OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Potížistka - 7. kapitola

06.01.2014 (12:00) • Eltherine • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 927×

7. kapitola - Smutek jen stěží utopíš v alkoholu. Bývá totiž zatraceně dobrým plavcem.

Probudila jsem se na příšernou bolest hlavy. Spánky mi pulzovaly, tělo se mi chvělo a žaludek se mi obracel, i když jsem se nehýbala.

Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla se. Ležela jsem nahá na gauči a kousek ode mě ležel Peter, tedy, alespoň myslím, že se tak jmenoval. Když jsem se pokusila vzpomenout si na včerejší noc, téměř nic jsem si nepamatovala. Viděla jsem jen tmu a jen pár záblesků vzpomínek. Co nejpomalejšími pohyby jsem se posadila a očima hledala své šaty. Ležely hned několik metrů ode mě a hned vedle nich a i mé spodní prádlo a podpatky.

Zvedla jsem se a tiše přešla k oblečení a oblékla se. Pak jsem po místnosti začala hledat svou kabelku, a když jsem ji našla, co nejrychleji jsem opustila neznámý byt.

Na ulici jsem z kabelky vytáhla telefon a podívala se, kolik je hodin. Na telefonu byl nejen čas, který ukazoval přesně poledne, ale i padesát zmeškaných hovorů od Ollyho. Ups!

Přiložila jsem prst na zelený obrázek telefonu na mobilu a tím vytočila Ollyho číslo.

Hned po prvním pípnutí se ozval vyděšený hlas mého bratra: „Ashley, pane bože, jsi v pořádku?“

„Jo, jsem,“ řekla jsem nakřápnutým hlasem.

„Kde jsi?“ zeptal se, tentokrát už rozzlobeně.

„Já nevím.“ Rozhlédla jsem se po ulici, kde se to hemžilo lidmi a někteří se na mě dokonce dívali. Ani se jim nedivím, musela jsem vypadat příšerně.

„Jak to, že nevíš?“ odsekl nepříjemně.

Dala jsem si jednu ruku v bok a jedno z kolen otráveně pokrčila. „Prostě to nevím,“ zachraptěla jsem.

„Tak se někoho zeptej a já pro tebe zajedu,“ nakázal mi a já ho poprvé po dlouhé době poslechla. Mobil jsem stále držela v ruce, ale druhou dlaní jsem ho zakryla, abych se mohla pustit do zeptání se.

Znovu jsem se naléhavě rozhlédla po ulici a obrátila se na první starší paní, která šla kolem.

„Mohu se vás na něco zeptat?" pokusila jsem se o úsměv, ale úmorná bolest celého těla mi v tom zabraňovala. Žena na mě hodila znechucený pohled a s nechápavým kroutěním hlavy šla dál.

„Tak si naser," zamrmlala jsem si pod nos a pohodila rozcuchanými vlasy. Musím zvolit jinou strategii. Skousla jsem si spodní ret a zadívala se na muže kráčejícího naproti mně. Jeho velké břicho ho převažovalo dopředu a jen stěží zvedal nohy.

„Můžu se vás na něco zeptat?" pousmála jsem se a on se ihned se širokým úsměvem zastavil.

„Ale jistě," odpověděl ochotně.

„Nevíte, jak se jmenuje tahle ulice?" pohodila jsem rukama kolem sebe a on mi ochotně odpověděl. Věnovala jsem mu ještě několik vynucených laškovních úsměvů a když odešel, nadiktovala jsem bratrovi do telefonu adresu.

„Jsem tam co nejdřív," řekl stroze a telefon ohluchl. S povzdechnutím jsem ho zandala do kabelky a posadila se na nejbližší lavičku. Mučidla v podobě vysokých podpatků jsem si sundala a držela je v levé ruce. Slunce mi nepříjmně svítilo do očí a žaludek se mi i při sebemenším pohybu obracel. V ústech jsem měla sucho a myslela jsem, že žízní umřu. Snažila jsem se hodně polykat sliny, ale přišlo mi to pak ještě horší. Bolela mě snad každá část mého těla a když jsem se podívala na svá stehna, spatřila jsem i několik modřin.

Co jsem, proboha, včera prováděla?

Prsty jsem si protřela oči, čímž jsem si jistě rozetřela neodlíčené linky a řasenku. Teď už musím vypadat jako úplný strašák. Smutně jsem si povzdechla a v ten samý okamžik se ozvalo zatroubení. Odtrhla jsem oči od nezajímavé země a zadívala se na auto, které zastavilo u kraje. Po chvilce se otevřely dveře a vystoupil Olly.

„Pojď," řekl bez emocí a znovu nasedl do auta. Ten teda má náladu.

Těžce jsem se zvedla z lavičky a bosýma nohama jsem pomalu našlapovala na ledovou zem. Přešla jsem až k autu a nastoupila na místo spolujezdce. Opřela jsem svou těžkou hlavu o opěradlo a zavřela oči. Nechtěla jsem se dívat na naštvaného Ollyho a čelit jeho kázání. Bylo mi zle jako nikdy.

„Co si vůbec myslíš?" spustil hned, jakmile se auto rozjelo. Jedna ruka mi automaticky vystřelila ke spánku a prsty ho protřela.

„Tiše," zašeptala jsem.

„Já se divím, že máš ještě játra," řekl uštěpačně.

„Poznámky si nech pro sebe," odvrátila jsem hlavu k okýnku, ale oči stále nechávala zavřené.

„Ty mlč, prosím tě! Víš, jak jsem v noci šílel, když za mnou přišel Nate, že jsi mu utekla? Celou noc jsem se ti snažil dovolat, ale ty nejsi schopná zvednout ani telefon. Celou noc jsem byl spolu s Natem vzhůru a čekali jsem, jestli se náhodou neuráčíš přijít. A ty mi v poledne zavoláš s tím, že nevíš, kde jsi!" Poslední dvě slova zakřičel, až mě to donutilo otevřít oči. Pomalu jsem k němo otočila svou tvář a pak ji se zakroucením hlavy znovu odvrátila.

„Chováš se jako rozmazlenej fakan! Co tě tak změnilo?" Jeho hlas už nezněl tak rozzlobeně, jako spíš naléhavě a prosebně, což mě rozčílilo ještě víc.

„Přestaň mě už soudit! Měl jsi mě nechat doma a měl bys klid. Nebo ještě líp - mohl jsi mě po mámině smrti dát do děcáku. Já bych to tam do osmnácti vydržela!!" vybuchla jsem a při mém proslovu rozhazovala rukama. Odezva z jeho strany už nepřišla, ale mě začala bolet hlava tisíckrát víc.

Cesta naštěstí netrvala dlouho a my byli do pár minut u tour busu. Pomalu jsem vystoupila, abych se vyvarovala všech prudkých pohybů, a zabouchla za sebou dveře od auta. U dveří od busu stál John z naštvaným výrazem a ospalý Nate s kruhy pod očima.

Až v tu chvíli jsem se začala cítit provinile. Nate, který za nic nemůže a prakticky mě vůbec nezná, byl kvůli mně vzhůru celou noc.

Se skloněnou hlavou jsem kolem nich prošla a zamířila rovnou do koupelny. Svlékla jsem ze sebe cigaretami zapáchající šaty a vlezla pod sprchu. Vlasy jsem měla místy slepené alkoholem a udělat ze sebe člověka bylo nadmíru těžké. Při rozčesávání vlasů jsem si jich i pár vytrhla. Prsty jsem si přejela po modřinách, které zdobily má stehna, a bolestí sykla. Kéž bych věděla, kde jsem k nim přišla.

Jen v ručníku a s mými věcmi v ruce jem se vydala ven z koupelny. Vešla jsem do provizorního obýváku a okamžitě se ke mně stočily pohledy všech přítomných.

„To tady musíš chodit takhle?" vykulil na mě oči Olly a propaloval mě pohledem.

„Vždyť už jdu." zamrmlala jsem si pod vousy, přešla obývacím pokojem a zavřela se v menší ložnici.

Převlékla jsem se do tepláků a tílka a zalezla si pod peřinu. Zavřela jsem oči a snažila se přestat myslet na to, že můj žaludek chce všechen obsah vyhodit ven. Kolena jsem si přitáhla skoro až k bradě a své nohy si obejmula rukama. To ale nebyl nejlepší nápad, v žaludku se mi zabublalo a už jsem cítila pachuť v ústech.

Okamžitě jsem vyskočila z postele a rozeběhla se se zakrytými ústy do koupelny. Prolítla jsem obývákem, kde na mě všichni vyjeveně zírali, a zapadla do koupelny a klekla si k záchodové míse.

Krásné ticho uklidňovalo nejen mou mysl, ale i mé tělo. Žaludek se mi zklidnil, ale stále mě celé tělo bolelo. Neměla jsem na nic náladu a tak jsem jen ležela zachumlaná pod dekou se sevřenými víčky.

Zaskřípaly dveře a já v místnosti vycítila něčí přítomnost.

„Spíš?" zeptal se Olly a já otevřela oči.

„Ne." Brácha stál mezi dveřmi s rukou na klice.

„Já jen, aby ses dala co nejdřív do pořádku. K večeru budeme odlétat do Berlína."

„No tak to díky," odsekla jsem nepříjemně a on zase odešel. Převalila jsem se na záda a zadívala se na strop. Asi bych si měla zabalit těch pár věcí.

Zvedla jsem se z pohodlné postele a přešla ke svému kufru. Vyndala jsem si z něho džíny a svetr na dnešní odjezd a pak se porozhlédla po pokoji. Všude se válely kousky mého oblečení, a to tu nejsem tak dlouho.

Ztěžka jsem se zvedla a začala věci sbírat. Pomalu jsem všechno skládala a nandavala do kufru, když se mi znovu udělalo špatně. Zaklonila jsem hlavu a začala zhluboka dýchat.

Vrzly dveře a znovu někdo vešel do místnosti.

„Nepotřebuješ pomoct?" zeptal se Nate a já se na něj podívala.

„V pohodě," odkašlala jsem si při téhle trapné situaci a zadívala na svůj kufr.

„Vypadáš hrozně," ozval se znovu. Neměla jsem sílu na to reagovat. Žaludek si se mnou zahrával.

„Pomůžu ti zabalit. Radši si lehni." Ucítila jsem na svém rameni dotyk. Otočila jsem se za Nateem za mými zády a pousmála se.

„Děkuju," hlesla jsem a lehla si na postel. Nate přešel k mému kufru a začal do něj dávat mé věci.

„Ještě něco?" zeptal se, když už nebylo do kufru co dávat.

„Jenom v koupelně mám kosmetickou taštičku."

Nate přikývl a odešel z místnosti. Po pár minutách se vrátil s mou taštičkou v ruce a vložil ji do kufru.

„Nechceš něco na bolest hlavy?" otočil se ke mně a díval se na mě těmi krásnými modrými studánkami.

„Jo, to by bodlo," pousmála jsem se a Nate se dal znovu na odchod.

„Proč to děláš?" zastavila jsem ho svými slovy. „Proč se o mě staráš, po tom všem?"

„Neboj se. Budu za to něco chtít," usmál se a odešel. Zavřela jsem oči, zachumlala se až po bradu a čekala na Natea. Ten po chvilce přišel i s práškem, který se rozpouštěl ve sklenici s vodou.

„Díky," převzala jsem si od něj sklenici a vypila ji. Nate se posadil vedle mě na postel a zadíval se mi do očí.

„Tak co budeš chtít na oplátku?" usmála jsem se na něj, on ale zvážněl.

„Chci tě o něco poprosit," řekl tiše. Vykulila jsem oči a tím ho pobídla, aby pokračoval.

„Už nepij, prosím," podíval se na mě s prosbou v očích a to mě zasáhlo. Nebyla jsem zvyklá na to, aby mě někdo o něco prosil. Většinou mi to bylo spíš nakázáno, a to já nikdy neposlouchala. „Nejhorší není pohled na opilou holku, ale na opilou smutnou holku," nepřestával se mi dívat do očí a to mě znepokojivě znervozňovalo.

Ztěžka jsem polkla a nadechla se k odpovědi: „Já ale nejsem smutná."

V mé hlavě ta slova zněla mnohem sebevědoměji a uvěřitelněji, než když jsem je řekla nahlas. Můj hlas vůbec nezněl tak, jak jsem chtěla.

„Alkohol ti nepomůže zapomenout. Možná jen na chvíli, ale pak budeš muset znovu čelit realitě."

„Před ničím neutíkám," hlesla jsem. Ani jeden z nás nepřerušil oční kontakt a mně srdce bilo jako zvon.

Nate ke mně zvedl svou dlaň a prstem přejel po mé tváři. „Jsi až moc hezká na to, aby ses kazila alkoholem," pousmál se, zvedl se z postele a opustil místnost.

Znovu se omlouvám, že přidávám tak pozdě. Jenže mi nejde počítač, takže se musím spokojit s mým starým, napůl nefunkčím počítačem. Navíc končí vánoční prázdniny, takže musím znovu do toho ústavu, který se nazývá škola. A místo toho, abych se učila, raději začínám psát novou povídku. Ale nebojte, přidávát kapitoly nezapomenu! Doufám, že se vám tento díl líbil, a zajímá mě, co říkáte na Ashley? Vydrželi byste tohle, kdybyste byli Olly? Děkuji za komentáře a těším se na další...

Autor: Eltherine (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Potížistka - 7. kapitola: