OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve svitu měsíce - 14. kapitola

16.02.2011 (17:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 862×

14. kapitola – Vězení

Hlas toho, který právě vešel do laboratoře jsem už slyšela. Poklekl přede mě tak, abych na něj viděla a srdce se mi zastavilo při pohledu do jeho tváře. Byl to někdo, s kým pro mě bylo tak těžké se rozloučit. Někdo, kdo mi celou tu dobu lhal a teď mě zradil. Klečel tu přede mnou Bill. Jeho tvář byla tak jiná než tenkrát. Jeho oči už nebyly tak něžné a plné lásky. Teď byly plné radosti a uspokojení nad tím, že mi tohle provedl. Ten cit, který jsem k němu dříve chovala, se nyní vytratil do neznáma a zůstala po něm jen nenávist a touha ho zabít.

„Jestli pak tohle není má ztracená přítelkyně? Ta, která neměla dostatek odvahy se se mnou přijít rozloučit, takže musela poslat svou kamarádku.“ Jeho výraz byl tak blažený nad tím, že mě tu takhle vidí ležet poraženou. Vycenila jsem opět své ostré špičáky a z plných plic na něj zasyčela. Snažila jsem se toho odporného slintajícího vlkodlaka na mých zádech ze sebe shodit, ale přitiskl mě k zemi ještě bolestivěji.

„Nech ji na pokoji, Bille! Ona o ničem neví!“ rozkřikl se na svého bratra Nicolas, kterého teď ty dva vlkodlaci drželi každý za jedno rámě a cenili na něj své dlouhé zuby. Bill se pomalu zvedl a přešel k Nicolasovi.

„A taky už ani vědět nepotřebuje. Tuhle laboratoř teď důkladně prohlédáme a věř, že najdeme to, co celá ta léta hledáme.“ Přešel blíže k Nicolasovi a vzal jeho obličej do dlaní.

„A ty bratříčku... se s touhle kráskou pomalu rozluč, protože za to, že ses spojil s upírkou tě trest nemine... a ji také ne.“ Tahle jeho slova do mě vlila nový příval energie. Dostala jsem neuvěřitelnou sílu a toho tunového vlkodlaka, který mě celou svou vahou tisknul k zemi, jsem ze sebe odhodila a svými pařáty mu rozdrásala obličej tak, že se jeho krev rozlítla na okolní stěny. Vyskočila jsem na strop a čekala na vhodnou chvíli, kdy bych mohla zaútočit na ty dva, co svírali Nicolase. Ten zřejmě získal stejný přísun síly, jako já a v jejich sevření se též proměnil. Vyvlékl se těm dvěma, co ho drželi dříve, než jsem si stihla uvědomit, co se děje. Můj cíl byl ale jasný. Bill. Stál teď na druhé straně laboratoře a vyděšeně se díval na to, co se právě odehrává. Seskočila jsem ze stropu a přistála přímo před ním. Odraz mé upíří tváře jsem viděla v jednom z cínových kotlíků, ke kterým Bill ustupoval. Mé oči tentokrát byly krvavě rudé, horní ret jsem měla zvednutý a přes dolní mi přesahovaly mé špičáky. Nicolas stále zápasil s těmi dvěma vlkodlaky a jejich boj se tentokrát přesunul do úzké chodby. Chystala jsem se Billa udeřit do obličeje svými pařáty. Jenže proti mně vyrazil a udeřil mě do hrudi takovou silou, až jsem přelétla celou laboratoř a přistála v jedné z polic s lektvary, která se rozlétla na kusy a střepy z lahviček se mi zabodly do zad. Padla jsem k zemi a vykřikla bolestí. Než jsem se stačila vzpamatovat, Bill mě držel pod krkem vysoko ve vzduchu a jeho žluté vlkodlačí oči na mě vítězoslavně hleděly. Hrdelním hlasem na mě promluvil.

„Proč si stále vy upíři myslíte, že jste silnější než my? Nás nikdy neporazíte. Vždycky nad vámi zvítězíme, ať se snažíte a cvičíte jak jen chcete.“ Pak mě znovu odhodil na druhou stranu laboratoře a tentokrát jsem pod sebou rozlomila dlouhý dřevěný stůl, na kterém byla spousta stojanů s lektvary a různými roztoky. Střípky z lahviček se mi zabodly do zad ještě hlouběji a tentokrát mi ostrá řezavá bolest projela až do mozku. Pomalu jsem ztrácela vědomí, ale probrala jsem se ve chvíli, kdy jsem uslyšela bolestné zavytí. Nicolase ty dvě obludy přemohly a jedna z nich ho právě přitáhla do místnosti. Už byl v lidské podobě s ramenem prokouslým a silně krvácejícím. Svíral se na zemi v ukrutných bolestech. Srdce se mi svíralo nad tím, jak jsem svůj první boj prohrála a ještě jsem málem přišla o muže, kterého jsem bezhlavě milovala. Lars měl pravdu. Ještě jsem nebyla dostatečně připravená a celá tahle má tajná výprava byla ode mě velká nezodpovědnost. Neměla jsem dostatek sil na to, abych mohla v boji pokračovat.

Tvrdě jsem koleny dopadla na betonovou podlahu, když mě Bill pustil ze svého sevření. Silné železné řetězy svazovaly mé ruce i nohy a kus ode mne stál ocelový trůn s vlkodlačí hlavou místo koruny a na něm seděl vysoký štíhlý muž, s prošedivělými krátkými vlasy a tváří se až příliš podobal Nicolasovi. Tohle byl zřejmě jeho otec. Otec Billa a Nicolase, vůdce vlkodlaků.

„Nesu ti čerstvě ulovenou kořist, otče,“ ukázal na mě Bill a jeho otec se zvedl z trůnu, přešel ke mně a pomalu mě začal obcházet.

„Opět sis získal mou důvěru, hochu. Popravdě jsem byl přesvědčen o tom, že mě opět zklameš... ale tentokrát sis vedl velmi dobře... i ty, Nicolasi.“ Nicolas? Rychle jsem se začala rozhlížet kolem sebe, kde Nicolase uvidím. Stál několik metrů ode mě a držel si poraněné rameno. Kolem něj stáli dva muži, což byli zcela jistě ti vlkodlaci z laboratoře. Dívala jsem se na něj, ale on mi pohled neopětoval. Díval se před sebe a občas sykl bolestí. Jeho otec přešel k němu, stoupl si před něj a dál k němu promlouval.

„Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty, můj nejstarší syn, mě takhle zradíš. Utekl si od nás, aniž bys uvedl důvod a ještě ses spolčil s upírkou,“ vyslovil to poslední slovo, jako by mluvil o něčem zkaženém a odporném.

„Ale na druhou stranu... jsi našel laboratoř Charlese Williamse, což se nikomu z nás nepodařilo. Přesto ale... tě budu muset potrestat.“

„Konej se mnou jak uznáš za vhodné, otče,“ promluvil zdrceně Nicolas a poprvé se podíval svému otci do očí.

„Jen tě prosím... neubližuj Lauren. Ona nestojí o to s námi bojovat. Je jiná než ostatní a po celé ty roky neměla tušení o tom, co se děje.“ Oči se mi zalily slzami nad Nicolasovo prosbou. Nechal by se klidně zabít jen pro to, abych já mohla žít.

„Vlkodlak se chce obětovat pro upírku. Kam jsme to jenom dopracovali?“ rozesmál se Bill a přecházel mezi mnou a Nicolasem.

„To máš pravdu, Bille. Kam jsme to jenom dopracovali?“ Dal mu za pravdu jeho otec, a pak se vrátil zpět ke mně.

„Zvedni se!“ křikl na mě a já se se značnou námahou postavila. Vzal mi obličej do jedné dlaně a jeho vlkodlačí dech byl chladný jako smrt.

„Jsi opravdu neobyčejně krásná upírka, ale to tvůj mizerný život nezachrání. Půjdeš teď hezky do vězení, než se rozhodneme, jak s tebou skoncujeme. Za odměnu tě bude hlídat tvůj předkrm.“ Pustil mi obličej ze svého sevření a rozkázal svým sluhům, aby mě odvedli. Oči mi zavázali černým šátkem a až ve vězení mi je rozvázali. Byla to temná jeskyně s několika zamřížovanými celami. Na zemi byla jen hrstka shnilého sena a maličké okénko vysoko ve stropě propouštělo malý proužek měsíčního světla z venku. Ruce a nohy mi stále svíraly těžké okovy. Byla jsem vysílená, zraněná a hladová. Stačila by jen kapička krve, abych získala sílu okovy přetrhnout. Kde ji tady ale mám vzít?

„Tady ti vedu společnost,“ ozval se někdo a před mou celu se posadili dva obrovští bílí tygři.

„To mi tak ještě scházelo,“ řekla jsem si pro sebe a posadila se do rohu svého vězení.

Když jsem takhle nějakou dobu pozorovala dva tygry, kteří seděli stále na stejných místech, napadlo mě, že zrovna od nich bych mohla krev získat. Ale jak? Jistě by mi ukousli ruku, kdybych se k nim jen na kratičký okamžik přiblížila. Bylo tu takové nesnesitelné ticho, že jsem musela své myšlenky mluvit nahlas.

„Co teď udělají s Nicolasem? Už ho nejspíš nikdy neuvidím. Kdybych se jen odsud mohla nějak dostat.“ Schovala jsem si obličej do dlaní a tiše plakala. Všechno bylo ztraceno. Vzali mi mou lásku, donutili mě opustit můj domov a dokonce mě připravili i o jedinou památku, jakou jsem na otce měla. O jeho medailon. Zbyly mi jen roztrhané šaty a bolestné vzpomínky.

Najednou se jeden z těch tygrů postavil a tlapou začal narážet do mříží. Zvedla jsem obličej, abych se podívala, co to dělá. Když se naše pohledy střetly, sklonil hlavu, jako kdyby se mi ukláněl a totéž udělal i ten druhý. Nechápala jsem, co to má znamenat.

„Přestaňte!“ křikla jsem na ně a ten, který se mi jako první uklonil si teď sedl blíže k mřížím a jednu tlapu jimi prostrčil. Klidně seděl a díval se mi upřeně do očí. Že by mi chtěl nabídnout svou krev? Ale to je přeci hloupost.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se ho, i když jsem věděla, že mi neodpoví. On jen pokynul hlavou ke své tlapě a zpět ke mně.

„Ty mi snad chceš... nabídnout trochu své krve?“ Přikývnul obrovskou bílou hlavou a dál klidně seděl. Ten druhý tygr udělal to samé. Protáhnul mřížemi jednu svou přední tlapu a seděl klidně vedle svého bratra.

„Tak tedy dobrá... ale upozorňuji vás, že to bude trochu bolet.“ Vyhrnula jsem si sukni a vytáhla z podvazku svou dýku.

„Nechci vám působit velkou bolest, proto vás jen říznu a vaši krev olíznu.“ Tygři opět přikývli svými hlavami a stále v klidu čekali. Těžké okovy, které mě svazovaly, mi působily značné problémy, abych se dostala co nejrychleji k tygrům.

„Tak tedy... jdeme na to.“ Zhluboka jsem se nadechla a řízla jsem prvního tygra do tlapy. Vůbec sebou netrhnul a dál klidně vyčkával. Vůně jeho krve byla velmi příjemná a v ústech se mi nahromadily sliny. Mírně jsem mu tlapu zmáčkla, aby krev vytekla rychleji. Setřela jsem jí a potřela jí své rty. Byla to jen trocha zvířecí krve a přesto jsem cítila, jak se ve mně opět začíná probouzet síla. Teď jsem řízla toho druhého a udělala to samé, co předtím. Příval energie se mi vlil do žil s novou dávkou síly a odvahy. Ještě chvíli jsem si vychutnávala ten pocit, kdy znovu nabírám sílu.

„Mockrát vám děkuji za pomoc. Opravdu si toho vážím.“ Usmála jsem se na ně a pohladila každého zvlášť po velké chlupaté hlavě. Oni se mi opět poklonili a ustoupili stranou. Zhluboka jsem se nadechla a přetrhala těžké řetězy, které mě svíraly. Pak jsem přistoupila k mříži a vyrvala ji z tvrdé skály. Byla jsem opět volná.

„Tak, moji milí přátelé. Teď musíme předběhnout vlkodlaky a najít to, co všichni hledají a kvůli čemu mého otce zabili... a ještě si vyjasnit pár nejasností.“ Vzpomněla jsem si na Billa a vztek s touhou po pomstě se ve mě začali vařit.

„A také musíme zachránit Nicolase. Můžu se na vás spolehnout, že ho najdete a osvobodíte?“ Tygři přikývli na znamení souhlasu.

„Buďte ale opatrní.“ Pak se oba rozeběhli ven z věznice.

Kolem mě se rozprostřela tma, která zmizela v okamžiku, kdy jsem se přemístila zpět na hřbitov. Byla opět noc a kolem otcova údajného hrobu stáli čtyři urostlí muži a hlídali. Rychle jsem se schovala za stromy daleko od nich, které tu naštěstí stály.

„V laboratoři to určitě prohledávají. Jen doufám, že to nenajdou dříve než já,“ zašeptala jsem si pro sebe.

„Ach jo! Kdyby mi jen neukradli ten náhrdelník. To on je klíčem ke všemu.“ V tu chvíli mě něco napadlo.

„Tak moment... klíčem ke všemu? No jistě! To je ono!“ Zaradovala jsem se nad svým zjištěním a zároveň se proklínala, jak jen jsem mohla být tak nepozorná.

15. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve svitu měsíce - 14. kapitola: