OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve svitu měsíce - 3. kapitola

03.02.2011 (12:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 904×

3. kapitola - U jezera

Cesta ubíhala docela rychle. Kirsten po celou dobu jízdy vyprávěla veselé historky, které jsme spolu zažili. Bill se jim smál a občas také připojil něco ze svého života. Vím, že chtěl udělat dojem a snažil se do jejich hovoru zapojit také mě. Já ale měla jiné starosti. Celou dobu jsem přemýšlela o otcově náhrdelníku. Jak je možné, že jsem si ho nikdy dřív nevšimla? Vždyť ta truhlička byla tak dobře viditelná. Matka ho tam dát nemohla po tom, jak reagovala, když náhrdelník viděla na mém krku. Je to záhada, kterou, ač nerada, budu muset rozluštit. Teď na to ale není vhodná příležitost.

Konečně jsme byli na místě. Bill zaparkoval na lesní cestě necelých 20 metrů od jezera. Rychle vystoupil z auta a otevřel mi dveře, abych mohla vystoupit. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil. Kirsten vystoupila z druhé strany a mrkla na mě tak, aby to Bill neviděl. Zdá se, že její plán zatím vychází tak, jak chtěla. Billovi se očividně líbím a dvoří se mi jak jen to jde. Je pravda, že mě se také líbí, ale nemyslím si, že by to mohlo vyjít. Co se týče vztahů, mám na kluky šílenou smůlu. Pár už jsem jich potkala, s několika jsem i chodila, ale nebyli to vztahy delší než několik dnů. Vždycky se se mnou rozešli s tím, že jsme úplně odlišný a neklapalo by to. Za poslední 4 roky jsem měla srdce zlomené už tolikrát, že se dalších vztahů bojím a vyhýbám se jim, jak jen můžu.

Bill už vytáhl z kufru naše tašky. Svůj batoh a můj si dal na záda a naznačil rukou, abych šla první.

„A já jsem snad vzduch?“ Kirsten stála u své cestovní tašky, kterou Bill nechal stát u kufru auta, ruce měla složené na prsou, podupávala levou nohou a pohledem spalovala Billa. Ten se pousmál a vrátil se také pro její tašku, kterou vzal do ruky a vydal se po cestě k jezeru. Já čekala, až Kirsten dojde ke mně.

„Nejdřív sem pozveš takovýho hezouna a pak ti vadí, že se mnou flirtuje,“ neodpustila jsem si štiplavou poznámku i když jsem to myslela z legrace. Kirsten to také tak naštěstí pochopila.

„Na to budete mít celý víkend. Ale jako správný gentleman musí pomoc s taškami i své nepříliš atraktivní kamarádce.“

„To není žádná pravda. Ty jsi náhodou až moc atraktivní, jen si to nechceš přiznat.“

„Vedle tebe jsem pouhá tuctovka.“

„Kdybys byla pouhá tuctovka, tak nemáš už 2 roky známost.“

Kirsten měla na rozdíl ode mě v lásce štěstí. Už více jak 2 roky je šťastně zadaná a se svým přítelem plánují společný život. Což jim opravdu ze srdce přeji. Jsem ráda, že aspoň někomu se daří. A obzvlášť, když se daří mé nejlepší kamarádce.

Lesní cesta se blížila ke konci a na obzoru se rýsovalo malé jezírko. Kolem něj se rozkládal hluboký les a před ním byla velká louka, kde jsme stanovali. Jak jsem tušila, tak se také stalo. Tento víkend jsem neměla prožít pouze se svou nejlepší kamarádkou a jejím kamarádem Billem, se kterým jsem měla v plánu flirtovat. Byli tu již postavený další dva stany a další tři se pomalu rýsovaly. Bylo tu nejmíň deset lidí. Kirsten se celá rozzářila, když viděla, jak se jí tahle akce povedla.

„To je úžásný! Tolik lidí. Vůbec jsem nedoufala, že to všem výjde a skutečně přijedou. Tohle vypadá na velkou jezerní párty.“

„Myslela jsem, že tu budeme sami.“

„Ale jdi. Jen ve dvou to praví dobrodružství nikdy nemůžeš zažít. Bude legrace. Uvidíš.“

Kirsten mě štípla do tváře a rozeběhla se naproti svému příteli Markovi, který zřejmě dorazil chvíli před námi, protože ještě neměl vybaleno. Bill nám našel místo jen necelý metr od lesa. Položil tam naše tašky a šel se pozdravit s přáteli. Připadala jsem si tu, jako páté kolo u vozu. Nikoho tu pořádně neznám. Měla jsem sto chutí vzít si věci a vydat se zpět domů. V tom ale ke mně přiběhla Kirsten a vtáhla mě mezi ostatní, kde nás začala vzájemně představovat. Zdáli se opravdu milí a znovu jsem nabyla pocitu, že si to tu skutečně užiju.

Bylo tu hodně chlapců a Bill nebyl jediný, který se se mnou snažil flirtovat. Já si toho ale nevšímala. Byla jsem na to zvyklá. Vždycky mi jen popletli hlavu a pak odešli. Už se začalo stmívat a hodinky ukazovali půl sedmé večer. Stany se tu tyčily v plné kráse a kluci mezitím zapálili oheň, abychom si mohli připravit večeři. Kirsten přivezla z domova připravené ryby a zatímco je dávala na oheň, rozhodla jsem se, že se trochu projdu kolem lesa. Milovala jsem čerstvou vůni jehličí a hub. Pomalu jsem do sebe nasávala čerství podzimní vzduch, když v tom mě někdo chytil kolem pasu. Byl to Bill.

„Omlouvám se, jestli jsem tě vylekal. Můžu se k tobě přidat?“

„Ale jistě. Budu ráda.“ Usmála jsem se na něj a sklopila oči. On udělal to samé. Šli jsme vedle sebe a čekali, kdo z nás první promluví. Bill byl o hlavu vyšší než já a to byla moje výhoda, protože neviděl, jak jsem v obličeji zčervenala. On se ale zdál být klidnější než já. To ticho mě znervózňovalo stále víc a proto jsem se rozhodla promluvit první.

„Odkud se s Kirsten znáte?“

„Chodili jsme spolu na základku. Každý víkend pořádala různé akce a na několik z nich mě i pozvala.“

„Chodili jste spolu?“ Ta otázka mi vyletěla z pusy dřív, než jsem si ji stihla promyslet. Bála jsem se Billovi reakce, ale on se jen pousmál a v klidu odpověděl.

„Ne, jsme jen přátelé. Kirsten je skvělá, ale jako pár bysme se k sobě nehodili.“

Jen jsem se tomu zasmála a nemusela pokládat další otázku, protože té se ujal Bill.

„Už brzy budete maturovat, co? Budou z vás obou opravdu krásné zdravotní sestřičky.“

„Oh... děkuji.“ Tváře mi zčervenaly ještě víc a srdce se mi rozbušilo natolik, že to museli slyšet i v Africe. V ústech mi vyschlo a hlas se mi tak rozechvěl, že to bylo znát i na mé odpovědi.

„Doufám, že tu maturitu obě uděláme. Chtěli bysme jít obě studovat za oceán na Harward.“

„Takže lékařky?“

„Doufejme. Ale když to nevyjde, nebudeme truchlit. I tak máme o budoucnost postaráno.“

„To je pravda. Jako zdravotnice vás přijmou kdekoliv. Práci si najdete vždycky.“

„A... kde studuješ ty?“

Bill se opět zasmál a pak odpověděl.

„Já už nestuduji. Mám otevřené svoje fitko. Vlastně... zdědil jsem ho po svém tátovi.“

Takže proto má tak vypracovanou postavu. Ale proč mluví o svém tátovi v minulém čase?

„Jak to zdědil? Tvůj táta už tam nepracuje?“

„Ne, on totiž zemřel.“

Cítila jsem se opravdu trapně.

„Proboha. To jsem nevěděla. Je mi to moc líto, Bille. Vím, jaké to je nemít tátu.“

„Je to už dávno. Bylo mi deset, když se to stalo. Vyrůstal jsem u tety a strýčka v Sheffieldu. A když mi bylo 15, přestěhoval jsem se zpět do Londýna, kde jsem zprovoznil tátovo fit centrum a postavil se na vlastní nohy.“

„Takže... ty nemáš ani maminku?“

„Ne. Zemřela při porodu. Znám ji jenom z fotek.“

„Aha.“ Bylo mi Billa nesmírně líto. Nikdy nepoznal matku a o otce přišel ještě jako malý kluk. Muselo to pro něj být neuvěřitelně těžké.

„Kirsten mi řekla, že tvůj otec zemřel ještě předtím, než ses narodila.“

„Ano. Bohužel. Také ho znám jen z matčina vyprávění. Jenže ona všechny jeho fotky spálila, takže jak vypadal vím jen ze svých představ.“

„Skutečně? Ale... proč to udělala?“

„Chtěla si tak zmírnit bolest, která ji trápila. Bylo to unáhlené, ale asi jí to pomohlo.“

„Lauren! Bille! Jídlo už je skoro hotové!“ Zavolala na nás Kirsten a vytrhla nás tak z naší konverzace. Cítila jsem se s Billem tak šťastná a v bezpečí, že se mi vůbec nechtělo mezi ostatní. Ale neměli jsme na výběr. Jen jsme pokrčili oba rameny a vydali se k ostatním. Jen pár kroků před táborákem Bill zakopnul o kus větve, kterou tam zřejmě ztratil ten, kdo nosil dřevo na oheň a spadnul na zem.

„Au! Sakra! Moje koleno.“

Rychle jsem se k němu sehnula a vyhrnula mu pravou nohavici.

„Nic to není. Máš to jen trochu odřené. Ani to moc nekrvácí.“

Bill mě chytil za ruku a oba jsme se dlouze zadívali do očí.

„Máš hojivý dotek, Lauren. Koleno mě přestalo úplně bolet,“ řekl a opět použil ten svůj kouzelný úsměv. Já jsem cítila, jak mi opět stoupla červeň do tváře a srdce jsem cítila až v krku.

„Je... je to dobrý. Mu... musíme to jen odezinfikovat a obvážu ti to.“ Úplně jsem se zakoktala.

„Bille! Jsi v pořádku?“ přispěchala k nám Kirsten a s ní ještě jeden kluk, jehož jméno jsem bohužel zapomněla.

„Nic mi není. Tady Lauren je opravdu šikovná.“ Opět se na mě usmál a já jsem v tu chvíli byla doslova ztracená.

„Dojdu pro lékárničku. Chce to odezinfikovat a obvázat. Hned jsem tu.“ Kirsten se rozeběhla k batohu, kde měla lékárničku pro případ první pomoci. Vždy ji nosila s sebou. Během chvilky byla zpět a podala mi dezinfekci s buničinou a obvaz se sponkami. Začala jsem Billovi pomalu čistit okolí rány a v tom se mi zamotala hlava. Smysly mi omámila jemná a sladká vůně. V puse se mi začaly sbíhat sliny a hlava se mi točila jako bych právě vyzkoušela všechny kolotočové atrakce.

„Lauren... je ti dobře?“ zeptal se mě Bill a jeho jemný hlas uklidnil to mé šílené točení hlavy.

„A... ano. Nic mi není jen... jen se mi trochu zamotala hlava. Asi už mám hlad.“

„Mám to dodělat místo tebe? Můžeš si jít vzít jídlo, aby ti nebylo ještě hůř,“ nabídla se Kirsten ale odmítla jsem to. Chtěla jsem Billa ošetřit sama. Že by mě tolik lákala vůně těch ryb nebo vepřového masa, které se právě peklo na ohni? Ale to takhle nevonělo. Nebo že by se mi udělalo nevolno z té kapky krve, která Billovi vytékala z rány? Nikdy se mi ale nic podobného nestalo a že jsem už ošetřovala hodně odřených kolen.

„Tak tedy dobrá. Já jdu připravit jídlo ostatním.“ Kirsten se otočila, vzala ode mě dezinfekci a lékárničku a odešla zpět k tábořišti.

Obvázala jsem Billovi koleno a pomohla mu vstát.

„Mockrát ti děkuji, Lauren. Jsi anděl.“ Po těch slovech se ke mně Bill naklonil a políbil mě na tvář. Úplně jsem ztratila dech a jen jsem stála a s otevřenou pusou na něj zírala. On se opět jen usmál, vzal mě za ruku a pomalu jsme došli na naše místa, která nám Kirsten připravila. Posadili jsme se na deku vedle sebe a Kirsten nám každému dala na tácku upečenou rybu s kouskem vepřového. Po tu dobu, co jsme tam tak seděli a pomalu ujídali naší večeře, jsme spolu již nepromluvili. Jeden z Kirsteniných kamarádů s sebou vzal kytaru a všichni jsme zpívali různé písně, bavili se a smáli.

Bylo něco málo kolem půl noci, když jsme se všichni odebrali do svých stanů, abychom se trochu prospali. Ani jsem si neuvědomila, že se s Billem stále držíme za ruce. Šli jsme pomalu, protože Bill trochu kulhal. Doprovodil mě před můj stan, kde jsme se zastavili a zapili se jeden druhému do očí.

„Takže... dobrou noc, Lauren. Jsem opravdu rád, že jsem tě poznal. Dnešek byl pro mě vyjímečný den. A ještě jednou děkuji za to ošetření. Moc to pro mě znamená.“

„Nemáš zač, Bille. I já jsem ráda, že jsem tě poznala.“ Usmáli jsme se na sebe a já usoudila, že už je pravá chvíle na to se rozloučit.

„Tak dobrou noc, Bille. Uvidíme se ráno.“

„Dobrou noc, Lauren. Už teď se nemůžu dočkat. Hezké sny.“ Sklonil se ke mně a tentokrát se naše rty střetly. Ale nestalo se to, co se obvykle stává. Žádné mravenčení v břiše, žádný pomyslný blesk. Byla to prostě obyčejná pusa na dobrou noc. Teda alespoň mě to tak připadalo.

Bill se vydal do svého stanu, který měl postaven hned vedle mého a Kirstenina. Vešla jsem dovnitř a má kamarádka se na mě radostně vrhla.
„Blahopřeju ti, holka. Ulovila si ho.“

„Cože? O čem to mluvíš?“ Dělala jsem, že nevím, o co jde.

„No přece o tobě a o Billovi. Viděla jsem, jak jste se líbali a taky to, jak jste se celou dobu kolem sebe motali a vodili se za ruce.“

„Tak moment. Já se kolem něho nemotala. To on se ke mně přidal, když jsem se šla projít. A za ruku jsme se vedli proto, že se mu špatně chodí a pomáhala jsem mu. A rozhodně jsme se nelíbali. Jen mi dal pusu na rozloučenou. Nic víc v tom nehledej.“

„Ale no tak. Mě neoblafneš, drahá. Vím, že jsi z něj celá paf a on z tebe ještě víc. Ale musíš uznat, že je to opravdu hezoun, který stojí za hřích.“

Nevěděla jsem, co na to říct. Ano, Bill je skutečně neobyčejně hezký a přitažlivý mladík a je mi s ním opravdu dobře. Ale naše první pusa neměla ten účinek, co by měla mít. Nevím, co si o tom mám myslet a zatím jsem to nechtěla s nikým probírat a už vůbec ne s Kirsten. I když je to má nejlepší kamarádka, které říkám všechno, tohle si zatím nechám pro sebe.

Už jsem nehodlala dále toto téma rozvádět. Zula jsem si boty a oblékla se do pyžama. Noc byla neobvykle teplá. Nebo alespoň mě to tak připadalo a zatímco Kirsten měla na svém pyžamu natáhnutý pletený svetr a na nohou chlupaté ponožky, já ležela pod spacákem jen v tričku s krátkým rukávem a ve starých kraťasech. Bylo to moje nejoblíbenější oblečení na spaní. Lehla jsem si na záda a ruce si spojila za hlavou, když v tom mě něco zastudělo na hrudi. Byl to náhrdelník, na který jsem po událostech s Billem docela zapomněla. Vzala jsem ho do ruky a pomalu si ho prohlížela. Vůbec se mi nechtělo spát. Nebyla jsem vlastně vůbec unavená. Kirsten už ztěžka oddechovala a bylo jasné, že za chvíli začne chrápat.

V hlavě se mi promítal celý uplynulý den. Od chvíle, kdy jsem našla ve své skříni truhličku s náhrdelníkem až po dobu, kdy mě Bill před stanem políbil. Uplynuly už nejspíš čtyři hodiny a já stále nemohla usnout. Pomalu jsem vylezla ze spacáku, abych nevzbudila Kirsten, obula si tenisky, přes ramena si přehodila mikinu a vylezla ven ze stanu. Venku byla tma a z okolních stanů bylo slyšet pochrupování ostatních. Pomalu jsem přešla od našeho stanu směrem k jezírku, které bylo jen pár metrů od našeho tábořiště. Foukal slabý a teplý vítr. Voda v jezeře přímo vybízela k tomu, abych do ní skočila. V tom jsem ale na druhé straně jezera na okraji lesa něco zahlédla. Nevěděla jsem, co to je nebo kdo to je. Ale zřejmě to byl muž. Stál mezi stromy, celí oblečen v černém a zahalen v dlouhém kabátu. Cítila jsem jeho pohled. Věděla jsem, že mě sleduje. Necítila jsem ale žádný strach. Možná bych měla začít křičet a vzbudit ostatní. Možná bych se měla vrátit do stanu a doufat, že se neodváží mě následovat. Přesto mi ale něco říkalo, abych zůstala v klidu. Naopak mě popadla touha skočit do vody a přeplavat jezero na druhou stranu k tomu tajemnému cizinci. Oba jsme teď stáli, každý na jednom břehu a čekali, co ten druhý udělá. Nedělo se však nic. Srdce mi bušilo vzrušením. Popošla jsem kousek dopředu a chtěla skočit do vody. V tom se ale ten cizinec na druhé straně otočil a opět zmizel v lese mezi stromy. Já tam ještě chvíli stála jako přikovaná a doufala, že se vrátí. Nevrátil se. Rozhodla jsem se, že se vrátím zpět do stanu. Za několik málo hodin se ostatní probudí a nechci, aby někdo věděl, že jsem vlastně vůbec nespala. Když jsem ulehla zpět do svého spacáku, myslela jsem na toho člověka na druhém břehu. Co tam dělal? Proč mě sledoval? Jestli mi chtěl ublížit, proč to neudělal? Měl k tomu přeci ideální příležitost. Nebo to byl jen někdo, kdo je na druhé straně utábořený stejně, jako my tady?