Prokletá ~ 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Eleanor poznává, že ten muž rozhodně není jediné, co je na tom všem zvláštní... Ale získává stále větší pocit, že musí zjistit, co je zač.

20.11.2012 (20:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1084×

1. KAPITOLA

Netušila jsem, co tím „doma“ myslí, ale raději jsem to nechala plavat. Muž se sotva dotkl klepátka v prazvláštním tvaru, když se dveře otevřely. V nich stál jakýsi postarší pán s kulatými brýlemi. „Pane,“ významně se poklonil a otevřel dveře tak, abychom mohli projít. Úžasem jsem rázem zapomněla to, co jsem vlastně chtěla říct.

Byli jsme ve vstupní hale, vybavené ve velmi vkusném stylu - nablýskaným nábytkem, obrazy v ozdobných, zlatých rámech a tapetami, které tomu všemu dávaly tu správnou atmosféru. Nebylo to však nic proti mramorovým, masivním shodům, které stály uprostřed sálu. Až teď se na mě můj nový pán podíval. „Jmenuji se Shayne, ale je mi jedno, jak mi chceš říkat, na tohle si příliš nepotrpím -“ na chvíli se odmlčel, jako by čekal, že na to něco řeknu, ale když jsem jej svým pohledem ujistila, že něco podobného nemám v plánu, pokračoval. „Když budeš mít hlad, stačí si dojít do kuchyně, mí kuchaři ti něco udělají, kdykoli budeš chtít... Po domě se pohybuj svobodně, ale pamatuj, vždy, když tě zavolám, přijdeš a nebudeš odmlouvat. Také se nebudeš pohybovat v místnostech, které jsou zamčené nebo určené čistě pro mne, rozumíš?“ Vychrlil na mě tolik informací, že jsem na něj chvíli zírala a snažila se pochopit, o čem to vůbec mluví. On mě nezavře do tmavé kobky ke krysám?

Váhavě jsem přikývla. Shayne pokračoval. „Giales tě zavede do tvého pokoje, dnes tě již pravděpodobně nebudu potřebovat.“ Mávl rukou, asi na znamení, že ho vůbec nezajímám. Našpulila jsem výrazné rty a ruce si založila na prsa. „Dobře, ale mám pár otázek. Proč jsi mne koupil? Proč si za mě utratil celých 900 liber? Proč jsi mne nehodil do nějakého vězení a hodiny se nebavíš mučením?“ ptala jsem se, ačkoli jsem měla v hlavě otázek mnohem víc. Doslova jsem se v nich topila.

Docela jsem čekala, že si konečně odloží ten plášť a já se dozvím, co pod ním skrývá. Má zvědavost byla vcelku zřejmá. Nikdy jsem neviděla žádného muže... Totiž, kromě toho zatraceného skrčka, který se mužem dal nazývat asi jen tězko. On se k tomu ale neměl.

„Protože jsi džinka a já si tebou budu moci krátit dlouhé chvíle, co na tom nechápeš? Nemám důvody k tomu, trápit ženy,“ pokrčil rameny a chystal se jít pryč, ale já jsem se nehodlala jen tak vzdát.
„A proč přede mnou skrýváš svou tvář? A jak jsi to myslel tím „krácením“ dlouhých chvil?“ otřásla jsem se při představě, co všechno tím mohl myslet.

Shayne se na mne velmi prudce otočil, až mě to donutilo o pár kroků odstoupit. Místnost zaplavila zvláštní síla a jeho oči výrazně nabraly šedou barvu. „Otázky tu pokládám já!“ zasyčel, s těmi slovy vyšel schody a zmizel mi z dohledu. Cítila jsem se nesvá. A vůbec jsem netušila, co je ten muž zač.

V hlavě jsem si probírala démony, kteří by dokázali přijít na to, že jsem se jim vkradla do hlavy, a kteří by mne takhle dokázali uzemnit. Skřeti by něco takového nedokázali, kouzelníci možná, ale jako kouzelník se mi nejevil. Zbývalo jen pár možností. Upír nebo něco, čemu jsem nerozuměla a neměla ani ponětí, že existuje. Můj pocit, že druhá možnost je správně, mne začal pohlcovat v první chvíli, co jsem ho spatřila. Leknutím jsem sebou trhla, jakmile jsem ucítila něčí pohled, a poté spatřila menšího staříka, který stál u mě. Zamrkala jsem.

„Promiňte?“ pípla jsem zdvořile. Muž si upravil brýle a zakroutil hlavou.

„Jak pán řekl, pojďte za mnou.“ Pokynul mi rukou, bez větších obtíží jsem ho následovala, zvědavost byla nějak silnější než strach z neznámého.

Sluha mne dovedl až do malého, útulně vypadajícího pokojíků. Už ve dveřích jsem vydechla úžasem. Nikdy jsem nic podobného neviděla, zvláště proto, že jsem neměla pokoj sama pro sebe.

Dominantou pokoje byla nádherná postel s červenobílým přehozem s růžemi, skvěle ladícím s tapetami a jemným vybavením nábytku. Všechno se lesklo novotou, jako bych byla první obyvatel tohoto pokoje. Nestála jsem muži za to, aby mi něco řekl, a když jsem se otočila, už tam nestál. Tím lépe, pomyslela jsem si. Alespoň si to tu stihnu v klidu prohlédnout. Opatrně jsem přešla a posadila se na kraj postele, téměř jsem nevěřila tomu, že na něčem tak měkkém a pohodlném mám já složit hlavu. Chvíli jsem tam tak seděla, než jsem se odhodlala otevřít skříň naproti. Čekala jsem ji prázdnou, ale prázdná rozhodně nebyla! Bylo tam několik krásných šatů, které se až podezřele moc podobaly mému vkusu. Nebyly příliš sprosté ani usedlé, byly tak akorát. A dokonce v mých oblíbených barvách a mé velikosti! Netušila jsem, co tohle mělo znamenat. Jako by plánoval, že mne koupí... Zakroutila jsem hlavou a raději za sebou dveře skříně zavřela.

Přešla jsem k oknu, které mne najednou tolik lákalo. Toužila jsem z něj vyskočit a běžet pryč, někam za sladkou, vábivou svobodou... Mé myšlenky se rázem rozplynuly. Jednou rukou jsem se zapřela o zeď a ztěžka polkla. „Na to ani nemysli,“ slyšela jsem ve své mysli. Hlas zněl z dálky, přesto se mi zarýval hluboko do srdce i do mysli. Něco mě donutilo odejít hezky daleko od okna a skutečně jsem na to přestala myslet. Měl mne v hrsti. Byla jsem naprosto bezbranná. Zjevně nějak sledoval to, co jsem dělala, což mě vyděsilo ještě více. „Darebáku,“ procedila jsem skrz pevně zaťaté zuby, skoro jsem až čekala, že se něco stane. Nic. Pravděpodobně to neslyšel, nebo si mou poznámku nebral k srdci.

Každopádně jsem momentálně věděla, co udělám. Udělám mu ze života peklo. Nebude mít klid, dokud nepřizná, co se mnou zamýšlí! Ano, tak jsem se rozhodla a tak to také bude.

Došla jsem až ke kulatému zrdcadlu, kde jsem se chvíli prohlížela, než jsem se rozhodla rozpustit si vlasy. Tak pro nic za nic, úplně... zbytečně, napadlo mne. Zakroutila jsem nad svým zvláštním jednáním hlavou a s rukama v bok jsem se vydala zpět na chodbu, hledajíc, kde by asi tak mohl být. Míjela jsem několik pokojů, zkoušela brát za kliky, povětšinou marně, bylo zamčeno. Až úplně vzadu, v posledním pokoji na chodbě, jsem měla štěstí, navíc bylo pootevřeno.

Váhavě jsem do dveří šťouchla a vešla. Shayne seděl za stolem a cosi psal, stihla jsem si všimnout, že už nebyl zahalený. Vyděsila mě ale jeho až nadpřirozeně rychlá reakce, kdy než mé oko stihlo cokoli spatřit, měl plášť bezpečně zpět na hlavě. Vstal od stolu a stejně rychle se ke mně přesunul. Mlčel. Nervózně jsem si začala namotávat pramen vlasů na ukazováček, což ho zjevně alespoň na pár sekund zaujalo. „Chci se vykoupat, ale nevím, komu mám říct, aby mi to připravil,“ uculila jsem se. Nevím proč, měla jsem náhle pocit, že nadzvedl obočí. „Řeknu komorné,“ prohlásil nakonec.

Teď jsem měla pár sekund na to, abych se rozhlédla. Popravdě jediné, co mě zaujalo, byl obrovský obraz mladé ženy s černými vlasy... Polkla jsem, ale to už mě táhl pryč z místnosti.

I na chodbě jsem stále cítila jeho horké ruce na svých pažích. Usoudila jsem, že tímto se mé první podezření, že je něco jako upír, rozplynulo. Upíři nehřáli, to jsem věděla určitě. Podíval se mi do očí, div mne svýma nepropaloval. „Půjdeš do koupelny, počkáš na komornou a do té doby se ani nehneš, jasné?“ přikázal mi. V tu chvíli jsem se cítila jako omámená, hypnoticky jsem zírala do těch stříbrných očí, neschopna se odtrhnout do té doby, než sám neodešel a mne nezbývalo nic jiného, než jeho příkaz splnit. Pomalu jsem se odebrala do koupelny, stále myslíc na ty dvě oči, připomínajíc nebe plné hvězd. A také na to, že pomalu začínám tušit, že tento muž má zřejmě hodně kostlivců ve skříni.

Vyčkala jsem příchodu komorné, která podle mého vypadala jako tělo bez duše, možná si mé přítomnosti ani nevšimla. Nalila do vany horkou vodu, na židli vedle položila něco na usušení a nechala mne samotnou, což jsem uvítala. Svlékla jsem se z otravných šatů, které mě popravdě příšerně škrtily, a vlezla jsem si do vany. Horká voda byla jako balzám na duši i na tělo, svaly se mi začaly příjemně uvolňovat a to působilo i na mou špatně skrývanou únavu. Zavřela jsem oči, hlavu mírně zvrátila dozadu a snažila se odpočívat. Nebylo to ale co platné, musela jsem na toho muže pořád myslet.

Nedal mi spát, to jeho chování, zvláštní oči, tento dům i služebnictvo, které se zdálo stejně podivné jako jejich pán. A ten obraz. Ta žena měla stejný odstín vlasů jako já, vlastně mi byla celkem podobná, barvou kůže, postavou i tváří. Jen ty oči, její zelené kočičí oči, se těžko mohly podobat těm mým, velkým a modrošedivým. Vzhledem k tomu, že jí tam takto měl, pro něj ta žena musí něco znamenat, nebo ne? Tak proč si kupoval mě na zkrácení chvil?

Naštěstí mě docela uklidnil fakt, že se asi nevyžívá v mučení a znásilňování jako jiní démoni. Možná, že jsem nakonec dopadla ze svých sester ještě nejlépe.

Ztěžka jsem se donutila otevřít oči a rozhlédnout se kolem. Voda už začínala stydnout a mne popadla nepříjemná zimnice. Zrovna, když jsem usoudila, že raději vylezu, jsem zahlédla jakýsi stín na protější zdi. Vytřeštěně jsem se otočila, ale nikde nic. Ušklíbla jsem se, asi si vážně začínám něco namlouvat. Leze mi to na mozek. Znovu jsem se pokusila vylézt, jednu nohu už jsem měla venku, když jsem to zahlédla znovu. Přestala jsem se hýbat a snažila jsem se být potichu. Slyšela jsem takové tiché mručení, klepání a vytrvalé. „Taktaktaktak.“

Ten hlas mě vyděsil natolik, že má už tak světlá pokožka dokonale zbledla. Chvílemi jsem si sice říkala, že by mě zajímalo, co ty zvuky vydává, jakmile jsem to ale uviděla, zalitovala jsem. Přede mnou se objevilo cosi malého, s šedou kůží, doširoka otevřenýma obrovskýma očima a drápy. To stvoření si podivně, až děsivě hrálo s rukama, což působilo podivné, nepěkné zvuky klapání drápů o sebe. A blížilo se to ke mně. Nohu jsem rychle stáhla zpět do vany, postavila jsem se a raději sáhla po ručníku, který jsem si vyděšeně obtočila kolem pasu. Bylo to malé, ale tak příšerně děsivé a odporné, že mi uvízl hlas při každém pokusu o výkřik. Tlama se mu otevírala v neustálém opakování slova. „tak tak“ za sebou. Až když se to neuvěřitelnou rychlostí přemístilo na židli a začalo se to sápat po mém ručníku, který jsem měla dosud bezpečně obmotaný kolem těla, konečně jsem vykřikla tak, že být v kostele, barevné skleněné okenice by popraskaly. Tu obludu to viditelně vůbec nevyděsilo, dokonce ani to, když jsem zvedla nohu a pokusila se to od sebe odkopnout.

„Tak tak, Shayne si přivedl krááásnou společnici, taktak...“ mumlalo to, hlas to mělo lezavý, strašidelný.

Konečně se ve dveřích objevila odezva mého křiku. Shayne jediným pohybem tu bestii odmrštil ke dveřím. „Neříkal jsem, abys ji neděsil?!“ rozkřičel se můj pán. Stvoření se mírně stáhlo do sebe, ale pořád mě svlékalo pohledem, až mi z toho bylo nevolno.

„Co to je?!“ ptala jsem se neustále rozrušeně. Místo odpovědi mne ale Shayne vzal do náruče a postavil na zem. Měla jsem tendenci se za ním skrývat, jelikož jsem nic obludnějšího nikdy neviděla.
„Říká se jim Cheron, jsou to malí démoni, vcelku neškodní. Tohle je jeden z nich, velmi otravný,“ pokrčil rameny.

„A nemůžeš mu říct, ať se na mě takhle nedívá?“ polkla jsem. Náhle jsem se cítila v bezpečí už jenom se Shaynem, což bylo vcelku ironické.

„To by stejně nepomohlo. Zdržuje se ve zdech, nějak nejsem schopen ho vyhnat,“ postěžoval si. Malý Cheron se začal plazit po zemi a obcházet mě kolem dokola. Shaynovy oči náhle ztmavly, přesto se neustále tak zvláštně třpytily. Místností se opět začala linout jakási neviditelná síla pocházejícího od jistého muže. Obludka na zemi se stáhla do šedého klubíčka a zaúpěla bolestí.

„Nebyl zlý na ubohého démona!“ zakňučel. Shayne s ním však neměl žádné slitování. Když skončil s výlevem viditelného vzteku, vzal mne za ruku a táhl do mého nového pokoje.
„Nemusíš se bát, neublíží ti, je však trošku... neodbytný.“ povzdychl si. „Mě se ale bojí, už jen proto ti neublíží.“

„Já ale nechci, aby mě něco takového šmírovalo!“ pohodila jsem rukama, div mi tenká látka z těla nespadla. Včas jsem si to naštěstí uvědomila.

Jeho dosud něžný, ochranitelský pohled se opět trošku změnil. „Lehni si a spi, hned,“ nařídil mi. Chtěla jsem se bránit, něco mu říct, ale neměla jsem na výběr. Uviděla jsem už jen, jak Shayne popadl démona a táhl ho pryč z místnosti. Zůstala jsem sama, musela jsem ho uposlechnout a lehnout si. Spát se mi však nechtělo. Zachumlala jsem se do dek a zavřela oči. Měla jsem neustále divný pocit, že mě něčí nenechavé oči pozorují. Tento dům byl děsivý, stejně jako jeho majitel. Zřejmě mne tu čeká ještě mnoho překvapení.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování