OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve svitu měsíce - 19. kapitola

29.03.2011 (19:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1039×

19. kapitola – Arcanum Arcanissimum

Vešla jsem do svého pokoje a vydala se směrem ke koupelně. Svlékla jsem ze sebe zakrvácené brnění, které jsem stále měla na sobě a absolvovala rychlou sprchu. Pak jsem si oblékla jednoduché černé korzetové šaty, připnula si na čelo svou oblíbenou diamantovou čelenku a přehodila přes sebe cestovní plášť. Veškeré mé oblečení, které jsem dostala po svém příchodu na hrad, bylo značně krátké a to kvůli mému nečekanému vzrůstu. To všechno bylo ale vedlejší. Bylo mi jedno, jak v tom vypadám, protože mě čekala mnohem důležitější věc. Musela jsem přivézt zpět k životu svého milého Nicolase. Měla jsem vše, co jsem potřebovala. Zbývalo jediné. Přemístit se. Pevně jsem zavřela oči a soustředila se na jediné místo.

Slabý vánek větru si pohrával s listy vysokých stromů, které se tyčily nad posvátným místem zvaným hřbitov. Stála jsem před vstupní bránou a v duchu se modlila, aby na hřbitově nikdo nebyl. Po sněhu nebylo ani stopy. Konečně nastávalo jaro a dny se začaly prodlužovat, takže bylo ještě poměrně dost světla. Zlehka jsem strčila do vstupní brány, která se se skřípotem otevřela. Procházela jsem uličkou, když v tom jsem spatřila nějakou ženu, která klečela u otcova hrobu. Zrovna pokládala na kamennou desku čerstvé květiny. Rychle jsem se schovala za nejbližší strom a přemýšlela, kdo by to mohl být. Má matka určitě ne, protože tu odstěhovali mimo Londýn. Žena středního vzrůstu se otočila a dala se pomalu k odchodu. Srdce mi poskočila radostí při pohledu do její tváře. Byla to má nejlepší kamarádka Kirsten. Konečně jsem si uvědomila, jak moc mi chybí a jak moc ji mám ráda. Tolik jsem si přála vyběhnout zpoza stromu a obejmout ji. Jenže to jsem nemohla. Nemohla mě vidět v těchto šatech a navíc by mě nejspíš ani nepoznala. Počkala jsem, až se za ní zavře vstupní brána a pak jsem se pozorně rozhlédla kolem sebe. Nikdo další už na hřbitově nebyl.

Vydala jsem se tedy směrem k laboratoři. Očistila jsem ornament na náhrobku a pak jsem k němu přiložila medailon. Ozvalo se cvaknutí a náhrobní deska se otevřela. Opět se mi naskytl pohled na vstupní schody do podzemní laboratoře mého otce. Bylo štěstí, že louče se při každém odemčení sami rozžehli a osvěcovali tak dlouhou úzkou chodbu. Když jsem tudy naposledy procházela, byl se mnou také Nicolas. Při vzpomínce na něj mě opět rozbolelo u srdce. Přidala jsem do kroku a stanula před silnými dubovými dveřmi, které vedly přímo do laboratoře. Tentokrát nebylo třeba je odemykat. Ocelové panty byly rozbité a dveře pouze přivřené. Strčila jsem do nich a samy se otevřely. Při pohledu na tu spoušť, jakou tu vlkodlaci zanechali, se mi zatajil dech. Dlouhý dřevěný stůl byl v půli rozlomený, stojany s lahvičkami, v nichž byly namíchány barevné lektvary, byly rozbité a všude po podlaze se třpytily kousíčky skla. Police s knihami byly stržené ze zdí a některé knihy zcela roztrhané. Kusy dřevěných prken z podlahy byly vytrhané a cínové kotlíky převrácené a poškrábané. Chvíli jsem jen stála s otevřenými ústy a sledovala tu katastrofu před sebou. Jestli tu někde byl elixír života namíchaný, jeho účinky se vsákly do dřevěné a vytrhané podlahy. Popadla jsem první knihu, která ležela na zemi nejblíže u mě, posadila jsem se na zem a začala v ní listovat. Obsahovala přes tisíc stránek a jak jsem tak zahlédla ostatní knihy, ze kterých něco zbylo a které se válely po zemi, nebyly na tom stránkově o moc lépe. Samotné mi bude trvat nejméně dva dny, než je prostuduji a najdu v nich něco o elixíru života. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli něco takového skutečně existuje, ale nesměla jsem ztrácet naději. Naději, která se mi naskytla. Musím zkusit všechno, vyčerpat veškeré možnosti, které se mi nabízejí. Asi po půl hodině jsem odložila první knihu a bezvýsledně listovala v druhé. Takhle jsem pokračovala již několik hodin, když mě začaly pálit oči a kručet v břiše. Došlo mi, že jsem nespala minimálně dva dny a poslední, co jsem pozřela, bylo pár kapek krve od bílých tygrů ve vlkodlačím vězení. Cítila jsem, jak mě pomalu opouštějí síly, ale teď jsem to nemohla vzdát. Až najdu recept na ten elixír a oživím Nicolase, pak si teprve dopřeji něco k snědku a prospím se. Jsem přeci upírka. Teď musí být má upíří stránka silnější a musím bez spánku a potravy vydržet.

Noc se pomalu blížila ke konci a venku začalo svítat. Pročetla jsem všechny knihy, které tu byly, dokonce jsem se snažila poskládat dohromady roztrhané stránky a najít v nich něco, co by mi pomohlo. Bylo to ale marné. Nikde ani zmínka o nějakém lektvaru, který by navracel život. Knihou, kterou jsem držela v ruce, jsem vzteky hodila na druhou stranu laboratoře. Nemohla jsem zadržet pláč. Pláč plný zoufalství a smutku. Zbývala poslední možnost a to prohledat druhou laboratoř, která se nachází na hradě. Je možné, že tam nakonec najdu tu správnou knihu. Jenže když jsem tam byla před několika hodinami pro lektvary proti vlkodlačí přeměně, nikde jsem žádnou knihovnu neviděla. Všude byly jen lahvičky se světle modrými lektvary a nic víc. To ovšem neznamenalo, že to neprozkoumám. Zvedla jsem se ze země a jedno z prken, na které jsem šlápla, se odklopilo a já si všimla kožených desek. Že by snad další kniha? Odstrčila jsem prkno stranou a skutečně tu ležela kniha zabalená v kožených tvrdých deskách, na níž bylo zlatým písmem napsáno Arcanum Arcanissimum.

„Arcanum Arcanissimum?“ zopakovala jsem si pro sebe tiše ten podivný název. Latinský jazyk jsem se vzhledem ke své bývalé profesi učila a tak jsem zatápala v paměti, co může nadpis znamenat. Teď vím, že mé neustálé samostudium bylo k něčemu dobré. Nadpis znamenal v překladu Tajemství všech tajemství. Musela to být opravdu významná kniha, když ji otec schoval do podlahy, aby ji nikdo nenašel. Posadila jsem se zpět na zem a otevřela knihu na první stránce. Po chvíli jsem zjistila, že v ní nejsou žádné návody ani žádné recepty na kouzelné lektvary. Popisovali se tu objevy dávných upířích vynálezců. Byly tu nakresleny jejich podobizny a rozsáhle popsány jejich výtvory, jejich činy a skutky, kterými pomohli svému rodu Noctuabundus, což v překladu znamená Stvoření noci. Jedním dechem jsem si pročítala následující kapitoly, až jsem konečně narazila na něco, co upoutalo moji pozornost.

Mezi snad nejslavnější vynálezce rodu Noctuabundus, který svým objevem probořil hranice a rozhněval tak zastánce víry, že o životě a smrti rozhoduje pouze náš stvořitel Satan, patří jeden z prvních členů našeho rodu, slavný a nesmrtelný Lucius Haganský. On jediný zná tajemství svého významného vynálezu, který byl ostatními členy Rady starších zavržen. Lucius jako jediný dokázal vyrobit Elixír života, který dokáže vzkřísit zemřelou bytost jakéhokoliv druhu a rodu. Za tento svůj velký objev a šlechetný čin byl vykázán Radou starších do vyhnanství s doživotním zákazem dalšího výzkumu a návratu mezi svůj rod.

„Vyhnán Radou starších.“ Nemohla jsem uvěřit tomu, že by někoho, kdo učinil tak významný objev, uvrhli do vyhnanství a nechali ho na pospas samotě. Dočetla jsem článek až do konce, ale nikde se nepsalo o tom, kde je Lucius Haganský vyhnancem. Věděla jsem, kdo mi na tu otázku dá odpověď.

Po mém návratu na hrad se konaly pohřební obřady. Všichni naši padlí bojovníci už byli spáleni a jejich popel rozprášen v temných lesích. Jediný Nicolas stále ležel na svém katafalku a kolem něj byly zapáleny svíčky. Vystoupala jsem po schodech a prošla několika chodbami, než jsem stanula před velkými dubovými dveřmi v zadním křídle našeho hradu. Zabušila jsem na ně, jak nejsilněji jsem mohla, než mě chraplaví a flegmatický hlas vyzval dále. Vstoupila jsem do místnosti, která byla vybavena tím nejpřepychovějším nábytkem a nejkrásnějšími koberci, jaké se na hradě nacházely. U velkého okna stál muž střední postavy v dlouhém černém kabátu s vyšívaným červeným límcem. Dlouhé vlasy měl úhledně sčesané a vzadu svázané černou stuhou. Když se otočil čelem ke mně, orlí nos a jantarové oči podtrhly přísnost jeho zamračeného obličeje. Damian, nejvýznamnější a nejstarší člen Rady starších.

„Čím vděčím za tvou návštěvu, Lauren?“ Tón jeho hlasu nebyl ani vlídný, ani znechucený.

„Tímhle,“ přistoupila jsem k oválnému stolu a položila na něj knihu se stránkou otočenou na Luciuse Haganského a ukázala na něj prstem Damianovi. Ten přistoupil o kousek blíže a podíval se na to, co jsem mu ukazovala. Pak zvedl povýšeně hlavu a vrátil se zpět na své místo k oknu.

„Nemám tušení, kdo je ten muž. Obávám se, že ti nijak nepomohu.“

„No jistě, to jsem také čekala, že nebudeš vědět o koho jde,“ použila jsem trochu přísný a trochu výsměšný tón i přesto, že jsem věděla, jak je to troufalé a že takhle jen ztěží z Damiana něco dostanu.

„Možná bude lepší, když teď odejdeš,“ zněla jeho odpověď.

„Ne, to doopravdy lepší nebude. Já tě prosím, Damiane, abys mi řekl všechno co víš o Luciusi Haganském. On jediný zná recept k přípravě elixíru života a já ho musím najít. Prosím tě, pomoc mi.“

„Proč bych to dělal? Lucius je vyhnanec a každý, kdo by se ho pokusil navštívit nebo se s ním nějak zkontaktovat, propadne trestu smrti.“

„Takže připouštíš, že ho znáš?“ Nachytala jsem Damiana na jeho vlastních slovech.

„Nic takového jsem neřekl.“

„Jistěže... a určitě nepopřeš, že si to byl ty, kdo mu udělil tento trest a učinil ho vyhnancem, zatímco on našel způsob, jak mrtvému navrátit život.“

„Já vím, o co ti jde,“ Damian začal přecházet po pokoji a zlost jím začala prostupovat.

„Chceš vzkřísit toho vlkodlaka, proto potřebuješ vědět, kde je Lucius, aby ti namíchal ten jeho zázračný elixír, kterým zcela porušil přirozenou rovnováhu mezi naším světem a světem našeho stvořitele.“

„Naším stvořitelem jsou naši rodiče, Damiane. I ty si byl člověk, než tě pokousal jiný upír a stalo se z tebe stvoření noci, neboli Noctuabundus. Také si měl rodinu a někoho, kdo byl drahý tvému srdci. Jenže poté, co se z tebe stal upír si se rozhodl opustit všechny ty, na kterých ti záleželo a kterým záleželo na tobě. Jenže já jsem jiná, Damiane. Jsem stále napůl člověk a nikdy neopustím ty, které miluji, ať jsou čímkoliv. Nicolas se připojil na naši stranu. Přišel vás varovat a říct vám, co jsme společně dokázali. Položil svůj život za můj.“ Stoupla jsem si co nejblíže k Damianovi, abych mu hleděla do očí.

„Ty jediný víš, kde Lucius je a jestli ten elixír skutečně probere Nicolase k životu, budeš moct svůj omyl napravit a žít s vědomím, že jsi dovolil učinit zázrak. Prosím tě, Damiane.“ Nezpouštěla jsem svůj zrak z Damianova obličeje. Věděla jsem, že se v duchu pere sám se sebou a promýšlí si vše, co jsem mu teď řekla. Přešel na druhou stranu pokoje a jednou rukou se opřel o stěnu.

„Jsi stejná jako tvůj otec. On se také snažil přimět mě, abych Luciuse přivedl zpátky a nechal ho prokázat skutečné účinky jeho elixíru. Když ale pak Charles zemřel, říkal jsem si, jaký by to byl zázrak přivézt ho zpět k životu, aby nám mohl sdělit to, co zjistil. Nemohli jsme ho dát zapsat do té knihy, protože jsme nevěděli, čím je jeho vynález výjimečný a co to vlastně je. Proklínal jsem sám sebe, že jsem se k Luciusovi tenkrát tak zachoval. Jenže už bylo pozdě... a já s těmi výčitkami musím žít.“

„Když mi prozradíš, kde Luciuse najdu, očistíš se tak od  toho, co tě trápí.“ Damian mlčel. Mlčel tak dlouho, až mi to začalo dělat starosti, ale rozhodla jsem se počkat a dát mu čas se rozmyslet. Odhaduji, že uplynuly nejméně tři minuty.

„Lucius sídlí na kamenném vrchu nazývaný Ďáblův tanec. Jeho sídlo je postaveno na samém vrcholu. Dolů vedou příkré a špičaté skály a kolem dokola teče řeka plná zatracených duší, které stáhnou do hlubin každého, kdo se jí pokusí projít. Ve skále je ale vstupní cesta, kterou jsem tam dal vybudovat. Problém je, že vede pod řekou.“

„Jak se tam tedy dostanu? A jak je to odsud daleko?“

„Přibližně 10 mil.“

„To snad ne,“ zhrozila jsem se při představě, jak dlouho mi bude trvat, než se pěšky dostanu do sídla Luciuse Haganského.

„Je nějaký způsob, jak můžu ty zatracené duše obejít?“ zeptala jsem se Damiana a doufala, že něco takového skutečně existuje.

„No vlastně... je tu jedna možnost, jak tě nechají projít, to ano.“

„Jaká, Damiane?“

„Musíš je uplatit. Zaplatit jim za jejich šlechetnost.“

„A to čím?“

„Svou krví.“ Při těch slovech mě zamrazilo.

„Jak to myslíš? To jako, že jim mám dovolit, aby mě vysáli?“

„Tak jako my upíři, vlkodlaci i lidé mají svého vůdce, tak i oni mají svého nejvyššího. Musíš ho povolat a sdělit mu, že máš pro něj dar za to, že tě nechá bezpečně projít řekou a dojít až ke vstupním dveřím vedoucím rovnou do sídla Luciuse. Na, vezmi si to.“ Damian mi podal malou lahvičku, která byla přidělaná k řetízku.

„Naplň ji svou krví a potom mu ji dej. Nesmí to ale být krev nikoho jiného, protože on to pozná a poté by tě nechal stáhnout do hlubin.“ Vzala jsem si od Damiana lahvičku. Vytáhla jsem z podvazku svou dýku a řízla se s ní do zápěstí. Pramínek krve jsem nechala stéci do malé lahvičky, která nebyla větší než můj malíček. Pak jsem si lahvičku s řetízkem natáhla na krk vedle otcova medailonu a poděkovala Damianovi za to, jak mi nakonec pomohl.

„Počkej přeci,“ zastavil mě dřív, než jsem opustila jeho komnatu.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho a bála se, že si to nakonec rozmyslel.

„Přeci tam nepůjdeš sama a pěšky, když vůbec nevíš, kde to je.“ Nic jsem na to neřekla a přemýšlela, jak to myslel.

„Jdi dolů do stájí a řekni Christianovi, který má na starosti naše koně, aby ti osedlal Ascalona. On zná cestu a je rychlejší než si dokážeš představit. Přiveze tě rovnou k místu, odkud se dostaneš ke dveřím ve skále.“

„Děkuji ti, Damiane. Opravdu jsi mi pomohl.“

„Doufej, že ti Lucius dá to, co chceš. Můžeš už jít.“

Od Damiana jsem se vydala rovnou ke stájím pro Ascalona a v duchu se radovala nad tím, jak můj plán zatím vychází a že nebylo tak těžké Damiana přesvědčit, aby mi pomohl.

20. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve svitu měsíce - 19. kapitola: