OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Survival - 2. kapitola

26.04.2013 (19:00) • darkAsh • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 958×

Arsantes de fre Niewrostal

Sedím na zadním sedadle auta a špičkou boty rýpu do potahů přede mnou, protože otec to nesnáší a já ho chci vytočit. Vedle mne se ozývá pravidelné oddychování. Má ho na svědomí nehybné bělovlasé klubíčko vedle mě. Leyrothe. Pořád dokola jsem si opakoval, že ta thrésanka za to nemůže, veškerá vina je na otci, to on to všechno domluvil za mými zády. I přesto jsem ale podvědomě cítil, že se na ni zlobím. Kdyby té holky nebylo...

Taky mě doopravdy zajímá, jak ji doma dostaneme z auta. Všichni thrésané se bezprostředně po prodeji odváží k novému majiteli, a to v narkóze, jen pro případ, že by jim třeba „ruplo v bedně“. Já se s ní rozhodně tahat nebudu, takže by se měla koukat vzbudit.

Jelikož jsme vyrazili na cestu teprve před chvílí, předpokládal jsem, že čas strávený v autě bude ještě dlouhý. Raději nepočítajíc hodiny, uvědomil jsem si, že se mi chce spát.

Auto se s cuknutím zastavilo. Já jsem se sice probudil, nicméně osoba vedle nikoli. Jak jsem se ale dozvěděl o minutu později.

„Ithrine,“ houkl otec hned poté, co se vysoukal ven. „Pomůžeš nám s tou holkou.“

Vzápětí se otevřely dveře u Leyrothe, kterou strážce zvedl do náruče tak rychle, jako by nevážila víc než peříčko, a zamířil s ní k domu. Přemohl jsem touhu říct Ithrinovi, ať mě odnese taky, a vyhrabal se z auta. Zamířil jsem ke mně dobře známému bílému domu. Naše obydlí, které bylo radno nazývat spíše vilou, mělo dvě patra. Vedla k němu prašná příjezdová cesta lemovaná trávníky, dojem blízkosti přírody podtrhoval břečťan plazící se po jedné ze zdí. Zatímco vlevo od domu, směrem k blízkému městu (a tedy škole), se rozkládal jehličnatý les, směrem doprava a za dům jste došli ke břehu jezera. To jezero je prý jedovaté, jen tak mimochodem, aspoň u nás ve škole se o tom mluvilo. Jediný, kdo tomu nevěří, je Ithrin, který se tam občas chodí koupat, jenže on je thrésan, nemá tak citlivou kůži jako my.

Jakmile jsem se doplazil až do pokoje, mojí jedinou myšlenkou byla postel, kde bych mohl v klidu trucovat. Jenže ta už byla zabraná.

„To snad nemyslíš vážně, že ta potvora bude spát v mojí pos...“ Za tuto raději nedokončenou větu jsem schytal tak nenávistně naštvaný pohled, jako nikdy předtím. Aby Ithrin podtrhl svůj výraz smaragdově zelených očí, stáhl uši až k hlavě a připojil vzteklé švihnutí ocasem. Věděl jsem, že tato gesta používá pouze tehdy, když pomýšlí na něčí smrt. A podivuhodně mě zabolelo, že je použil zrovna na mě.

„Tak jo,“ syknul jsem rádoby smířlivým tónem.

Otcův strážce mi věnoval ještě jeden varovný pohled, než odešel z pokoje. Tuším, že jeho nečekaně agresivní chování mi bude ještě dlouho vrtat hlavou.

Nyní jsem měl vlastně první možnost pořádně si prohlédnout Leyrothe. Ležela na zádech s rukama nataženýma podél těla, stříbrné vlasy jí sahaly až k lopatkám. Napadlo mě, že na thrésana je asi celkem hezká. A taky dost malá. Zvykl jsem si, že thrésové jsou průměrně o půl hlavy až o hlavu vyšší než my, takže její výška, identická s mojí, mě trochu zarážela.

Ještě chvíli jsem pozoroval její roztomilý snový výraz. Je jen škoda, že roztomilost jí tady k ničemu nebude. Taky mě zajímalo, co může těma svýma rukama, které jsou tenčí než moje, uzvednout. Bude mi jako strážce vůbec k něčemu? Pozorování jejího štíhlounkého těla mi odpovědělo jasné ne.

Byl jsem unavený, tak jsem se rezignovaně odebral do druhého patra, směr pokoj pro hosty. Ale příště jí to jen tak neprojde.

Ráno jsem z domu vycházel ještě o něco později než obvykle. Může za to Leyrothe, kdybych nemusel ve skříni špatného pokoje hledat svoje věci, nechybělo by mi deset minut z času na snídani.

Do auta jsem vletěl přesně tak, jak je mým zvykem. Okamžitě po dopadu na sedačku, ještě s otevřenými dveřmi, jsem houkl dopředu: „Tak jeď, a šupem.“ Normálně by Ithrin dupl na plyn a já bych pozoroval mračno zvířeného písku na příjezdové cestě, která by se rychle vzdalovala.

Dneska nebylo normálního nic. Ani se nechci zabývat změnou, že už nemám celou zadní část auta sám pro sebe, protože tam v tmavozeleném triku a černých kalhotách sedí Leyrothe, a mimochodem, nyní při vědomí se tváří všelijak, jen ne roztomile.

Místo aby se vozidlo dalo do pohybu, objevila se v mém zorném poli hlava tatínka a hned spustila: „Nechceš mi tak náhodou vysvětlit, na koho ječíš?“

Když jsem otázku přešel mlčením, hlava zmizela, ale i tak mi aspoň poskytla vysvětlení, proč za volantem nesedí Ithrin. „Volala mi ředitelka. Prý máš problémy s telepatií, takže se dnes půjdu podívat do hodiny, jak ti to nejde.“

Vždyť ta mrcha říkala, že mi ještě jednu šanci dá, proletělo mi hlavou. Tohle je teda parádní zrada. Nenápadně jsem zabrousil pohledem vedle sebe. Leyrothe se utápěla v hlubokém flegmatismu, a když se moje oči stočily na ni, projevila účast tím, že si mě změřila zkoumavým pohledem, ze kterého mi vůbec nebylo dobře. Tak fajn, oni se na mě s otcem spikli.

Po celou dobu asi tříminutové cesty do školy jsem se snažil uklidnit, ve třídě před zvoněním to samé, ale jaksi se to nedařilo. Navíc nás v té místnosti bylo trochu moc, protože normálně se strážci do výuky nemíchají, pouze telepatie je výjimkou. Netušil jsem, jak moc ta stísněnost vadí Leyrothe, ale asi celkem dost, protože bez hnutí stála u zdi se skloněnou hlavou, a když kolem ní prošel jeden thrésan a otřel se o ni loktem, neobyčejně vztekle se naježila.

Zvonění přišlo nečekaně brzo, s ním do třídy vešel milý tatínek s ředitelkou v závěsu. Usadili se do poslední lavice. Všichni díky nim tušili, že se něco děje, a vrhali na mě zvědavé pohledy. Ze všech sil jsem si přál zmizet.

V jedné z minulých hodin zavedla učitelka pravidlo, které platilo stejně ve výuce cizích jazyků: Nikdo nebude mluvit normálně, dorozumívat se budeme telepaticky. Tohle pravidlo mi ztěžovalo můj cíl přimět Leyrothe, která se stále opírala o zeď a pohledem rentgenovala zem pod nohama, aby se přesunula do lavice vedle mě. Snažil jsem se soustředit, ale ani to s ní nehnulo. Vzdal jsem to a přešel k něčemu jednoduššímu. Vyhlédl jsem si okamžik, kdy většina lidí včetně tatínka nedávala pozor, a mrštil po thrésance tužkou. Ta ji rychlým pohybem chytila a s výrazem pochopení konečně zamířila ke mně.

„Proč jsi mě prostě nezavolal?“ sykla šeptem. Bezradně jsem pokrčil rameny a uvědomil jsem si, že je to snad poprvé, co ji slyším mluvit.

Dalších dvacet minut jsem se telepaticky snažil přimět Leyrothe, sedící proti mně, aby se vrátila ke zdi. Po uplynutí této doby jsem zachytil otcův znuděný výraz a v hlavě mi zazněl jeho hlas: Řekni jí, aby došla sem k nám, a to hned.

Snažil jsem se ještě víc a zřejmě jsem vypadal zoufale, neboť mi to všechno oplácela nechápavým pohledem. Ještě těžší to bylo proto, že se na mě nenápadně dívala skoro celá třída. Ale tak či onak, i kdyby se nedívali, nešlo to, a já už navíc nemůžu použít tu výmluvu se strážcem.

Zničehonic se ozvalo zvonění. Otec o něčem diskutoval se ředitelkou a tvářil se naštvaně. Po chvíli na mě kývnul. Následoval jsem ho na chodbu a vyslechl si desetiminutovou přednášku o tom, jaká je to ostuda a taky sabotáž dobrého jména celé rodiny.

Ve třídě to bylo k vydržení až do polední přednášky. Pak to Grehen už fakt přehnal.

„Ty máš ale smůlu, Černoočko. Určitě tu svoji hloupost v telepatii jenom hraješ, protože jsi doufal, že ti Licia dá doučování, co?“ zasmál se. „Taková smůla.“

Snažil jsem se ignorovat ho, tak to zkusil jinak.

„Dokonce ani strážce si vybrat neumíš. Zajímalo by mě, co tak zvládne tahle, ale asi nic moc, viď?“ Leyrothe se pomalu odlepila od zdi, kterou si zjevně dost oblíbila, a zamířila ke Grehenovi.

Grehenův strážce, rozložitý a vysoký thrésan, se tázavě podíval na svého pána, a téměř se nepohnul, dokud se mu od Grehena nedostalo souhlasného přikývnutí hlavou. Štvalo mě, že Leyrothe se očividně chystá prát a je jí jedno, co na to řeknu. Z toho má určitě Grehen ještě větší radost.

Grehenův strážce neváhal. Tasil meč, svou oblíbenou zbraň, a kolmým sekem se thrésanku pokusil rozpůlit, následně zaútočil z boku, přičemž se o krok přiblížil. Leyrothe se oběma útokům vyhnula, jako by to nebylo nic neobvyklého. Poté se přikrčila, aby z kapsičky na nohavici vytáhla malou dýku, spíše podobnou dlouhému noži. Při protivníkově dalším útoku, tentokrát pokusu thrésanku probodnout, s rychlostí hada uskočila bokem a zároveň sekla po nechráněné natažené paži.

Meč Grehenova strážce zazvonil o podlahu a thrésan překvapeně sledoval svou ruku, barvící se do tmavě ruda v místě těsně před loktem. Šrám byl celkem hluboký, ale od pohledu bylo jasné, že horší následky než jizvu nezanechá. Thrésan zlobně zavrčel a chystal se na odvetu, zatímco Leyrothe s dýkou v ruce a flegmatickým klidem v očích vyčkávala.

„Stačilo,“ ozval se Grehenův hlas a zraněný a navztekaný thrés se poslušně odebral za Grehenem. Ten ještě pokračoval: „Možná, že ta tvoje holka není zas tak špatná, a koneckonců je to holka, takže se s ní...“ zachytil Leyrothin pohled a pro jistotu zmlknul, a s tichým „jdeme“ věnovaným svému strážci se obrátil k odchodu.

Autor: darkAsh (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Survival - 2. kapitola: