OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve svitu měsíce - 17. kapitola

16.03.2011 (17:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 863×

17. kapitola – Ve svitu měsíce

Píseň

Řinkot mečů, bolestné výkřiky a vlčí vytí line se měsícem prozářenou temnou krajinou. Válka, na kterou se obě strany nepřátel dlouho připravovali, je nyní v plném rozsahu. Mrtví jsou na obou stranách, přesto ale jak kmenu upírů, tak kmenu vlkodlaků, nedocházejí síly. S každou padlou obětí se jejich síla a chuť k boji zvětšuje. Vedou boj za něco, o čem nemají potuchy, zda-li skutečně existuje. Řadu let čekali, až se do jejich světa vrátí potomek jednoho z nejslavnějších upírů své doby. Potomek Charlese Williamse, který jim dá odpovědi na to, po čem tolik let pátrali a kvůli čemu nyní bojují. Temná doba padla na již tak temný svět. Na svět, který nikdy nespatřil slunce a jehož jediným zdrojem světla je měsíční svit.

„Larsi! Už to trvá dlouho a vlkodlaků pořád přibývá!“ Konečně se Christopher dostal k Larsovi a bojovali teď bok po boku s nepřáteli.

„Vytvořili si novou armádu. Spousta z nich je schovaná v lese a čeká na vhodnou příležitost!“ odpověděl křikem Lars Christopherovi a usekl hlavu jednomu z vlkodlaků, který se ho chystal napadnout.

„Ztratili jsme už hodně bojovníků! Bude se muset stát zázrak, abychom vůbec přežili!“

„Neboj se, Christophere! Něco mi říká, že ten zázrak brzy přijde!“

„Ty tvoje předtuchy už mi lezou na nervy! Stejně se nikdy nevyplnily!“

„Tentokrát ano! Věř mi!“

Na kraji lesa, dál od bitevního pole stáli dva muži, kteří měli tohle zlo na svědomí. Poslali do boje své druhy, zatímco sami se stále drželi v dostatečné vzdálenosti od všeho toho zla, které se před nimi odehrávalo.

„Nikde ji nevidím... a jeho také ne,“ rozhlížel se kolem starší z mužů a snažil se z té dálky rozpoznat, zda-li se v bitevním poli nacházejí ti, které hledá. Ten mladší přistoupil blíže a upřel svůj zrak do bitevní vřavy. Po chvíli přemýšlení odpověděl.

„Myslím, že vím, kde ho najdu,“ otočil se a odešel. Jeho cesta měla jasný cíl. Kráčel směrem k upířímu hradu a doufal, že jeho úvaha byla správná.

Nicolas se zatím marně pokoušel dostat ven ze své cely. Titanové mříže a silné okovy mu znemožňovali z vězení utéct a postavit se tak svému otci a bratrovi, kteří se mu snažili zničit jeho nový život. Při vší té snaze svá pouta roztrhnout ani nezaregistroval, že před jeho celou někdo stojí.

„Rád tě vidím, bratře.“ Nicolas zpozorněl a snažil se ve tmě rozpoznat, kdo to na něj promluvil. Jeho bratr přistoupil blíž a tvář mu ozářil měsíční paprsek.

„Já to samé říct bohužel nemohu,“ odpověděl chladně Nicolas Billovi.

„To je ale škoda, nemyslíš? Jsme přeci bratři a tak bychom mezi sebou měli mít dobré vztahy. Už jen kvůli našemu otci, kterému tím naším věčným hašteřením působíme starosti.“

„Já nemám žádného bratra ani žádného otce. Tak se mi kliď z očí!“ Nicolas se tak rozzuřil, až se mu konečně podařilo ocelová pouta roztrhnout.

„Vida. Koukám, že nějaká síla ti přeci jen zůstala, bratříčku,“ vysmíval se Bill Nicolasovi do tváře. Ten přistoupil blíže k mřížím, aby na bratra dobře viděl.

„Až se odsud dostanu, tak přísahám, že se ti pomstím za to, cos provedl Lauren.“

„Já jí nic neprovedl. Byl jsem k ní pouze milý. Ona sama se do mě bláznivě zamilovala.“

„Tak tím bych si nebyl tak jistý. Kdyby tě skutečně milovala, tak by tě nikdy neopustila. Nebo by se s tebou alespoň přišla rozloučit.“

„Zato ty to s ní myslíš vážně, že?“

„Jak to myslíš?“

„Kvůli ní jsi porušil to nejpřísnější pravidlo.“ Bill přistoupil ještě blíže, takže se tváří skoro dotýkal mříží.

„Chci abys věděl, že i přesto, jak moc se mi líbila, bych se s ní nikdy nevyspal. Nikdy bych nezředil svou čistou vlkodlačí krev se špinavou upírkou, která je napůl člověk.“ Nicolasovi se po slovech jeho bratra začala vařit krev v žilách. Tváře mu zrudly a oči se mu podlily krví. Vybuchnul vzteky.

„Ty hajzle!!!“ Proměnil se do své vlkodlačí podoby a s doprovodným zaburácením vyrval titanové mříže z kamenné země. Bill se ale proměnit nestačil, a tak ve své lidské podobě utekl před svým rozzuřeným bratrem dlouhou kamennou chodbou, která vedla z vězení přímo do útrob upířího hradu.

Zatímco na bitevním poli se stále rozléhalo vytí bojujících vlkodlaků a syčení bránících se upírů, rozhodl se Nicolasův a Billův otec, velitel a král kmene vlkodlaků, že se konečně vydá na pomoc svému druhu. Vlkodlaci tak měli opět slušnou šanci své nepřátele porazit. Upíři se ale nevzdávali a po boku svého velitele Larse a rady starších, kteří se též do boje zapojili, se snažili udržet si kondici a bojovat za své přežití. Díky své obratnosti, rychlosti a síle stále odolávali útokům nepřátel. Lars právě bojoval se dvěma vlkodlaky najednou. Jednomu z nich se podařilo Larse strhnout k zemi a meč mu při pádu vylétl z ruky. Druhý vlkodlak se snažil Larsovi rozsápat obličej, kdyby mu šíp neprostřelil krk a vzápětí se tomu prvnímu nestal ze zad terč. Oba padli k zemi mrtví a při dopadu na temnou, měsícem neozářenou zem se proměnili zpět do své lidské podoby. Lars se rozhlédl kolem a viděl, že ostatní vlkodlaci, kteří tu leželi mrtví, zůstali ve své vlkodlačí podobě. Jen z těchhle dvou se opět stali lidé. Nebyl jediný, kdo viděl, co se stalo. Všichni, co bojovali v jeho blízkosti, ať upíři nebo vlkodlaci, všichni náhle s bojem přestali a své pohledy upřely na ty dva, kteří tu leželi. Nikdo nechápal, odkud šípy přilétly, protože vlkodlaci žádné zbraně nepotřebovali a všichni upíři bojovali s meči. Najednou jeden z upířích válečníků zvolal.

„Támhle na skále! Koukejte!“ Všichni své zraky upřely na špičatý skalnatý vrch, kde stála vysoká bojovnice s vlasy černými jako uhel, jenž jí poletovaly ve větru a v překrásném brnění, jehož lemy zářily jako měsíční paprsky. Nebyla ale sama. Po jejím boku stáli dva obrovští bílý tygři, který čekali, až jim jejich paní dá povel. Lars díky svému ostrému zraku rozpoznal rysy té krásné neznámé lučišnice, která stála na vrcholu skalnatého kopce.

„Lauren,“ řekl tichým hlasem a všichni, co ho slyšeli se na něj podívali a pak opět upřely své zraky na tu krásnou dívku.

„Vrátila se. Je zpátky!“ vykřikl štěstím Christopher a ostatní upíři začali jásat radostí. Lars měl pravdu. Zázrak se právě objevil. Svitla jim naděje. Lauren ale na nic nečekala a mávnutím ruky dala tygrům znamení, aby vyrazili do boje. Tygři ovšem nebyli jediní, kdo přišel upírům na pomoc. Byli tu také lvi, pumy a dokonce i medvědi. To je ten dar, který v sobě Lauren nosila a kterým se nyní stala výjimečnou. Schopnost povolávat divoká zvířata do boje. Jen ona si dosud svou schopnost uvědomovala a nyní ji dala na obdiv také svým nepřátelům, které přítomnost šelem nemile překvapila.

Zvířata věděla, co mají dělat. Odvracela pozornost vlkodlaků a snažila se je zahnat do míst, které nebyly osvětleny měsíčním svitem. Lauren ladně seskočila z vrcholu skály a téměř neslyšně přistála nohama pevně na zemi. Obyčejného člověka by podobný seskok stál život, jenže Lauren už nebyla obyčejná a nebyla člověk. Byla upíří bojovnice s darem, jaký žádný upír před ní neměl. Vyrazila kupředu a pálila po vlkodlacích jeden šíp za druhým. Každý, koho zasáhla, padl k zemi mrtvý a přeměnil se zpět v člověka. Jenže chtěla všem ukázat, co bylo to, po čem tolik let pátrali a co nakonec ona našla. Lektvar, který neměl vlkodlaky zabít, ale pouze je připravit o jejich schopnost přeměňovat se kdykoliv zachtějí. Proto teď změnila taktiku. Přestala vlkodlakům mířit na krk a na hlavu, ale zaměřila se na jejich paže a nohy. Všichni vlkodlaci, které Lauren zasáhla a nebyli zrovna v dohlednu měsíčních paprsků, se proměnili opět v muže. Nevěděli, co se to s nimi děje a proč jsou najednou lidmi, když se ještě proměnit nechtěli. Vlkodlačí král, Darius, si všimnul toho, co se to s jeho druhy děje a konečně se dostal do blízkosti Lauren tak, aby ji mohl napadnout. Lauren měla co dělat, aby utekla z jeho dosahu a povolala si na pomoc tygry, kteří se po Dariusovi vrhli.

Jeden z vlkodlačích mužů, kterému se podařilo vytáhnout šíp z jeho paže, se dostal zpět na měsíční svit a začal se proměňovat. Tentokrát to ale nebylo tak snadné a rychlé. Svíjel se v bolestech a křičel tak, až z toho mrazilo. Kůže se mu pomalu začala trhat, kosti natahovat, až jeho tělo pokryla srst. Byl ale natolik vyčerpán proměnou, že se stal snadnou kořistí černé pumy, která probíhala kolem. Lauren vyhledala Larse a proběhla přes vřavu bojujících k němu.

„Larsi! To jsem já, Lauren!“

„Já vím! Poznal jsem tě!“

„Našla jsem ten tajný vynález mého otce! Je to lektvar, který vlkodlakům znemožní přeměňování, kdykoliv to uznají za vhodné! Namočila jsem do něj své šípy a snažím se mířit na nohy a paže! Funguje to! Promění se pouze ve svitu měsíce! Bolí je to a jsou potom oslabeni! Ty, které jsem zasáhla, už se nemůžou tak snadno proměnit!“ Lauren musela křičet, aby se její slova donesla přes rámus v bitevním poli k Larsovi.

„To je úžasné! Charles opravdu věděl, na co se zaměřit! Tímhle nám zachránil život a ty samozřejmě také!“

„Děkuji!“ Lauren se na Larse usmála a on jí úsměv oplatil.

„Mimochodem... moc ti to sluší! Tušil jsem, že se s tebou ještě něco stane, ale nevěděl jsem, že to přijde tak rychle! Taky ta tvá schopnost s divokými zvířaty je skutečně úctyhodná!“ Oba bojovali s nepřáteli, zatímco spolu hovořili.

„A ještě jedna věc! Byli bychom bývali nepřipraveni, kdyby se u nás nezastavil tvůj přítelíček! Nějaký Nicolas! Řekl nám všechno od laboratoře až po váš útěk! Upozornil nás na to, že se jeho kmen chystá zaútočit!“

„Nicolas tu byl?!“ Lauren nemohla uvěřit vlastním uším a u srdce jí hřálo, že její přítel je stále naživu a že to myslel opravdu vážně, když jí řekl, že od svého druhu odešel.

„Kde je?! Je někde tady?!“

„Ne, není! Dal jsem ho zavřít k nám do vězení! Nebyl jsem si jistý, zda-li říká pravdu! A bohužel jsem ještě neměl čas ho propustit, když se ukázalo, že tu pravdu skutečně měl!“

„Někdy mám vážně sto chutí tě něčím praštit, Larsi!“

„Jo, to já tebe taky!“ Zvuk tříštícího se skla odvrátil pozornost Lauren od Larse. Viděla, jak dva vlkodlaci právě prolétli jedním ze skleněných oken hradu a tvrdě dopadli na zem. Oba se ale bleskurychle sebrali a prali se dál mezi sebou. Jeden z nich, ten světlejší barvy právě ošklivě kousnul do přední tlapy toho tmavšího. Lauren bylo hned jasné, kdo jsou ve skutečnosti ti dva.

„Nicolasi! Bille!“ Popadla šíp a zamířila jím na světlejšího vlkodlaka, Billa. Oba bratři se ale prali tak mrštně a rychle, že mohla klidně zasáhnout Nicolase. Šíp momentálně nepřipadá v úvahu. Musela ale bojovat dál. Vlkodlaků konečně přestalo přibývat a spousta z nich byla oslabená při obtížném přeměňování. Několik jich vyřídila zvířata, několik jich skolili upíři a ti, co zbývali, již byli natolik vyčerpáni, že byli snadným soupeřem. Bitva se táhla už několik hodin a padlích bohužel nebylo jen na straně vlkodlaků, ale také na straně upírů. Claire, Sonia, James, Ian i Christopher byli stále naživu a bojovali jak nejlépe dovedli. Každou vteřinu, kterou Lauren měla, sledovala zápas dvou bratrů. Tolik si přála Nicolasovi pomoci, ale věděla, že tohle je jeho boj a kdyby se do toho vložila, mohla by mu značně uškodit. Když odvrátila svůj pohled, všimla si statného vlkodlaka, který byl mnohem větší a silnější než ostatní. Blížil se k ní. Šel klidným a rozvážným krokem. Neváhala a vystřelila po něm šíp. On ho však stihnul chytit dřív, než mu přistál v hrudi, rozlomil ho a zahodil. Lauren cítila, jak se jí sevřel žaludek strachem a srdce jí v hrudi bušilo jako splašenému koni. Tušila, kdo se pod maskou vlkodlaka schovává. Najednou se proměnil do své lidské podoby a poznala v něm otce svého drahého Nicolase. Darius se blížil k ní. Lauren se nahrbila, vycenila své ostré zuby a syčela na něj z plných plic. Pařáty, které se jí místo rukou objevily, málem rozlomila svůj luk.

„Nadešel čas, abychom zúčtovali, Lauren.“ Darius se v mžiku proměnil a skočil po upírce. Ta ale včas uskočila, odhodila luk a rozmáchla se kolem sebe ostrými pařáty tak, že škrábla Dariuse do obličeje a na levé tváři se mu objevila hluboká rána z níž vytryskl pramínek krve. Sliny se Lauren nahromadily v ústech a sladká vůně jí omámila smysly tak, že se stala ještě nebezpečnější. Podařilo se jí zaskočeného Dariuse udeřit do hrudi a odhodit ho na druhou stranu. Využila příležitosti a rychle se ohlédla po Nicolasovi a Billovi. Stále spolu bojovali, ale zdálo se, že Billovi docházejí síly. Škrábance, kousance a tržné rány mu pokrývali většinu těla a krev, která z něj pomalu stékala voněla po celém bitevním poli. Lauren viděla, jak se ostatní upíři snaží udržet svou chuť a touhu po krvi pod kontrolou a dál se věnovali zabíjení nepřátel. Síly už docházely na obou stranách. Lauren se teď musela zaměřit na Dariuse, který se ji chystal zabít. Viděla ho, jak se zvedl ze země a chystal se zaútočit. V tom se ale okolím rozeznělo pronikavé bolestné zavytí. Patřilo Billovi. Nicolas svého bratra přepral a zasadil mu smrtelnou ránu prokousnutím hrdla. Vyčerpaný a zraněný Nicolas se rozhlédl po okolí a jeho zrak se střetl s Laureniným. Nejdříve si ji upřeně prohlížel a poté se na jeho vlkodlačí tváři rozlil pocit štěstí a úlevy. Viděl svou lásku živou a zdravou. Vypadala sice jinak, než ta Lauren, kterou před pár dny poznal, ale jeho srdce o ní nepochybovalo. Všichni hleděli na dva vlkodlaky, kteří spolu bojovali a jejichž boj právě skončil vítězstvím staršího z nich. Nikdo s nikým již nebojoval. Jen všichni stáli a koukali. Upíři v tom viděli jistý odraz vítězství a vlkodlaci nevěděli, co si o tom mají myslet. Jen Darius se nevzdal. Se strašlivým zavytím se vrhnul po Nicolasovi a byl u něj dřív, než by kdokoliv čekal. Tlapou ho udeřil do obličeje a druhou mu rozdrásal hrdlo.

„Nééé!!!!“ zakřičela Lauren popadla ze země svůj luk a se třemi šípy najednou vystřelenými zasáhla Dariuse do zad. Ten se pomalu otočil a jejich nenávistné pohledy se střetly. Během pár vteřin se proměnil do lidské podoby a padl vedle svého syna, kterého právě zabil.

18. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve svitu měsíce - 17. kapitola: