OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Survival - 1. kapitola

Arsantes se na tento den těšil téměř celý život. Takhle si to ale rozhodně nepředstavoval...

22.04.2013 (14:00) • darkAsh • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 922×

Arsantes de fre Niewrostal

 

Naslouchám tichému vrnění motoru auta.

 

Dnešek je zatím hodnocen jako strašný den. Za prvé, v hodině telepatie profesorka opět prskala, že jsem poslední, kdo nemá strážce, protože právě na strážcích cvičíme, thrésové se totiž dají snadněji psychicky ovládat než imbrenové. To by ještě nebylo to nejhorší, ale když svolila, že si mohu půjčit profesorčina strážce (ale samozřejmě pouze komunikace, ne hypnóza, kterou teď trénují všichni ostatní), nezvládl jsem mu poslat ani jedinou myšlenkou. Rodiče s telepatií nikdy neměli problémy, spíše naopak, takže dědičná vada to nebude. Říkal jsem jí, že je to pouze tím, že nemám vlastního strážce, ale neudělalo to na ni žádný dojem. Pokud se co nejrychleji nezlepším, začne to řešit s rodiči, to bylo její poslední slovo. Jako by nestačilo, že ve škole kvůli tomu ze mě mají srandu.

 

Ale tohle všechno by pořád bylo ještě dobré, kdyby se nestala ta druhá věc. Licia prý chodí s Grehenem, je to oficiální. Naposledy ji poslal do háje, ale ona si nedá říct.

 

Ve stínu těchto událostí jsem se dokonce přestal těšit i na to vysněné odpoledne. Dnešek je prostě den blbec, a já začínám čekat jen to nejhorší. Také jsem si poprvé uvědomil, že tvora, kterého vyfasuji dneska, budu mít na krku pravděpodobně celý život, takže jestli tatínkovým přičiněním dostanu špatného strážce, je to celkem zralé na sebevraždu.

 

Možnost nesprávného výběru mě teď každou minutou tíží čím dál víc. Vlastně, když jsem zhruba před šesti lety poprvé přišel do konfliktu s tím, že si budu muset v osmnácti obstarat vlastního thrésana, bylo mi docela mizerně, a to z důvodu, který se jmenuje Ithrin.

 

Ithrin je typický thrésan, vysoký, svalnatý, jen jeho stříbrné vlasy v kombinaci s modrýma očima jsou dost neobvyklé. Je to tátův strážce, a troufnu si tvrdit, že v naší domácnosti částečně vykonával i roli chůvy. Mojí. V mém raném i o něco pozdějším dětství si se mnou táta moc nehrál, ani z poloviny ne tak, jako právě Ithrin. To on mě učil lézt po stromech, to on mě bral na výlety do lesů.

 

Proto jsem na tátovu otázku, jakého strážce bych si asi tak představoval, bez rozmýšlení odpověděl, že chci Ithrina. Nedokázal bych si představit lepšího strážce, a tak nějak jsem doufal, že když nahodím ten správný výraz, táta by mi mohl Ithrina přenechat. Tehdy se ale otec dost naštval.

 

Ale to je jedno, Ithrina prostě nedostanu, teď hlavně musím doufat, že můj budoucí strážce bude takový, aby z něj ve škole nebyla ostuda. Tím bych totiž pohřbil i tu poslední nepatrnou naději, že by se o mě Licia mohla zajímat.

 

Auto s cuknutím zastavilo. Netečně jsem se vysoukal ven a s mrzutým výrazem zabouchl dveře. Avšak v momentě, kdy jsem se rozhlédl kolem sebe, mě jakákoliv netečnost přešla. Před námi se tyčily vysoké zdi z šedého kamene korunované ostnatým drátem, ale na rozdíl od starých povídaček o vězení, kterému se to tak podobalo, tu nebylo slyšet žádné zvuky. Až se zdálo, že se čas zastavil, protože se nepohnul ani lísteček na stromech, které rostly kolem zdí v pečlivě udržovaném odstupu deseti metrů. Celému tichému výjevu dominovala obrovská zčernalá brána, ke které jsme tak trochu proti mé vůli zamířili.

 

Ještě dřív, než jsme stačili dojít až k bráně, se vrata se zaúpěním otevřela, a my spatřili neškodně vypadajícího oplácaného muže okolo čtyřicítky. Za jeho zády se o bránu opíral zlatovlasý thrés nejspíše podobného věku. Thrésané žijí asi o čtyřicet až šedesát let déle než imbrenové, tudíž mohou být o něco starší. Když thrésanův pán zemře přirozenou smrtí, bývalý strážce má po zbytek života klid, už nikdy nehlídá jiného imbrena. Případy, kdy by byl imbren zavražděn, jsou výjimečné, a tito thrésové mohou být svěřeni někomu jinému. Ale taky nemusí.

 

Muž prohodil pár slov s mým otcem, načež na nás kývl, abychom ho následovali. Vedl nás do budovy, která vypadala úplně jako vězení, aspoň podle toho, jak byly tyto nepřátelsky šedé budovy popsány. Nyní už vězení neexistovala. Kriminalita vymizela díky strážcům, a trestem pro thrésany je smrt, bez ohledu na to, co provedou.

 

Procházeli jsme šedými chodbami, a jelikož byly všechny identické, brzy jsem netušil, kudy jsme přišli, ani jak dlouho ta šedá cesta trvá. Co mě ale zarazilo nejvíc, za celou tu dobu jsme nenarazili ani na jednoho thrésana. Zprvu jsem se tu zvědavost úspěšně snažil potlačit, ale jak čas běžel, nervozita rostla. Když už jsem to nemohl vydržet, odvážil jsem se zeptat.

 

„Tati? Kdy si budu vybírat toho strážce?“

 

„Všechno uvidíš, ale nejprve bude... operace.“

 

„Operace?!“ zděsil jsem se.

 

Šance se chopil tlouštík doprovázející nás od brány: „Jistě. Novější generace strážců je efektivnější, protože díky čipu, který implantujeme nejdříve vám a potom strážci, dokážou vycítit pocity svého imbrena a snáze poznají, kdy jsou potřeba, a taky...“

 

„Myslím, že to stačilo,“ usekl výčet vylepšení otec. „Stačí mi, jak jsou ty potvory drahý.“

 

„No, to víte, za kvalitu se platí,“ dodal obtloustlý muž, podle všeho šéf tohoto ústavu, téměř omluvným tónem.

 

Po těchto slovech zamířil k malým bílým dveřím a skoro po paměti vešel dovnitř. Překvapilo mě, že stěny nejsou šedé, ale čistě bílé. A nábytek vypadal jako právě dovezený z nějaké moderní nemocnice. Po zádech mi přeběhl mráz. Ucítil jsem sucho v krku, polkl jsem.

 

„Laskavě si lehněte tady,“ mávl tlouštík rukou k bílému lůžku. „Teď to bude možná trochu bolet...“

 

Raději jsem zavřel oči.

 

Když jsem se probudil, hodiny vedle postele ukazovaly půl sedmé. Tipoval jsem, že jsem spal tak dvě hodiny.

 

Hned v momentě, kdy jsem se posadil, vtrhl dovnitř otec s tím obtloustlým mužem. Začalo mě štvát, že s otcem se zjevně znali, ale mně se neobtěžoval ani sdělit jméno. Rozhodl jsem se nazývat ho Šéf, koneckonců, urážka to není.

 

„No, konečně jsi vzhůru, myslel jsem, že tady zešedivím,“ posteskl si otec, a jen co shledal, že jsem schopný chůze, zamířil zpátky ven ze dveří. „Jdeme, teď přijde hlavní část programu.“

 

Jelikož jsem se celkem nemohl dočkat, jal jsem se tátovi nastínit, co bych si tak trochu představoval.

 

„Víš, měl by být vyšší než já, a musí budit dojem, protože...“

 

„Už je vybráno,“ prohodil otec ledabyle. To byla trochu rána pod pás. Zmrzl mi úsměv na rtech.

 

„Ale já si snad mám...“

 

„Už ticho.“ Zjevně se o tom dál nehodlal bavit. Začal jsem se vztekat a v otcově vlastním zájmu jsem doufal, že ten strážce bude aspoň trochu podobný Ithrinovi.

 

Došli jsme k hnědým dubovým dveřím. Místnost za nimi byla k mému zklamání monotónně šedá a nebylo tu skoro nic, pouze jeden stůl a tři židle jako z doby třicetileté války (ano, i tyhle dějepisné blbiny se dochovaly), a o stěnu se opírající thrésan s dlouhými stříbrnými vlasy. Na chvíli jsem se zaradoval, že by to přece jen mohl být Ithrin, ale v další setině vteřiny mi došlo, že je to o půl hlavy menší a poněkud drobnější a štíhlejší než otcův strážce. Holka.

 

„Představuji ti Leyrothe fre Silvene. Tvůj strážce.“

 

Thrésanka na mě upřela světle šedé oči. Nevěděl jsem proč, ale kvůli té nezvyklé barvě a lhostejnému výrazu jsem se pod tím pohledem cítil podivně. Začal jsem v duchu proklínat tatínka.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: darkAsh (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Survival - 1. kapitola:

Jsem moc vděčná za všechny komentáře, moc mě těší, že jsou pozitivní... Další kapitola trochu potrvá, dodělávám projekt do školy, ale do neděle by snad měla být zveřejněna.

Ohh báječné ^^ *zamilovala se* obdivuju lidi co dokážou napsat něco tak skvostného. prosííím rychle další díl.

Ouu! To je vážně úžasná povídka . Hned po prvních řádcích jsem si ji zamilovala . Máš hezký styl psaní . Už se těším na další díl, doufám, že bude brzo. Tleskám:

To je naprosto úžasné!!
Tak maximálně jsem se do toho začetla! Ten styl psaní, opravdu paráda! =)
Těším se na další díl!

Přidat komentář:

Nick:

Text: