OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve svitu měsíce - 21. kapitola

05.05.2011 (13:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 700×

21. kapitola – V pasti

Nadpřirozená Ascalonova rychlost a zápach shnilé vody, který jsem nemohla dostat ze svého nosu, způsobily náhlé tlaky v mé hlavě a silnou nevolnost, která mi začala svírat žaludek. Lucius, který seděl za mnou, mě zlehka svíral kolem pasu. Doufala jsem, že budeme na hradě dřív, než by se mohlo cokoliv nečekaného přihodit, ale zpáteční cesta ubíhala mnohem pomaleji i přesto, jak rychlý kůň Ascalon byl. Krajina přede mnou se mi začala rozmazávat před očima a cítila jsem, jak ztrácím poslední zbytečky sil. Neměla jsem na vybranou. Mé tělo mě přestalo poslouchat a má mysl začala pomalu upadat do bezvědomí. Poslední, co jsem pocítila při mém pádu z koňského hřbetu, byla studená ruka, která mě chytila za zápěstí.

Z dálky ke mně doléhal známý hlas. Tlak v mé hlavě a bolest v okolí žaludku se o něco zmírnili, ale úplně neodstoupili. Probudila jsem se na studené a promoklé zemi. Lucius klečel u mého boku a něžně mě popleskával po obličeji.

„Lauren! Slyšíš mě?“

„Slyším tě,“ odpověděla jsem mu ospalým hlasem.

„Jsi vyčerpaná. Musíš si odpočinout, a pak budeme pokračovat.“

„Ne-e. Musíme se vrátit. Musíme zachránit Nicolase.“ Opřela jsem se lokty o zem a snažila se posadit, jenže hlava se mi opět zamotala a v břiše jsem snad měla kámen. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje, ani z čeho se mi náhle zvedl žaludek. Rychle jsem se odvrátila od Luciuse a vyprázdnila veškerý obsah svého žaludku. Nechápala jsem, jak a z čeho můžu zvracet, když jsem už několik hodin, možná i dní nic nepozřela. Když bylo po všem. Doplazila jsem se k nejbližšímu stromu a opřela se o něj. Lucius si mě chvíli prohlížel a pak se ke mně sklonil.

„Lauren... jak jsem říkal, jsi vyčerpaná a hladová. Zůstaň tady. Půjdu ti sehnat něco k jídlu.“

„Je mi tak zle, že do sebe nic nedostanu.“ Můj hlas se chvěl, jak mi tělem proběhla zimnice.

„Přestaň odmlouvat. Zůstaneš tady a Ascalon na tebe dohlédne. Má přísný zákaz tě kamkoliv odvézt.“ Lucius se podíval na Ascalona, který stál opodál a ten hlasitě zaržál, jako kdyby to znamenalo souhlas. Než jsem stačila cokoliv říct, Lucius byl pryč.

Trvalo několik minut, než se vrátil a v ruce držel mrtvou lišku.

„Nic lepšího jsem nesehnal, ale má v sobě dostatek krve, která tě postaví na nohy.“ Podal mi to bezvládné tělo, nad kterým se mi svíralo srdce. Nikdy jsem neměla ráda, když někdo ubližoval zvířatům nebo je dokonce jen tak pro zábavu zabíjel. Věci se ale bohužel změnily a já jsem se stala jednou z těch, kteří jim jejich už tak krátké životy o něco zkracují. Neměla jsem ale na výběr. Buď lidé a nebo zvířata. Vůně ještě teplé krve, která lišce vytékala z rány, mi opět omámila smysly. Sliny se mi začaly hromadit v ústech až jsem svými dlouhými špičáky prokousla kůži na jejím krku a začala sát sladkou krev. S každou kapičkou se mi vracela stará síla a veškerá nevolnost, která mě až doteď držela, se vytratila. V mém těle kolovala nová dávka energie a já měla opět sílu vstát. Rukama jsem vyhrabala malý hrob a tělo lišky, jejíž krev mi zachránila život před vyhladověním, jsem do něj vložila a zahrabala.

„Zaslouží si důstojný odchod z tohoto světa,“ obrátila jsem se k Luciusovi, který mě celou dobu sledoval, ale nic neříkal.

„Jsi příliš citlivá, Lauren. To pro upírku tvých schopností a tvého postavení není dobré.“

„Jsem především člověk, Luciusi. To se nezmění.“ Lucius ke mně přistoupil a vzal mou tvář do svých dlaní.

„A právě proto jsem na tebe tak hrdý, dítě.“ Po tváři se mu rozlil úsměv, kterým mi připomněl mého otce, kterého jsem znala jen z podobizen vyrytých ve zdech našeho hradu.

„Myslím, že už bychom měli jet,“ přerušila jsem tu chvilku ticha.

„Jistě,“ souhlasil Lucius a podal mi ruku, aby mi pomohl nasednout na Ascalonův hřbet. V tu chvíli mnou ale projel zvláštní pocit. Na celém těle mi naskočila husí kůže a z hrdla se mi vydralo výstražné zasyčení. Nebyla jsem jediná, kdo vycítil blížící se nebezpečí. Lucius mi pustil ruku a zaujal obranou pozici. Špičáky mu přerostly přes spodní ret a místo nehtů se objevily ostré dlouhé drápy. Ascalon také zneklidněl a začal přešlapávat z kopyta na kopyto, až se ztratil hluboko v lese.

„Lauren... jsou tady. Cítím je,“ promluvil ke mně Lucius hlasem, který jakoby mu nepatřil. Nic jsem na to neodpověděla, jen jsem se zaposlouchala do jemného šumění stromů. Z dálky ke mně doléhaly těžké kroky, které se začaly přibližovat. Rychle jsem vytáhla dýku, kterou jsem stále nosila v podvazku a vrhla ji směrem, kterým se nepřítel blížil. On byl ale rychlejší a dýku zachytil dřív, než si stačila najít místo na jeho těle.

Smečka vlkodlaků nás obestoupila a my neměli sebemenší šanci utéct. Nakonec se ten, který svíral v obrovské tlapě mou dýku, proměnil do lidské podoby. Jeho černé vlasy ještě více kontrastovaly s černýma očima. Necítila jsem z něj strach, ale pohrdání a pocit štěstí. To zřejmě proto, že se jim podařilo nás obklíčit.

„Tak se znovu setkáváme, upírko.“ Postoupil o několik kroků blíže ke mně a ani mé hlasité zasyčení  ho nijak nezastrašilo.

„Ty si mě nepamatuješ? Asi bych ti měl osvěžil paměť.“ Rozepnul si potrhaný černý kabát a ukázal na řeznou ránu na jeho hrudi. To byl on. Ten, který tenkrát v lese přepadl mě a Nicolase, když jsme se poprvé setkali. Má dýka, kterou jsem po něm tenkrát hodila, se mu zastavila v hrudi v těsné blízkosti jeho srdce. Jak je ale vidět, bohužel to přežil.

„Chceš se mi snad za tu jizvu pomstít?“ Mluvila jsem k němu chraplavým a výstražným hlasem, který jsem měla vždy, když jsem se proměnila v upíra. Vlkodlačí muž se ale hlasitě rozesmál a podíval se směrem ke svým bratrům, kterým se ale do lidské podoby prozatím vrátit nechtělo.

„Ty si myslíš, že jsme vás sledovali jenom kvůli téhle malinké jizvě? Kdepak, zlato. My jsme ti šťastnější, které nezasáhly ty očarované šípy, které si po nás před několika hodinami pálila. Víme, že to byl elixír, který měl zastavit naše proměňování mimo svit měsíce... a také víme, že máte elixír, který to dokáže napravit.“ Podíval se na Luciuse a ten mu spalující pohled oplatil.

„Zdravím tě... Luciusi.“ Lucius místo pozdravu na vlkodlaka zasyčel.

„Uplynula pěkná řádka let, když jsme se naposledy viděli. Můj bratr udělal chybu, když tě tenkrát předhodil těm upírům, který z tebe udělali jednoho z nich.“

„Předpokládám, že za jeho smrt smutek nedržíš. Pokud vím... on i jeho synové byli zabiti, takže teď na jejich místo nastupuješ ty. O tom si přeci vždycky snil, že, Adriane?“ Tak tohle jsem opravdu nečekala. Tenhle vlkodlak, Adrian, je ve skutečnosti strýcem Nicolase. Po jejich smrti se tak stává novým vůdcem vlkodlaků.

„Smrt mého bratra a jeho synů je pro mě velká rána, Luciusi, ale svým způsobem máš pravdu. Jedině tak jsem mohl nastoupit na bratrovo místo. Teď ale po tobě chci jediné... dej mi ten lektvar, který mé druhy zbaví toho prokletí přeměňovat se pouze ve svitu měsíce... a já vás nechám jít.“

„Jedině přes mou mrtvolu.“ Luciusova odpověď mě zaskočila a dostala jsem strach, že se co nevidět naplní.

„Vidím... že vyjednávat s tebou už není tak snadné, jako dřív.“ Obrátil se k ostatním vlkodlakům a dal jim rozkaz.

„Odveďte je oba do žaláře. Tam budou mít spoustu času na to rozmyslet si s námi spolupracovat.“ Mé instinkty mi radily, abych na něj zaútočila. Jenže v tu chvíli ke mně zezadu přistoupil Lucius a dal mi do ruky malou lahvičku tak, aby to vlkodlaci nezpozorovali.

„Až ti dám znamení, tak uteč,“ zašeptal mi Lucius do ucha. Jeden z vlkodlaků k němu přistoupil a chytil ho za rámě. Druhý se blížil ke mně, jenže v tu chvíli Lucius vykřiknul.

„Utíkej!!“ Odrazila jsem se od země a vyskočila do koruny stromu. Lucius se vlkodlakovi, který ho vedl, vyvléknul a začal s nimi bojovat. Dva z nich se sápali po mně, jenže jsem tentokrát byla rychlejší. Jednomu jsem rozdrápala obličej a druhému jsem skočila na záda a zlomila mu vaz.

„Ascalone!“ zavolala jsem na svého koně, který se před vlkodlaky schoval v lese. Přiběhl během několika vteřin. Naskočila jsem mu na hřbet a rozhlédla se po Luciusovi. Chtěla jsem se vrhnout do té bitevní vřavy a zachránit ho. On zřejmě tušil, co mám v plánu a obrátil se ke mně.

„Jeď, Lauren! Nezbývá ti moc času! Nezapomeň, stačí jen kapka krve. Jeď!“ Neváhala jsem a pobídla Ascalona.

Celou cestu jsem se ohlížela, zda-li nás vlkodlaci nepronásledují. Nikde však žádný nebyl. Měla jsem strach o svého dědečka Luciuse, který se obětoval, abych já mohla včas probudit Nicolase k životu. Co myslel tím, že mi nezbývá moc času? Je snad stanoven nějaký limit, do kterého se musí mrtvému elixír života podat? A kolik času vlastně ještě mám? A co ta kapka krve? V hlavě mi kolovaly desítky otázek, ale neměla jsem čas na ně shánět odpovědi. Tím, že vzkřísím Nicolase zabráním tak Adrianově krutovládě a zachráním Luciuse.

Než jsem se nadála, stáli jsme s Ascalonem před velkou bránou našeho hradu.

„Otevřete!“ zvolala jsem na strážce, který dal rozkaz bránu otevřít. Vjela jsem na rozsáhlé nádvoří, kde na mě čekal Christopher.

„Lauren! Jsem rád, že jsi zpátky,“ přispěchal ke mně a pomohl mi sesednout z koně.

„Christophere, nemám moc času. Vlkodlaci napadli mě a Luciuse při zpáteční cestě. Podařilo se mi utéct, ale Luciuse odvlekli do vězení.“

„Cože? Jak vás mohli napadnout? Vždyť se nám vzdali.“

„Zapomněli jsme na to, že by Darius mohl mít bratra.“

„To snad ne,“ Christopherovi naštěstí rychle došlo, co tím myslím.

„Bohužel ano. Adrian chtěl, aby mu Lucius dal elixír, po kterým se budou moci opět libovolně přeměňovat. Jenže on jim ho odmítl dát. Co je ale hlavní, že mi stačil dát elixír života pro Nicolase.“

„Musíme jednat rychle, Lauren. Pojď.“ Rozeběhli jsme se do hradu, proběhli chodbami a konečně se ocitli v pohřební síni, kde stále na katafalku leželo Nicolasovo mrtvé tělo. Lars a jeho společníci tu drželi stráž. Byl tu dokonce i Damian a další členové rady starších.

„Lauren,“ Lars se mi vydal naproti, aby mě mohl obejmout.

„Jsem tak rád, že jsi zpět.“

„Kde je Lucius?“ zeptal se Damian a stoupnul si vedle Larse.

„Přepadli nás.“ Má odpověď byla sice stručná, ale všichni pochopili, co se vlastně stalo.

„To není možné. Vždyť... vždyť jejich vůdce je mrtvý. Jsou přeci bez krále.“ Lars nemohl uvěřit tomu, že se vlkodlaci tak rychle po bitvě vzchopili.

„Adrian?“ zeptal se mě Damian, který si vzpomněl na Dariusova mladšího bratra.

„Přesně tak,“ odpověděla jsem.

„Na toho jsem úplně zapomněl. Myslel jsem si, že už je mrtvý.“

„Ne, Larsi. Stále žije. Před pár měsíci jsem ho skoro zabila, ale minula jsem.“

„Jak to myslíš, Lauren?“

„Když jsem odešla hledat otcovu laboratoř a setkala se v lese s Nicolasem, tak nás Adrian napadl. Zabodla jsem mu dýku do hrudi a myslela, že mu zasáhla srdce, ale on to přežil. Tenkrát jsem ale nevěděla, kdo to je.“

„S tím si nelam hlavu, Lauren. Ty za to nemůžeš. Nemůžeš za nic, co se stalo. Teď mi ale pověz, jestli jsi našla to, cos hledala.“ Věděla jsem, co má Lars na mysli. Sáhla jsem do vnitřní kapsy svého pláště a vytáhla malou lahvičku, kterou mi Lucius dal nenápadně do ruky. Elixír měl čirou barvu.

„Elixír života,“ žasl udivený Damian, když viděl lahvičku s tekutinou v mé ruce.

„Zvláštní,“ řekl Lars, vzal mi lahvičku z ruky a zkoumavě ji prohlížel.

„Co je zvláštní?“ zeptala jsem se ho.

„Když jsem ten elixír viděl poprvé a také naposledy... měl barvu červenou... jako krev.“ Krev? No jistě! To je ono! Stačí jen kapka krve. To měl Lucius na mysli.

„Dejte mi někdo nůž.“ Udivené obličeje přítomných vysvětlovaly, že nikdo nechápal, co mám v plánu.

„Tady, Lauren,“ podal mi Christopher svou dýku a čekal, co chci udělat. Neváhala jsem a řízla se špičkou dýky do prstu. Vzala jsem si od Larse zpět lahvičku s elixírem, otevřela víčko a nechala kapku krve, aby do něj stekla. V okamžiku, kdy se má krve s elixírem spojila, dostal novou barvu a to sytě rudou.

„Úžasné,“ vydechl Lars a ostatní přikývli. Neměla jsem času nazbyt a tak jsem přistoupila k Nicolasovu tělu. Hrdlo se mi sevřelo, když jsem pohlédla do jeho bílé a nehybné tváře. Srdce mi ale bušilo rychlostí splašeného koně. Otevřela jsem Nicolasovi ústa a nalila mu do nich celý obsah lahvičky. Odstoupila jsem a sledovala, co se bude dít. Velká skleněná okna se rozlétla dokořán a silný vítr pronikl do pohřební síně. Svíce, které hořely kolem katafalku se zhasly a během chvíle vítr utichl. Všichni jsme se vrátili k Nicolasovi. Do jeho tváří se vrátila červená barva a hrudník se mu při hlubokém nádechu nadzvedl. Pohnul oběma rukama a z úst se mu vydralo první slovo.

„Lauren.“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Dokázala jsem to. Pomohla jsem dokázat Luciusovi, že jeho elixír života skutečně funguje. Ba co víc. Vrátila jsem život muži, pro kterého bych obětovala vlastní život.

„Jsem tady, Nicolasi.“ Přistoupila jsem blíže k němu a chytila ho za ruku. Strach z  toho, že již nikdy neřekne mé jméno a nikdy nestiskne mou ruku, byl konečně pryč. Konečně otevřel oči a naše pohledy se znovu střetly. Pomalu se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Všichni se usmívali a na jejich tváři se rozlil pocit štěstí. Přisedla jsem k němu a pohladila ho po tváři. On udělal to samé. Nedokázala jsem udržet slzy a rozplakala se štěstím.

„Děkuji ti, Lauren. Vrátila jsi mi život.“ Slova byla v tuto chvíli zbytečná. Objala jsem ho a přitiskla se k němu tak silně, až jsem skoro nemohla dýchat.

„Miluji tě, Nicolasi... a nikdy nepřestanu,“ skoro jsem ta slova zavzlykala, jak se mi proud slz řinul z očí.

„Už nikdy tě nenechám samotnou. To ti přísahám, lásko.“

Všichni, co byli v místnosti, začali postupně odcházet, aby nám dopřáli chvilku soukromí. S Nicolasem jsme se dlouze objímali a líbali. Nedoufala jsem, že ještě někdy zažiji takový příval štěstí. S Nicolasovým vzkříšením se ale stalo něco zvláštního. Jako by v mém těle vzplanula nová jiskra života. Nikdy jsem podobný pocit nezažila a nevěděla jsem, jak si to vysvětlit.

Po několika minutách strávených o samotě s Nicolasem se do síně vrátil Lars.

„Vítej zpět, Nicolasi.“

„Děkuji vám, Larsi.“

„Lauren... mám pro tebe jedno malé překvapení, ale nejsem si jist, zda-li takový příval radosti vydržíš.“ Nikdy jsem neměla překvapení ráda a tak jsem to nechtěla déle protahovat.

„Nic pro mě nebylo horší, než Nicolasova smrt. Od té chvíle už vydržím všechno.“

„Dobrá. Tak tedy...“ Lars se otočil a vrátil se ke dveřím. Otevřel je a v nich stál někdo, o kom jsem si myslela, že ho již nikdy nespatřím.

22. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve svitu měsíce - 21. kapitola: