OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Schody do nebe - 1. kapitola

06.09.2012 (13:00) • MissKate • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 825×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

1. kapitola

Rozbité schody

„Vstávej, Iane, je pondělí. Za chvíli ti jede autobus do školy.” Otevřel jsem oči a spatřil ten nejkrásnější úsměv na světě.

„Dobré ráno, mami,” pozdravil jsem ji a líbnul jí pusu na tvář. Usmála se ještě více ze široka a řekla: „Udělala jsem ti na snídani lívance, pospěš si.” Potichoučku zavřela dveře od mého pokoje a sešla o patro níž do kuchyně. Nadechl jsem se a ucítil sladkou vůni maminčiných lívanců. Nejlepší popoháněč, který vás dostane z postele i v patnácti letech života.

Rovnou jsem odcupital do koupelny, vyčistil si zuby a umyl si obličej. Potom jsem se vrátil do svého pokoje a ze svého skromného šatníku jsem si vytáhl džíny, košili a svetr. Jak říká máma – oblečení pro mého šikovného studenta.

Sbalil jsem si tašku do školy a seběhl s ní o patro níž. Sedl jsem si na židli a chamtivě se pustil do svých borůvkových lívanců s dvojitou porcí šlehačky.

Maminka se zvonivě zasmála. „Dobrou chuť, Iane.” V tom do kuchyně vrazil otec. Sklonil jsem se do svého talíře a mlčky jedl. Mámě zmizel úsměv z tváře a pokračovala v chystání snídaně. Otec si s těžkým žuch sedl na židli, která pod jeho váhou zaskřípala. Můj otec nebyl tlustý. Byl jen obrovský a mohutný.

„Nehltej tak, nikdo ti to nesežere!” zabručel ostrým tónem a propaloval mě pohledem. „A vůbec, kde mám snídani?” Bouchnul pěstí do stolu, až mi talíř s lívancema poskočil. Zamračil jsem se, těžce polk a usrkl si ze svého čaje.

„Tady ji máš, Bille,” špitla máma a postavila před něj talíř s lívancema a hrnek s čajem. Sama si vzala poslední lívance, který zbyl a chtěla se pustit do jídla.

„Tři lívance?!” zaječel otec. „Tři? Pro mě? Já budu mít stejně jako ten malej spratek?!” Vyděšeně jsem sledoval, jak maminka musela předat svou snídani svému nechutnému, debilnímu manželovi. Ten si celý lívanec strčil do pusy a přežvýkával ho. Bylo mi špatně.

Svůj poslední lívanec jsem rychle odnesl mamince, aby se taky mohla nasnídat, dal jsem jí pusu na tvář a rozloučil se tichým ahoj.

Vyklouznul jsem z kuchyně dřív, než to stačil zaregistrovat on, a tak jsem se ve zdraví dostal na čerstvý vzduch. Počkal jsem na školní autobus, který mě převeze do školy a dlouhou chvíli jsem si krátil kopáním do kamínků.

Školní den byl pro mě naprosto rutinní a stereotypní. Jakmile mě školní autobus dovezl na místo určení, vystoupil jsem a kráčel si to do hlavní budovy. Už tam na mě všichni pošklebovačně koukali, rýpali si do mě nebo mi nadávali. Ti nezúčastnění mě naopak vždy ignorovali. Neměl jsem žádné přátele, kvůli mému postavení – co se týče peněz. Oblečení jsem nosil pořád stejné. Bylo mé nejslušnějí, ale maminka mi ho vzorně každý den prala, abych byl čistý a voňavý. Pro ně jsem byl houmlesák, který nosí pořád to samé oblečení. Říkali mi různě. Někdy jsem byl kretén, někdy debil. Pro holky jsem byl moula, šprt nebo špindíra. Bylo to až komický, to jejich neustálé vymýšlení přezdívek právě pro mě.

Učitelé mě naopak milovali, chápali můj život a někteří byli informováni i o násilí, které doma pravidelně probíhalo. Volali i policii, ale máma vždy všechno zapřela. A já taky. Musel jsem, i když bych nejradši poslal svého otce na pár let do chládku. Tak či onak, byl pořád hlavním živitelem a to byl největší kámen úrazu. Musím co nejrychleji dospět a začít pracovat, abychom se s maminkou mohli odpoutat od otce a i životního stylu, jaký teď vedeme.

Domů jsem se vrátil kolem půl čtvrté. Už mezi dveřmi jsme slyšel křik, který se ozýval z kuchyně. Odhodil jsem tašku do školy na podlahu a utíkal se podívat, co se děje. Strnul jsem a zatvářil se vyděšeně. Obraz, který se mi odehrával před očima, byl nechutný a děsivý.

Otec osahával mámu, která plakala a očividně nechtěla, aby jí otec věnoval takovou pozornost.

„Prosím,” plakala tiše a snažila se mu vysmejknout. Otec z ní jedním trhem serval šaty. Byl opilý. Proboha!

„Ne,” plakala čím dál víc. V tom se ve mně vzedmula vlna vzteku a velkého odporu.

„Dost!” zakřičel jsem a mračil se na opilého tátu. Máma ke mně vyděšeně vzhlédla a zavrtěla hlavou.

„Běž pryč,” špitla a věnovala mi jeden falešný pokus o úsměv. Otec jí vplepil obrovskou facku a mrsknul s ní na podlahu. Choval se k ní jako ke kusu hadru. To se mi vůbec ale vůbec nelíbilo.

„Nech mámu na pokoji!” zařval jsem na něj a pocítil v sobě obrovskou sílu a odvahu.

„Co si to dovoluješ, spratku?!” zaječel a obličej mu zbrunátněl. Teď to přijde. Boj s mým otcem. Ale už jsem se nemohl koukat na to, jak mámu zneužívá a chová se k ní jako ke služce.

„Ne! Bille, prosím! Nech Iana na pokoji, prosím!” Lapala po dechu a snažila se zvednout se z podlahy.

„Ty drž hubu!” prskl a kopnul do ní. Vyhrkly mi slzy do očí. Ale byly to slzy vzteku... Rozběhl jsem se a prudce narazil do otce. Spadl na podlahu jako tlustý mrož.

„Ty!” zaječel a ukázal na mě. Vstal a udeřil mě do hlavy. Dopadl jsem na tvrdou podlahu a ucítil pach krve. Hlavu jsem měl jako ve svěráku. Ucítil jsem bolest na hrudi. Dostal jsem kopanec... Potom mě začala obklopovat tma.

Ostré světlo, čistý a svěží vzduch. Rozhlédl jsem se a spatřil znovu to nádherné místo. Jako Eden. Byl jsem jako v ráji.

Jenže teď už jsem věděl, co mě čeká. Za chvíli se všechno to dokonalé rozplyne a objeví se tu tma. Zase mě bude dusit a mučit.

Rozběhl jsem se a utíkal opačným směrem, kterým jsem vždy utíkal, abych se nabažil téhle krajiny.

Utíkal jsem a soustředil se na svůj cíl. Běžel jsem a uviděl něco, co se mi sem nehodilo. Něco, co sem nepatřilo.

Staré, rozbité a oprýskané schody. A zvláštní bylo, že dál už nic nebylo. Byla tam tma... Stoupnul jsem si na schody a naklonil se přes ně. Zavrávoral jsem a padal dolů. Tma, nicota, utrpení a bolest...

Všechno se najednou rozplynulo a já dopadnul do měkké postele. Rozhlídl jsem se kolem. Ležel jsem na obyčejné kovové posteli, všude bylo bílo. V pokoji se nacházel jenom noční stolek a stůl s židlí. Poznal jsem to tu. Byl jsem v nemocnici. Ale co tu dělám?

Odněkud se ozvaly cupitavé kroky.

„Halo?” zvolal jsem a posadil se na posteli.

Kroky byly blízko. A pak se rozběhly. Otošil jsem se za zvukem kroků. Ale nikoho jsem neviděl.

Ozval se zvonivý dětský smích a rozezněl celý pokoj. Nikdo tu ale kromě mě nebyl!

„Je tu někdo?” zeptal jsem se přiškrceným hlasem. Smích se ozval znovu a kroky běhaly kolem mé postele.

„No tak, je tu někdo?!” zakřičel jsem zoufale do prázdného pokoje. Někdo nebo něco mi strhlo peřinu a já vyděšeně zaječel.

Otevřel jsem oči a prudce se vymrštil do sedu. Ucítil jsem tlak na hrudi a bodavou bolest v hlavě. Ach ne. Pořád jsem v tom příšerném pokoji. Peřina ležela na zemi a za oknem prosvítal první paprsek světla.

Ozvaly se kroky a já vytřeštil oči. Hypnotizoval jsem dveře, za kterými se ozývaly kroky. Dveře se otevřely a já měl srdce snad až v krku.

„Ach, Iane.” Ve dveřích stála má máma. Bohudík. Vypadala strhaně a nevyspale. Jak dlouho jsem tu byl?

„Iane, neboj se. Vím že to bolí. Ale... Už se ničeho nemusíme bát.”

„Jak to myslíš mami?” zeptal jsem se a nechal ji sednout si ke mně na kraj postele.

„Opustila jsem ho. Tvého tátu,” špitla a sklopila zrak.

„To je dobře mami, ubližoval ti,” připomněl jsem jí a pohladil ji po vlasech.

„Vrchol toho všeho byl, když ublížil tobě!” řekla zvýšeným tónem. Takhle jsem ji nikdy mluvit neslyšel. V jejích očích se objevily slzy. „Ale teď budeme bydlet spolu sami a zvládneme to. Uživím nás,” řekla rozhodně a přidala zoufalý úsměv.

„To víš že to zvládnem,” přitakal jsem a objal jí. Avšak pravdivostí svých slov jsem si jistý nebyl. Nejsem si jistý ničím.

Co byly znamenaly ty kroky? Byl to jenom sen? Ale proč by byla peřina na zemi? Ale jestli to byl jenom sen, pak to znamená, že se mi poprvé zdálo něco jiného.

V téhle kapitole si můžete na konci všimnout první zmatenosti Iana. V další kapitole se podíváme na Ianovo dospění v muže a zjistíte, jak se bude vyvíjet jeho mysl.
Děkuji moc za komentáře u úvodu. :-)

Autor: MissKate (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Schody do nebe - 1. kapitola: