OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve svitu měsíce - 20. kapitola

08.04.2011 (20:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1036×

20. kapitola - Vykoupení

Teplý proud vzduchu se mísil s kapkami studeného deště, které mi za ohromné Ascalonově rychlosti naráželi do obličeje. Nevím, jak dlouho jsme jeli ani kolik cesty jsme již měli za sebou, ale věděla jsem, že jsme blízko. Damian měl pravdu. Ascalon je skutečně rychlejší, než jsem si dovedla představit. Jeho ladné pohyby nepřipomínaly běh běžného koně. On se skoro vznášel a téměř neslyšně dopadal kopyty zpět na zem. Bylo očividné, že cestu dobře znal a věděl přesně, kudy má jet. Projeli jsme několik lesů a luk, když se před námi konečně zjevil vysoký skalnatý vrch nazývaný Ďáblův tanec, na kterém stál značně zchátralý a chvílemi až strašidelný starý hrad. Pobídla jsem Ascalona a on ladným krokem sešel dolů k řece, která se linula kolem skály.

„Mockrát ti děkuji, Ascalone. Dál už se mnou jít nemůžeš. Počkej na mě tady.“ Pohladila jsem ho po krásném mohutném krku a z kapsy svého pláště jsem vytáhla velké červené jablko, které si ode mne Ascalon s chutí vzal. Přistoupila jsem až ke břehu řeky a ze zápachu, který z ní vystupoval, se mi udělalo nevolno. Snažila jsem se dýchat co nejméně. Voda v řece nejenže páchla po shnilém mase, ale navíc měla dosti odpudivou černo-zelenou barvu. Bylo mi jasné, co to způsobilo. Rozkládající se těla těch, kteří se snažili řekou projít, aniž by věděli o možném vykoupení, které se jim nabízelo. Chvíli jsem stála a čekala, zda-li se objeví vůdce všech těch zatracených duší, abych mu mohla dát lahvičku se svou krví a potom v klidu projít. Nic se však nedělo. Sundala jsem si z krku řetízek, na kterém jsem měla lahvičku připevněnou a natáhla jsem ruku nad okraj vodní hladiny. Zhluboka jsem se nadechla, až se mi z toho zápachu zamotala hlava.

„Volám tě, vládce zatracených duší! Prosím, přijmi tento dar a dovol mi projít tvou řekou k tomu, jenž sídlí na kamenném vrchu!“ Vodní hladina, která byla předtím tak klidná, se vzápětí rozčeřila a z bublin v prostřed řeky se vynořila postava, která se rychle přibližovala k místu, kde jsem stála. Při pohledu zblízka na toho, který přede mnou právě stanul, jsem málem vykřikla hrůzou. Jeho tělo bylo z části shnilé a z části mu z pod zbytků kůže prosvítaly kosti. Kusy masa mu trčely z rukou jako cáry hadrů. Byl celý pokryt sinicemi a místo očí měl prázdné krvavé důlky. Napřáhl ke mně svou rozkládající se ruku a promluvil hrobovým hlasem.

„Dej mi svůj dar.“ Podala jsem mu lahvičku a on si ji i s řetízkem připnul na krk.

„Teď můžeš v bezpečí projít. Cesta ti bude otevřena kdykoliv to budeš potřebovat.“

„Děkuji ti,“ odpověděla jsem mu rozechvělým hlasem a modlila se, aby co nejdříve zmizel. Vodní hladina se rozčeřila ještě víc a řeka se rozdělila na dvě části. V místě, kde před chvílí byla voda, se náhle ukázala kamenná cesta a na jejím konci se objevily dveře, které vedly do útrob skály.

Vystoupala jsem po kamenném schodišti a před sebou konečně spatřila silné dubové dveře. Zabušila jsem na ně jak nejsilněji jsem mohla a čekala, až mi Lucius přijde otevřít. Zaručeně bude překvapen, že ho někdo přišel navštívit a nejspíš mu bude dlouho trvat, než tomu uvěří a otevře. Než jsem stačila nabrat dech po tom množství schodů, dveře se s hlasitým zaskřípáním otevřely. Nikdo v nich však nestál. Nikdo nebyl na druhé straně. Chvíli jsem čekala a rozhlížela se, zda-li někoho nezahlédnu, ale marně. Pomalu jsem vstoupila dál a dveře se opět samy zavřely. Stála jsem v prostředku velké haly, které dominovalo dřevěné schodiště. Stěny i strop byly pokryty hustými prachovými pavučinami a stará dřevěná podlaha zavrzala pokaždé, když jsem udělala jen nepatrný pohyb. Z mého prozkoumávání mě vytrhnul chraptivý hlas.

„Kdo se to opovážil přijít až sem do mého sídla?!“ Rozhlédla jsem se, abych zjistila, odkud hlas přichází. Vypadalo to, že z patra nade mnou.

„Jmenuji se Lauren a jsem dcerou Charlese Williamse. Jsem upírka.“ Čekala jsem, co mi na to Lucius odpoví.

„Doufal jsem, že se jednou my dva potkáme.“ Tentokrát už jeho hlas nezněl chraptivě a nazlobeně. Zněl vlídně a potěšeně. A stál za mnou.

„Vypadáš jako on. Je to už tolik let, co jsem ho viděl naposledy.“ Lucius začal přecházet po hale a já si ho mohla konečně prohlédnout. Představovala jsem si ho jako starého ohnutého muže, co chodí o holi a na sobě nosí potrhané oblečení. Ve skutečnosti to byl muž ve středním věku, vysoký, štíhlý, s dlouhými plavými vlasy úhledně sčesanými a vzadu svázanými černou mašlí, přesně jako Damian. Na sobě měl černé oblečení a přes ramena dlouhý černý plášť s rudě vyšívaným okrajem. Nijak se nelišil od upírů, se kterými žiji na hradě. Byl prostě jedním z nás.

„Můj otec je mrtvý. Vy jste to nevěděl?“ zeptala jsem se ho a pozorně si ho prohlížela.

„O té strašlivé vraždě bohužel vím, Lauren.“ Přešel ke schodišti a posadil se na druhý schod.

„Charles byl můj syn.“ V tu chvíli jsem měla pocit, jako by mnou projel nůž.

„Cože? Jak to myslíte?“ Nenapadlo mě, jak lépe svou otázku zformulovat.

„Tak, jak jsem to řekl. Myslela sis, že jsem se jako upír narodil? To bohužel není možné. Dva upíři nemohou mít potomky. Člověk s upírem však ano a ty jsi toho důkazem.“ Lucius vstal a opět začal přecházet po hale. Já jsem se nezmohla na jediné slovo a tak jsem mlčela a poslouchala.

„Jako člověk jsem žil v přepychu a slávě. Mé jméno bylo spojováno s těmi nejvýznamnějšími chemickými objevy v dějinách lidstva. Lucius Harold Williams. Psal se rok 1686, když mě potkalo to největší štěstí a zároveň největší neštěstí. Jednoho mrazivého zimního večera se mi narodil syn. Můj prvorozený a jediný syn Charles Lucius Williams. Má žena, Abigail... byla to ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy poznal. Tolik se těšila, až poprvé sevře v náručí naše dítě... jenže její srdce bylo příliš slabé na to, aby tak složitý porod zvládlo. Zatímco se Charles poprvé nadechl, ona vydechla naposledy. V tu chvíli jsem se stal otcem a zároveň vdovcem. Léta plynula a z Charlese se stával chytrý a ctižádostiví mladý muž. Svou vášeň k chemii a její moci zdědil po mně. Jenže pak se stalo něco, co navždy změnilo životy nás obou. Jednoho večera jsem se zdržel ve své laboratoři, když tam vtrhli velcí a zanedbaní muži. Chtěli, abych pro ně vyrobil zvláštní elixír. Takový, který jim umožní měnit se v ohavné chlupaté příšery, kdykoliv to uznají za vhodné.“

„Vlkodlaci,“ zašeptala jsem si pro sebe, ale Lucius to pochopitelně slyšel.

„Přesně tak... vlkodlaci. Vyhrožovali mi, že jestli jim ten elixír neudělám do dalšího úplňku, zabijí mi syna. Život Charlese byl pro mě to nejcennější, to jediné, co mi dávalo chuť a sílu žít. Udělal jsem, co chtěli a skutečně jsem ten elixír vyrobil. Já svůj slib dodržel. Oni však ne a předhodili mě smečce krvežíznivých upírů. V té době jsme ještě nebyli stmeleni a zcivilizováni tak, jako je tomu dnes. Stal jsem se netvorem. Noční příšerou, která prahla po krvi nevinných lidí. Dlouho jsem se potloukal světem sám, než jsem potkal Larse, kterého potkal stejný osud, jako mě. Chtěli jsme se stát lepšími upíry a zvládnout svou touhu po krvi. Začali jsme proto lovit zvířata a zjistili jsme, že jejich krev nás nasytí stejně, jako krev lidí. Postupem času se k nám přidávali další, až jsem vytvořili nový svět a nové společenství. Jenže i přesto všechno, co se ze mě stalo, jsem nepřestal milovat svého syna, který mezitím dospěl. Tolik jsem si přál mít ho nablízku, až jsem se odhodlal k tomu nejhoršímu a nejtěžšímu kroku.“ Lucius se na chvíli odmlčel. Bylo mi jasné, jak těžké je pro něj o tom mluvit.

„Jakému kroku?“ snažila jsem se ho pobídnout, aby pokračoval.

„Proměnil jsem ho v upíra. Udělal jsem z něj stejnou nestvůru, jakou ty bestie udělali ze mě.“

„Ale vy nejste žádná nestvůra. To jen díky vám je dnes svět upírů takový, jaký je. Nebýt vás, nic z toho by nebylo,“ snažila jsem se Luciuse povzbudit a zároveň mu říct pravdu. Přestal přecházet po hale a zadíval se mi do očí.

„Tolik se podobáš Abigail. Jsi její kopie, Lauren. Byla stejně krásná a stejně odvážná, jako jsi ty.“ Nic jsem na to neřekla, jen jsem sklopila hlavu a pousmála se. Nemohla jsem uvěřit tomu, že slavný vynálezce Lucius Haganský je ve skutečnosti mým dědečkem.

„Já vyrobil elixír, který vlkodlaci použili k tomu, aby se mohli kdykoliv proměnit. Charles jim v tom ale chtěl zabránit, a proto chtěl vyrobit elixír opačných vlastností, než byl ten můj. Po jeho požití se mělo jejich úmyslné přeměňování zastavit a navrátit se pouze do času úplňku. Strávil tady na hradě v mé laboratoři spoustu času a společně jsme zkoušeli míchat různé přísady, jenže se nám nedařilo ho vyrobit. Charles si potom vybudoval svou vlastní laboratoř ve světě lidí, kde měl mnohem více času ke svému experimentování a také měl blízko ke své rodině. Vlkodlaci se dozvěděli, že Charles něco chystá a že je svému objevu velmi blízko. Myslím, že tušili, o co se snaží a proto se mu v tom snažili zabránit. Schovával se kde se dalo, aby ho nenašli. Když konečně přišel s lahvičkou světle modrého elixíru, bylo jasné, že máme v rukách mocnou zbraň proti vlkodlakům. Já mezitím vynalezl elixír života pro případ, že by Charlese při jeho pokusu vpravit vlkodlakům elixír do těla, zabili. Jenže Rada starších mi nedovolila účinky elixíru dokázat a po dlouhých hádkách a marných snahách mě nakonec uvrhli do vyhnanství.“ Vzpomněla jsem si, co mi říkal Damian.

„Udělali to jen proto, že nechtěli připustit, aby někdo jiný než Bůh a Satan měl možnost dát život.“

„Ano, to je pravda,“ souhlasil se mnou Lucius.

„Než Charlese zabili, stihnul ukrýt svůj klíč od laboratoří a vzorek svého elixíru do černé truhličky, kterou dal do úschovny k Larsovi a poprosil ho, aby vyhledal jeho potomka v době, kdy bude dostatečně připraven na to přijmout svou identitu a svůj osud takový, jaký je. Lars jeho přání vyhověl a truhlička se dostala až k tobě,“ ukázal na medailon, který mi visel na krku. Jedna věc mi ale jasná nebyla.

„Proč jste si změnil příjmení? Jste přeci Williams a ne Haganský.“ Lucius se pousmál a přešel blíže ke mně.

„Tak se jmenovala má žena předtím, než si mě vzala. Chtěl jsem ji mít stále nablízku. Nikdy jsem se s její smrtí nevyrovnal a proto jsem si změnil příjmení na Haganský. Vzdal jsem jí tak čest. Bylo to to poslední, co jsem pro ni mohl udělat.“

„Je až neuvěřitelné, že můj otec byl ve skutečnosti tak starý,“ zasmála jsem se a Lucius se přidal.

„Upíři nestárnou, Lauren. Zůstanou navždy ve věku, ve kterém byli jako lidé proměněni. Mně bylo padesát tři let a tvému otci třicet let. Tenhle věk nám už zůstane.“

„Myslím, že je načase, abych vám řekla, proč jsem za vámi přišla.“ Musela jsem od Luciuse získat elixír života, abych mohla vzkřísit svého Nicolase. Jenže po tom, jaké měl Lucius zkušenosti s vlkodlaky jsem se bála, že to nebude tak jednoduché.

„Vlastně máš pravdu, Lauren. Jak ses o mě dozvěděla? A jak jsi vlastně dokázala projít řekou zatracených duší?“

„Našla jsem u otce v laboratoři knihu Tajemství všech tajemství, kterou měl schovanou v podlaze. Našla jsem tam článek o vás a že jste vynalezl elixír života, za který jste byl Radou starších vykázán sem.“

„To jsi se dočetla správně. A teď mi řekni, jak jsi prošla řekou?“

„Šla jsem za Damianem, aby mi řekl, kde jste. Dalo mi to značnou námahu z něj něco vymáčknout, ale nakonec se umoudřil. Má výčitky, že vám nedovolil účinky elixíru prokázat a nemohl tak mému otci vrátit život. Pak mi řekl o vykoupení vlastní krví, abych mohla řekou projít. Ascalon znal cestu a dovezl mě až sem.“

„Starý dobrý Ascalon. Na něm sem tvůj otec jezdíval, proto jako jediný kůň zná cestu a je rychlý jako vítr.“

„To máte pravdu,“ přikývla jsem.

„A... k čemu ty vlastně potřebuješ... elixír života?“ Lucius si mě zkoumavě prohlížel a já nevěděla, jak začít.

„No... totiž... jde o jednoho mého přítele. Jmenuje se Nicolas. Pomohl mi najít otcovu laboratoř a varoval Larse před útokem vlkodlaků, zatímco já hledala elixír.“

„Pravděpodobně je mrtvý,“ přerušil mě Lucius.

„Bohužel ano.“ Sklopila jsem hlavu a nenápadně si setřela slzu, která mi stékala po tváři. Lucius mě chytil za ruku, kterou jsem si slzu setřela a zvedl mi hlavu tak, aby se mi díval do očí.

„On nebyl jen tvůj přítel, je to tak? Byl pro tebe něco víc a ty jsi tohle všechno absolvovala jen proto, abys mu mohla vrátit život.“ Pouze jsem přikývla a to hlavní, že je Nicolas vlkodlak, jsem si zatím nechávala pro sebe.

„Jak zemřel?“ Teď to budu muset Luciusovi říct.

„Zabil svého bratra, aby se pomstil za to, co mi udělal a... jejich otec... pak zabil jeho a já nakonec Dariuse probodla šípem.“

„Říkáš... Dariuse?“

„Ano.“ Tušila jsem, proč se na to Lucius zeptal. On Dariuse znal.

„Chceš mi tedy říct, že ten tvůj přítel... Nicolas, je synem Dariuse, vůdce vlkodlaků?“

„Bohužel ano.“ Měla jsem vážně strach, že tohle mi nevyjde. Jenže jsem to nemohla vzdát.

„Ty chceš, abych ti dal elixír života, aby jsi mohla vzkřísit vlkodlaka?“

„Vím, jaký na to máte názor, ale musíte mi věřit, že Nicolas není jako ostatní vlkodlaci. Odešel od nich, protože nechtěl válku s námi upíry. Zachránil mi život. Pomohl mi, když jsem to nejvíc potřebovala a postavil se na naši stranu, když došlo k bitvě. Prosím vás, moc vás prosím, pomozte mi. Jste moje jediná naděje.“ Poklekla jsem před Luciuse a tentokrát jsem slzy nedokázala udržet. Lucius začal opět přecházet po místnosti a pěnil vzteky.

„Jaká opovážlivost žádat mě, abych vzkřísil vlkodlaka. Syna toho, který mi zničil život, který mě předhodil smečce hladových upírů i přesto, že jsem uposlechl jeho rozkazu!“ Praštil pěstí do porcelánové vázy, která stála na stolku vedle vchodových dveří a rozlétla se na kousky.

„Absolvovala jsi zbytečnou cestu, Lauren. Nebudu pomáhat někomu, kdo mi zabil mého jediného syna.“

„Ale Nicolas mého otce nezabil. Nemůže za hříchy svého otce. Přidal se na naši stranu. Dokonce i Lars ho přijal za našeho přítele. Dědečku, prosím tě.“ Lucius přestal běsnit, a když se na mě znovu podíval, působil zaskočeně a dojatě.

„Řekla jsi mi... dědečku?“ Přikývla jsem. Lucius poklekl ke mně a pevně mě objal. Oba jsme se rozplakali a dlouze objímali.

„Půjdeš se mnou na hrad a všem tak dokážeš, že jsi měl pravdu. Damian je ochoten uznat chybu. Nemůžeš tu přeci zůstat zavřený na věky věků. Ty patříš k nám a já tě chci mít u sebe, dědečku. Přišla jsem o otce dřív, než jsem ho stačila poznat, musela jsem opustit svou matku a svou nejlepší kamarádku, pak mi zabili mého přítele a teď, když jsme se našli, nechci přijít také o tebe.“

„Vážně chceš, abych se s tebou vrátil?“

„To je jasné. Sbal si věci a vše, co budeš potřebovat k výrobě elixíru. Vracíme se domů.“ Lucius se usmál a zajisté nemohl uvěřit tomu, že ty roky samoty, které tu prožil, jsou konečně pryč. Odebral se do svých komnat, aby si vzal věci a já na něj čekala dole v hale. Vrátil se během pár minut a jediné, co nesl v ruce, byla malá dřevěná truhlička.

„To je vše, co si s sebou bereš?“

„Vše, co budu potřebovat.“

„V tom případě můžeme jít.“

Sešli jsme dolů po kamenných schodech a po pěšině v řece, která se nám ukázala hned, jakmile jsem napřáhla ruku nad vodní hladinu. Ascalon na nás čekal na druhé straně břehu a chroupal chumáčky trávy, která rostla opodál od břehu řeky zatracených duší.

21. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve svitu měsíce - 20. kapitola: