Ve svitu měsíce - 18. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Přidávám další kapitolku. Pokud chcete vědět, co v ní je, pak si jí přečtěte. :)

22.03.2011 (18:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1020×

18. kapitola – Naděje

Neexistuje větší bezmoc než ta, když vidíte člověka, kterého jste celým srdcem milovali, jak naposledy vydechne. Můj drahý Nicolas je mrtvý. Stála jsem nad jeho mrtvým tělem, které mi upíří bratři přenesli do pohřební síně v našem hradu. Horké slzy mi stékaly po tvářích a dopadaly na tělo mé lásky. V ruce jsem svírala elixír, který můj otec vynalezl, abych mohla Nicolasovi vrátit jeho lidskou podobu. Stačilo jen pár kapek a opět tu přede mnou ležel krásný a statný muž, se kterým mi bylo souzeno strávit tak málo času. Ty chvíle zůstanou v mých vzpomínkách navždy. Krátké chvíle, ale krásné chvíle. Zapálené svíce hořely kolem katafalku, na kterém byl položen. Vzala jsem ho za ruku a naklonila se blíže k jeho obličeji. Pohladila jsem ho po vlasech a políbila na chladnou, ale přesto stále krásnou tvář. Srdce mi málem puklo při té kruté skutečnosti, že již nikdy nesevře mou ruku ve svých dlaních, že již nikdy nevysloví mé jméno a že se naše pohledy nikdy víc nestřetnou. Můj hlasitý pláč a nářek nesl se po prázdných chodbách hradem. Všichni ostatní, kteří boj s vlkodlaky přežili, byli ve velké zasedací síni a vzájemně si ošetřovali zranění způsobená v nedávné bitvě. Vlkodlaci se po pádu svého krále a vůdce vzdali a odešli v míru zpět na své území.

„Lauren.“ Někdo mi zlehka položil ruku na rameno a promluvil ke mně líbezným hlasem, plným zármutku a porozumění.

„Ani nevíš, jak mě to mrzí.“ Lars se otočil a dal se na odchod z pohřební síně.

„Zůstaň tu, Larsi... prosím.“ Otočila jsem se k němu a můj vzlykot málem přehlušil to, co jsem se Larsovi chystala říct. Lars věděl, že slova jsou v takovéto chvíli zbytečná a přispěchal zpět ke mně, aby mě sevřel v náručí. Svíral mě pevně a já se plně oddala svému zármutku.

„Jen se vyplakej, dítě. Máš na to plné právo.“ Políbil mě do vlasů a přitom nezpustil oči z Nicolasova mrtvého těla. Cítila jsem, jak mi jeho slzy kapou na levé rameno. I on cítil smutek nad ztrátou svých blízkých v nesmyslném boji, který stál životy tolika nevinných upírů i vlkodlaků.

„Byl to náš přítel. Bojoval na naší straně. Zaslouží si řádný pohřeb.“ Pohřeb. Při tom slově mě opustily zbytky mých sil a nohy se mi podlomily. Lars mě vzal do náruče a pomalu mě vynesl do mých komnat. Nikoho bych v tu chvíli nepřeprala. Neměla jsem sílu ani dále plakat. Tak strašná bolest, která mi svírala hruď, se pomalu stupňovala a já měla pocit, že mi každou chvíli rozerve celé tělo kousek po kousku. Když Lars se mnou v náručí vyšel schodiště a zamířil k mému pokoji, viděla jsem, jak podél stěn stojí mí upíři bratři a sestry a můj zármutek se přenesl také do jejich tváří.

Lars mě položil do postele, políbil na čelo a pak odešel. Ležela jsem tu plně oddaná svému zmařenému osudu. Bylo mi jedno, co se mnou teď bude. Bylo mi jedno, jestli ještě někdy uvidím svou matku nebo svou nejlepší kamarádku Kirsten. Svět se obrátil proti mně. To, na čem mi nejvíc záleželo, bylo nenávratně pryč. Kéž by tak na katafalku bylo položeno mé tělo a Nicolas byl stále naživu. On byl silnější než já a vím, že by se s mou ztrátou vyrovnal mnohem snadněji než já s jeho.

Můj prázdný pohled směřoval k oknu, a pak dále do temné noční krajiny za ním. Krev, která během bitvy potřísnila mé brnění, se nyní obtiskla do saténového povlečení mé postele. Její sladká vůně, která by za normálních okolností omámila mé smysly, mi tentokrát připadala hořká a odpudivá. Vše se změnilo. Nic už nebude jako dřív. Svit slunce, hukot vody, vůně čerstvě posekané trávy, smích radujících se lidí... to bylo to, co ve mě probouzelo štěstí, dodávalo mi energii a sílu jít dál. Tomu je ale konec. Neexistuje nic, co by mě mohlo rozveselit, co by mi mohlo opět vrátit chuť do života. Na ničem a nikom mi už nezáleželo. Toužila jsem po jediném a to byla smrt.

Zvedla jsem se z postele a jako stín přešla přes pokoj ke vzdálenému oknu. Svou uplakanou a smutnou tvář jsem přitiskla na skleněnou výplň a levou rukou obkreslovala stékající kapky od deště, který bičoval temnou a krví nasáklou zem. Pach smrti prostupoval celou touhle černou krajinou, kterou jsem začala nenávidět. Od první chvíle jsem věděla, že sem nepatřím, že tohle není můj svět. Byla jsem sice upírka, ale člověk ve mě vždy převládal a proto se teď i hůře vyrovnávám se smutkem, který mě zasáhl. Jak může ztráta někoho blízkého člověka takhle zlomit? Vzít mu veškerou radost a chuť žít? Dívala jsem se ven a ve skleněné výplni okna jsem za sebou uviděla Nicolasovu tvář. Plamínek naděje ve mě vzplanul a rychle jsem se otočila, abych se přesvědčila, že tam skutečně stojí. Byl to ale jen klam. Jen má představa. To se jen má mysl tolik upínala k Nicolasovi. Sesunula jsem se k zemi a schoulila se do klubíčka vedle velkého okna. Vzala jsem do ruky otcův medailon, který od chvíle, kdy mi ho ta vrána na hřbitově vrátila, nosím stále připnutý na svém krku. Sevřela jsem ho pevně v dlani a cítila teplo, které z něj vyzařovalo. Vždycky to byl studený kus kovu, ale tentokrát hřál jako teplá náruč milovaného člověka. Vyzařovala z něj snad láska, kterou můj otec cítil k tenkrát ještě nenarozenému dítěti? Nebo jsem si jen dříve přes veškeré hledání a zkoumání nevšimla, jak dokáže příjemně hřát? Kladla jsem si další otázky, ale bylo mi jedno, jestli na ně někdy najdu odpověď. Už žádné záhady a žádná tajemství. Už nikdy víc. Ničím jsem nakonec svému druhu nepomohla. Uškodila jsem jen několika vlkodlakům, kteří jen poslouchali rozkazy svých pánů, ale toho hlavního jsem stejně nedokázala zastavit. Kdybych se byla víc snažila. Kdybych jen byla rychlejší a rozhodnější, mohla jsem Dariuse zastavit dřív, než se dostal k Nicolasovi a než mu rozsápal hrdlo. Je to má vina, že Nicolas zemřel. Kdybych ho tenkrát v lese zahnala na útěk, nemusel by mít potřebu mi oplatit to, že jsem mu zachránila život před jiným vlkodlakem. Nikdy by se mnou nepřišel do Londýna a nemusel být spolu se mnou uvězněn svým vlastním bratrem. Kdyby jen zůstal v našem vězení, mohl teď žít. Kdybych jen nikdy neopouštěla sama náš hrad, nemuseli jsme se nikdy setkat a on kvůli mně nemusel ztratit svůj mladý život. Příval slz se mi při mých myšlenkách opět začal drát z očí. Medailon, který jsem stále svírala v dlani mě tentokrát začal pálit do ruky. Setřela jsem si slzy, abych se lépe podívala, co se to děje a všimla si zlatého nápisu, který se najednou objevil po kruhovém obvodu na líci medailonu.

Není v moci smrti rozbít pravou lásku.

„Co je to?“ zeptala jsem se sama sebe. Je to snad nějaká rada? Že by otec věděl, co mě potká a vyryl do medailonu tento nápis, který mě má přivézt k nějakému řešení?

„Ne, to je hloupost. Smutek ti zastřel rozum, Lauren,“ přesvědčovala jsem se, ale přitom mě nápis nenechal chladnou. Tohle je klíč k oběma laboratořím. Jedna je na hřbitově v Londýně a druhá je tady na hradě. V té laboratoři v Londýně byly různé knihy a lahvičky s elixíry. V laboratoři tady na hradě byly ukryty lahvičky s elixírem, který zabránil vlkodlakům v proměně. Existuje snad ještě nějaký elixír, který by dokázal vzkřísit mrtvého člověka? Má snad otec na svědomí i takový vynález?

„To ale nezjistím, pokud tu budu takhle sedět!“ pokárala jsem se a rychle se zvedla ze země. Ta jiskřička naděje, která ve mě vzplanula před pár minutami, ale opět uhasla, se nyní znovu rozžehla.

Vyběhla jsem z pokoje a svou upíří rychlostí se dostala do pohřební síně dříve, než jsem si myslela. Christopher obléknul Nicolase do čistého pohřebního oblečení a smyl mu krev z hrdla i z obličeje.

„Zadržte!“ vykřikla jsem a všichni přítomní se na mě podívali. Byly tu desítky dalších katafalků, na kterých leželi mrtví upíři a ti, co přežili, se je právě chystali jít ven spálit na hranicích a s nimi i Nicolase.

„Lauren... já chápu, že je pro tebe těžké se s Nicolasem rozloučit, ale on je...“

„Ne, Larsi. Není!“ Nenechala jsem ho domluvit a všichni, včetně Larse na mě koukali, jako bych dočista přišla o rozum.

„Znám způsob, jak ho přivézt zpět k životu.“ Má zpráva je ale neohromila. Neudělala na ně takoví dojem, v jaký jsem doufala.

„Lauren... utrpěla jsi velkou ztrátu a je nám jasné...“

„Ne, Larsi! Nepřerušuj mě!“ zvýšila jsem hlas, což se ale Larsovi očividně nelíbilo.

„Můj otec se připravil na víc věcí, než bylo jen překazit vlkodlakům přeměňování. Ještě to nevím jistě, ale zdá se, že vymyslel také elixír, který dokáže vzkřísit mrtvé.“

„Mrtví jsou mrtví a není v ničí moci jim život navrátit,“ snažil se mou teorii Lars vyvrátit. Přistoupila jsem blíže k němu a dívala se mu upřeně do obličeje.

„Já to nevzdám, Larsi. Dostala jsem naději to zkusit, tak to udělám. Udělám cokoliv, jen aby mohl Nicolas žít. Tak mě nech jít.“ Lars se chvíli rozmýšlel a bylo mi jasné, že ničemu z toho, co jsem mu řekla, nevěřil.

„Tak dobrá. Jestli tomu skutečně věříš, pak bys to měla zkusit. Já ti bránit nebudu.“

„Děkuji ti, Larsi.“ Pevně jsem ho objala a vydala se zpět do svého pokoje, abych se mohla připravit na cestu do Londýna.

19. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování