OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Sound of Music - 3. kapitola

06.11.2011 (14:00) • Stebluska17 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 768×

3. kapitola – Mé oblíbené věci, mezi které vyhlašování výsledků rozhodně nepatří

Na konci konkurzu už jsem si sebou tolik jistá nebyla. Pat evidentně uspěla lépe než já. Dobře mi z toho nebylo.

„Tak to máme za sebou,“ prohlásil pan King, když si šel sednout kluk ze čtvrtého ročníku Will Morris (správně se říká „to nejlepší na konec“).

„Chtěl bych vám všem moc poděkovat. Byli jste všichni velmi dobří. A výsledky se dozvíme zítra.“

Ozvalo se hlasité zabučení.

„Ano, až zítra. Přeji vám klidnou noc. Na shledanou.“

Všichni se začali rychle zvedat a zamířili ke dveřím, což způsobilo menší dopravní zácpu. Normálně bych buď zůstala sedět a čekala, než se to uvolní nebo se přidala k davu, ale na to jsem až moc chtěla vypadnout. Rychle jsem to prolezla přes zákulisí ven. Cestou jsem slyšela hodně hodnocení a samozřejmě všichni vychvalovali Pat až do nebes. Několik lidí jí gratulovalo osobně. Párkrát jsem zaslechla i své jméno, ale po schodech jsem stejně už skoro utíkala.

Zastavilo mě až zavolání. „Sue! Počkej na mě!“

„Jé, promiň,“ omluvila jsem se, protože jsem zapomněla, že mám Olivii odvést domů.

Dohonila mě a společně jsme trochu pomalejším tempem pokračovaly na školní parkoviště.

Olivia promluvila, až když jsem nastartovala auto a vyjela ze školního parkoviště. „Tak jak si myslíš, že sis vedla?“

„Víš, že takhle nerada hodnotím,“ řekla jsem dost ostře. „Přijde mi zbytečné mluvit o něčem, co už se stalo a nemůžu to změnit. Je to na nich, koho vyberou.“

„Aha, tak promiň,“ řekla s lehce neupřímným tónem.

Opět nastalo ticho, které trvalo dokud jsem nezastavila před jejich domem.

„Ahoj,“ rozloučila jsem se, „a já se omlouvám, ty sis samozřejmě vedla skvěle a myslím, že si můžeš dělat velké naděje. Já jsem si vedla… asi docela dobře. Uvidíme, jak to dopadne.“

„Vážně sis vedla skvěle. Pat byla velmi dobrá, ale ty jsi byla víc Maria. Tak zítra,“ usmála se na mě a odešla.

S mírnou úlevou od pocitu viny jsem šlápa na plyn. Ještě jsem se letmo podívala k domu. Zdálo se, že je za oknem nějaký stín.

Když jsem přijela domů, nikdo tam nebyl. Alespoň mě to ušetřilo zbytečného vyptávání. Vyběhla jsem schody do svého pokoje, a aniž bych se namáhala zouvat nebo převlíkat, jsem padla na postel.

Cítila jsem se strašně. Pořád jsem na sebe nadávala, že jsem určitě mohla být mnohem lepší. Představovala jsem si, co bych mohla říct porotě.

Já jsem určitě byla lepší, vždyť jsem ten text zvládla z paměti, vždyť jsem Mariu hrála skvěle, já Mariu zbožňuju, já jsem Maria!

„Prosím!“ zaskučela jsem do polštáře.

Ale no tak! Seber se! Ale jak? Najednou mě něco napadlo. Sama jsem to řekla. Já jsem Maria. A co Maria dělá ve chvilkách, kdy je smutná. Zpívá! A na tohle měla speciální písničku.

Opatrně jsem se zvedla z postele a rukávem si otřela slzy. Sedla jsem si ke klavíru. Asi rok jsem měla soukromého učitele, ale pak jsem toho nechala. Tuhle skladbu jsem si ještě trochu pamatovala.

Začala jsem hrát a ze začátku to moc neladilo. Navíc když jsem do toho začala zpívat, musela jsem vynechat pár tónů v levé ruce, protože jsem to nestíhala.

Raindrops on roses and whiskers on kittens
Bright copper kettles and warm woolen mittens
Brown paper packages tied up with strings
These are a few of my favorite things

Kapky deště na růžičkách a vousky na koťátkách

Jasně měděné konvice a teplé vlněné rukavice

Také hnědé papírové balíčky svázané provazy přeci

To jsou některé mé oblíbené věci

Vážně mi to moc nešlo, ale můj hlas zněl skvěle. Všechny ty věci jsem si představovala a ještě k nim přidala další. Čokoláda, vůně magnolie, koně, příroda, vítr čechrající listí barevné listí na podzim…

Cream colored ponies and crisp apple streudels
Doorbells and sleigh bells and schnitzel with noodles
Wild geese that fly with the moon on their wings
These are a few of my favorite things

Krémově zbarvení poníci a křupavý jablečný štrúdl

Zvonky a rolničky a řízky s nudlemi

Divoké husy, které létají na křídlech s měsíci

To jsou některé mé oblíbené věci

Začala jsem zrychlovat a tóny se mírně sypaly, ale když se objevily durové akordy, zlepšilo se to. Zpívala jsem. To byla moje nejoblíbenější věc. Hraní také. Moc jsem to chtěla.

Girls in white dresses with blue satin sashes
Snowflakes that stay on my nose and eyelashes
Silver white winters that melt into springs
These are a few of my favorite things

Dívky v bílých šatech s modrou saténovou mašlí

Sněhové vločky, které zůstávají na nose a řasách

Stříbrné, bílé zimy, které se mění v jara

To jsou některé mé oblíbené věci

When the dog bites
When the bee stings
When I'm feeling sad

Když psi koušou

Když včely bodají

Když se cítím smutně.

Stále nezapomínám na své oblíbené věci

A tehdy se necítím tak špatně!

I simply remember my favorite things
And then I don't feel so bad!

Poslední tón jsem držela velmi dlouho a byla jsem ráda, že můj hlas zůstával silný a nevytratil se.

Pustila jsem klávesy a pedál. Hlasitě jsem se nadechla a vydechla. Zároveň jsem uslyšela bouchnout domovní dveře. Rodiče byli doma.

Rychle jsem se převlékla do něčeho, co by považovali za vhodné a šla za nimi.

„Ahoj mami, ahoj tati!“

„Ahoj Susie,“ pozdravil táta. Seděl u jídelního stolu a četl noviny.

Šla jsem raději za mamkou do kuchyně, jestli s něčím nepotřebuje pomoc. Porcovala tam velkou pizzu. Doma jsme málokdy jedli společně vlastní jídlo. Já jsem občas vařila sama pro sebe, ale jinak rodiče buď něco koupili, nebo jsme šli do restaurace.

„Ahoj, zlato,“ řekla maminka. „Vzala bys, prosím, ty talíře na stůl?“

„Samozřejmě.“

Vzala jsem je a vrátila se do jídelny. Maminka šla hned za mnou. Neměla jsem moc hlad, ale i přes to jsem si jeden kousek vzala a začala ho uždibovat.

„Tak co ta matematika?“ zeptal se mě táta.

Rychle jsem spolkla sousto a odpověděla: „Ehm, psali jsme ji před týdnem a dostala jsem jedničku.“

„To jsem moc rád.“ Víc už mi neřekl. Pustil se do debaty s mamkou. Já jsem moc neposlouchala. Stále jsem byla myšlenkami jinde.

Začala jsem vnímat, až když jsem uslyšela maminku říkat: „A taky bych chtěla novou hospodyni.“

„Proč?“ vyhrkla jsem, než jsem se stačila zarazit. Paní Wilsonová byla velmi příjemná. Občas mi přinesla něco dobrého a ráda poslouchala můj zpěv.

„Chtěla bych najmout někoho i na vaření. Nemůžeme pořád jíst nezdravě.“

„Včera jsme přece byli v nejlepší restauraci v okolí,“ namítla jsem.

„No to je jedno. A stejně, vždycky jsem z ní byla taková nervózní. A na mém stole vždy udělala šílený nepořádek!“

„Ten sis tam dělala sama,“ zamumlala jsem absolutně nezřetelně a normálně dodala, „už jsem dojedla.“

Odnesla jsem talíř a rychle šla do svého pokoje. Hodila jsem do přehrávače nějaké cédéčko a začala dělat domácí úkoly. Když jsem skončila, naházela jsem věci do tašky a šla se osprchovat. Věděla jsem, že je brzo, ale stejně jsem si šla lehnout. Pořád jsem se převracela a trvalo snad věky, než jsem konečně usnula.

Ráno jsem zaspala. Naštěstí ne moc. Rychle jsem na sebe natáhla nějaké oblečení a z domu jsem odešla bez snídaně. Nastartovala jsem a možná až příliš rychle jsem sjela serpentiny dolů do města. U Olivie jsem byla jen s minutovým zpožděním.

„Ahoj.“ Doufala jsem, že už není naštvaná.

„Ahoj,“ pozdravila klidně. Takže asi nebyla. Vlastně byla až moc klidná. Nebyla na ní vidět ani stopa trémy. Evidentně se bála jen výstupu před tolika lidmi, nezajímala se o to, jestli se do muzikálu dostane. Za to já… asi jsem divná. Možná jsem to jen hodně chtěla.

Automaticky jsem se rozhlídla, jestli neuvidím Kevina. Pak jsem se za to pokárala a sešlápla plyn.

„Jak se těšíš na odpoledne?“ nadhodila jsem.

„Docela jo, už se těším, až to zjistím a konečně to bude za námi.“

„To jo,“ souhlasila jsem, „nepřežila bych delší dobu nevědět, jak to dopadne.“

„Jasně.“

Zaparkovala jsem na svém obvyklém místě, rozloučila se s Olívií a zamířila na směrem k biologii. Celé dopoledne stálo za houby. Vůbec jsem se nemohla soustředit, i když jsem si myslela, že už jsem klidnější. Dívala jsem se z okna a přála si, abych mohla utéct. Prostě se rozeběhnout a všechno nechat tady. Jenže stejně by mě to táhlo zpátky, protože bych se prostě potřebovala dozvědět, jak to dopadlo.

O přestávce jsem dostala další kopanec. Stála jsem na chodbě a četla si oznámení na školní nástěnce, když se za mnou ozval dobře známý hlas.

„Ahoj.“

Otočila jsem se a uviděla dobře známé tmavě modré oči – k nerozeznání od těch Olíviiných. Moje nohy mírně zkřehly a já měla pocit, že asi brzo upadnu.

„Ahoj.“

„Včera se ti to vážně moc povedlo,“ pochválil mě Kevin.

To jsem nečekala. „Vždyť jsi tam ani nebyl, jak to můžeš vědět?“ Ne, to bylo nezdvořilé!

Kupodivu mírně znervózněl. „No, já jsem šel zrovna z tréninku a viděl jsem tě z toho okna. Víš, které myslím?“

„Ano, vím.“ Byla to chytré místo. Nepozorovaně jste z něj mohli vidět a slyšet, co se děje v sále. Kevin vážně musel jít okolo, ale pochybovala jsem, že se to náhodou stalo zrovna ve chvíli, kdy jsem zpívala já.

„Držím palce. Tak ahoj.“

A odešel.

Francouzština nestála za nic. Měla jsem pocit, že mí spolužáci nemají na starosti nic lepšího, než Pat blahopřát ke skvělému výkonu.

„Neboj se,“ pošeptala mi Zoe. „Ty jsi byla taky dobrá. Ona podala lepší herecký a pěvecký výkon. Ty jsi byla víc Maria. Tím pádem lepší. Ona je prostě jen oblíbená… la pétasse.“

Zasmála jsem se výrazu, který použila.

Myslela jsem si, že oběd s Pat nepřežiju, ale vlastně to bylo snadné. Nedělalo mi problém se na ni usmívat, být k ní milá a ani jsem neměla potíže diskutovat o včerejším dni.

„Já jsem byla strašná!“ prohlásila Quin.

„Ale nebyla,“ popřely jsme to s Pat najednou.

„Stejně je to jasné, tak co řešíte,“ utla nás Ofélie. „Quin bude určitě hrát. Podle mě se z ní stane Matka představená.“

„Kéž by,“ řekla smutně Quin. „Ale já určitě nic nedostanu.“

Ofélie zavrtěla hlavou. „Nepřeháněj. Říkám, že to je jasné. Třeba tady Pat a Susanne - “ (Málem jsem se udusila šťávou.) „ - Myslím si, že jedna z nich bude Maria a jedna Liesl.“

„A co já?“ zeptala se Pamella.

„To je těžší…“ zamyslela se Norelle. „Asi tě vidím jako Baronku, ale jistá si tím nejsem.“

„Hezká teorie,“ pochválila ji Pat, „a co vy dvě?“

„My budeme jeptišky,“ řekla dvojčata unisono.

Musela jsem se zasmát. „Jasně, na světě neexistuje nikdo, kdo by spíš měl být kanonizován, než vy dvě.“

„Samozřejmě,“ přitakala Norelle.

„Stejně si myslím, že jsem to trefila,“ uzavřela to Ofélie.

Celé dopoledne se nesmírně táhlo, takže se zdálo, že odpoledne se to pokusilo vyrovnat. Sotva jsem se převlíkala na tělocvik, už jsem si sklízela věci na angličtině a mířila do sálu. Nervozita neuvěřitelně vzrůstala. Vybrala jsem si stejné místo, jako včera a snažila se předstírat, že se vůbec celá neklepu. Moc mi to nešlo.

Olivia přišla za chvilku, sedla si vedle mě a stejně jako já byla zticha. Mlčely jsme celou dobu, dokud se neobjevil pan King.

„Dámy a pánové!“ pozdravil. „Doufám, že už tu jste všichni. Ano? Tak dobře. Předem bych vám chtěl znovu poděkovat za to, že jste se včera zúčastnili. Byla to vážně nádhera. Ale teď už je načase, abych vám prozradil výsledky.“

Ticho jako v hrobě. Úplně mě z něj bolely bubínky. A zdálo se, že to King ještě schválně protahuje.

„Rád bych ještě řekl, že kdokoliv, kdo je tady a nedostane žádnou z velkých rolí, je samozřejmě vítán, aby pomohl jak po technické stránce, tak jako komparz. Máme tu již pana Peye.“

Hystericky jsem se uchechtla. Jak někdo může takhle nazývat Eddieho?

„Nemám tu svou drahou porotu, ale myslím, že mi poradila velmi dobře, a že to bez ní zvládnu. Každý kdo uslyší své jméno, ať sem, prosím, přijde. Takže začneme. Sama Maria začala v klášteře. A ten potřebuje jeptišky. To vyžaduje komparz, ale již teď mají vstup do kláštera jistý slečna Ofélie Nelsonová a Norelle Van Xannová!“

Ozval se potlesk a já se k němu přidala. Moje srdce začalo dělat zvláštní kotrmelce, což nebylo dobré, protože zároveň šíleně rychle bilo. Motala se mi hlava. A to byl jen začátek.

„Klášter potřebuje svou abatyši, kterou se stává… slečna Quin Edmondsová!“

Tleskala jsem, co nejvíc to šlo. Quin vypadala nadšeně. Asi vážně už nedoufala.

Následovaly role, které nezpívají – Baronka a Max. Po právu je získala Robin Evansová (příjemná holka z posledního ročníku) a Paul Sewell (její přítel ze stejné třídy). Oba to byli báječní herci. Zpěv… trochu pokulhával.

„A nyní se dozvíme, kdo nám zahraje zbývající Von Trappovi děti.“

Začala jsem se modlit, aby neřekl moje jméno. Úplně opačně, než zbytek lidí v tomhle sále. No, asi by se ještě jeden člověk našel.

„Začneme velmi roztomilou Brigittou, kterou se stává velmi roztomilá slečna Olivia Adamsová!“

Začala jsem tleskat, co nejvíce to šlo, až mě bolely dlaně. Úplně červená Olivia se vydala směrem na pódium. Když se postavila vedle ostatních, nadšeně zamrkala mým směrem.

„Její bratr Friedrich,“ pokračoval pan King,“ je sice o rok starší než Brigitta, ale porota vybrala o rok mladšího. Poprosím sem pana Kyla Carlsona!“

Zvedl se ten kluk z prvního ročníku, který se mi včera moc líbil. Tleskala jsem spolu s ostatními a ignorovala stahující se žaludek.

„A nyní je na řadě Louisa. Další ozdobou našeho muzikálu se stává slečna Pamella Hillyová!“

Pam se zvedla v řadě přede mnou, hodila svými blonďatými vlasy a kráčela na jeviště. Bylo jasné, že se snažila napodobit Pat, ale neměla její kouzlo, i když pár kluků se po ní ohlédlo.

„A teď… Ó, ano, vlastně tu máme ještě Rolfa,“ opravil se pan King. „Co by bez něj Liesl dělala? Naše porota vybrala pana Gabriela Oldaka.“

Všimla jsem si dvou zajímavých reakcí. Pamella vypadala nadmíru zklamaně. Evidentně byla smutná, že není Liesl a nemůže s ním zpívat sólo píseň. Naopak Pat zasyčela. Bála se, že bude Liesl a bude muset být se svým ex-přítelem.

„A teď zjistíme, kdo nám zahraje pana Von Trappa. Bylo to vážně těžké, ale rozhodli jsme, že nejlepší byl pan Will Morris!“

Byla jsem moc ráda, že vybrali Willa. On měl velký talent a včera to vyhrál na celé čáře.

„Musím říct, že některé včerejší výkony byly absolutně báječné, skoro profesionální,“ hlas pana Kinga byl tišší a tajemnější. „A mohu nyní poprosit na prkna, která znamenají svět, dívku, která nás všechny včera naprosto ohromila, slečnu Patricii Andersonovou?“

>> Následující kapitola

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Sound of Music - 3. kapitola: