OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Sound of Music - 4. kapitola

10.11.2011 (14:00) • Stebluska17 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 839×

4. kapitola – Zdolala bych každou horu, ale na tohle mě nikdo nepřipravoval

Ještě před chvílí mé srdce bilo jako o závod, ale teď se zastavilo. Všechno okolo mě jakoby zmrzlo. Neslyšela jsem, neviděla jsem.

Probrala jsem se až po několika vteřinách. Tlukot mého srdce se vrátil. Měla jsem pocit, že mi pumpuje do těla namísto krve led. Byla jsem celá ztuhlá.

Zkamenělá. Mrtvá.

Stejně jako můj mozek.

Točila se mi hlava. Odmítala jsem vstřebat pravdu.

Mé oči mrtvě sledovaly Pat.

Všechny moje naděje byly marné.

Měla jsem sto chutí utéct. Zmizet. Nemohla jsem tu vydržet. Můj mozek se trochu rozhýbal a já jsem se už chtěla zvednout, ale musela jsem tu zůstat.

Třeba… třeba je to všechno jinak. Možná Pan King nevyhlásil Pat a všechno se mi jen zdálo. Je to vše jen sen. Ale na to bylo vše až moc skutečné. Vnímala jsem příliš detailů.

A ať je to jakkoliv, třeba mě vyberou jako Liesl. To je dobrá role. Ale ne nejlepší.

Mé uši se probraly až za několik vteřin a já začala slyšet obrovský potlesk a nadšené pískání.

„Povídal jsem tu o skvělých včerejších výkonech,“ řekl King, když se aplaus ztišil (což trvalo dost dlouho). „a včera se tu objevil ještě někdo, kdo tomuhle jevišti a hledišti ukázal, jak to má vypadat. Přivítejte slečnu Susanne Harrisonovou.“

Jako bych dostala ránu elektrickým proudem. Můj útlum se obrátil o tři sta šedesát stupňů. Brada mi spadla až na zem. Ale rychle jsem si nenápadně osušila oči od slz a téměř sprintovala na jeviště. Pořád jsem se tak trochu bála zklamání, ale v tu chvíli jsem měla jisté, že budu v muzikálu. Usmála jsem se a ten úsměv se rozšiřoval a rozšiřoval, až jsem měla pocit, že mi prasknou tváře. Vnímala jsem, i že můj potlesk je skoro stejně silný, jako ten Patricie.

„Tyhle dvě dámy porotě doopravdy zamotaly hlavu.“ Pan King si stoupl mezi nás dvě. „Celý večer jsme se dohadovali, ale poslední slovo mám samozřejmě já.“

Konečně mi došlo, o co jde. Měla jsem tak napůl pravdu. Skutečně ještě nebylo řečeno, kdo je kdo.

Opět se během několika vteřin přešla moje nálada do jiného extrému. Zklamání. Radost. Nervozita. A to třetí byla katastrofa na druhou. Pan King vše rád dramatizoval. Zrovna teď se mi to vůbec nelíbilo.

„Dlouho jsem o tom přemýšlel. Opravdu se nedalo posoudit, která z vás by byla vhodnější,“ usmál se. „,Jak jen vyřešíme problém jakým je Maria´?“ Několik lidí se zasmálo, protože poznali název jedné písně.

Já jsem byla příliš nervní, abych se na to mohla soustředit. Zavrtěla jsem hlavou stejně jako Pat. Neměla jsem absolutně ponětí, co se jí teď asi honí hlavou, ale ta moje byla úplně prázdná.

„Nevíte?“ podivil se náš kat, pan King. „Já tedy ano a myslím, že je to báječný nápad. Ovšem pro vás to tak báječné nebude, dámy.“

Teď to pro nás není báječné, cokoliv jiného bude pohodička, pomyslela jsem si.

„Víte, myslím, že nejlépe posoudíme, která z vás je lepší, až vás uvidíme v rolích. A proto obě získáváte obě role!“

Absolutně jsem ho nechápala.

„Je to jednoduché. Obě dostanete dva scénáře a bohužel se budete muset naučit obě dvě role – Marii i Liesl. Bude to náročné, ale tím spíš dokážete, jak jste dobré. A já nakonec rozhodnu, která z vás bude hrát Mariu na představení.“

Zírala jsem na něj. Rozuměla jsem jeho slovům, ale nedokázala jsem si to představit.

Pat už se propracovala dál. „Kdy?“

„Tipuji, že tak nejdéle měsíc před premiérou.“

Takže já v tomhle stresu o roli budu ještě tak dlouho?! zděsila jsem se.

„Tak co, souhlasíte?“ zeptal se pan King definitivně.

„Jistě,“ přikývla Pat.

Přemýšlela jsem o tom. Věděla jsem, že za mě někdo v porotě musel bojovat, protože jsem si musela přiznat, že Pat byla a je lepší. A tímhle bych hned nebyla vyřazená ze hry. Stále jsem měla šanci získat svůj sen.

„Tak dobře,“ souhlasila jsem nakonec.

„Mysli si, co chceš, ale já myslím, že to je velmi dobrý nápad,“ prohlásila Olivia, když jsem ji vezla domů. Moje kyselost ji pořádně dráždila, protože stále byla velmi šťastná. Já jsem se tak cítit nemohla.

„Ale já na to mám přece stejný názor,“ upozornila jsem ji.

„Tak v čem tedy vidíš problém?“

Povzdychla jsem si. „Víš, kolik to bude stresu navíc? Tyhle dva dny byly šílené. A to se mají o tolik protáhnout.“

„V tom máš pravdu,“ souhlasila. „Ale i tak to přeháníš. Ať to bude jakkoliv v tom muzikálu budeš a dostaneš jednu ze dvou nejlepších rolí.“

Zastavila jsem před jejich domem. „Jasně, dopadne to dobře. Tak se měj hezky.“

„Ty taky.“

Byla jsem tak rozrušená, že jsem se ani nedívala po Kevinovi. Pořád jsem si dokola projížděla dnešní odpoledne. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli to dopadlo dobře. Mohlo to dopadnout hůř, ale taky mnohem lépe.

Doma jsem ani nedošla do svého pokoje a rovnou jsem sebou plácla na gauč v obýváku.

Asi jsem to přeháněla. Měla bych se přece radovat. Mám to, co jsem chtěla. Budu v muzikálu a budu zpívat svou oblíbenou postavu. Jednu nebo druhou.

Možná mi jen vadila Pat. Kdybych soupeřila s kýmkoliv jiným! S ní nemám šanci. Pat je překážka. Velká jak hora. Tu nezdolám.

V hlavě se mi ta slova pospojovala. Něco mi připomněla…

Climb every mountain,
Search high and low,
Follow every highway,
Every path you know.

Zdolej každou horu,

Velkou či malou,

Následuj každou cestu,

Každou cestu známou.

Vnímala jsem význam slov, ale nevěřila jsem jim. Nedokázala jsem věřit sama sobě. Podepsalo se to v mém zpěvu. Tahle písnička nebyla vůbec pro můj hlas, takže jsem raději uháněla ke klavíru, abych se nějak zorientovala. Zadala jsem si nějakou rozumnou tóninu a pokusila se o to znovu. Dostala jsem se až k druhé sloce.

Climb every mountain,
Ford every stream,
Follow every rainbow,
'Till you find your dream.´

Zdolej každou horu,

Přebroď každou bystřinu,

Následuj každou duhu,

´Dokud nedosáhneš svého snu. ´

A dream that will need
All the love you can give,
Every day of your life,
For as long as you live.

Sen, který bude potřebovat

Všechnu lásku, kterou můžeš dávat.

Každý den života tvého,

Stejně jako budeš žít dlouho.

Konečně jsem tomu uvěřila. Člověk musí následovat svůj sen, ať je jakkoliv šílený. Stále tu je nějaká šance, že se splní. A pokud ne, většinou se o to můžeme pokusit znovu. Nebo si najít další krásný sen.

Ale jít dál. Zdolávat hory.

Pokračovat.

„Till you find your dream.“

>> Následující kapitola

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Sound of Music - 4. kapitola: