OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletá ~ 2. kapitola



Prokletá ~ 2. kapitolaNa Eleanor čekají ještě mnohá překvapení a nejedno z nich si přiblíží...

Nedokázala jsem usnout. Nemohl mi jen tak přikázat, abych spala, když můj mozek spánek odmítal. Byla jsem natolik vyděšená, že to nepřicházelo v úvahu. V noci, tušila jsem, že mohly být tak tři hodiny, jsem to už nevydržela. Po celý svůj život jsem sdílela pokoj s tolika džinkami, měly jsme postele vedle sebe a téměř jsme si dýchaly do obličeje. Ale teď? Byla jsem sama, široko daleko byly jen temné, neznámé místnosti. Zírala jsem do stropu, snažíc se nevidět v rozích malé odporné démony. Cítila jsem se jako malá holčička, která si tiskne k hrudi medvídka a má strach z toho, co se skrývá v temných zákoutích a pod postelí. Nemohla jsem to vydržet. Podivný pocit mi tlačil na hruď, ne a ne se mě to pustit.

 

Sice mi můj pán nařídil ležet a spát, ale když už sám spal, co na tom? Mozek mě sice podivně tlačil, když jsem se tomu vzepřela. Ovšem nesdělil mi, jak dlouho mám ležet, proto se to vlastně šlo docela obejít. Shodila jsem nohy a dopadla bosými chodidly na dřevěnou podlahu. Dosud jsem neměla možnost se obléci, tak jsem si přes sebe přehodila košilku, která byla ve skříni. Roztřeseně jsem vyšla na chodbu, kde bylo rozsvíceno pár svíček, popadla jsem tedy svícen a pomalu se vydala dlouhou chodbou.

 

Už jsem tak trochu věděla, které místnosti jsou zamčené a které ne, ale dosud jsem netušila, kde má ložnici a jestli není třeba také zamčená. Srdce mi dunělo ve spáncích, dech se zrychloval. Rozhlížela jsem se kolem, měla jsem pocit, že mě někdo pozoruje, snad obrazy, snad zdi. Vstoupila jsem do jeho pracovny, kde jsem ho předtím viděla.

Zastavila jsem se před velkým stolem, na který jsem postavila svícen, a dívala se na obrovský obraz ženy ve zlatém rámu. Její výrazné oči zářily i v té tmě. Proč jsem měla pocit, že předtím měla jiný výraz? Teď jakoby se tvářila naštvaně, zoufale, smutně...

 

Prudce jsem se nadechla a raději šla dál. Až teď jsem si všimla dveří, které byly poměrně nenápadně až v zadní části místnosti. Chtěla jsem se otočit a vrátit se zpátky, ale nohy mě nějak nechtěly poslechnout. Toužily se tam podívat. A mé srdce toužilo vidět ho bez jeho pláště. Ať vypadá jakkoli hrozivě.

Svícen jsem nechala na stole, abych ho nevzbudila tím prudkým světlem. Váhavě jsem se dotkla zdobené kliky tak, jako by to byl nějaký poklad. Otevřela jsem jen tak, abych mohla proklouznout. V místnosti byla naprostá tma, jen ten malinký plamínek z pracovny osvětloval část podlahy u otevřených dveří.

 

Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na tmu v místnosti a konečně uviděla velkou postel. Muž ležící na ní se převalil na stranu zády ke mně, což mě mírně zneklidnilo. V hlavě jsem si začala připravovat výmluvy pro své hloupé a neuvážené chování. Napadaly mě věci jako: „Náhodou jsem hledala kuchyň a zratila jsem se!“ nebo „Jsem náměsíčná!“, ale nejlépe mi zněl jen fakt, že by se nade mnou mohl smilovat, kdybych přiznala, že se necítím dobře sama. Měla jsem trošku strach z toho, jak na to bude reagovat, ale něco ve mně mi říkalo, že mi neublíží.

 

Pomaličku jsem se šinula směrem k posteli, zatím jsem neměla v plánu zkoumat jeho tvář, zvláště proto, jak mě za mé poznámky minule zchladil svou silou.

Nejprve jsem se kolenem dotkla měkké postele, než jsem si dovolila si lehnout. Všimla jsem si, že má pokrývku přehozenou jen pod břichem, takže jsem si mohla prohlédnout jeho vypracovanou hruď. Bylo to zvláštní, nikdy jsem se takhle... necítila. Náhle jsem ucítila, jak mě jeho paže popadly, v té tmě jsem mu zkrátka pořád neviděla do obličeje, viděla jsem jen obrysy – nebylo to nic platné. Kdyby chtěl, rozdrtil by mě jako ubohou sirku.

 

Viděla jsem jen jeho zářící oči. Vyděšeně jsem na něj zírala. „Co tady děláš?!“ zasyčel. Uhnula jsem pohledem, zjevně abych ukázala, že se cítím velmi provinile. Rozhodla jsem se hrát si na poslušné děvče.

„Já nejsem zvyklá na to být sama, omlouvám se, pane.“ Už to vypadalo, že se mu chci vytrhnout a odejít, ale nepustil mě, dál mě pevně držel.
Jeho oči se najednou stáhly do zvláštní linky, zřejmě je přimhouřil. Chvíli asi přemýšlel, co mi na to říct. „Ty se tu bojíš?“ Znělo to spíš jako obvinění než jako otázka.

„Ne! Já... jsem byla v místnosti s devíti dívkami, celý život jsem neměla ani chvíli klidu a teď... Chtěla jsem jen mít pocit, že nejsem sama. Omlouvám se.“ Třeštila jsem na něj oči tak, že musely vypadat ještě stokrát větší, než je doopravdy mám.

 

Zdálo se mi, že ho ta odpověď uspokojila, i když mi později došlo, že to tak není. „Nekoupil jsem si tě na to, aby ses mi v noci kradla do ložnice!“ zatřásl mnou. Ten chápavý, až laskavý muž z večera byl nenávratně pryč.

„Ach, jistě, pane. Už tomu rozumím,“ nedokázala jsem svou opravdovou povahu udržet na uzdě, když mi někdo takhle ublížil. „Až uznáte za vhodné sdělit mi, proč jste si mě vlastně koupil, dejte své ubohé otrokyni vědět.“ S těmi slovy jsem se mu vytrhla a doslova prchala z místnosti ven. Tu noc jsem už ani oko nezamhouřila a bůhví proč jsem podruhé za svůj život plakala – ne, doslova se topila v slzách kvůli tomu hloupému barbarovi.

~ ~ ~ ~

Až k ránu, kdy už do pokoje dopadalo nějaké to světlo, jsem na pár hodin usnula, když jsem se však probudila, čekalo mne nemilé překvapení. Sotva jsem otevřela oči, spatřila jsem onoho démona z včerejšího večera, jak si spokojeně sedí na kraji postele. Hrůzou jsem vytřeštila oči a zacouvala až k čelu postele, kolena až u brady, stejně jako přikrývku. Ta zrůda mi už snad nedá pokoj!

„Dobré ráno, Eleanor spinkala špatně, že? Chudinka malá, neklidná. Shayne si jí nezaslouží,“ mumlal si démon spokojeně. Evidentně ho hodně těšilo, když jsem si se Shaynem nerozuměla. Stále mě jeho hrůzný zjev děsil, stejně jako zvuky, které nevědomky vydával, přesto jsem věřila tomu, že mi neublíží.

 

„Běž pryč!“ Na znamení toho, že to myslím vážně, jsem vykopla nohou, démon se však tvářil naprosto klidně.

„Já už ji neopustím, zalíbila se mi. Je krásná a divoká,“ rozplýval se nademnou, už jsem pochopila, že mluví trošku zvláštně.

„Zavolám Shayna a... on ti něco provede!“ vyhrožovala jsem zoufale.

„Skutečně?“ zamlaskal a olízl si zašedlým jazykem dráp. „Včera na ni vypadal docela nazlobeně, má strach z toho, že by mohla z jeho zkamenělého srdce zase vymámit hluboký cit,“ prohlašoval. Jeho slova mě zneklidňovala ještě mnohem víc než to, jak se choval. I když jsem usoudila, že mi možná bude užitečný, co se týče podrobností o mém pánovi.

„Řekneš mi o něm něco?“ ptala jsem se, už mnohem přátelštějším tónem hlasu. Cheron mě dokonale prokoukl.

 „Ááá, krásná dáma doufá, že zamrká a démon bude skákat, jak píská!“ rozčiloval se najednou.
„Prosím!“ dožadovala jsem se. Démon si mě chvíli prohlížel.

„Nebude to jen tak, aby věděla!“ Olízl se. Rázem jsem vytřeštila oči, zvrhlík jeden!
„Když mi to řekneš, rozmyslím si to,“ zamrkala jsem a vstala, což byla asi má největší chyba. Přece jen jsem nebyla příliš oblečená, což mi došlo až pozdě.

„Démon je spokojen,“ uculil se. Protočila jsem oči v sloup.

„Tak už mluv, Cherone, nebo nechám Shayna tě nabodnout na nejbližší ostrou věc!“ Snažila jsem se ho popohánět tak dlouho, než konečně promluvil.


„Když to mladou dámu potěší, minulost jejího pána není zrovna nejsvětlejší, ale ani nejtmavší. Miloval ženu, krásnou ženu, byla stejně krásná jako jeho nová společnice, ale byla táák přelétavá! Shayna milovala, ale její láska zjevně nebyla tak silná, neustále si něco vymýšlela a Shayne plnil každé její přání. Nakonec si pán myslel, že i přes její povahu s ní bude šťasten. Vzali se a on trpěl všechny její nálady. Dokonce čekali dítě, ale pak se to stalo... Jeho milovaná jednoho dne ležela mrtvá na chodbě před pokojem, kde se nacházíme...“ Démon si nezaujatě prohlédl své drápy. Doslova jsem hltala každé jeho slovo. Takže Shayne byl.. šťastný? Kousla jsem se do rtu, asi proto je teď tak náladový! Otřásla jsem se. Možná proto jsem se v tomto domě a tomto pokoji cítila tak nesvá. Džinky jsou známé tím, že jsou nesmírně vnímavé a citlivé ke všemu, co se kolem nich děje. A bohužel se to týká i jejich pánů.

 

Já starost o toho skřeta nikdy neměla, až nyní u tohoto pána jsem se cítila tak... zvláštně. Toužila jsem být s ním, snad jej i pomyslně chránit před vším zlým. Byl to šílený pocit, zvlášť pro někoho, kdo nikdy nechtěl být nikým vlastněn.
„Co je Shayne zač?“ ptala jsem se dál, ale má otázka nebyla vyslyšena. Do dveří vtrhla služebná, stejně tak nic nevnímající, jako včera. Pravděpodobně si malého démona ani nevšimla.
„Pán vzkazuje, že se máte okamžitě odebrat do jídelny, zdůrazňuje, že je to příkaz,“ podotkla těsně předtím, než se za ní dveře zase zavřely. Slůvko „příkaz“ mě sice rozzlobilo, ale poslechnout jsem musela. Vytáhla jsem ze skříně šaty a dívala se na démona, který neustále byl na svém místě.
„Odejdi! Nebo Shaynovi vážně řeknu....“ nestihla jsem to doříct. Cheron mávl rukou, hodil na mě rádoby chlípný výraz a než jsem se nadála, zmizel kdesi ve zdi.

 

Viditelně jsem si oddychla a v rychlosti se oblékla. Bylo pro mě nesmírně těžké, utáhnout si korzet sama, ale než abych volala tu hloupou nánu, to raději půjdu s napůl utáhnutým. Nedbale jsem si učesala vlasy a pospíchala dolů, jelikož když se to mému pánovi zdálo trochu dlouhé, vyslal ke mně jakousi sílu, která mě výrazně popohnala.

Seběhla jsem do jídelny, kde mě čekal můj, už samozřejmě zahalený, společník. Hodil na mě nic neříkající pohled, než mi pokynul rukou, abych se posadila vedle něj.

„Nevím, co máš ráda, tak jsem nechal kuchaře udělat od všeho trochu.“ pokrčil rameny. Nezdálo se mi, že by se příliš zlobil, co se týkalo toho v noci. Tím lépe.

 

„Děkuji,“ řekla jsem tiše tak, aby si myslel, že už jsem na to také zapomněla.

Ach. Hloupé si bylo myslet, že na to zapomněl, uvědomila jsem si poté.

„Rád bych tě požádal, abys do mé ložnice bez mého vyzvání raději nechodila. Nerad bych ti nějakým nedopatřením ublížil,“ procedil skrz bůhví proč zaťaté zuby. Je to vážně podivný muž.
„Ano, budu to respektovat. Ale přesto, když už jsi ke mně tak štědrý, mohl bys mi snad pořídit nějakého společníka, abych se necítila tak sama,“ navrhla jsem troufale, sahajíc po kousku chleba.
Uslyšela jsem jeho dlouhý nádech, než praštil nožem o porcelánový talířek. „Jaký typ společníka myslíš?!“ zvýšil hlas. V jeho očích jako by bylo napsáno, že si myslí, že po něm chci nějakého muže. Najednou mě napadlo, že bych ho sice rozčílila, ale alespoň bych se dozvěděla, jaké má vůči mně pocity.

 

„A proč ne? Jasně jsi sdělil, že mě ve své ložnici nechceš,“ ušklíbla jsem se.

Už se zase nadechoval. „Teď budeš mlčet,“ přikázal mi. Chtěla jsem argumentovat, cokoli říct, klidně i nadávat. Nešlo to. Otevírala jsem ústa, ale nic z toho nevzešlo. S každým dalším pokusem se do mého mozku vysílaly vlny příšerné bolesti, ale tentokrát až takového rázu, že mi podruhé začala téct krev z nosu. Už jsem to nevydržela a vstala od stolu, že půjdu pryč, když mě tentokrát chytil za paži a dlouze se na mě podíval. „Slíbila jsi, že nebudeš odmlouvat. Beru to jako hotovou věc. Bolest si působíš sama.“ Jeho dotyk zněžněl, než mě opět pustil. Měla jsem ale takový hlad, že jsem od stolu nakonec neodešla. Místo toho, na znamení opovržení, jsem se posadila co nejdál od něj. Vypadal, že je mu to jedno.

 

I on seděl mlčky až do té doby, než se na mě upřeně podíval. „Abych nezapomněl, večer jdeme na ples,“ řekl, jako by to byla ta nejpřirozenější věc. Já jsem však mluvit nemohla, tak jsem na něj hodila jen udivený výraz.

„Přesně, až hodiny na kostele odbijí osmou večerní, vydáš se ven, zhruba dvě ulice vlevo se nachází dům mého přítele. Myslím, že jej spolehlivě poznáš. Nikam nepůjdeš, s nikým nebudeš mluvit, půjdeš jen tam a neodejdeš, dokud neřeknu, jasné?“ Když skončil, upřel na mě jeden ze svých velmi vážných pohledů, ačkoli jssem z nich viděla vždycky jen oči, přesně jsem si domyslela, jak se tváří. Zjistila jsem, že najednou už zase mohu mluvit.

 

„Jak chceš,“ odpověděla jsem krátce, jasně mu dávajíc najevo, že mi nestojí ani za to, abych s ním mluvila. Dojedla jsem, vstala a podívala se na něj. Zjevně jsem si myslela, že po mně ještě něco bude chtít. A víte co? Možná bych to brala stokrát víc než ten jeho hraný nezájem.

„Můžeš jít. Na oběd tu již nebudu, tak ať tě ani nenapadne někam utíkat. Budeš se zdržovat jen v domě a nebudeš se šťourat v mých věcech, Eleanor.“ Docela jsem žasla nad tím, že dokonce zjistil i jak se jmenuji a poprvé mně oslovil.

 

Místo odpovědi jsem si odfrkla, popadla jsem dlouhou sukni, kterou jsem si vykasala tak, abych mohla jít nahoru. Strašný byl fakt, že jsem měla strach, že tam bude zase ten otrava. Tentokrát mě však čekalo jiné, o dost děsivější přivítání v mém pokoji. Veškeré šaty ze skříně byly poházené po podlaze, obrazy na stěnách působily náhle neutěšeně, veškeré šuplíky byly otevřené a cokoliv, co v místnosti někde stálo, se nyní válelo různě po zemi. Bylo to snad jako po nějaké vichřici.

 

Ztěžka jsem polkla. „Hej, Cherone!“ křikla jsem po místnosti.
Chvíli se nic neozývalo, ale poté na něj upozornilo zběsilé cupitání za mými zády. Otočila jsem se a upřela na něj zlobný pohled. „Proč jsi tohle udělal?!“ ptala jsem se rozhořčeně. Kdo to má jako podle něj všechno uklízet?

Cheron na mě zíral jako na blázna. „Já? Ale no tak, snad si nemyslela, že bych byl něčeho takového schopný! Necítím vůči ní zášť či nenávist, naopak,“ pokrčil rameny a náhle upřel pohled na strop, viditelně se mu nehezký obličejík zkřivil do příšerné grimasy.

„To ona.“ Stále se tam díval, proto jsem váhavě zvedla zrak ke stropu, ale hned, jak jsem se tam podívala, věc, která tam doteď jistě byla, se prostě vypařila.

 

„Kdo ona?“ podívala jsem se zpět na něj, už jsem měla skoro hysterický tón hlasu. Copak má Shayne doopravdy dům hrůzy?! Kam mě to pro všechno na světě odvedl?!

„Žárlí na ni, nechce ji ve svém domě,“ brblal si démon mezitím, co jsem naštvaně sbírala překrásné šaty z podlahy.

„I Shayne měl strach, že by se to mohlo stát. Proto o krásné Eleanor taaak dlouho přemýšlel, tak tak,“ pokračoval. Mně to však vůbec nic nedalo, nerozuměla jsem ani slovu z toho, co říkal. Až pak jsem se zarazila, zbledla jsem jako právě natřená stěna, mnohem více než včera, kdy jsem Cherona poprvé spatřila. To, čeho jsem se najednou začala bát a jen představa něčeho takového mě děsila k smrti. Pomalu jsem na Cherona otočila hlavu v váhavém gestu.

„Prosím, řekni, že to není pravda!“ kvílela jsem zoufale. Démonek jen pokrčil rameny a nezaujatě si sedl na mou postel.

 

„Já... já, vyděsím se, až... až...?“ ptala jsem se náhle natolik roztřeseně, až to i démonovi vykouzlilo na tváři zvláštní, snad i starostlivý výraz.

„Je mi líto sladké Eleanor, ale vydrží, vydrží, protože je silná.“ Zjevně se mě snažil uklidňovat, což se mu k mé smůle moc nedařilo. Takže takhle to bylo. Proto je Shayne tak posedlý, tak... příšerně nevrlý a občas se jeví až zoufale.

 

„Dnes v noci je Eleanor v bezpečí, bude s ním, ale co potom, co potom,“ mumlal si dál. Opravdu skvělá opora, pomyslela jsem si. Bylo docela dost jasné, že mám co dočinění s velmi naštvanou, ke všemu mrtvou manželkou. A tak trochu jsem tušila, že ji rozčílila nejen má přítomnost, ale i to, co jsem si dovolila v noci. To proto se mi zdál ten obraz tak nepřátelský...

 


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prokletá ~ 2. kapitola:

5. Everlinet přispěvatel
28.11.2012 [20:09]

EverlinetSharonBalmore: Naopak ti patří mé velké díky, tvůj komentář mně hrozně moc potěšil a nabudil do pokračování, skoro jsem až uronila slzu. Emoticon Doopravdy děkuji tobě, i ostatním za milé komentáře. Emoticon

4. SharonBalmore
28.11.2012 [19:13]

Tak já chci další pokračováni. A idem na to trochu trúfalo. Snažila som sa nájsť nejakú chybu. Niečo čo sa mi nepáčilo, lenže nenašla som nič. Vyzerá to naozaj ale naozaj nádherne a tak mistericky. Možno som na fantasy niekedy upnutá, ale touto poviedkou som vážne posadnutá. Ide mi o to, že aj keby som veľmi veľmi veľmi chcela, neviem nájsť chybu. Som človek, ktorý vždy vie nejakú tú chybu nájsť, ale na tejto poviedke to nedokážem.
Shayne je naozaj ale naozaj zaujímavý a tá noc sa mi vážne pozdávala. Takže ja viem, že som nekomentovala na prvej kapitole, ale vzala som to naraz. Prečo? Pretože som nemala chuť sa nejak babrať s písaním komentárov a dlho som nebola na OS. Takže som to všetko spracovala do jedného. Snáď ti môj trochu trúfalý a trochu divný komentár nebude vadiť.

3. Hejly
27.11.2012 [18:57]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Simones
24.11.2012 [20:59]

páni. hodně zajímavý :) začíná se mi to líbit ! :)

1. martinexa přispěvatel
24.11.2012 [15:43]

martinexa Emoticon Mrtvá nevěsta, která se mstí. Tohle bude zajímavé. Jinak Shayne je kouzelnej Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!