OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stačí uvěřit - 2. kapitola



Stačí uvěřit - 2. kapitolaV tohle dílku se Eneys dostane do školy a tam pozná Nalu, Aliyaha a Tylera. Snad se bude líbit. :)

2.
Obloha potemněla, voda v jezeře úplně zčernala. Tráva, strom a vše živé, umíralo. Zelená barva se začala vytrácet, jako kdyby z nich někdo vysával život. Uvnitř jsem se cítila prázdná. Postava přede mnou se zvětšovala. Chtěla jsem utéct, ale nohy mi úplně zkameněly. Srdce mi v hrudi třepotalo jako vyděšený pták v kleci, který nemá úniku. Bílý plášť se z té postavy ve větru pomalu rozplýval. To, co jsem spatřila pod ním, mi vyrazilo dech. Ochromena panickou hrůzou, s očima vytřeštěnýma, že se mi zdálo, jako bych je měla až na vrch hlavy, jsem se dívala na to, co se přede mnou objevilo. Nade mnou se tyčil nějaký tvor, ani zdaleka se nepodobal člověku. Jeho kůže byla popelavě černá, páteř odhalená a já jsem naprosto přesně viděla každý jeho křídově bílý obratel. Jedním, rychlým, pohybem se otočil. Vykřikla jsem. A on se začal hrozivě smát. Nedalo se to nazývat smíchem, stejně jako on člověkem. Znělo to spíše jako skřehotání starého krkavce. Ten zvuk ve mně probudil nepopsatelný děs.
Místo očí na mě tupě zíraly dvě černé díry, které jako by nikde nekončily. Jeho dlouhé, špičaté zuby nic nezakrývalo, neměl ústa. Chtěla jsem uhnout pohledem, nedívat se na něj, ale nešlo to. Jako by mě někdo ovládal. Chytil mě za zápěstí odpornou, kostnatou rukou.

„Eneys, ty patříš k nám!” Slyšela jsem se, jak křičím, ale ústa jsem měla pevně semknutá. Zdálo se, jako by výkřik přicházel z obrovské dálky. Konečně se mi podařilo zavřít oči. Po chvíli jsem je otevřela. K mému překvapení a úlevě jsem se už nenacházela v té mrtvé krajině u toho hrozivého tvora. Přede mnou seděla máma. Vytřeštěně na mě poulila rozespalé oči.

„Neboj, byl to jen zlý sen, už jsem u tebe.” Vůbec jsem nechápala, co se to stalo.

„Chceš, abych tu zůstala?”

„Ne, to je dobrý, už nejsem malá,” snažila jsem se, aby můj hlas nezněl roztřeseně, ale nepodařilo se mi to, srdce mi tlouklo tak rychle, že rozechvívalo i můj hlas. Neochotně se zvedla a odcházela. U dveří se mi letmo a ustaraně podívala do očí.

„Ano, už nejsi,” zašeptala a zmizela. Lehla jsem si na záda a zhluboka oddechovala. Měla jsem pocit, že mi nestačí kyslík v místnosti. Jako by stěny vysávaly všechen vzduch z pokoje a stahovaly se nade mnou ve snaze mě udusit. Odkopla jsem deku až na zem a pěti rychlými kroky se přesunula k oknu, které jsem okamžitě rozevřela dokořán.
Vlasy mi proplul vítr a já se konečně v klidu nadechla. Venku byla už poměrně zima, ale nevadilo mi to. Rukama jsem se objala a dál vdechovala svěží vzduch.
Byl to jen sen. Snažila jsem se uklidnit sama sebe. Strachem jsem se zachvěla.

Už jsem neusnula, bála jsem zavřít oči, bála jsem se, že by zase přišel.
V šest hodin jsem vylezla z postele.
Po špičkách jsem procházela chodbou, abych nevzbudila mámu. Při představě, že bych měla něco sníst, se mi bolestivě stáhl žaludek. Byla jsem příliš nervózní, než abych do sebe dokázala dostat třeba jen sousto toastu. Asi byste řekli, že jsem na přestup do nové školy zvyklá, ale to byl omyl. Vždycky mě to děsilo, bála jsem se, že nezapadnu, stanu se obětí šikany a nebo ještě něco horšího, že mě zařadí mezi ty divné.
Otevřela jsem dveře od koupelny a vklouzla dovnitř. Cítila jsem se unavená a bylo to znát i v mém obličeji. Opuchlé oči a tmavé kruhy pod nimi byly nevítanými svědky mého nočního dobrodružství.

„Proboha!” zaúpěla jsem. Dnes jdu do nové školy a takhle? Ponořila jsem obličej do studené vody. Tryskem jsem vytáhla hlavu a zalapala po dechu, byla totiž až moc ledová. Pak jsem se vyčistila zuby a odešla zpět do pokoje obléct se.
Právě, když jsem si zapínala džíny, do pokoje vešla máma. Ospale na mě zamžourala.

„Ty už jsi vzhůru?” zívla. Kývla jsem.

„Fajn, udělám nám snídani a vyrazíme.”

„Ne díky, já nebudu,” zavrtěla jsem hlavou a znechuceně zkroutila rty.

„Měla by si něco sníst,” oponovala mi.

„Ale mami, já nemám hlad. Vážně nic nechci.” Upnula jsem na ni pohled - už prostě nejsem malá.

„Jak myslíš.” Zavřela dveře. Ztěžka jsem se svalila na židli, vzala do ruky zrcátko v marné snaze udělat něco s obličejem. Kruhy pod očima už nevypadaly tak hrozivě jako černé propasti. Našpulila jsem rty a prsty se tahala za kůži v obličeji. Vždycky, když jsem se na sebe dívala do zrcadla, jsem neviděla tu Eneys, která před ním stála, ale malou vychrtlou holku, s křečovitým úsměvem odkrývající její vypadané zuby, očima tak velkýma, že na její povadlé, vyhublé tváři vypadaly směšně a jako dva obrovské sytě modré talíře.
Prostě jsem v něm neviděla tu krásnou Eneys, jak mě většina častovala, ale to ošklivé káčátko, kterým jsem bývala. Zážitky a vzpomínky na dobu, kdy jsem „nebyla“ krásná, byly až moc živé a příšerné. To věčné posmívání, to, že se se mnou nikdo nebavil, mě stále ještě bolelo, i když ty doby byly už dávno pryč. Stále jsem se přes to nedokázala přenést, a proto jsem pokaždé zahlédla tu malou holku. Ale také jsem vnímala někoho jiného než ji. Viděla jsem jeho. Mého otce. Vlastně jsem ho v životě neviděla, ale vzhledem k tomu, že máma měla zlaté vlasy, které ji v prstýncích sahaly po ramena a hnědé oči, jsem věděla, že takhle vypadal. Tmavovlasý se sytě modrýma očima. Můj otec, který prostě zmizel.
Naposledy jsem se na něho zeptala mámy, když mi bylo pět. Řekla mi, že prostě odešel a od té doby o něm nepadlo ani slovo.

Vzdychla jsem a popadla řasenku a trochu si zvýraznila oči.

„Eneys, poběž, už musíme jet!” křikla na mě máma odkud si zdola. Vzala jsem baťoh a vydala se za ní.
Cesta do školy mi připadala strašně krátká. Přála jsem si, aby trvala třeba celou věčnost, abychom se dostaly do nějaké zácpy, ale měla jsem smůlu jako obvykle.

„Už jsme tady,” drkla do mě.

„Vypadá to jako vězení,” zabrblala jsem, když jsem se podívala na tu hrůzu, která měla být teď mou školou. Fasáda, jež měla zřejmě dříve barvu růže, byla oprýskaná, popraskaná. Některé pukliny ve zdi vypadaly opravdu hrozivě, že se zdálo, že kolem nich stačí projít a škola se zhroutí na jednu hromadu a všechny uvnitř ní pohřbí. Na špinavých oknech byly přimontované černé mříže.

„Bude to fajn, uvidíš,” uklidňovala mě, ale taky vypadala poněkud znepokojeně, když viděla tu školu na vlastní oči.

„Začíná pršet, to je divné, dnes mělo být hezky,” zabručela. Mlčky jsem se dívala, jak kapky deště s plesknutím dopadaly na sklo. Přesně tak jsem se cítila, jako uplakaná obloha. Po tváři se mi kutálela slza, hrdlo se mi stáhlo smutkem. Rychle jsem ji otřela a vylezla z auta.

„Ve tři tě tu vyzvednu, drž se, pa,” rozloučila se se mnou a odjela. Dívala jsem se na auto, které se za okamžik stalo malou tečkou až úplně zmizelo. Zhluboka jsem se nadechla a  rychlým krokem se přesunula do školy.
Zevnitř nevypadala o moc lépe. Oprýskané zdi, skříňky, co nešly zavřít. S očima přilepenýma k zemi jsem se prodírala davem studentů. Do hlavy se mi hrnuly jejich myšlenky - hodina matematiky, Elysn, pak mě něco zaujalo. Pět různých dívek myslelo na někoho jménem Tyler. To by mě zajímalo, co je na něm. V tom jsem do někoho vrazila.

„Pardon,” vykoktala jsem. Vyšplhala jsem očima na tu horu svalů, která se nade mnou tyčila, abych viděla do koho jsem to vlastně narazila.
Byl to nějaký černovlasý kluk. Měřil si mě malýma pátravýma očima a usmíval se. Podle dresu, co měl na sobě, jsem poznala, že je nejspíš ve školním fotbalovém mužstvu.

,,V pohodě,” odpověděl. Vykročila jsem, chtěla jsem jít dál, ale pořád mi stál v cestě.

„Hm, ta je tu nová, ale stála by za to!” Zamračila jsem se nad jeho oplzlými myšlenkami, obešla ho a pokračovala v cestě.

Po nějaké době jsem to konečně našla. Školní kancelář.
Opatrně jsem zaklepala na dveře. Nic, tak jsem to zkusila znovu, ale hlasitěji. Zase nic. Vzala jsem za kliku, otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Okamžitě mě v nose začal štípat zatuchlý vzduch, jako by se tu nikdy nevětralo.

„Haló?” zavolala jsem do místnosti. Zdálo se, že tam nikdo nebyl. Rozhlédla jsem se. Naproti mně stál stůl a na něm ležely papíry utvořené do úhledných komínů. Byla jich tam ohromná spousta. Popošla jsem k němu blíž. Na pravé straně se tyčila starodávná skříň. Úplně mě uchvátila. Co v ní může být? Dvěma kroky jsem se k ní přiblížila, natáhla jsem ruku, abych se jí dotkla a v tom na mě odněkud vyskočila rezavá kočka. Hrozně jsem se lekla. Stála jsem tam jak přimražená a dívala se na ni. Nervózně mrskala ocasem ze strany na stranu a nespouštěna ze mě jantarové oči.

Uf, byla to jenom kočka! Oddechla jsem si.
Ona byla svým způsobem docela roztomilá. Ohnula jsem se, abych si ji pohladila, ale naježila chlupy a začala vrčet a prskat.

Raději už půjdu. Otočila jsem se a chtěla odejít, ale místo toho jsem vykřikla, jelikož za mnou stála nějaká žena. Chytila jsem se za srdce, které mi v hrudi poskakovalo jako šílené. Měla jsem pocit, že dostanu infarkt i v tak mladém věku.

Kde se tu proboha vzala? Vůbec jsem ji neslyšela přicházet.

Její zavalité tělo mi sotva sahalo k ramenům. Šedivé vlasy měla svázané do drdolu, byly odporné. Jako by ani nebyly její. Spíš vypadaly jako stará, obnošená paruka. Její obličej zbrázdily hluboké vrásky. Obočí měla svraštěné k sobě, nevypadala moc přívětivě. Vzpamatovala jsem se, otevřela ústa ve snaze se jí omluvit, že jsem tak neomaleně vstoupila do kanceláře.

„Já-”

„Co chceš?!” vyštěkla chraplavým hlasem. Nemýlila jsem se, byla nepříjemná a dost. Stačila dvě slova, tón hlasu a pevně mě v tom utvrdila.

„Já… já jsem tu nová,” vyhrkla jsem rychle. Nic kloudnějšího ze mě nevypadlo, stále jsem se ještě vzpamatovávala z toho šoku.

„Jméno!” zavelela.

„Eneys Garliová.” Podívala se na mě svýma malýma, zakalenýma očima a se zájmem si mě prohlížela.

„Eneys,” pronesla vznešeně, právě tak, jako kdyby mluvila o něčem posvátném. Usmála se, naskytl se mi tak pohled na její žluté, umělé zuby. Co vám budu povídat, nebyl to příjemný úsměv, naskakovala mi z něj husí kůže. V její přítomnosti jsem se necítila dobře, bylo v ní něco špatného, cítila jsem to.

,,No,” odkašlala si a šouravým krokem se přesunula ke stolu. Začala se přehrabovat tou spoustou papírů a já už jsem viděla, jak se každou chvílí ta hromada rozplácne na zemi a papíry se rozletí po celé místnosti, ale nic z toho se nestalo. Po chvilce jeden vytáhla.

„Takže, Eneys,” vzhlédla ke mně. Opět se usmála a vydala při tom jaký si zvuk něco jako smích, ne znělo to spíše jako… Nemohla jsem si vzpomenout, co mi to připomínalo, ale už jsem ho někde slyšela. Přistoupila ke mně o krok blíž.

„Konečně jsi tady!” Zamračila jsem se. Konečně? Co to má znamenat? Z mého přemýšlení mě vytrhl její odporný chraplavý hlas.

„Budeš ve třídě paní Dawsnové.“ Její přednes přerušil zvonek, který se zběsile rozdrnčel a hlásil začátek vyučování. Zněl jako siréna.

„Právě jsou v učebně matematiky, až tam budeš, tohle jí předej,” pokračovala a podávala mi list papíru. Chytla jsem ho, ale ona ho stále pevně svírala. Posunula se o krok blíž, stoupla si na špičky. Její předstíraný vlídný úsměv vystřídal zlomyslný úšklebek.

„Ještě se uvidíme,” zasyčela. Vyrvala jsem jí papír z ruky a vyběhla ven. Na chodbě nikdo nebyl, otočila jsem se a zadívala se na dveře do kanceláře. Zachvěla jsem se, ta baba byla ale divná. Déle jsem nemeškala a vydala jsem se hledat třídu matematiky.

Zmateně jsem chodila po chodbách a třídu ne a ne najít. Připadala jsem si naprosto ztracená. V hrdle jsem dusila slzy bezmoci a vztekala se. Na sebe, že jsem tak neschopná a nemůžu nic najít, na mámu, která mě tady nechala a na tu babu, že mi neřekla, kde ta učebna je. Už jsem to postupně vzdávala, když jsem za sebou uslyšela hlas.

„Hledáte něco, slečno?” zbrkle jsem se otočila, stál tam starší muž. Na nose mu seděly velké, kulaté brýle se silnými dioptrickými skly. Sklouzly mu z kořene nosu a on si je prstem poposunul zpátky.

„Já-, vlastně ano, hledám učebnu matematiky,” vykoktala jsem. Usmál se.

„Pojďte, zavedu vás tam,” vyrazil vpřed. Šel dost rychle, protože měl příšerně dlouhé nohy. On udělal jeden krok a já pět. Doslova jsem za ním musela běžet.
Míjeli jsme jedny dveře za druhými, procházeli jsme chodbou rovně, pak doprava, doleva, rovně. Už jsem úplně zapomněla cestu zpět.

,,Tak tady to je slečno…” ukazoval na dveře a prohlížel si mě.

„Eneys Garliová.” Usmál se a odešel stejně rychle, jak mě sem dovedl. Dívala jsem se za ním, jakmile zmizel za rohem, padla na mně nervozita. Přešlapovala jsem před dveřmi. Nemohla jsem se donutit k tomu, abych vešla, ale pak jsem si dodala odvahy, nepatrně zaťukala a vešla.
Ve třídě bylo asi dvacet studentů. Jen, co jsem za sebou zavřela dveře, ke mně zvědavě zvedli hlavu, přelétla jsem je rychlý pohledem a odvrátila se od nich. Zadívala jsem se na učitelku, která stála přede mnou.

„Potřebuješ něco?” Byla drobounká, rezaté vlasy měla svázané do úhledného copu.

„Ehm - já - ano -” Nemohla jsem se vymáčknout. Vzdychla jsem a podala jí list papíru, který mi dala sekretářka. Zvědavě se na mě podívala a vzala si ho.

Paráda, teď vypadám jako úplná blbka. Do tváří se mi hrnula krev. Zaraženě jsem se dívala na špičky svých bot, jako by na nich bylo něco děsně zajímavého. Cítila jsem, jak na mě všichni visí pohledem. Jejich myšlenky vířily všude kolem mě. Snažila jsem se je ignorovat. Jak jsem nesnášela to jejich hodnocení - jaké mám oblečení, vlasy a tak dále. Většina z nich by to nikdy neřekla na hlas. Všechno, co se jim odehrávalo v hlavách, na co mysleli, jsem slyšela. Nestála jsem o to. Nikdy.

„Tak,” pronesla konečně učitelka.

„Tohle je vaše nová spolužačka, Eneys Garliová.” Ani koutkem oka jsem se na ně nepodívala a dál jsem se usilovně snažila nevnímat proudy jejich myšlenek, které se na mě valily.

„Eneys, víš, že máš zajímavé jméno?“ zamrkala. Jasně že jsem to věděla. A taky jsem věděla, že to není ženské jméno, ale mužské. Máma ho tedy krapet upravila, aby nebylo úplně stejné, ale znělo tak, a to stačilo. Jen jsem doufala, že to nezačne rozpatlávat a já nebudu muset poslouchat narážky typu - Hele, ty ses nechala přeoperovat? Takže ti teď máme říkat Aeneisi? A jim podobným.

„Vím!“ vyrazila jsem ze sebe rychle a poněkud dost nahlas. Učitelka sebou trhla a mí spolužáci se rozřehtali. No a já jsem byla opět rudá jako rak.

„Eneys, běž se posadit,” ukázala na lavici vzadu. Spěšně jsem se přesunula k místu, kam mě poslala. S úlevou jsem dosedla na židli, až teď jsem se rozhlédla po třídě. Paní Dawsnová dál vykládala látku. Někteří si znuděně podpírali hlavu rukou a dívali se kolem sebe. Jak jsem je pozorovala, tak jsem si všimla dívky, která na mě byla otočená. Mrkla na mě svýma velkýma, hnědýma očima a široce se usmála. Ve tváři vypadala jako desetiletá dívenka. Chtěla jsem jí úsměv vrátit, ale má ústa se ani nepohnula. Pak se otočila na tmavovlasého kluka, který seděl přes uličku. Podíval se na ni a slyšela jsem, jak mu říká: „To je ona!“ kývl hlavou a otočil pohled ke mně. Když jeho zelené, tak neskutečně smaragdové, oči našly ty mé, tak mě jeho pohled na okamžik umrtvil a byla jsem si jistá, že i jeho, protože po celou dobu, kdy jsme se vpíjeli očima jeden do druhého, tak se ani nepohnul.  Dívala jsem se na jeho tvář a nemohla se nasytit té krásy, kterou jsem spatřila. A nebylo to jen tou jeho krásou, která mě ochromila, ale i něčím jiným. V momentě, kdy se na mě podíval, jsem ucítila na mé tváři pohlazení teplého vánku, který sebou nesl vůni čerstvě zorané půdy a posečené trávy. Slyšela jsem šumění listů ve větru, štěbetání ptáčku a hučení potoka. Cítila jsem teplo, které mi proudilo tělem. Bylo to neskutečné.
Vzápětí mi došlo, že ona ve skutečnosti nic neřekla. Neviděla jsem, že by se jí ústa třeba jen trochu pohnula. Vyvalila jsem oči, asi si museli myslet, že jsem totální blázen, ale nedalo se to ovládnout. Právě jsem slyšela, jak poslala tomu klukovi myšlenku. Je to možný? Zírala jsem na ně, jako by spadli z nebe. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Ne, to se nestalo. Možná už jsem paranoidní. Ne, nejsem, můj život je totiž paranoia, takže já být paranoidní nemůžu. Kluk se ode mě odvrátil a všechno, co jsem cítila, bylo náhle pryč. Kývl směrem k ní.

„Ano, určitě je to ona.“ Poslal jí myšlenku! Byla to pravda. Cítila jsem se šťastná, už jsem nebyla sama s tímhle prokletím. Páni, to je úžasný! Po celém těle se mi rozlilo teplo a na tváři usadil blažený úsměv. Dívka se ke mně nahnula a zašeptala: „Ahoj, já jsem Nala.“ Stále mi na tváři pohrával úsměv ala retardovaný šílenec, všimla si toho a zachichotala se.

„Tohle je Charlie,“ ukázala na toho kluka. Němě řekl ahoj.

Doufám, že si nemyslí, že jsem totálně mimo nebo divná.

Minuty se táhly jako žvýkačka, než zvonek oznámil konec hodiny. Všichni se rychle zvedli a odcházeli. Popadla jsem batoh a vydala se ke dveřím. Nala a Charlie na mě čekali.

„Teď máme Francouzštinu, půjdeš s námi? Asi stejně nevíš, kde to je, viď?“ řekla úsměvem.

„Ne,“ odpověděla jsem. Tázavě se na mě podívala.

„Teda, nevím, kde to je, půjdu s vámi,“ dodala jsem zbrkle.
Vyšli jsme ze třídy. Na chodbě bylo tolik lidí, že se nedalo ani hnout. Pomalu jsme proklouzávali davem studentů a já ucítila bodavou bolest v hlavě. Jako kdyby mi kdosi do mozku vrazil nůž. To tepání, které se násobilo a neslo sebou tu příšernou bolest, se mi dostávalo i do nejzazších koutů mé hlavy, o kterých jsem si myslela, že ani neexistují. Bolest se stupňovala a plazila se dolů po mých kostech, jako slizký had, jehož tělo je naplněné nějakým nervovým jedem a při doteku ho vpouští do mě. Když se dostal až ke rtům, tak mě okamžitě rozbrněly. Byla jsem si stoprocentně jistá, že ztrácím barvu. Vidění jsem měla rozostřené a rozmazané. A modlila se, abych neomdlela.

„Kdy jste se přistěhovali?“ zeptal se Charlie se zájmem.

„Včera odpoledne,“ zamumlala jsem a protřela si ruce, které se mi potily. Nadechla jsem se a snažila myslet na jednu věc, abych z hlavy vyhnala všechny myšlenky ostatních, který nebylo ani rozumět. Slily se do jednoho šumu. Nedařilo se mi to.

„Kde jste bydleli před tím?“ Teď se ptala Nala.

„V podobném maloměstě jako je tohle. Stěhujeme se pořád,“ řekla jsem potichu. Každé další slovo mě stálo hrozně sil, jako kdyby ze mě každá další slabika vysávala život.

Charlie s Nalou se na sebe významně podívali. Všimla jsem si toho, ale nevěnovala tomu pozornost.

„Doufám, že tu zůstanete dlouho, vypadáš jako bezva holka,“ pronesl Charlie s přátelsky do mě šťouchl. Znovu jsem ucítila to příjemně hřejivé teplo, které se mi prohnalo tělem a já se najednou cítila podstatně lépe.

To já taky. Pak jsem si vzpomněla na to, co se stalo ve třídě. Chtěla jsem se jich na to zeptat. Otevřela jsem ústa, ale jazyk se mi zasekl o zuby. Nešlo to. Jak bych se zeptala? Hele, vy umíte číst myšlenky? Trochu jsem se usmála a napadlo mě, že vážně třeba otevřeli ústa, že jsem byla jenom zmatená a vyděšená ze sekretářky. V tom jsem do někoho vrazila. Dnes už podruhé.

„Dávej bacha, sakra!“ ozval se rozzlobený dívčí hlas. Patřil vysoké blondýně, takové jako jsou modelky. Pohodila svými dlouhými vlasy a sjela si mě pohrdavým pohledem. Nevím proč, ale v tu chvíli mi to přišlo směšné. Zasmála jsem se.

„Tobě je to ještě k smíchu?“ Charlie s Nalou stáli za mnou a taky se smáli. Hodila na nás zhnusený pohled, pak se od nás odvrátila, něco upoutalo její pozornost.

„Ach, je dokonalej!“  pomyslela si. Podívala jsem se tím směrem, kam upírala zrak. A uviděla ho. V ten moment jsem přestala dýchat. Jako bych neměla plíce, jakoby se mi v hrudi scvrkly do malých kuliček a nebo jsem je nechala někde za sebou. Srdce mi bušilo tak silně, až to bolelo. Měla jsem pocit, že mi vyskočí z hrudi. S neobyčejnou lehkostí se k nám blížil vysoký kluk. Hnědé vlasy mu rámovaly sněhově bílý obličej. Odrážely se od nich sluneční paprsky, které do místnosti proudily zakaleným oknem, a stékaly po nich s každým jeho krokem. Z dokonalého obličeje zářily oči. Doslova jiskřily, byly neskutečně velké a tmavé, skoro černé, prostě nádherné. Moct do nich vstoupit, nic na světě by už nebylo důležité. Brouzdat se v nich celé hodiny, a nebo se utopit, to je jedno.
Všiml si, jak na něho zírám, určitě jsem vypadala jako totální pako. Podíval se mi do očí, stačil jediný pohled a já věděla, že jsem ztracená. Byla jsem jen já a on. Usmál se na mě tak krásně a já, kdybych mohla, určitě bych se na místě roztekla. V životě jsem neviděla krásnějšího kluka, ale ta krása byla skoro nadpozemská, cizí a nelidská. Jako by byl anděl.
Náhle jsem ucítila prudkou bolest v ruce, která mě probrala z toho podivného transu. Rozhlédla jsem se a snažila zjistit, co tu bolest způsobilo. Praštila mě na blondýna. Nasupeně se na mě dívala. Vypadala jako rudý načepýřený krocan.

„Na toho zapomeň, ten je jenom můj!“ Zlověstně přimhouřila oči, mluvila výhružně. Tss, to zrovna, projelo mi hlavou. Co by dělal s takovou protivnou a namyšlenou holkou? Mezitím k nám došel ten krásný kluk. Třela jsem si ruku, tvář jsem měla pokřivenou bolestí a rozhořčením.

„Eneys, tohle je Tyler, Tylere, Eneys,“ představila nás Nala. S neodolatelným úsměvem se vznešeně uklonil. Bože, ten úsměv! Cítila jsem, jak mi žhnuly tváře a celé tělo se měnilo v rosol.

„Teší mě,“ podal mi ruku a opět spoutal můj pohled, který na okamžik zabloudil k Nale, svýma nekonečnýma očima.

„J-jo,“ vykoktala jsem. Připadala jsem si úplně nemožná. Nejenom že jsem se projevila jako koktavé pako, ale dokonce i měnící barvu od normální červené až po úplně rudou.

Pustil mnou ruku a pak udělal něco, co jsem ani ve snu nečekala.

 

 



 

Eneys

 

Tyler

 

Kate

 

Tak takhle si je zhruba představuji. Aliyaha a Nalu přidám v další kapitole.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Stačí uvěřit - 2. kapitola:

15. ScRiBbLe přispěvatel
11.02.2011 [21:15]

ScRiBbLefuri Emoticon , řada smajlíků by mě zajisté taky uspokojila! Emoticon

Z Tvého kometáře je mi krásně, zase se culím jako pitomeček! Emoticon

No jo, Ben, on je prostě Emoticon (mám pocit, že tento smajlík je dostatečně vystihující Emoticon )

Vážně? Christian? Emoticon Akorát se šedýma očima? Uááááááááá! Tak to je bomba!

Děkuji za komentík moc mě potěšil! Emoticon Emoticon

14. furiosa přispěvatel
11.02.2011 [18:50]

furiosaJo a ještě - víš, co je dost blbé? Emoticon Že Christiana jsem si taky vždycky představovala jako Bena, ale s šedýma očima!:D

13. furiosa přispěvatel
11.02.2011 [18:43]

furiosa Emoticon Emoticon ... Ehm, řádek smajlíků Tě asi moc neuspokojí, co? :) Jenomže já nemám slov, kruci... Emoticon

Emoticon Opakovat pořád dokola to klišé, jak je to úžasné, krásné, nádherné, okouzlující, bezvadné, genilní, suprové, božské a tak dále, je nudné, já vím, ale ono je celkem těžké nenapsat to, když je to čistá pravda.

Ještě teď Ti strášně děkuju, žes mi napsala komentář, páč kdybys to neudělala, pravděpodobně bych na Tvou povídku ani nenarazila a to je hrozná představa, protože bych ani netušila, o co přicházím! Emoticon

Neodolám, takže se jdu hned teď vrhnout na další kapitolu! Emoticon
PS: Takže Ben Barnes, jo? :D

12.
Smazat | Upravit | 07.01.2011 [16:56]

ScRiBbLe: Ty si ten komentář zasloužíš, protože aby mě někdo takhle zaujal, to se tak často nestává.
A s tou soutěží, nechme to ještě viset ve vzduchu a nechme tomu volný průběh. Emoticon

11. LoveRain přispěvatel
07.01.2011 [16:07]

LoveRainDíky za typ - určitě se na něj kouknu. To bude něco Emoticon

10. ScRiBbLe přispěvatel
07.01.2011 [15:54]

ScRiBbLeJe a úplně nejvíííííc! Emoticon

A nejkrásnější byl ve filmu Dorian Gray, vidělas? Jestli ne, určitě se na něj číhni, stojí to za to, nejenom kvůli Benovi, ale i ten film je výbornej! Emoticon

9. LoveRain přispěvatel
07.01.2011 [15:46]

LoveRainNo právě, když on je tak sladkej... a krásnej... Emoticon A už jsem se zmínila, jak je sladkej?? Emoticon

8. ScRiBbLe přispěvatel
07.01.2011 [15:43]

ScRiBbLeLoveRain, jo, viď? Jak už jsem psala - Bena zbožňuju, je tak krásnej Emoticon, áááááách!
Strašně Ti děkuji za komentář, ještě teď se usmívám, když vím, že se Ti povídka líbí! Emoticon Emoticon

7. LoveRain přispěvatel
07.01.2011 [15:37]

LoveRainJo a málem bych zapomněla: Ten sen byl tak živě popsaný, že mi ještě teď běhá husina po zádech. A když už se takhle vracím k předešlé kapitole, tak i ten prolog rozhodně stojí za zmínku, protože byl úžasný. Emoticon
Netrpělivě budu vyhlížet další díl... Emoticon

6. ScRiBbLe přispěvatel
07.01.2011 [15:35]

ScRiBbLeMysty, viď? Já jsem z Bena úplně vyřízená a neodpustila jsem si ho představovat v Tylerově roli. On je pro mě vzezření dokonalého mužského... Ty oči, úsměv a tvář... uááááá, hned bych se na něho vrhla! Emoticon Emoticon
Děkuji Ti za krásná slova, úplně se tady tetelím blahem! Emoticon Emoticon

5. LoveRain přispěvatel
07.01.2011 [15:31]

LoveRainty jo... Emoticon Obě kapitoly tvojí povídky jsou úžasný! a navíc mám pro Bena tak trochu slabost (u druhýho dílu Narnie jsem se skoro rozplývala).
Příjemně si mě navnadila na pokračování - copak asi udělal tak překvapivého? Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon

4. Mystery přispěvatel
07.01.2011 [15:22]

MysteryScRiB, jsi zákeřná, abys věděla! Emoticon
Když jsem na konci uviděla Tylera (Bena), tak to se mnou málem seklo! To je on? Ježiš, ježíííííš!!!! Resuscitace!!!!
Ehm, jo, dobrý. Už jsem v klidu. Emoticon
Ale povedli se ti. I Eneys je moc hezká! Emoticon
Páni... krásný popis věcí i lidí - z té sekretářky jsem měla vážně husinu! A ta blondýna - hammertime na ni!!! Emoticon
Ovšem všechno kolem mě přestalo existovat, když na scénu přišel Tyler... Emoticon A já normálně prohlašuju, že ode dneška by se mělo OMG (oh my god) změnit na OMT (oh my Tyler), protože mám takovej neodbytnej a vtíravej pocit, že ti samým nadšením budu tuhle zkratku rvát hned na začátek každýho dalšího komentu. Emoticon Emoticon
Krása, prďolo!!! Emoticon Emoticon Emoticon

3. ScRiBbLe přispěvatel
07.01.2011 [14:44]

ScRiBbLeJá tady kolem toho pořád chodím po špičkách a ne a ne najít slova, který mi bych Vám poděkovala za tak krásná slova. Emoticon

EliskoR1: Děkuji, že ses na to vrhla. Jo, jo, já jsem se tím vrátila na skok do doby, kdy jsem taky chodila do školy, jaká to byla paráda! Emoticon
Další kapču už mám napsanou, ale jsem typ člověka, který potřebuje nakopnout, takže klidně otravuj. Emoticon

Nikol, páni, tak krásně se četl ten komentář od Tebe, udělal mi tak dobře, že se usmívám a červenám se až na... Emoticon
Já a ta soutěž? Emoticon Jdi do toho ty, kočando! Emoticon Děkuji!!! Emoticon

2.
Smazat | Upravit | 07.01.2011 [0:36]

Nevím jak to mám popsat, ale když čtu písmenka, které vyťukaly tvoje prsty pod taktovkou tvé představivosti, cítím po těle podivné mrazení a moje oči se od textu vůbec nedokáží odtrhnout.
Jak píšeš, jak slova skládáš za sebe, úplně z toho vyzařuje úžasné světlo, které tě láká, ne nutí, ale láká, abys četla a četla pořád dál.
Nemohla jsem se odtrhnout. Jsem naprosto uchvácená.
Nepřemýšlela jsi o tom, že bys zkusila tu soutěž od Fragmentu?
Úchvatný zážitek, za který ti děkuju. Budu se velmi těšit na pokračování. Emoticon Emoticon

1. ElisR1 přispěvatel
05.01.2011 [17:10]

ElisR1 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Páni, úžasný, přopomínalo mi to naši školu. Úžasná kapitola, úplně mě vtáhla do děje, píšeš opravdu úzasně.
Doufám, že brzo přidáš další kapitolu, jinak tě budu vážně otravovat Emoticon Emoticon
Nádhera, tleskám Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!