OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 26. kapitola

17.07.2012 (15:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1206×

The Fray - You Found Me

26. Jeden

Stála jsem na pochybné pláži. Dobře, nebyla až tak pochybná. Možná jsem si jenom přála, aby byla. V mých myšlenkách byl super-zmatek a skousávala jsem si ret. Očima jsem mžourala před sebe, jako kdybych mohla zahlédnout více, ale asi mi to nebylo souzené.

Založila jsem si ruce na prsou a snažila se působit nervózně. Účel to asi moc neplnilo.

Tuniku vystřídalo něco, co jsem nikdy neočekávalo, že by se navrátilo. Černá barva. Byla jsem zvyklá, že mi dávali pouze bílou a světlé odstíny veškerých barev.

Úplně jsem zapomněla, jaký je to pocit, mít na sobě cokoliv jiného, než tuniku a šaty. Krásné, překrásné černé kalhoty mi přiléhaly těsně k nohám, takže i sebemenší pohyb lýtkového svalu mohl Samiel vidět – a zřejmě i chtěl! Upnutý top a nohy obalené v prazvláštních tanečních sandálích. Nějak mi neřekl jak jim říkají, ale byly pohodlné a to bylo hlavní.

Takže kde jsme to byli? Jo, na pochybné pláži, která pochybnou podle všeho nebyla. Jediný oceán, který tu byl – a zároveň největší – omýval břehy pod stále stejným tichým rytmem. Vypadalo to tu tak krásně... vlny šustily a světýlka z loučí se odrážely v hladině.

Bylo chladno, pokoušela jsem se zabránit husině, ale tělu neporučím. Samiel stál dost daleko ode mě – na můj vkus. Vybavoval se tam s jedním z jeho bojovníků... a zároveň mým hlavním ochráncem. Byl to typ muže jako hora. Narazit do něj znamenalo se dobrovolně zmrzačit. Vedle něj postával malý drobnější cglapec. Starostlivě si mě každou druhou minutu prohlídl. Z toho bylo nanejvýš jasný, o kom je řeč.

Po dalších minutách stání jsem to viděla na hodně bídnou část dne. Kecla jsem do písku a zavřela oči. Takhle to čekání netrvalo až moc dlouho.

Změnila ses, zašeptal m vnitřní hlas.

Rozhodla jsem se mu v hlavě i odpovídat. Hm, nenapadlo mě nic lepšího.

Vybavil se mi jistý moment... moment, který se mi absolutně vytěsnil z hlavy... až doteď.

„Vstávej kůže líná!‘‘ zavrčel na mě muž nasupeně z kouta místnosti. Ležela jsem jak dlouhá, tak široká, rozpláclá na té černé matraci. Pomalu jsem se sebrala ze země a viděla Zoe, jak se usmívá vedle mě a mlsně si prohlíží další adepty na mučení.

„Dobrý?‘‘ zeptala se a já byla překvapená tím, že se mě vůbec ptá.

„Asi jo.‘‘

„Fajn, můžeme!‘‘ křikla na chlapíka u stěny. Moje hlava se cukla k ní, než mi její pěst prudce narazila do břicha. Vyrazila ze mě bolestné zafunění a já se zapotácela dozadu. Žaludek se mi nahrnul do krku a dívala se na tu mužatku. Smála se.

Máchla jsem rukou ve snaze ji zasáhnout, ale ona mě za ni pevně chytla a podkopla nohy. Okamžitě jsem se svalila na zem. Moje sebevědomí a čest byla roztříštěná na střepy. Kruci! Naštvaně jsem vykopla nohou vpřed a podsekla jí je.

Zoe vyděšeně zalápala po dechu. Na nic jsem nečekala a rychle se na ni překulila. Uzamkla jsem dlaně pevně okolo jejího amazonského krčku a drtila jej. „Ne! Ellen!‘‘ křičel na mě někdo, ale já přes rudou, nasranou clonu viděla velký nic. Zoe zařvala a dlaní mi vyrazila nos.

Povědomě v něm křuplo. Okamžitě mi z něj vytryskla krev. Moje ruce ochably a instinktivně vystřelily k nosu, ale toho využila Zoe. Jako tsunami mě svalila ze sebe a sedla obkročmo. Přiklincovala mě k zemi a moje končetiny zcela odzbrojila.

Překvapeně jsem zamrkala a objevila se zase na pláži. Kupodivu mi tahle vzpomínka vlila do krve dost adrenalinu. Znala jsem ten pocit, který mě hrubě napadl jako sněhová vychřice. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se napnout všechny svaly v těle.

Vnímala jsem všechno okolo sebe. Jemné pofukování větříku, nepatrné kapičky vody, které na mě prskaly, když se vlny tříštily o břeh a energie, kterou mi předávaly. Byl to ten moment, kdy jsem cítila, že veškeré smysly se zlepšují. Propojovaly se s přírodou a soustředily se do jedné malé tečky. Mě.

Otevřela jsem oči. Muž, který stál momentálně jako jediný před Samielem se mračil. Až teď jsem si všimla, že byl mladý, mohl být tak o rok-dva mladší než Samiel. Hubenýma rukama mával zuřivě okolo sebe, když se snažil něco vysvětlovat a obrovské netopýří uši se mu klopily ze strany na stranu podle větru. „Má značku na krku, trénink nepotřebuje. Zvládne to sama. Nebo možná taky ne, Bozi ji ovládají.“

„Ty jeden ignorante!“ zuřil Samiel. „Hlídej ať nás tady nikdo nenajde a nic víc po tobě nechci!“

„Nejste ještěr, pane, cvičit ji nemůžete.“

„Pravda, jsem tisíckrát lepší než ti zatracení plazi. Jdu ji cvičit, zakryj to místo, její pach, můj pach, všechno a nenamítej,“ zakončil to Samiel a chlapec si ho nasupeně prohlížel.

Sesula jsem se do dřepu a začala prohřívat svaly. Masírovala jsem je zpočátku pomalými a pak rychlými tahy. Protahovala jsem se k nim a nadšeně zjišťovala, že jsou stále perfektně funkční. Chlad začal ustupovat a společně s ním i husina z kůže.

Bylo to zvláštní. Jako kdybych měla všechny vzpomínky a informace seřazené v nějaké skříňce. Připadalo mi to, jako kdybych se pro důležitou vzpomínku z minulosti jen musela natáhnout ke kartotéce a vytáhnout příslušnou složku.

Vypluly na povrch zase jako kdysi. Scrooge mi najednou nepřišel jako tak dávná minulost. Leon, Rick, Claire, Zoe a Max... srdce mi při té vzpomínce nepříjemně zabušilo. Uvidím ho? Změnil se? Nezapomněl na mě?

„Ell?“ zazněl hlas a vytrhl mě z tápání v minulosti. Sledoval mě trošku nevěřícným pohledem a netušila jsem, co si o něm myslet.

Kecla jsem na zadek a kolena si přimkla k hrudi protáčejíc chodidly. Obdařila jsem ho nejlepším úsměvem co jsem svedla a čekala.

Oplatil mi úsměv a střelil pohledem k mým nohám. „Je ti to oblečení pohodlné? Pokoušel jsem se je donutit ušít ti něco podobného, jako jsi měla v první den, kdy jsme se setkali. Jen asi ne tak kvalitní -“

„Je to perfektní... trošku nezvyk po tak dlouhé době u vás...“ přerušila jsem ho. „Ty si pamatuješ, co jsem měla na sobě?“ zvedla jsem obočí a neuměla si představit, že ten krutý muž, co mě tehdy drtil, abych mu neutekla si pamatuje, co jsem tehdy nosívala na sobě. Klekl si vedle mě a hypnotizoval pohledem.

„Pamatuju,“zasmál se. „A měla jsi i kratší vlasy, proto jsem ti teď přinesl tohle.“ Natáhl ke mně ruku se stuhou. „Tuším, že jste měli cokoliv jiného, ale snad tohle splní účel.“ Omluvně se na mě usmál. Políbila jsem ho na tvář a vzala si stuhu.

Zacuchávala jsem vlasy jak jen to šlo, hlavně aby držely nahoře.

„Nevím, kde začít,“ zamumlal Samiel a sledoval temný oceán.

„S čím?“ Zápasila jsem ještě s vypadávajícími prameny a kupodivu se i dařilo.

„Jestli nejdřív zemi nebo vzduch,“odpovídal v tajenkách. Natáhla jsem nohu a pomalu se pokoušela natáhnout ke špičce. Cítila jsem, jak se sval napíná, ale neprotestoval – zatím. Čelo jsem přibližovala ke koleni a cítila se jako guma. Celý trup mi odpočíval na noze a napětí svalů bylo minimální. Zopakovala jsem to i na druhé noze.

„Vidím, že začnem se vzduchem, když jsi jako hadrová panenka,“ zkonstatoval Samiel a zapískl.

„Vzduchem?“ vyhrkla jsem až přehnaně vyděšeně.

Nadšeně přikývl a usmál se: „Naučím tě létat s Jeanine.“

Nasucho jsem polkla. „Tak...“ Jeanine přistála před námi a mě najednou začalo docházet, jak moc jsem v prdeli. Párkrát na mě zamrkala a moje srdíčko spadlo do kalhot.

„Elli, není na tom nic,“ pokoušel se mě utěšovat, když si všiml mého výrazu.

Vzchop se kruci, vzchop se! Zanadávala jsem si a zatnula čelist. Vyskočila jsem na nohy a pomalu došla k Jeanine.

Samiel se napřímil a tiše začal. „Je to nádherné, vznešené zvíře. Slouží výhradně jednomu adonaiovi, ale pokud je víc spojený citově s jinou osobou, přebírá jeho emoce a stává se tak i jejím milovaným. První věc, když hodláš ovládat Fligora, musíš se uvolnit, mají schopnost vcítit se ti do morku kostí a kdybys byla rozzuřená, zachová se podle emocí. Bude se házet, mrskat, dělat ve vzduchu torpéda, cvakat zuby a chrlit kyselinu.“ Odmlčel se a pozorně si mě prohlídl. „Rozumíš zatím?“

Přikývla jsem a přišla ještě blíž. Stála jsem vedle Samiela a cítila na kůži teplo, které Jeanine vyzařovala.

„Přesně,“ pochválil mě a přesunul se za mě. Pevně mě objal, chytl mě za zápěstí a přesunul na břicho. „Impozantní, jak se rychle učíš. Občas mám pocit, jako kdybys to uměla. Zhluboka se nadechni, udělalas to i před chvílí. Na nic nemysli. Uvolni se a nech mě tě vést.“

Pojala jsem vzduch do plic a Samielův hrudník se mi tlačil na záda. Cpal mě kupředu. Temnota mysli mě pohlcovala. Pláž tmavla ještě víc, moře přestávalo šumět. Jen tlukot srdcí. Byla jsem tu jen já, on a Jeanine. Zvedl mi ruce a natáhl je dopředu dokud jsem nezavadila o jemnou věc. Položil mi dlaně na neznámý předmět a jemně na ně zatlačil svými, až jsem ucítila tlukot.

„Otevři oči,“ zašeptal mi do ucha.

Zírala jsem na Jeanininy šupiny. Každá z nich byla velká jako moje dlaň. V měsíčním světle odrážela místo zlatavých nebo rubínových záblesků modré a stříbřité. Fascinovaně jsem vydechla. Byla jsem na ní tolikrát, ale takové krásy jsem v životě neviděla – až na Samiela.

„Vidíš teď svět jejíma očima,“ vydechl za mnou a opřel se bradou o moji hlavu. „Tohle vidíme my, co lítáme na fligorech.“

Prsty jsem měla vnořené pod jednou z těch šupin. Byla jsem jen pár centimetrů od přední nohy a levá část hrudního koše se jí vzdouvala a klesala podle dechu. Její srdce mi bušilo do dlaně s takovou silou, jako kdyby někdo z druhé strany bušil do kůže.

„Šílený,“vyklouzlo mi ze rtů dřív, než jsem jsem se nad tím zamyslela. Koukla jsem na Samiela, jestli nebude mít namítky. Kupodivu ne.

Potutleně usmál. „Pro Tebe se překvapivě vždycky sehne dolů, když ji nezastavím. Zatímco já když tam nejsem taky, tak musím po ní lízt.“ Přesunul se k jejím zadním chodidlům, zatímco Jeanine zavrtěla hlavou, jako kdyby se chtěla podrbat. „Abys vylezla, kdyby se čistě náhodou odnaučila shýbat se, musíš zapřít nohu tady,“ ukázal na drobný výčnělek zpod jejího kolene, „a tady,“ pokračoval a ukázal na střední část stehna, kde byly šupiny drsnější. „Zachytit se rukama můžeš o víceméně cokoliv.“ Pohladil ji po čtvercových šupinách a její obrovská hlava se k nám stočila.

„Nebude ji to bolet? Když se chytnu za šupinu?“ prolomila jsem chvilkové ticho.

„Ne, můžeš se o ně i jen zapřít. I když se nezdají jsou na dotek hrubé. Ten lesk dělají ještě menší částečky na jejích šupinách.“

Přikývla jsem.

„Tak pojď, andílku, musíme se pohnout dál, zas tak moc tu čas nejsou schopní na ostrově prodlužovat.“ Na můj překvapený výraz pokračoval. „Čas je tu třikrát pomalejší, proto máme dost času na to, abych tě v první části naučil udržet se na týhle kočce,“ poklepal Jeanine po boku. „A pak ještě jiný věci.“

Odstoupil od fligorky a dovolil mi tak se k ní ještě víc přiblížit. Rukou jsem jí projela po částech, kam jsem měla dát nohu. Jeanine si začala natahovat křídla, až to v nich zakřupalo. To muselo bolet! „Takže nohu sem,“ natáhla jsem končetinu a zaklesla se mi přesně do výčnělku. Za sebou jsem cítila horkost Samielova těla. „Víš, asi bych na ni měla vylízt bez pomoci,“ podotkla jsem.

„Však já se jenom kochám pohledem z blízka svou milovanou.“

Zapřela jsem se rukou o dvě její šupiny a druhou rukou se chytla jedné téměř na jejím hřbetě. Sotva jsem už nestála pevně na nohách, Jeaninina končetina se lehce nadzvedla a ještě víc mě přiblížila k místu, kam jsem měla skončit. Přesunula jsem druhou nohu na její stehno a jen čučela nahoru.

„To mám udělat rozštěp, abych se tam dostala?“ vrčela jsem. Takže se ještě i baví!

Uslyšela jsem uchichtnutí. „Jde ti to perfetně miláčku, pokračuj!“

Střelila jsem po něm pohledem. Vypadal tak uvolněně. Černé vlasy, které mu trošku povyrostly, poletovaly okolo hlavy a na rtech mu hrál jeden z jeho nádherných úsměvů. Nikdy nevypadal takhle... božsky.

„Neokukuj mi tolik zadek!“ vrátila jsem mu poznámku.

„Proč? Je pěkný!“

„Počkej jen, až slezu!“

S odhodláním jsem se otočila k Jeanine a uvažovala, jak se jí vyškrábat nahoru. Zatracená výška! Nechala jsem se ovládat instinktem. Tam chytnout, tady chytnout, noha sem, tam... Ani jsem se nenadála a už jsem jí seděla na zádech. Automaticky jsem se jí přesunula ještě víc ke krku, abych byla v úrovni předních nohou.

Její šupiny se lehce nadzvedly okolo místa, kde jsem seděla, takže okolo mě vytvořila takovou malou ohrádku. „Jak se tu krucinál uchytit?“ zamumlala jsem sama pro sebe. Než mi ale stihl Samiel odpovědět, zahlédla jsem jednu možnost, jak se uchytit. Trochu jsem se předklonila a dotkla se malých výčnělků, co měla na zadní straně krku. Ty se okamžitě začaly prodlužovat a Jeaninina hlava se napřímila. Musela jsem zaklonit hlavu, abych viděla víc než na její krk. Pevně jsem semkla nohy na jejím hřbetě. Zasekla je mezi šupinami, abych na ní byla stabilní.

Pevně jsem chytla ty dva výčnělky a zhluboka se nadechla. Začal mě přeplňovat zvláštní pocit. V celém žaludku jsem měla nervózní mravenčení. Přes tělo se přelila vlna pocitů, která mě div neudusila. Oči mě začínaly pálit. To spojení bylo neskutečně silné. Její bušení srdce se přizpůsobilo mému a najednou jsem měla chuť létat.

„Výborně Ell!“ zaslechla jsem kdesi z dálky.

Křídla okolo mě zašustila. Roztáhla se do celé šířky. Zahlédla jsem pírka okolo místa, kde vyrůstaly a po celé jejich délce po okrajích a v místech, kde blanka vyjížděla na kost, která byla jako složitá konstrukce. Zase jsem zavřela oči pod návalem vzrušení. Otevřela jsem oči a setkala se s Jeanininým pohledem. Její obrovská hnědá kukadla se vpíjala do mých. Každá nitka a tečka se rozšiřovala. Odpověděla jsem na její tichou otázku velkým úsměvem.

Napětí v jejím těle se zvýšilo. Obrovská křídla se nadzvedla. Pevně jsem se nohama přimkla k jejímu tělu a vyslala tak impuls do jejího mozku.

Doslova jsme vystřelili do vzduchu a ztratili se v černých oblacích.

Byla to svoboda, ten pocit, který se nám vlil do žil. Svoboda, kterou jsme dlouho neměly ani jedna. Ne takovým způsobem. Cítily jsme se nedosažitelné. Nejúžasnější. Nikdo a nic nás nemohlo zastavit! Zavískala jsem radostí. Jeanine se protočila neskutečnou rychlostí ve vzduchu a adrenalin v naších tělech řval a vybuchoval.

Každý další pohyb křídel jsme vnímaly společně. Tempa byla rychlá, svižná. Jako střely prořezávaly vzduch.

Vítr mi rozvázal stuhu a ta teď držela jen tak tak na vlasech. Opíral se i o tvář, snažil se mi otevřít ještě víc oči. V dáli svítila malá světýlka měst a táborů vzbouřenců.

Všechna nadýchaná oblaka za náma měnila tvar. Obletovaly jsme ty měkké pokrývky nebe a kličkovaly mezi nima. Bylo to jako dotýkat se andělských měst. Točily jsme se ve vzduchovém víru, tancovaly ve větru.

Lampičky osvětlovaly zbytek. Hvězdy. Ty zářivé planetky byly téměř na dotek. Chtěly jsme se jich dotknout. Zvědavost, nadšení, to vše nás hnalo kupředu. Výš. Všechno bylo dokonalé... tedy téměř.

Samiel. Zablikalo nám jeho jméno v hlavě. Přály jsme si, aby tu mohl být taky. Otočily jsme se zpátečným směrem.

Stál nervózně na pláži. Prozkoumával očima oblohu, a čekal. Nic jiného mu nezbývalo. Chodil z jedné strany na druhou jako lev, který nedočkavě čeká na konečný verdikt.

Paže měl složené na prsou, pěsti zatnuté a svaly se mu zatínaly a uvolňovaly.

Voda, problesklo nám myslí. Šíleně jsme si přály dělat hlouposti. Předklonila jsem se a pevně se přitiskla k Jeanine. Tohle bude volný pád. To spojení dělalo, že jsme byli jedno tělo, jedna duše i mysl. Všechno, co na co jsme pomyslely se odráželo v letu.

Místo horizontálního letu jsme teď letěly střehlav dolů. Přibližovaly jsme se neskutečnou rychlostí k zemi, když naše těla prorazila hladinu oceánu.

Jako omámené jsme začaly vyplouvat ven z rukou mi vyklouzly výčnělky, kterými jsem se pevně až doteď držela a zalápala jsem po dechu. Dokonalé vidění skončilo a slyšela jsem už jen čvachtání vody a-

„Elleno!“ A Samiela.

Jeanine mě dovezla až ke břehu. Zcela neelegantně jsem seskočila z jejího hřbetu do vody a už mě v náručí drtil jako kdybych se vrátila ze záhrobí.

„Umačkáš mě!“smála jsem se. Rukama mě pevně, ale přesto něžně, chytl za tváře a jeho černé oči plápolaly – ostatně jako vždycky, když jsem okolo něj – svítivými plamíny.

„Bylas nahoře přes hodinu, ani netušíš, jaký strach jsem měl! Že spadneš, uletíš a už se nevrátíš, nebo se něco stane!“ drmolil, dokud jsem mu nedala prsty přes pusu.

Prsty mi zamotal do vlasů a palci hladil po lícní kosti. Mlčky se ke mně sklonil a přejel rty po mých. Jeho polibky mě zasypávaly chtíčem a nedočkavostí po dalších dotecích. Zalápala jsem po dechu a přitáhla se blíž k němu, zatímco vlnky do nás narážely.

Najednou se mi před očima zamlžilo a octla jsem se jinde.

Muž krutě popadl židli a mrskl jí proti zdi. S obrovským třísknutím se rozcupovala na kusy. Veškerý nábytek byl spálený, rozlámaný a nic nedávalo řád.

Oblečení měl roztrhané a cáry visely na jeho těle.

Řev se ozval celým palácem a za rameno ho jemně stiskla mužská ruka. Byla opálená, ale ne tolik jako rameno jeho přítele.

„Už se vrátili?“ zachraptěl hlas ničitele.

Tvář muže, který svíral jeho rameno se zamračila a posmutněla. „Je mi to líto,“ zašeptal a černovlasý padl na kolena. Srdce mi pukalo pod tím pohledem. Z očí mu vytryskly slzy a pěstmi rozbil dříve krásně zdobenou mramorovou podlahu.

Jatang zíral na svého skoro bratra, dokud nevyskočil na nohy a nezmizel mu z dohledu.

„Samieli!!!“ ječel za ním, ale bylo příliš pozdě.

„Ell?“ zaslechla jsem tichou prosbu, dokud mě dvě paže plně nechytly do náruče a temnota mě úplně nepohltila.

Takže se smíšenými pocity Vám jako číšník, nosící pití, podávám další dílek. :) 
Budu ráda za jakýkoliv názor Vás - čtenářů. Negativní i pozitivní (ty mám obzvlášť v lásce :D).

 S pozdravem Niki

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 26. kapitola: