OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 30. kapitola

02.08.2012 (19:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1754×

30. Realita

Max dál z dálky zíral na celou tu scénu. Klečel na kolenou. Bylo mi jasné, že mu došlo, co udělal. Jeanininy drápy se zase zaklenuly ve zdivu. Odlítávala, aby ji nezasáhly šípy a zbraně. Jatang s poslední ranou zabil Erisinýho sluhu a zrak se mu zaklesnul na muže, kterého jsem nepřestávala křečovitě svírat.

V náručí mi zůstalo ležet tělo kdysi největšího bojovníka celé říše... a tentokrát vzduch prořízl můj bolestný pláč.

Ten pocit, kdy se vám srdce lomí na dvě půlky. Tříští na milion drobných kousíčků. Nebo přestává tlouct. Kus ze mě umřel. Všechno bylo... ztracené. I kdyby Adonaiové vyhráli... nic nebude jako dřív. Byla jsem lapená v černé propasti. Nevěděla jsem jestli dřív křičet nebo brečet.

Otřásala jsem se vzlyky. Líbala jsem ho neustále na rty a po tvářích mi poprvé začaly stékat slzy. Poprvé od momentu, kdy jsme byli svoji. Pláč neměl smysl tehdy, ale teď.

Připadala jsem si jako motýl, kterého drtí neustále v náručí pavouk. Svazoval mé nitro. Dusil. Neústupná žíravina si brala mé orgány. Umírala jsem. Uvnitř. Hluboko uvnitř. Prakticky vzato – už jsem nežila. Ale jedno jsem věděla, svou duši bych zaprodala i ďáblu, aby mi ho vrátil zpět.

***

Jatang padl vedle Ell na kolena. Nedůvěřivě sledoval celou scénu a oheň okolo nich začal být čím dál blíž. Horko bylo téměř k nevydržení.

„Ellen, uteč,“vydechl s pohledem na Samielovi.

Začala se houpat na nohou. „Ne,“ odpověděla tvrdě.

„Hned,“ zavrčel.

„Nejdu bez Samiela.“ Vrtěla hlavou.

Max se k ní přiblížil a dal jí ruku na rameno. „Ellie, musíme odsud, za chvíli to tu padne popelem.“

„Ne! Vrahu!“

Maxovi to trhalo srdce. Miloval ji. Miloval tak moc, že se sem dobojoval aby ji vysvobodil. Netušil, co mezi nimi je. Myslel si, že je to jen tyran. To, co viděl, ho vytáhlo z omylu. Tolik lásky ani on nebyl schopný Ell darovat. Ne v takové síle a intenzitě jako ten krutý tyran.

Jatang se na něj otočil s neuvěřitelnou prosbou v očích. „Odveď ji odsud. Hned, co nejdřív. Zoey vás povede. Nech Ell ať nasedne na toho fligora a jen jí šeptej do ucha, kam má letět.“

„Ellie,“ zkoušel Max. „Prosím, poleť se mnou pryč.“

„Nééé,“ brečela dál a nechtěla pouštět Samiela.

Jatang ji chytl za pas a prudce vytáhl na nohy. „Nenechám ještě tebe zemřít,“ vrčel a vyhoupl ji na Jeanine. Otočil se na Maxe. „Doufám, že se o ni dobře postaráš. Prosím. Na sever v horách je naše sídlo. Je tam dostatek zásob jídla a pití na roky. Ještě jednou, dávej na ni pozor.“ Sklonil hlavu a Max přikývl. V očích ho pálily slzy.

„Budu ji chránit, jak nejlépe umím.“

Jatang přiskočil k Zoey a věnoval jí poslední polibek. Pak šlehl oba fligory, aby vylétly. Vtom se ale stalo něco, co nečekal. Ellen vyskočila ze hřbetu Jeanine a chytla se okraje. Slzy jí smáčely tvář a vyškrábala se zpátky na balkón. Doklopýtala k Samielovu tělu a zase se k němu pevně přimkla.

Max se pro ni chtěl vrátit, ale Jatang naznačil, že to nemá smysl. „Postarej se o Zoey alespoň. Brzy vás doženeme,“ lhal. Něco v něm říkal, že to tak bude.

Maxovi nezbylo než ho poslechnout. Jeanine poslušně letěla. Její majitel je mrtvý a druhý se tak cítí. I její obří, flígoří srdce pukalo. Z očí jí stékaly krokodýlí slzy a křídla pomalu ale jistě dělaly obvyklé máchání oblohou.

Vznášeli se v temnotě a odlesky šupin naznačovali, že jsou s každou sekundou dál od této pohromy. Jatang sklopil pohled ke svému mrtvému skoro-bratrovi a jeho milované.

„Neměl jsem utíkat, bratře v boji.“

Ellen si položila hlavu na jeho hruď a zavřela oči. Už neplakala, ale její smutek byl hmatatelný.

Jatang od nich odvrátil tvář aby skryl slzy.

„Pláčem nic nespravíš.“ Ozval se hlas za jeho zády. Skřípavý, starý. Hlas ježibaby. Nepoznal ji, ale Samiel by ji určitě poznal. Byla to babička z trhů. S jablky. Ell děkovala za to, jaký už jejich král je.

„Kdo jsi?!“ vytasil meč a namířil ho na ni. Pokoušel se ochránit i to málo, co zachvíli zemře. Švihla prsty a meč odlétl. Jatang se sklonil pro kudlu. Zničeho nic se mu vypařil z krytky u nohy.

Babice se usmívala čím dál víc. „Někdo, koho neznáš, mladý muži,“ nadzvedla paže do úrovně prsou a okolo nich se zvedly střípky skla.

„Co jsi zač?!“ zavrčel.

Její oči nabraly bělavou barvu. „Její čisté srdce ho nejspíš zachrání ze spárů smrti, ale ji ne.“

„Ellena?“ Ta dál ležela nehnutě na zemi.

„Tohle je ten váš slavný svět!“ v dáli se ozýval křik umírajících. „Váš slavný, bojovný svět. Plný utrpení a bolesti. Neber to jako trest, mladý muži.“ Přišla k němu a její drobná, shrbená postava byla sotva po jeho ramena. Celý palác hořel v plamenech a jen oni byli v nedotčeném kruhu. Věže se začínaly bortit a křik bojovníků pod nimi byl čím dál neslyšitelnější.

„Proč?“ vydechl.

„Tohle není váš svět... Tohle není svět ani jednoho z vás.“

„A co to tedy je?!“

Stařena přistoupila k páru. Poklekla k Ell a pohladila ji po vlasech. „Jsi ta, co nás může zachránit,“ zašeptala a Ellenina víčka se zachvěla.

„Co máš na mysli?“ ptal se Jatang a přistoupil blíž.

„Probuď se drahá,“ nevšímala si ho a pokračovala k dívce, která se zdála být o tolik křehčí než kdy dřív. „Probuď se.“

„Já nespím,“ zachraptěla.

„Spíš tvrdým spánkem má drahá. Probuď se.“

„O čem to mluvíte?!“ vrčel Jatang.

Žena se podívala na Ell. „Ty víš o čem mluvím, drahá. Heleno, probuď se.“

Ta slova fungovala na Ellen jako paralyzující blesk. Zasáhlo ji to jako neskutečná vzpomínka. Téměř zapomenutá vzpomínka. Kdesi hluboko v její mysli byla schovaná vzpomínka. Zpomenutý moment, který málem ztratila. Ale faktem bylo – už neměla co ztratit.

„Probuď se,“ žadonil stařenčin hlas a věže se začaly bortit. Sklo okolo nich fungovalo jako krunýř a ona sledovala, jak se celá Adonaia bortí.

Tři střelné rány. Kulky zarývající se hluboko do těla. Ochromení končetin. Její vlastní výkřik. Monstra ženoucí se za ní, chtějí ji zabít. Auto, které se skřípěním gum zastavilo před ní. Muž a žena, ozbrojení. Nejspíš zachránci?

„Probuď se,“ prosila žena a do prsou Ell se zaryla prudká bolest. Odmrštilo ji to kousek na stranu, ale stále pevně svírala Samiela za ruku.

„Prober se, drahoušku,“ ženin hlas se měnil. Byl jiný. Mužský. Pokoušela se zachytit téhle reality, jak nejlépe to šlo, ale její vlastní tělo unášela nadpozemská síla. Provázek, který ji spojoval s tímhle někdo přestřihl a mysl ji unášela pryč. Další pálčivá bolest do hrudi a párkrát zamrkala do jasného světa.

„Co je tenhle svět zač?!“ křičel Jatang a stařena se k němu otočila s lehkým úsměvem na rtech.

„Ellenina mysl.“

***

Zamrkala jsem do jasného světla. Bolest na prsou byla téměř nesnesiltelná. Jako kdyby mi tam někdo vypálil díru. Nemohla jsem uvěřit, že tak silná fyzická bolest existuje.

Nad obličejem se mi skláněl muž. Vlasy měl stažené do světle modrého čepce a přes nos a ústa měl roušku. Byl celý v prapodivném plášti. Rozostřeně jsem dokázala vnímat tyhle věci, ale ostatní nešly vůbec pochytit. Byla jsem lapená ve zvláštním snu.

„Máme ji!“ zasmál se úlevně neznámý a víčka mi zase ztěžka zavřela výhled. "Povedlo se! Silná holka! Nevzdala to!" Neměla jsem sílu ani energii vnímat cokoliv jiného. Jediné, co mi pulsovalo myslí byla Samielova tvář.

Když jsem se znovu probrala, nesvítilo mi do tváře oslňující světlo. Konečně. Neznámé ruce pevně uchopily mé za prsty, až v nich nepříjemně zakřupalo. Jemněji trošku, Samieli, pomyslela si.

„Heleno, slyšíte nás?“ ptal se hlas.

„Ellena...“mumlala jsem přes přivřená víčka a pomalu zaostřila na tvář. Tohle nebyl Samiel. Neznala jsem ho.

„Ztratila tehdy mnoho krve, může být stále dezorientovaná, nebo jí hrozí i dlouhodobá ztráta paměti. Na nějakou chvíli nemusí ani tušit, kdo jste.“

Ten hlas byl neskutečně otravný. Jako bzukot včel v hlavě.

„Dostane se z toho?“ ptal se druhý mužský hlas.

„Možná ano, možná ne. Ještě je brzy na to, říct to na sto procent. Zbývá nám jedině počkat.“

„Samiel,“ vydechla jsem a toužila zaslechnout alespoň něco o něm. Kde je? Je tu? Tenhle svět se mi nelíbil.

„Dostane se někdy z toho?“ ptal se starostlivě Někdo.

„Psychicky si mohla vsugerovat ta neznámá jména, která opakuje. U těchto případů se to stává. Naštěstí policie chytla už vrahy a bude je soudit. Prý viděla, jak se stala vražda,“ znělo to jako konstatování.

„Ano, zavraždili její nejlepší kamarádku Elisu, viděla to a proto ji chtěli zabít. Každopádně, soud se už o ně postaral.“ Elis? Eris? Ne, tohle nemůže být pravda.

„Naštěstí předtím se její přítel Mark ptal, kde je. Mysleli jsme si, že je u něj, ale jak se zdá, tak nebyla. Volali jsme ihned policii. Netušil jsem, do čeho se má sestra přimotala.“ Proč mi ta jména přišla povědomá a nesmyslně vzdálená zároveň?

„Nuže, čeká mne ještě vizita, tak se později zastavím se podívat. Dívka po půlročním kómatu by se měla v blízké době probrat, tak takové momenty si nemůžu nechat ujít.“

„Děkujeme vám mockrát, doktore!“ Najednou mi ten hlas přišel povědomý. Až moc povědomý.

„Nemáte zač Tengele. Zito. Měli by jste si jít ale také odpočinout. Byly to náročné dva dny teď.“ Loučil se s nimi? Nejspíš ano. Dveře se s lehkým zašoupáním zavřely. Mělce jsem se nadechla a postel se pod tím jemným pohybem prohla. Pružinky zaskřípaly a upozornily tak na mou fyzickou i psychickou přítomnost.

„Helen?“ zašeptal dívčí hlas u mé hlavy. Pípání poblíž bylo zvláštně znervózňující.

„Nech ji ještě odpočívat, Zito.“

„Tengele...“

„Však jsi slyšela doktora, bude žít. Tím pádem si přivodila otřes mozku. Je dost možné, že si nás nebude pamatovat.“ Jeho hlas byl trpělivý a jemný.

Otevřela jsem oči a setkala se s dvěma páry tmavých očí. Krátké havraní vlasy dívky a plné rty. Muž byl vysoký, statný... pravý bojovník. Můj hlas zněl zvláštně tiše, chraptivě. „Pamatchrju,“chrčela jsem. „Jatangch; Zoey.“

Jejich nadšené oči pohasly. Zklamala jsem je? A kde je Samiel? Bolest tentokrát byla také v hrudi, ale hluboko v nitru tlukoucího srdce. Ostrá, neutichající. Svráštilo se mi obočí. Je tu také? Nebo jsem si ho vymyslela?Byla naše láska pravá? Nebo jen mí mysl se upnula k někomu fiktivnímu. Někdo tak dokonalý nemohl být skutečný, nebo ano?

Zvedla se ve mně vlna smutku. Tak moc bych si přála, aby byl skutečný. Tak moc! Ale jak řekla ta stařena, byli jen v mé mysli. Ale jak to vysvětluje Jatanga? Zoey? Nebo Maxe? Podle reality jsou Tengel, Zita a Mark. Proč mi říkali Helena?

Nemohla jsem se pohnout a tak jsem jen koukala. Mluvili na mě, jejich slova jsem ale sotva vnímala. V mysli mi tančily momenty se Samielem. Ty dokonalé momenty. Kdy mě sevřel v objetí. Zachránil před pádem. Kam se poděla Adonaia? Jeho rty pevně přitisklé na mých. S jakou láskou a neskutečnou touhou se každý náš polibek prohluboval a naše společné noci. Jeho tělo pevně na mém. Pohyby, které se dopňovaly. Tančily spolu vášnivé tango. Pokud je tohle skutečný svět. Skutečná doba. Nechci ji. Netoužím v ní být. Ne bez něj. Nechala jsem se unášet mou vlastní realitou a čas mohl plynout vesele dál.

Epilog

Přidržovala jsem se mermomocí kovového stojanu s kapačkou. Bylo by komické mě sledovat, jak si tu šinu v růžovém županu dlouhou, nazelenalou chodbou nemocnice. Na kalendáři u sesterny mě zdravilo datum 2. srpna 2012. Jak potěšující zpráva, že Samiel existuje ve světě až za dvě a půl století.

Nohy jsem stále motala před sebe a jako malátná se pokoušela chodit při zdi. Prsty projíždějíc po hrbolaté stěně, abych se mohla opřít, kdyby mě přepadla náhlá únava. Byla jsem slabá – tak slabá. Sotva na záchodky a zpět jsem mohla zvládnout cestu. S úsměvem jsem si vybavila Scrooge, který mě nutil běhat denně neskutečné množství koleček.

Opřela jsem se bokem o dveře a otevřela si je. Páchlo to tu všude dezinfekcí. Nemohla jsem si představit lepší vůni k tomuhle místu. Klimbala jsem nohama nad podlahou a sledovala zavřené dveře toalet. Byla jsem ve stavu, kdy život byl spíš snem. Toužila jsem se probouzet v prosluněné antické ložnici. S pažemi mého muže. Opláchla jsem si opatrně obličej vodou, abych si nevytrhla z rukou kanyly a sledovala svou pobledlou tvář v odrazu zrcadla. Vlasy byly nehorázně rozcuchané. Snad jen menší snahou Zoey – tedy Zity – se z nich nestaly neforemné hnědé chomáče. Mrtvolné čokoládové oči se s povzdechem sledovaly dál. Kéž by tu byl...

Loktem jsem se zasekla na klice a táhla. Najednou se dveře prudce rozlétly. Nečekala jsem to a ztratila rovnováhu. Závrať zacloumala mou myslí i žaludkem. Ten se jako na vlnách zhoupl a pro jistotu jsem pevně zavřela oči. Než jsem ale stihla dopadnout, zachytily mě bezpečné paže a přimkly k sobě.

„Omlouvám se, nechtěl jsem-“ zarazil se hlas. Byl mužský. Definitivně mužský hlas. „Viděl jsem, jak se snaží někdo otevřit dveře, funěla jsi... ehm...“

Opojná vůně jasmínu, vanilky, skořice... Otevřela jsem oči a zarazila se. Moje srdce kolabovalo. Mžitky před očima byly k nezastavení a hlava se mi zamotala. Kolena se mi podlomila a s nenuceným zasmáním mě pevně chytl do náruče. „Mieli....“ vyšlo ze mě.

„Sestro! Kde má pokoj?“ vytáhl mě ze záchodků a nesl v náruči. Popostrkoval před sebe stojánek s kanylou a elegantně se vznášel. Byl to on. A ta náruč! Tak teplá. Přesně jak jsem si ji pamatovala. Štěstím jsem měla pocit, že létám. Opřela jsem si tvář do prohlubně mezi krkem a rameny. Jeho opojná vůně mě zbavovala smyslů, zábran.

„Proboha! Cos provedl tentokrát, Danieli?!“ hořekovala žena a hlas se nesl chodbou. Po očku jsem se na ni podívala. To je ta stařena! 

„Tak znáte to, neodolatelný šarm.“

„Šest a šedesátku. Otci se vede...?“ nechala otázku viset ve vzduchu.

„Udravuje se,“ odpověděl už méně pobaveně a otevřel dveře k mému pokoji. Když za sebou dovřel dveře, otevřela jsem zase oči a zaklesnula se do těch nádherných havraních očí. Jiskřičky mu poskakovaly v nich. Nebyl tam plamen, ale i tak... nádherné. S neuvěřitelnou jemností mě položil na lůžko a sledoval.

Naše oči se hypnotizovaly. Bylo v nich něco...

„Samieli?“ zkusila jsem své štěstí. Nemohla jsem jen čekat, jestli i on je někým jiným. Srdce mi bilo jako o život. Co když mě nezná? Co když... Vteřiny nad hlavami odbíjely dál. Vydávaly své monotónní tik-ťak, tik-ťak... a hruď mi začínaly zase svírat kleště. Byl tak blízko. Stačilo jen škobrtnout a vše by skončilo vniveč.

„Ell?“ šeptal a přejel prsty po tváři. Začaly se mi z očí řinout slzy. „Moje Ellen?“ pokračoval, jako kdyby tomu nemohl uvěřit. Stěží jsem se nadechovala a rozhodila okolo sebe ruce.

Popadl mě zpátky a přitáhl na svou hruď. Po jeho tváři se zračilo neskonalé štěstí. „Myslel jsem, že tě nikdy nenajdu! Lásko!“ Dlaněmi mě chytl za tvář a přitáhl ke svým rtům. „Pro lásku boží, našli jsme se!“ Smál se a zahrnoval polibky. Ruce jsem obmotala okolo jeho krku a zahákla o sebe, aby nepovolily.

„Myslela jsem, že nejsi skutečný. A Jeanine?“

„Čeká před nemocnicí, krásná velká fenka zlatého retrývra je teď z ní. Nestěžuje si.“

Zasmála jsem se. Znělo to tak... nenuceně. Jsou tu všichni na kterých mi záleží. „Našel jsi mě...“ vydechla jsem, když mi to konečně došlo až do hlavy.

„Ukázalas mi, co je láska. Myslel jsem si, že jsi taky jen sen, ale něco mi nedalo. Říkal jsem ti, že si tě najdu. Kdykoliv a kdekoliv. Ty sis mě našla ve snu tak naoplátku jsem si Tě musel najít v realitě.“

Usmála jsem se. „Sen.“

„V realitě. Má královno.“ Prstem si přitáhl mou tvář ke své a spojil naše rty v nehynoucím polibku.

Brečeli jste? Já ano. Loučení s nimi je i pro spisovatele velice těžké. Osobní. S každým dalším dílem. Po dvou letech dokončený příběh. Neskutečné emoce, neskutečné nápady. Skutečná láska... Nevím kolik z Vás jsem potěšila a kolik zklamala. Kolik překvapila mile a kolik nemile. Tudíž... ehm... doufám, že jsem splnila něčí přání. 

Samiel s Ellen žijí převelice šťastně. Možná je můžete někdy potkat, jak se drží za ruce a kráčejí parkem zasněně se zlatým retrývrem po boku. Adoaia může někdy existovat, ale nemusí... stačí tomu jenom věřit.

Teď vás lze pouze nalákat na jinou povídku. :P 

S hlubokým úklonem, vaše Niki311

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 30. kapitola: