkala, že ho nikdy nesundaval. Až několik dní před svou smrtí ho přestal nosit.

Stála jsem tam a v hlavě mi kolovalo ještě víc otázek než před hodinou. V tom jsem slyšela klapnutí hřbitovní branky. Otočila jsem se a viděla Billa, jak s rukama v kapsách míří pomalu směrem ke mně. Setřela jsem si slzu, která mi stékala po tváři, náhrdelník si schovala zpět pod mikinu a šla Billovi naproti.

„Tady leží tvůj otec?“ zeptal se a ukázal na otcův hrob.

„Ano, tady je pochovaný.“

„Proč leží až na konci u hřbitovní zdi? Ten hrob vypadá dost opuštěně.“ Tak nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Ani jsem se na to nikdy nezeptala matky.

„To já nevím. Asi si to tak přál,“ odpověděla jsem Billovi.

„A tvoji rodiče? Oni jsou pochovaní v Sheffieldu?“

„Ano, jsou. Jednou za měsíc se tam vracím, abych navštívil tetu a strýčka a taky vždycky zajdu za rodiči na hřbitov.“

„Je to hrozné, co? Když nemáš ani jednoho rodiče,“ objala jsem Billa rukama kolem krku a on mě chytil kolem pasu.

„To je. Ani nemám žádného sourozence. Nebýt tety a strýčka, tak na světě nikoho nemám.“

„Teď máš mě,“ mrkla jsem na něj a on se hlasitě zasmál.

„To je pravda. Ale zase na druhou stranu... ty mi můžeš kdykoliv odejít.“

„Proč bych to dělala?“ nechápala jsem jeho slova.

„Je možné, že brzy odejdeš do Ameriky studovat a v horším případě se třeba zamiluješ do někoho jiného.“

Zamiluju? To slovo mi najednou přišlo dost zvláštní. Já vlastně ani nevím, co to k Billovi cítím. Jsem do něj zamilovaná? Ještě jsem mu to neřekla, protože jsem neměla potřebu to udělat. A on zatím také ne.

„Už bysme měli jít. Prší stále víc, abysme neprochladli,“ odtrhla jsem se od Billa, chytla ho za ruku a zamířili jsme k autu.

Když Bill zastavil před bránou mého domu, viděla jsem, jak se v předsíni pohnula záclona a bylo mi jasné, že mamka už vyhlížela, kdy se vrátím z výletu. Bill mi opět otevřel dveře a z kufru mi vytáhl mou cestovní tašku.

„Děkuju ti, Bille. Já to zvládnu sama,“ usmála jsem se na něj a vzala si svou tašku do ruky. Bill se ke mně sehnul, aby mě políbil, ale já ustoupila dál.

„Radši ne... kvůli mamce, víš?“

„Aha. V pořádku. Nic se neděje.“

„Tak se měj a... ahoj,“ rozloučila jsem se, otevřela bránu a šla pomalu ke dveřím domu.

„Ty taky. A kdy se uvidíme?“ Bill nedočkavě přešlapoval z místa na místo, jako by měl strach, že za sebou zavřu dveře a už se nikdy neuvidíme.

„Večer ti zavolám, ano? A domluvíme se.“

„Tak dobře. Budu se těšit.“ Pak nasedl do auta a odjel. Mamka čekala, až zmizí, aby jsme se mohli přivítat. Konečně jsem byla doma.

6. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování