OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve svitu měsíce - 13. kapitola

15.02.2011 (20:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 820×

13. kapitola – Laboratoř

Melodie

Objevily se schody, po jejichž stranách se vzápětí zapálily louče a ukázala se nám cesta do podzemí.

S Nicolasem jsme si vyměnili překvapené pohledy a čekali, jestli se ještě něco bude dít. Bylo však ticho. Nicolas mi podal zpět otcův medailon a já si ho vrátila na krk.

„Celou tu dobu si nosila na krku klíč od otcovi laboratoře, ke které si chodila sedávat několik let,“ prořízl ticho Nicolas.

„Nemohu tomu uvěřit. Všechno jsem měla přímo pod nosem a musel si přijít až ty, abys mi ukázal cestu.“

„To byla maličkost,“ potěšeně se usmál a vstoupil na první schod. Podal mi ruku a já vykročila za ním. Dveře v podobě náhrobní desky se za námi zavřely a před námi se rozprostřela dlouhá, ale úzká chodba na jejímž konci byly dveře. S Nicolasem jsme kráčeli vedle sebe, jenže bokem. Byli jsme na sobě těsně nalepení. Chodba byla tak úzká, že pro člověka s klaustrofóbií by znamenala chodbu smrti. Nejspíš ji otec takto zbudoval proto, aby se tudy vlkodlaci neprotáhli. Jenže nepřeměnění by se sem stejně dostali.

„Je to tu útulný, co tomu říkáš?“ Nicolas na mě pobaveně mrknul a opět se snažil stočit řeč na poněkud jiné téma.

„Zapomeň,“ zněla má odpověď a on se rozesmál ještě víc. Konečně jsme došli ke dveřím. Byly ze silného dubového dřeva a na místě, kde se obvykle nachází klika, byla další vyrytina pěticípé hvězdy v kruhu. Další zámek. Trochu jsem se ohnula, abych si medailon nemusela z krku svlékat a přiložila jsem znak k zámku. Ve dveřích zacvakalo a samy se otevřely.

„Až po vás, slečno,“ vyzval mě Nicolas, abych vstoupila první.

Místnost byla obrovská. Bylo znát, že v ní celá léta nikdo nebyl. Všude visely prachové pavučiny a sem tam po podlaze proběhla nějaká ta myš nebo pavouk. Podél stěn byly velké mosazné kotlíky, v policích na stěnách byly knihy, skleničky se starými lektvary, uschlé byliny a v prostřed místnosti stál dlouhý dřevěný stůl, na němž stály stojany s dalšími lektvary a spousta jiných věcí. S Nicolasem jsme procházeli po laboratoři a vše si s údivem prohlíželi.

„Páni... tvůj otec musel být opravdu hlavička, když tohle všechno dokázal vymyslet,“ vzal si do ruky jednu malou skleničku s nějakou podivnou fialovou tekutinou, zvedl ji do výše očí a prohlížel si ji.

„Jo, to byl. I když už je skoro dvacet let mrtví... neustále mě překvapuje,“ vzala jsem si tlustou knihu, která ležela na stole a začala v ní listovat.

„Vsadím se, že si talent na chemii zdědila po něm.“

„Nebyla jsem v ní špatná, ale nijak mě nebavila.“

„Našla si v tý knize něco, co by nám mohlo napovědět?“ položil lahvičku s fialovým lektvarem na své místo a přešel ke mně.

„Nic tu nevidím. Jsou to jenom návody na různé lektvary proti stárnutí, ošklivosti, bradavicím a spoustě dalších věcí. Kvůli tomu po něm vlkodlaci určitě nešli.“

„Ne, to asi ne.“ Nicolas si dal ruce do kapes a zadíval se do země. Položila jsem otevřenou knihu zpět na stůl a zvedla jsem mu hlavu tak, aby se mi díval do očí.

„Poslyš... ty jsi vlkodlak. Patříš k rase, která mého otce zabila a o totéž se snažila i u mě. Vím, že přímo ty ses toho nezúčastnil, ale určitě o tom musíš něco vědět, když si znal mého otce a věděl si, že má někde schovanou laboratoř. Také si věděl, že jsem poloviční upírka, protože má matka je člověk. Jsem první svého druhu a jen tak ti to dojít nemohlo. Prosím, řekni mi pravdu, Nicolasi.“ Nicolas se mi chvíli díval upřeně do očí, nadechl se a pak promluvil.

„Tak dobrá... řeknu ti to. Tak jako vy upíři žijete všichni pohromadě, tak i my vlkodlaci jsme jeden velký klan. Máme své sídlo stejně jako vy a také svého vůdce. Tím... je můj otec.“

„Cože?“ přerušila jsem ho.

„Ale já doopravdy nemám nic společného s tím, co se stalo tvému otci, Lauren. Věděl jsem o tobě a tvé rodině dlouhá léta. Když jsem se před pár měsíci dozvěděl, že tě vlkodlaci hledají kvůli tomu náhrdelníku a že si přišla sem do našeho světa, odešel jsem od nich. Jsem proti válce s vaším rodem a unavuje mě to, jak se neustále napadáme. Toulal jsem se dlouhou dobu po lesích až jsem narazil na tebe. Lauren...“ chytil mě za ruku a přistoupil těsněji ke mně.

„... miluji tě od první chvíle, kdy jsem tě spatřil. Vím, že je to nezákoné a že kdyby se o tom dozvěděli ostatní... čekala by mě smrt a tebe také, pokud bys mé city opětovala. Nechci ti ublížit ani tě přivézt do maléru. Rozhodl jsem se, že ti pomůžu a to jsem udělal. Teď už bych nejspíš měl odejít a nechat tě, abys o laboratoři řekla ostatním upírům. Jistě přijdete na to, co bylo důvodem smrti Charlese Williamse. Já o tom nikomu neřeknu, to ti přísahám.“ Nicolasova slova se mi zaryla do srdce jako ostrý nůž. Až teď jsem si uvědomila, že po tom všem hádání a dobírání k němu cítím to samé, co on ke mně. Ať měl jakýkoliv důvod opustit svůj klan, pomohl mi, jak nejlépe dokázal. Probudila se ve mě touha, kterou jsem v sobě nevědomky utlačovala a tentokrát jsem ji nedokázala zastavit.

„Já tě ale nenechám odejít, Nicolasi. Raději zemřu, než kdybych tě už nikdy nemohla vidět.“ Objala jsem ho kolem krku a přitiskla své rty na jeho tak silně, až jsem nemohla dýchat. On mě chytil kolem pasu a začali jsme se líbat tak vášnivě, jak jsem to ještě nikdy nezažila. Cítila jsem, jak mnou projel ten pomyslný blesk. Srdce se mi rozbušilo a v břiše mě šimralo, jako kdybych tam měla celé mraveniště. Bylo mi jasné, že jen u líbání nezůstane. Dnes v noci se to stane. Nastal čas a Nicolas je ten, na kterého jsem tak dlouho čekala. Bylo mi jedno, jaký trest mě stihne za tento hřích. Hlavně, že jsem s ním. Dnes patříme jeden druhému a byla jsem ochotna udělat cokoliv proto, abychom zůstali spolu. Jeho ruce začaly pomalu klesat po mých zádech a cítila jsem, jak mi rozvazují šňůrku u korzetu. Než se mu to podařilo, svlékl si kabát a položil ho na zem. Byl dost široký a dlouhý na to, abychom se na něj oba vešli. Vzal mě do náruče a tak lehce, jak jen to dovedl, mě položil na zem. Během chvíle jsme měli oba svlečené šaty a naše nahá těla se vzájemně propojila. Byl to ten nejkrásnější okamžik v mém životě. Nikdy jsem necítila takovou vášeň, touhu a chtíč. Každým jeho dotekem sílila má láska k němu a v duchu jsem se modlila, aby tento okamžik nikdy neskončil.

Milovali jsme se celou noc. Ani v tom nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že své první milování prožiji s vlkodlakem. Probudili jsme se vedle sebe v náručí jeden druhého, přikryty pouze naším oblečením.

„Jak si to myslel, že ze mě nejde vůbec strach?“ zněla má první věta hned po probuzení. Nicolas se usmál a políbil mě na čelo.

„Myslel jsem to tak, že jsi na upírku moc křehká. Spíš se v tobě odráží tvá lidskost.“ To byl další, který mi řekl, že člověk ve mě převažuje víc než upír.

„A co bych, podle tebe, s tím měla udělat?“

„Rozhodně nic. Jsi dokonalá a nechci, abys na sobě cokoliv měnila.“ Usmáli jsme se a opět se začali líbat.

„Myslím, že je čas, abychom se oblékli a pokračovali v hledání, co říkáš?“ navrhnul Nicolas.

„Ale když mě se nechce. Nejradši bych takhle zůstala navěky,“ přitiskla jsem se k němu ještě pevněji, ale Nicolas byl neoblomný.

„Na tohle budeme mít ještě spoustu času, lásko. Teď nás čeká hodně práce, abychom se pokusili zastavit válku mezi našimi rody.“

„Tak dobrá. Máš pravdu.“ Oblékli jsme se a pustili se znovu do hledání.

Prolistovali jsme všechny staré knihy, které se tu nacházely, prohledali každý kout, hledali tajnou skrýš, kde by se ta věc mohla nacházet. Celý den jsem jen hledali a přemýšleli o dalších možnostech, o dalších místech. Nic jsme ale nenašli.

„Já už vážně nevím,“ vzteky jsem praštila další knihou o zem a opřela se o polici s knihami.

„Nevím, co máme hledat ani jestli je to skutečně tady. Co když to otec ukryl někam úplně jinam? Nejspíš tu jenom ztrácíme čas.“ Nicolas ke mně přistoupil a objal mě.

„Neboj se. Najdeme to. Společně to dokážeme. Podařilo se nám najít laboratoř, tak najdeme i to, po čem můj rod jde, ano?“ Přikývla jsem i když jsem věděla, že tohle tak jednoduché nebude. Najednou jsem ale něco uslyšela. Podivné vrzání, šeptající hlasy a blížící se kroky. Odstrčila jsem od sebe Nicolase, nahrbila se, vycenila své ostré špičáky a zasyčela.

„Lauren? Co se děje?“ Nicolas nechápal, proč zaujímám obranou pozici. Hlasem, který mi snad ani nepatřil, jsem mu odpověděla.

„Někdo sem jde. Určitě nás sledovali. Jsme v pasti, Nicolasi.“ Než Nicolas stačil cokoliv říct, dřevěné dveře se rozlétly na kusy a dovnitř vtrhli tři vlkodlaci. Neměla jsem šanci jim utéct. Jeden z nich mě popadl a přirazil k zemi. Ti dva zase chytli Nicolase a drželi ho u zdi.

„Pusť ji! Neopovažuj se jí ublížit!“ kříčel Nicolas na toho tvora, který mi jednou tlapou skoro drtil hlavu o zem a tou druhou mi držel ruce za zády.

„Ale, ale, ale. Kohopak to tu máme? To by mě nikdy nenapadlo, že zrovna ty, bratříčku, najdeš něco, co se nám nepodařilo nalézt za takovou řádku let.“ Hlas toho, který právě vešel do laboratoře jsem už slyšela. Poklekl přede mě tak, abych na něj viděla a srdce se mi zastavilo při pohledu do jeho tváře. Byl to ...

14. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve svitu měsíce - 13. kapitola: