OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Sound of Music - 6. kapitola

22.11.2011 (11:00) • Stebluska17 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 692×

6. kapitola – Moc dlouho, sbohem, už prostě nemůžu dál

Čas mi propadával mezi prsty jako písek. Byla jsem čím dál tím nervóznější, jak mi každé to jedno zrnko, které představovalo zkoušku, zmizelo z rukou. Vůbec mi to nešlo a věděla jsem, že to vede k jedinému konci. Prostě to nedokážu.

Ale i přes to jsem to nevzdala.

Po dlouhé době jsme konečně začali zkoušet jednotlivé scény. Samozřejmě jsme i nadále trénovali jednotlivé písničky u klavíru. Říkala jsem si, že pan King už rozhodl nebo to na něm alespoň půjde poznat, ale on vždy měl dokonalou masku pokerového hráče. Kdokoliv jiný by už dávno rozhodl. Pro Pat. Evidentně ve mně viděl něco, co tam nebylo. Jasně, poslouchala jsem samou chválu od Olivie, ale říkala jsem si, že ona moc nezaujatě nehodnotí.

Na školu jsem se úplně vykašlala. Ale i přes to jsem stále měla velmi dobré, ne-li vynikající známky. Doma mě to alespoň ušetřilo zbytečného vyptávání.

Obědy u našeho stolu pro mě začaly být nesnesitelné. Samozřejmě jsem se připojovala do diskuzí o muzikálu, které teď byly hlavní náplní, protože jsme všechny hrály, ale zbytek mé mysli se zaobíral, ke komu jinému bych si mohla příště sednout. Stále mě nikdo nenapadal. Olivia vždy seděla se svými spolužačkami na druhém konci jídelny.

Konečně jsem poznala, že u tohohle stolu rozhodně nepanuje demokracie. Doopravdy jsme byly monarchie s královnou Pat v čele. Možná jsem byla jen naštvaná, protože jsem v žebříčku trochu spadla. Hlavní poddanou se stala Quin, která se se mnou poslední dobou moc nebavila. Mrzelo mě, že jsem díky královně přišla i o kamarádku.

Začala jsem Pat nenávidět.

Mrzelo mě, že to dorostlo do takové hloubky. Nenávist jsem neměla ráda ještě víc než žárlivost, ale některým věcem prostě nezabráníte.

„Těšíš se na dnešní zkoušku?“ zeptala se Pat.

Usmála jsem se na ni. „Samozřejmě. Hlavně na tvorbu choreografie.“

„Jasně, Kingová je génius.“

Konečně jsme po dlouhé době zkoušení začali pracovat i na taneční stránce. Vzala si to na starost Kingova manželka. Původně jsem si myslela, že bude strašná, protože nemá žádné zkušenosti, ale opak byl pravdou.

„A u So long, farewell… Tam to půjde báječně,“ rozplývala jsem se.

„Ale bude to dalších spoustu věcí, co se učit,“ poznamenala.

„Prostě dvě postavy, toho je vždycky hodně,“ prohlásila jsem. Jo, kdyby to vzdala, hned by to šlo snáz. Ona si asi pomyslela to samé, ale asi ne tak nenávistně. Bylo mi hnusně, jak moc jsem se zkazila.

Zkouška probíhala klidně. Nejdříve se opakovala scéna s písní My favourite things. Konečně se mi povedla skoro na sto procent. Měla jsem dobrý pocit. Ale ve chvíli, kdy jsme se prohodily s Pat a ona začala zpívat, jsem uviděla Kingovou, jak něco šeptá manželovi. Tohle mě rozhodilo víc než cokoliv jiného.

Tím spíš jsem se pořádně zaměřila na tu pasáž na plese (So long, farewell), protože mi bylo jasné, že to nakonec budu tančit já. Pat nás hezky uvedla a my začali zpívat.

There's a sad sort of clanging
From the clock in the hall
And the bells in the steeple, too
And up in the nursery
An absurd little bird
Is popping out to say coo-coo
(Coo-coo, coo-coo)

Je tu smutné odbíjení

hodin na chodbě

a také zvonů ve věži

A nahoře v pokoji

nesmyslný ptáček

vykukuje a říká  ku-ku

(ku-ku, ku-ku)

(coo - coo) Regretfully they tell us
(coo - coo) But firmly they compel us
to say goodnight 
coo - coo 
To you

(ku - ku) Bohužel nám říkají

(ku - ku) ale pevně nás nutí

říct dobrou noc

(ku – ku)

Vám všem

Po chvíli konečně nastala moje chvíle a mě se konečně něco povedlo tak, jak jsem chtěla.

„I'd like to stay and taste my first champagne!“ (Ráda bych zůstala a ochutnala svou první skleničku šampaňského.)

„Yes?“ zamrkala jsem na Willa.

„No!“

A odtančila jsem do ústraní. Pozorovala jsem maličkou Olgu, jak to roztomile zazpívala. Tak jsem ji hltala, až jsem málem zapomněla začít zpívat.

So long, farewell
Auf Weidersehen, goodbye
Goodbye
Goodbye
Goodbye

Moc dlouho, sbohem

Auf Weidersehen, goodbye
Na shledanou

Teda na to, že jsme to zpívali poprvé, to šlo vážně skvěle. Ale na konci jsem se málem zhroutila. Věděla jsem, že je konec. Tou písničkou jsem se loučila i já. S Marií.

Konečně jsem mohla odejít. Olivia dneska jela s bráchou, který měl trénink, takže jsem na ni nemusela čekat. Tryskem jsem prchala k východu.

Letmo jsem se podívala za sebe a hned toho zalitovala. Viděla jsem, jak King potřásá rukou Pat a hrdlo se mi nepříjemně stáhlo. Rychle jsem vypadla.

Šla jsem rychle a utápěla se ve vlastním zoufalství. Takže jsem vážně prohrála? Proč? No, co jsem si nalhávala, ona byla lepší.

Slyšela jsem, jak mě někdo zdraví, ale ignorovala jsem ho. Raději jsem šla dál.

Chtěla jsem začít utíkat, ale slyšela jsem svoje jméno. Pat na mě volala.

Co proboha chtěla? Co ještě víc mohla chtít? „Co je?“

„Pan King našel tvoje klíče a předal mi je, abych ti je dala.“ Nic víc.

Chvilku jsem na ně zírala. V mém mozku se otáčela kolečka.

Něco mi nesedělo. Kdyby Pat skutečně dostala tu roli, tak by to bylo první, co by mi řekla. Takže co když ji pan King skutečně jen podával klíče? Žádné potřásání rukou. Jen zdvořilost.

Je to jen teorie! Řval na mě zmučený hlas v hlavě.

„Děkuji.“

Čekala jsem, jestli z ní ještě něco, tedy něco určitého nevypadne.

Nic.

„Tak ahoj,“ rozloučila se.

„Ahoj.“

Já jsem zamířila ke svému autu a říkala si, že už začínám být silně paranoidní.

„Ahoj, Olivie,“ zamumlala jsem do telefonu, který jsem držela jen ramenem. Rukama jsem prohrabávala skříň, abych našla něco vhodného, co na sebe.

„Ahoj, Sue.“

„Proč voláš?“ zeptala jsem se a nacpala úplně do zadu příšerné křiklavě růžové tričko, o kterém jsem ani nevěděla, jak se do mého šatníku mohlo dostat.

„Já, jen tak,“ zamumlala.

„Ale prosím tě, to ti nezbaštím. Děje se něco s Eddiem?“ vystřelila jsem naslepo.

„Ne, teda dneska jsme si při zkoušce hezky popovídali,“ přiznala potěšeně.

„No vidíš. A proč teda vlastně voláš?“ Přestala jsem s prohrabáváním fialové a zaměřila se na bílou. Našla jsem perfektní bílou halenku s mašlí.

„Dobře… Ptám se jen, jestli jsi v pohodě.“

„Proč bych nebyla?“ zarazila jsem se.

„Víš, Kevin tě dneska viděl, když si šla ze zkoušky. Prý tě zdravil, ale byla jsi úplně mimo.“

To mě absolutně vykolejilo. Upustila jsem bílou látku na zem.

„Jo, to je možné,“ vykoktala jsem. Matně jsem si vzpomínala, že mě někdo zdravil. Strašně moc mě mrzelo, že jsem mu neodpověděla. Ale alespoň si mě všiml.

„Takže jsi v pohodě?“ zeptala se znovu.

„Jasně,“ ujistila jsem ji.

„Tak, čau.“

„Ahoj.“

Zavěsila jsem a shýbla se dolů pro košili. Hlasitě jsem zaklela. Než jsem zvedla telefon, držela jsem hrneček s kávou, který jsem položila na zem pod skříň. Taková blbost. Ale ještě horší bylo, že se v něm tričko vykoupalo. Na bělmu zářil obrovský kávový flek.

No super.

S připraveným černým tričkem na židli jsem si šla konečně lehnout. Přemýšlela jsem nad vším. Jaké asi byly moje šance. Muzikál. Kevin.

Mám ho pozvat na rande? Nevím, jestli bych na to našla odvahu. Ale evidentně se mu líbím. A on mně taky.

A co Maria. Představila jsem si plný sál lidí a sebe jak vcházím na jeviště. Začala jsem se chvět nedočkáním. Stále jsem to chtěla.

Byla jsem na sebe naštvaná. Poslední dobou jsem si jen říkala, že to nevzdám, ale ve skutečnosti jsem dělala pravý opak.

Musím začít makat. A to pořádně.

>> Následující kapitola

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Sound of Music - 6. kapitola: