OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pan Petterson - Prolog

22.02.2015 (20:00) • Beunny26 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1252×

Vždy jsem se cítila naprosto obyčejná. Měla jsem obyčejné rodiče, bydleli jsme v obyčejném baráku, měli obyčejného psa, auto a spousty dalších. Jenže můj vzhled a povaha tolik obyčejná nebyla. 

Na to, že jsem měla vysoké rodiče, jsem byla poměrně malá. Všichni z rodiny měli skoro dva metry a já jako jediná měla něco kolem sto šedesáti osmi centimetrů na padesát kilo. 

Měla jsem poměrně dlouhé vlasy a byly skoro bílé. Nikdy jsem si je nebarvila. Narodila jsem se jako černovláska a v mých pěti letech nastal zlom a vlasy mi začaly jít do blonďata-bíla. Měla jsem světlejší pleť, ale nejzvláštnější byly moje oči. Modrá, zelená, hnědá, šedá a světle oranžová. To vše jsem měla v očích, ne zamíchané do sebe, ale tečku po tečce, barvu po barvě. Bylo to vážně zvláštní.

Co bych tak dále řekla o naší normální rodině, je to, že polovina z nás nejedla maso. Máma nejedla už odmala, a jakmile si táta našel mámu, musel se masa vzdát (zde vidíte, jaký vliv mají ženský). Můj starší bratr maso jí, bohužel je to kuchař a dělá pokrmy jen z masa, za což si od rodičů moc pochvaly nedostal. Já maso nejedla taky odmala. Spousty lidí mi říká, že to, proč jsem tak malá a chudá, je tím, že nejím maso, bohužel to není pravda, ale někomu to nevysvětlíme, známe lidi. A moje mladší sestra je zrovna v pubertě a jen při pohledu na samotné jídlo zvrací. Malá anorektička...

Prožívala jsem i normální dětství, samé výlety, učení, hraní si s dětmi, chození se psem. Byla jsem průměrná studentka. Prostě na mně nikdy nebylo nic extra. Na střední jsem vystudovala ekologii a na vysokou šla úplně jinam. Momentálně jsem v předposledním ročníku vysoké školy. Šla jsem na umělecký obor, abych mohla pokračovat v tom, co mě baví. A to je příroda a kreslení. Milovala jsem to. 

Co se týká mého sexuálního života. Měla jsem jen jednoho partnera na sex. Sex s ním byl ale velice nudný, prostě dovnitř a ven, dovnitř a ven, asi třicet sekund a pak nic. Po týdnu sexu jsem se rozhodla to s ním skončit a od té doby jsem sama. Nevadí mi to. Prostě jsem nepotkala nikoho, s kým by mě to bavilo. Je mi třiadvacet a jsem skoro jako jeptiška. Zatímco moje kamarádky ulítávají na každém rohu, já jsem raději venku a kreslím. Moje povaha je prostě zvláštní a nehledaná.

Mám dvě nejlepší kamarádky. Caroline Petterson a Kate Williams. Potkala jsem je na střední škole. Nakonec jsme si všechny tři vybraly stejnou školu, jen s jinýma oborama. Nikdy jsem tak nikomu nevěřila jako jim. Mohu jim říci úplně vše a vím, že to u nich zůstane. Občas mi taky lezou krkem, hlavně dotazama typu: „Už jsi s někým píchala?", „Už někoho máš?"... A tak dále. Snad víte, co se snažím říct... Mno, a před nedávnem jsme se odstěhovaly. Všechny tři do velkého bytu. Teď stojím před vchodovými dveřmi a přemýšlím, jestli to bylo dobré rozhodnutí. 

„Nonny, podala bys mi, prosím, tu velkou krabici, co máš u sebe? Patří do kuchyně," usmála se na mě Caroline a zavřela krabici, ze které zrovna dovytahovala sklenice. Přikývla jsem a donesla jí sakra velkou a těžkou krabici. 

„Nebaví mě to," fňukla Kate a my po ní střelily vražedný pohled. 

„Co tě jako nebaví? Celou dobu sedíš, ty blbko! Válíš si šunky a my odedřem veškerou práci," vyprskla Caroline a ukázala na ni nožem. Občas jsem se divila, jaká rivalita se mezi Caroline a Kate objevila. I přesto se ale měly rády. 

„No co, ráda bych už bydlela a to vybalování mě ničí," nahodila utrápený obličej a zvedla se. 

„S pokojem ti pomáhat nebudeme," řekla jsem pobaveně a Kate na mě hodila další z jejích psích pohledů a zalezla do svého pokoje, kde se pokoušela si něco vybalit... Řekla bych, že bezúspěšně.

„Doopravdy nechápu, jak může být Kate tak líná," zasmála se Caroline a pak se na mě podívala, „přinesla bys mi, prosím, ze stolku ten druhej nůž? Tady tímhle to nejde." 

***

Asi za další dvě hodiny jsme měly vše vybalené a uložené na svém místě. Byla jsem na nás opravdu pyšná. Dokonce se po hodinovém přemlouvání přidala i Kate a pomohla nám. Byl to vážně slušný a velký byt. Taky ten nájem za to, to byla ale pálka... Měla jsem to ale blíže ke škole a nebydlela jsem s rodiči, takže jsem si tolik zase nestěžovala. 

Byt měl pět místností plus chodbu. Kuchyň s obyvákem, který byl vymalován olivově zelenou, a veškerý nábytek byl v bílé a doplňky v zelené. Koupelna byla šedá s červenýma kachličkama. Byla tam velká vana, sprcha, záchod a obří zrcadlo s umyvadlem. Dále byly naše pokoje. Caroline měla světle růžový, Kate modrý a já si tam dala obyčejnou šedou. Měla jsem v plánu si tam potom něco nakreslit. 

Všude byla stejně barevná podlaha, tmavé dřevo. Bylo to vážně strašně pěkné. Ten architekt, co si ten byt navrhoval, byl velice šikovný a poznat ho, tak si před ním kleknu na kolena a budu mu říkat králi. 

„Mě tak nebaví psát článek do žurnalistiky," fňukala zase Kate. Občas nám velmi lezla na nervy, ale byl to ten nejpohodovější člověk a nejupřímnější, co znám, byla jak pokerová hráčka, vždy věděla, jak se chovat. Něco jako Caroline. Když jsem ji poprvé potkala, musela jsem se smát. Tou dobou měla krátké modré vlasy (teď je má oříškově hnědé), byla vysoká (kolem sto osmdesáti) a měla tmavě zelené oči. Na sobě měla černé šaty a boty na podpatku, což ji ještě zvýšilo. Tenkrát do mě vrazila, chvíli se tvářila, že mě stáhne z kůže, jenže pak se začala smát a od té doby se spolu pořád bavíme. 

„Bože, Kate, ty si taky furt stěžuješ. Víš co? Dám ti ten můj návrh na ty šaty a nakresli a ušij to za mě, hvězdo," zasmála se Caroline a ukázala na návrh tmavě modrých šatů s peřím na boku. Vypadaly vážně krásně. 

Teď se ptáte, jak jsem poznala Caroline, že? Na Caroline jsem narazila, když jsem šla na intr. Seděla na schodech a brblala něco v tom smyslu, že se zabije, protože přijala těžkou zakázku pro firmu. Už v devatenácti si začala pomocí svých návrhů a šatů vydělávat. Nosila a nosí zásadně jen svoje oblečení. Kdo by taky zbytečně vyhazoval, když má svoje kousky originální a krásné?

Stále jsem neřekla, jak vypadá, že? Má dlouhé černé vlasy a nejmodřejší oči, jaké jsem kdy viděla. Je trochu tmavší a její nejoblíbenější barva je právě růžová. Občas vypadala jak barbie, jen s černými vlasy.

Jak jde naše pořadí ve výšce? První je Kate, pak Caroline a nakonec já... Jsem z nich vážně nejmenší a někdy si z toho ty potvory dělaly srandu. Liliputka. 

Po našem úspěšném obědě, kde jsme si objednaly čínské nudle, jsem zašla do pokoje a pokusila se podle paměti namalovat krajinu, kterou jsem včera viděla. Zavřela jsem oči a představovala si, jak přesně to bylo. Pustila jsem si k tomu hudbu a chytla štětec do ruky. Za pár minut jsem kreslila. 

U kreslení jsem vydržela šíleně dlouho. Mohla bych kreslit i roky. Jenže mě z kreslení vyrušilo klepání. Otočila jsem se a stála tam Caroline.

„Nonny? Nechceš s náma dnes jít na ten večírek?" usmála se a sedla si ke mně na postel. 

„Na jaký večírek?" odložila jsem štětec a podívala se na nedodělaný obrázek. Zatím to jde dobře. 

„Víš, jak pracuji pro tu firmu?" počkala, až kývnu, a pak pokračovala. „Tak dnes pořádají večírek a šéfka chtěla, abych vzala i mé kamarádky, když o nich tolik mluvím," zazubila se na mě.

Caroline měla v životě vážně štěstí. Narodila se do bohaté rodiny, měla jednoho bratra, který vedl svou vlastní firmu. Taky ji doporučil právě firmě, kde nyní pracuje. Je to nejlepší firma v New Yorku a Caroline měla čest tam pracovat už od devatenácti. Tohle jsem jí občas záviděla.

„Carol, ráda bych, ale bohužel nemám šaty." Hned bych si za to lískla. Měla jsem si vymyslet lepší výmluvu, protože říct tohle módní návrhářce? To by řekl jen idiot...

Za osm hodin jsem byla jak já, tak Caroline i Kate nachystané k odjezdu. Nakonec jsem se z toho nevyvlíkla. Caroline mi ušila naprosto boží šaty a já žasla, jak rychle je vyrobila (asi ty léta praxe) a Kate mi udělala vlasy. Když jsem se pak ve firmě podívala do velkého zrcadla, žasla jsem, jak to každému sluší. A já se radovala, že jsem konečně skoro vysoká jako Caroline, i když se na těch podpatcích asi zabiju. 

Došly jsme do velkého sálu a Caroline se hned odpojila. Musela jít okamžitě pozdravit svoji šéfku a ještě předat návrhy. My si zatím s Kate stouply k baru. 

„Tak co, Nonny? Jaký z těch lidí máš pocit? Je to hrozné, jak se tváří namyšleně. Musíš tuhle masku ale taky hodit, protože tak cute tvářička se tu lehce ztratí a každému bude jasné, že sem nepatříš," podotkla Kate, když si objednala drink, „slyšela jsem, že drink bude na účet podniku." Drze se na barmana podívala a on přikývl. 

„Ano, madam," odpověděl jen a otočil se na mě. „Vy si dáte?" 

„Morgana s colou prosím." Barman se zatvářil překvapeně, ale ani ne za pět minut jsem měla to svoje lahodné pití před sebou. 

„Bože, Nonny, ty se nikdy neponaučíš. Jsme na večírku pro snobáčky a ty si objednáš Morgana s colou a ještě platíš." 

„Víš, že jsem na tohle nikdy nebyla," pokrčila jsem rameny a doufala, že ten čas uběhne rychle a já budu moct být konečně doma. Pěkně v měkké postýlce a spinkat. 

Za patnáct minut se přiřítila Caroline a objednala si nějaký drahý šampáňo. Barman se na ni jen usmál a podal jí nápoj. 

„Tak co, holky. Jak se bavíte?" usmála se na nás a Kate něco zabrblala.

„Popravdě, vidím se doma," uznala jsem a Carol se nafoukla.

„Vy jste taky tak nespolečenský, tak pojďte tancovat, bavit se. Tím, že budete sedět u baru a pít... Proboha, Nonny! Co to máš? Morgana s colou? Jak jste jí to vůbec mohl dát? Okamžitě si objednej něco jiného!" A bylo to tu. Carolina pravá podoba se začala projevovat. Řvala jak na mě, tak na Kate a barman a lidi okolo z nás nechápali. Musela jsem si okamžitě objednat jedno to jeji šampáňo, které mi vůbec nechutnalo a přesunout se ke stolkům. Nemůžeme přece udělat scénu.

Popíjela jsem to hnusné šampáňo a Kate s Caroline zatím tančily. Přišli pro ně nějací pěkní kluci a já zase jako obvykle zůstala sama. Byla jsem zvyklá. Svou aurou jsem stejně říkala, že s nikým nechci mít nic společného, prostě šíleně nespolečenská Shannon. Jenže pak se otevřely dveře a v nich stál Carolinin bratr. Jamie Petterson. Vždy jsem ho viděla jen na fotkách. Věděla jsem, že je to namachrovaný egoistický sukničkář, který má holky jen pro zábavu, ale i přesto se mi vždy líbil a doufala jsem, že je třeba jiný. Jenže nebyl... A to mohla potvrdit polovina žen v tomhle sále, možná i více. 

Určitě teď chcete vědět, jak vypadá a já vám to s radostí povím. Byl vysoký, měl něco kolem metr devadesáti, byl hubený, ale přesto pořádně udělaný s pořádnýma svalama (alespoň co bylo vidět na fotkách), ne jak ti dnešní kluci, kteří mají čtyřicet kilo i s postelí. Kratší černé vlasy, které byly pořád rozcuchané a působily dojmem, že je před každou schůzí, večírkem projelo rukou třicet žen. Co mě ale nejvíce uchvátilo, byly oči a celkově tvář. Měl je tmavě hnědé a občas působily až černě, úžasný úsměv (jenže se smál jen někdy, obvykle ho člověk viděl zamračeného nebo s neutrálním výrazem), dva dolíčky a lehké strniště, vystouplý ohryzek, jeho oblek na něm vypadal přímo úžasně a svaly se při každém pohybu zatly, viděla jsem to na míli daleko, protože tohle, prostě přehlídnout nešlo. Tohle, dámy, byl Pan DOKONALÝ... Všechny ženy se na něj otočily a každá si určitě představovala, jak on musel být v posteli ďábel. A jak se vsadím... Byl, i z toho, co mi povídala Caroline. Měl prý ale docela zvláštní chutě, ale co tím Caroline myslela, mi neřekla.

Jakmile ho Caroline uviděla, hned letěla za ním a objala ho. Neviděla svého bratra asi dva měsíce, protože byl někde v Evropě skrz svou firmu. Pak s ním šla za Kate, která ho projela pohledem a pozdravila ho. Formálně jí podal ruku, ale protože znám Kate, odmítla a on se zasmál. Chvíli u Kate ještě byli a pak přišli ke mně. Zvedla jsem pohled a ztratila se v těch nádherných hnědých očích...

Po dlouhé době jsem se rozhodla napsat novou povídku. :)

Nechtěla jsem psát dokola jen o nadpřirozenu, tak jsem se rozhodla napsat i něco na reálný život. :)
Snad se Vám tenhle prolog bude líbit. :)
S pozdravem Beunny.

Autor: Beunny26, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan Petterson - Prolog: