Ve svitu měsíce - 16. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Lauren rozluští poslední částečky hádanky a díky ní mají upíři velkou šanci, že boj s vlkodlaky vyhrajou.

06.03.2011 (11:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 821×

16. kapitola – Náhlá změna

„Sakra! Co se to děje?!“ vykřikla jsem nahlas a sesunula se v bolestech na zem. Nemohla jsem se ani pohnout a cítila jsem, jak mi bolest otupuje smysly, až jsem upadla do bezvědomí.

Když jsem se probrala, za okny se stále rozprostírala tma. Podívala jsem se na místo, kde se kdysi nacházely hodiny. Tentokrát tu ale nebyly. Matka si je vzala s sebou do svého nového domu. Kdybych jen tušila, kde může být, ihned bych se za ní přemístila. Problém je v tom, že my upíři se můžeme přemístit pouze na místa, která důvěrně známe a kde jsme nějaký čas pobyli. Z vězení jsem se přemístit nemohla, protože mě svíraly těžké okovy. Nesmí nás zatěžovat žádné břímě nepřítele. To je věc, která nás činí i přes naše schopnosti lehce zranitelnými.

Pomalu jsem se posadila a promnula si čelo. Tlak, který mi předtím stoupnul do hlavy a bolest, co mi zatemnila mozek tak, až jsem upadla do bezvědomí, byla náhle pryč. Pohlédla jsem na své ruce a zdály se mi o něco delší a svalnatější.

„To přeci není možné,“ řekla jsem si pro sebe a pohlédla na své nohy. Mé černé šaty, které mi dříve splývaly i přes střevíčky, byly najednou nějaké krátké. Co se to se mnou stalo? Rychle jsem se postavila a konečně mi došlo, co způsobovalo tu nesnesitelnou a bodavou bolest. Byly to mé kosti a klouby, kterým se dostalo nečekaného požehnání. Za těch pár hodin, kdy jsem ležela v bezvědomí, jsem vyrostla o dobrých dvacet centimetrů. Připadala jsem si tak vysoká a mé tělo se komplet celé změnilo. Kromě delších rukou a nohou jsem měla také větší prsa. Dokonce i mých vlasů se ta změna dotkla. Už nebyly světle plavé, nýbrž temně černé a také byly o něco kratší. Nesahaly mi do pasu, ale do půli zad. Rozeběhla jsem se k mé staré skříni, kde se nacházelo velké zrcadlo přes celá pravá dvířka. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem viděla. Stála přede mnou krásná vysoká dívka, s havraními vlasy a pažemi válečnice. Jediné, co se nezměnilo, byly mé oči, které stále modře zářily. Šaty jsem měla pod kolena a vypadala jsem v nich opravdu komicky. Střevíčky mě začaly tlačit, jak se mi zvětšila chodidla a tak jsem si je radši zula. Byla jsem jen o kousek menší než má dřevěná skříň. Teď už nepotřebuji židle, abych dosáhla na horní police. Od teď dosáhnu všude, protože jsem dorostla do své maximální výšky. Už se mi nikdo nebude smát kvůli tomu, jak jsem mrňavá.

Tolik jsem se kochala svou novou postavou, až jsem málem zapomněla na to něco, co navždy změní můj nový svět. Musím rozluštit záhadu toho tajemného lektvaru, který mi otec zanechal v ebenové truhličce s náhrdelníkem, který je ve skutečnosti klíčem k jeho laboratoři.

Věděla jsem, že vlkodlaci tam naštěstí nenajdou to, co tolik let hledají. Co když otec tušil, že nejdříve najdu laboratoř a doufal tak, že odlákám pozornost našich nepřátel? Věděl, že si lahvičky s modrým lektvarem hned nevšimnu? Určitě ano. Byl to můj otec a musel vědět, co se stane. Dříve či později mělo to dávné tajemství být odhaleno a já svírala v rukou osud nás všech. Osud celého upířího a vlkodlačího světa.

Posadila jsem se na židli ke svému psacímu stolu a stále dokola si prohlížela skleněnou lahvičku se světle modrým lektvarem. V tu chvíli se stalo něco, díky čemuž mi začalo v hlavě svítat. Paprsek měsíčního světla se prodral přes okno do mého pokoje a ozářil lahvičku s lektvarem. Ten v jeho svitu začal světélkovat. Nemohla jsem tomu uvěřit. Že by to snad byl můj otec, který mi právě poslal znamení v podobě měsíčního paprsku? Pomalu jsem si v hlavě začala vybavovat to, co mi o vlkodlacích řekl Lars v den, kdy jsme se poprvé potkali. A do podrobna jsem si vybavila stejná slova, jaká mi tenkrát řekl Lars.

„Vlkodlaci jsou naši nepřátelé po celá staletí. Během evoluce u nich došlo k značným změnám, které způsobily to, že se nemusí přeměňovat pouze za úplňku, ale kdykoliv chtějí. Stali se tak mnohem agresivnějšími a nebezpečnějšími příšerami, než je popisují mýty a legendy. Tvůj otec proti nim bojoval a vlkodlaci po něm šli víc než po nás ostatních. Poskytli jsme mu tajný úkryt a také posily... jenže Charles byl tvrdohlaví upír. Nevydržel dlouho na jednom místě a tak si někde vytvořil svou tajnou laboratoř.“

„To je ono!“ zaradovala jsem se hlasitě díky svému zjištění. Byla jsem příliš nadšená, než abych si své myšlenky nechala v hlavě.

„Ten lektvar nemá vlkodlaky zabít. Má pouze způsobit to, aby se po vpravení do jejich těla zastavilo přeměňování. Už se nebudou moci měnit kdy se jim zachce, ale pouze v měsíčním světle. To byl plán mého otce. Chtěl je tak učinit mnohem zranitelnějšími pro nás a bezpečnějšími pro lidi. Ani v našem světě není každý den měsíc v úplňku.“ Vstala jsem od stolu tak prudce, až se židle, na které jsem seděla, překlopila a s hlasitým doprovodem dopadla na zem.

„Přišla jsem na to!“ Jenže tu bylo pár zádrhelů.

„Ale vlkodlaků je mnoho a já mám pouze tuhle malou lahvičku. Otec toho lektvaru musel přeci udělat víc. Kam ho ale schoval? Vždyť v laboratoři žádný podobný lektvar nebyl a ta bude teď po řádění vlkodlaků zcela zničená.“ Dnes mi to opravdu pálilo a v tom mě napadlo, že otec musel mít další tajnou skrýš, kam schoval zbytek toho zázračného lektvaru, nebo kde na něj alespoň zanechal recept.

„Ten medailon je klíčem ke všemu,“ řekla jsem si a snažila se vzpomenout, kde všude jsem ten znak viděla. A v tom mi to došlo.

„No jasně... přeci na hradě. Ve velké předsíni, kde se nachází jeho portrét. Na krku má svůj medailon a to bude zaručeně vstup do jeho další tajné laboratoře.“ Vyskytl se ale značný problém. Klíč mi vlkodlaci sebrali a bez něj se nemůžu do laboratoře dostat.

Otec byl ten nejchytřejší upír, jaký kdy mohl existovat. Vybudoval si laboratoř na křesťanském hřbitově, kde prováděl různé pokusy a snažil se po celou tu dobu vynalézt něco, co by vlkodlakům uškodilo. Když se mu to konečně podařilo, odnesl to na hrad, kde si vybudoval další laboratoř. Věděl, že do našeho upířího sídla se vlkodlaci nedostanou a tak svůj vynález ukryl do bezpečí jeho zdí a sám ho střeží.

„Kde se to ve mě bere?“ Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem během několika měsíců dokázala rozluštit něco, co se všichni z mého světa snaží zjistit tolik dlouhých let. Abych si ale byla stoprocentně jistá, potřebuji zpět svůj medailon. Vlkodlaci jím museli otevřít laboratoř na hřbitově. Musím se tam vrátit a pokusit se vzít jim ho.

Měsíční lektvar jsem si ukryla do šatů a zabezpečila ho tak, abych ho neztratila. Přehodila jsem přes sebe svůj plášť a přemístila se na hřbitov. Bylo tam ticho. Nikde ani stopy po nějakých mýtických příšerách, které tu strávili několik hodin. Chvíli jsem ještě počkala, abych se ujistila, že skutečně nikde nejsou. Vzduch byl čistý. Rozeběhla jsem se k hrobu, který se tyčil mezi dvěma stromy. Vchod byl zavřený. Beznaděj mě obklopila tak, až mi začaly po tvářích stékat slzy.

„Už vážně nevím, co mám dělat.“ Dlaněmi jsem si otřela slzy, když tu náhle něco spadlo vedle mě. Podívala jsem se, co to je. Byl to můj medailon. Můj klíč. To mi snad spadnul z nebe? V tu chvíli na náhrobku přistála vrána. Chvíli jsem si myslela, že snad sním, když se mi vrána poklonila. Udělala to samé gesto, jako ti dva tygři ve vězení. Pak hlasitě zakrákala a ukázala křídlem na medailon, který jsem mezitím sebrala ze země a svírala v ruce.

,,To tys ho našla?" zeptala jsem se a ani nedoufala, že by mi vrána odpověděla. Ta zatřepala hlavou na znamení souhlasu a pak se opět vznesla do vzduchu.

,,Děkuji ti!" zvolala jsem za ní a pomalu si začala uvědomovat svou zvláštní schopnost. Zvířata se mi snažila pomáhat a rozuměla všemu, co jsem jim řekla. Konečně jsem měla zpátky svůj klíč. Zbývalo jediné. Přemístit se zpět na hrad, ale tak, aby mě nikdo neviděl. Zavřela jsem oči a plně se soustředila.

Za pár vteřin jsem se ocitla ve velké předsíni, na jejíchž stěnách se vyjímaly vyřezávané portréty dávných upírů, kteří pro svůj lid obětovali životy. Můj otec byl mezi nimi. Přistoupila jsem před jeho podobiznu a rozhlédla se kolem, abych se ujistila, že mě nikdo nevidí. Na hradě ale panovalo zvláštní ticho. Dokonce ani z nádvoří se neozývaly žádné zvuky. Co se tu stalo? V tom jsem uslyšela vzdálené vytí vlkodlaků, které se odráželo z okolních lesů.

„To ne. Jsou tady.“ Strach mi zalil celé tělo a bylo mi jasné, co se děje. Vlkodlaci nás přišli napadnout a můj rod je připraven se s nimi utkat. Roztřesenýma rukama jsem vložila medailon na otcův portrét a doufala, že má domněnka bude správná. Opět jsem se nemýlila. Portrét Charlese Williamse se otevřel a louče se zažehly tak, aby osvítily dlouho kamennou chodbu. Byla stejně úzká jako ta na hřbitově. Proběhla jsem jí a na konci odemkla další dveře. Tentokrát se mi nenaskytl pohled na zaprášenou a pavučinami vyzdobenou místnost. Nebyl tu velký stůl se stojany a police s knihami. Všude kolem dokola byly zdi zkrášleny kovovými háčky a v každém z nich byla postavena jedna skleněná lahvička se světle modrým roztokem. Byla jsem uchvácena. Nyní zbývá poslední věc, kterou musím udělat. Musím se připravit k boji a jít na pomoc ostatním. Beze mě nemají šanci vyhrát.

17. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování