OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 25. kapitola

12.07.2012 (13:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1214×

Tato písnička mě provázela po celou dobu psaní této kapitolky. Tak snad vám pomůže dostat se do té správně krvavé nálady.

25. Krvavé

„Tak to jo. Pusť mě Ellen, musím se jít umýt. Děsím tě.“ Odtáhl se od ní a na rtech mu pohrával lišácký úsměv.

„Neděsíš,“protestovala a držela se ho jako klíště. „Musíš mě vzít s sebou.“

Samiel ji provrtal pohledem. „Fajn!“ zavrčel a vytáhl do náruče. „Jdem se koupáát!“ Ellen šťastně vypískla a nechala se unášet volbou svého srdce. Dokud neotevřel dveře do lázní a tam nečekala nepříjemné překvapení.

***

Je jen málo věcí, které by vás mohly na známém místě překvapit. Vememe si čistě jako příklad pokojíček. Vejdete dovnitř a zahalí vás pocit, který říká: fakt-takhle-to-tu-nevypadalo! Rozhlédnete se tedy pozorněji. Co se změnilo? Okno je stále stejně velké. Ba co víc, nachází se na stejném místě. Květináče od maminky jsou srovnané podle barviček, přesně jako když jste odcházeli. Postel nezměněně stojí v rohu, ale co to? Něco chybí? Možná jen, že se jakýmsi záhadným způsobem dostal polštář z postele na vaše nejoblíbenější křeslo na kterém obvykle čtete knížky. Nebo deka je v postavení, ve kterém jste ji nenechali.

Nepříjemné překvapení vnímám jako stoupání po schodech. Natahujete a zvedáte těžce svaly a kosti k tomu, aby jste překonali posledních pár schodů. Ještě pár! Říkáte si v mysli, popoháníte se, ale vtom došlápnete a celým tělem se prožene doslava uragán mrazivého zjištění. Ten schod tam není. Vy padáte, protože společně se schody končí i chodba a pod vámi je jenom temnota. Temnota, která vás pohlcuje až do konce.

Znáte to?

***

Smála jsem se. Bylo mi tak nádherně. Objímala jsem ho pažemi okolo krku a chtěla být kamennou sochou. Zůstat tak navěky a nepohnout se. Místo jeho obvyklé vůně byl cítit ohněm a krví, ale to mě nemohlo donutit se odtáhnout. Tváře špinavé a kdykoliv jsem ho pohladila, padala na mě zrníčka písku.

Havraní vlasy se mu potem slepily do dredů a k mé radosti tam bylo plno dalších písčitých pramenů. Ale to bylo jedno. Už je tady, je už u mě a hrubý tlukot jeho srdce mi dával jistotu bezpečí. Natáhla jsem se pro další sladký polibek a Samiel se smíchem otevřel vchod do lázní a místo aby vešel dovnitř, zasekl se mezi dveřmi.

Jeho stisk zesílil. Proč nejde dál? Zadívala jsem se mu do tváře a jeho radostný výraz byl fuč. Nahradila ho ledová maska a tvrdý výraz. Oči potemněly a plamínky úplně zmizely.

Do nosu mě udeřil neskutečný puch. „Co to-“ otočila jsem hlavou a Samiel mě spustil na nohy. To, co jsem viděla mě přikovalo na místě. „Panebože!“

Temná místnost byla jako vždy osvětlována loučemi. Rozehřívala tak ledové stěny, které už nebyly tak nepřívětivé. V pozadí šplouchala voda, když narážela o okraje skal, ale uprostřed téhle krásy byla spoušť.

Na zemi před námi ležela těla. Zohavené dívky a ženy s vytřeštěnýma očima a rozevřenými rty. Voda v korytech byla zbarvená krví. Ležely pokroucené na podlaze a křehké ruce měly ztuhlé, když jim smrt vzala duše. Samiel udělal pár kroků v před a klekl k jedné z nich.

Oči měla vypoulené a jejich jiskra byla pryč. Suché a bělmo začínalo nabírat žlutavou barvu. Ze rtů jí stékal pramínek zaschlé krve a na hrudi měla krvavou ránu. Samiel na ni zíral a natáhl ruku, aby jí zavřel oči. Urovnal jí ruce na hrudi a podíval se na další.

Bylo tam sedm žen. Samiel se na všechny zamračeně podíval, prozkoumával, jak zemřely a některým zavíral oči. Ruce jim při pohybech nepřirozeně zakřupaly, když se jim pokoušel je srovnat na hrudi. Slyšela jsem další zvláštní zvuky, ale stačil mi pohled na něj, abych si uvědomila, že skřípal zubama. Zastavil se u poslední s rýhou okolo krku a podlitinami

„Kdo to jsou?“ zašeptala jsem a udělala krok k mrtvé dívce. Mohlo jí být tak jednadvacet. I přes zápach jsem k ní poklekla a snažila se zjistit, kdo to je. Její zlatavé vlasy byly rozcuchané a konečky zbarvené karmínovou od další ženy. Po pažích měla modřiny od jejího vraha. Celá byla poškrábaná a na stehnech a břiše čísté rýhy po nějakém noži.

Samiel se na mě vyděšeně podíval a po pár krocích byl přede mnou.„Není tu bezpečno Ell, někdo tě chce zabít.“

Ta scéna přede mnou byla děsivá. Celý svět ztratil svou jiskru, krásu a byl tu jen ledový nádech smrti. Té osoby v dlouhém černém hábitu s kosou. Krev mi tuhla v žilách a nebyla jsem schopná pohybu. „Kdo to je Samieli?!“ zavřeštěla jsem na něj. Vypadal, že mi to nechce říct, byl tu ale háček, že jsem to potřebovala vědět. Proč ty ženy zemřely?

„Musíme odsud,“dodal po chvíli a táhl mě co nejdál. Svaly měl napnuté a čelist pevně sevřenou.

„Proč zemřely? Ty to víš!“ pokračovala jsem tvrdohlavě.

Zastavil se uprostřed chodby a otočil mě k sobě. „Ellen, jsi pro mě všechno, prosím...“

„Řekni to,“zašeptala jsem a čekala cokoliv. Klidně i ránu přes nos za zvědavost. Dobře, to bylo jen první věc, která mě napadla.

„Ellen, ony byly služebné, ale to nebylo to, proč je někdo zabil.“ Zhluboka se nadechl a scvakl zuby, než znovu promluvil. „Se všemi jsem něco měl.“ Propaloval mě pohledem a hledal v mých očích emoce. „Byly tam všechny kromě dvou, se kterými jsem...“ Další slova jsem si nejspíš měla domyslet.

„Milenky...“ vydechla jsem, když mi to začalo dávat smysl. Mysl se mi zablokovala na tom šokujícím zjištění. To, že Samiel nebyl svatoušek jsem věděla už dávno, jen jsem... asi jsem čekala větší počet dam, pokud se jedná o jeho milenky.

„Někdo o tom musel vědět, ale krom nich a mě-“

„Nebyl nikdo jiný, kdo by o tom věděl,“doplnila jsem větu a sledovala zeď za ním. „Ale jak tedy se tam všechny sešly?“ Nedávalo mi to smysl. Proč by si někdo dával práci navláčet tam všechna těla?

Popadl mě za ruku a táhl dál chodbou. „Musím najít Lethé,“prozradil.

„Ne, není tu,“vypadlo ze mě a věnoval mi tak další překvapený pohled. „To od ní mám ten nůž... a tohle,“ zvedla jsem prsty náhrdelník mé matky. Zamračil se. „Dala mi to a řekla, že odchází. Neřekla kam. Ale asi umírá,“zkroutila se mi věta do šepotu. Zápach z mrtvol mi začínal dráždit čichové buňky. Začínalo to být čím dál nesnesitelnější tam zůstávat.

„Neřekla jsi mi to,“obvinil mě.

„Já... nechtěla jsem to říkat.“ Prsty se dotkl mého náhrdelníku a ten začal hřát na mém srdci. Sledoval ho, jako kdyby cítil to teplo. Jsem už paranoidní, ale jak se zdá, nic není nemožného. „Patřil mé matce.“

Stočil pohled do mých očí a smutné černé studně se začaly přibližovat. Palcem mi přejel jemně po rtech. Srdce mi zatřepotalo a tělo rozžhavilo touhou po jeho polibcích. I v tomhle příšerně neromantickém místě jsem po něm dychtila, jako žíznivý po vodě.

„Musíme zmizet, andílku, nemůžu riskovat tvou ztrátu. Nikdy.“ Chňapl mě po rameni a skryl za sebe. Tolik k našemu polibku. Proč to musí takhle zkazit? Aha, uvědomila jsem si důvod jeho “schovky“. Blížili se k nám stráže.

„Stráž!“zavelel Samiel a na konci jsem zaslechla zavrčení.

„Králi!“vyhrkli a uklonili se.

„Do lázní, najděte vraha!“ prstem ukázal ke vchodu.

Oba se poslušně rozběhli a zdálo se, že si mě nevšimli. Ufff.

„Jdeme.“ Vyhoupl mě do náruče a rychlým krokem nesl pryč. Během minuty jsme byli v pokoji a jeho prsty honem nahmatali prostěradla a všechny látky v místnosti.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se ho a vzala do ruky svůj nůž. V krabici jsem až teď spozorovala malý váček, do kterého jsem si mohla uschovat svou zbraň. Připla jsem si ho k pasu a s pocitem vlastního bezpečí sledovala, co dělá.

„Musím to spálit. To něco, co vraždilo bez rozmyslu, půjde určitě po tvojí vůni. Teda nejdřív po mé a pak když mě z tebe ucítí, tak by tě mohl najít.“ Oči mu přeskakovaly z jedné věci na druhou a co dostal do rukou, tak to letělo do krbu.

„Jsi blázen. Myslíš, že někdo bude čichat ke každý ženský tady?“

Samiel ke mně svedl zrak. „Zas tolik jich tu není.“

„A Eris?“

„Z té neucítí mou esenci vůbec. Nedotkl jsem se jí. Kdyby Lethé jí tenkrát do postele nepodstrčila vojáka, tak by byla tou pannou, za kterou přišla.“ Ta slova téměř vyplivl. Škrtl o římsku krbu a za vřeřinku vzplál oheň.

Vůbec? Ani se jí nedotkl? Na tváři mi vyskočil úžasný ruměnec a musela jsem se usmívat jako šílenec. Blázen a šílenec, to jde k sobě ne?

Klečel u krbu a sledoval tančící plameny, které si braly vše a nevracely nic. Jen popel. Povzdechla jsem si. „Víš, nikdy jsem nedoufala, že se něco takového stane.“

„Co máš na mysli?“ zeptal se a otočil se ke mně. „Že tu budeme spolu? Že budeš mít v hrsti mé kruté srdce?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Že budeme zakládat uprostřed místnosti táborák.“

„Jo tak takhle jsi to myslela!“ zasmál se. Zvedl se a došel blíž. „No, jen tomu chybí, abys začla tancovat okolo ohně.“ Zastavil se těsně přede mnou. Srdce mi vynechalo pár úderů. Obklopila mě vůně cedru, vanilky, pomeranče a skořice. Sklonil se a jen pár milimetrů od mých rtů se zastavil. „Mám pokračovat?“ Pažemi mě uzamkl, abych nemohla couvnout. Asi měl ten pocit, že bych to udělala.

„Možná,“vydechla jsem škádlivě.

Přitáhl si mě pevněji k sobě. „Mám se asi víc snažit, že?“ Prsty projel po délce mé páteře a proti mé vůli mi naskočila husina. S dětinským zasténáním jsem se vyhoupla na špičky a přitiskla se k jeho ústům. Naše rty tancovaly v tom nejnebezpečnějším tanci a já se poddávala všemu, co mi te dotek způsoboval.

Veškeré husiny, chvění těla, skučení, sténání. Tělo mi hořelo touhou po něm. Jeho polibky byly jemné, snažil se udržet svou touhu pevně přikovanou v sobě. Těla se nám spojily do jedné linie – nohy se otíraly o nohy, boky o boky a prsa se vzdouvala ve stejnou chvíli. Byl tak pomalý, trpělivý. Obdarovával mě jemnými – až příliš jemnými – motýlími polibky. Každým svým dalším polibkem mi dával najevo, jak nenahraditelná a vzácná pro něj. Snažila jsem se mu to oplácet, jak nejlíp jsem mohla.

Ruce jsem mu zabořila do vlasů a přitiskla se ještě blíž (jako kdyby to šlo). Cítila jsem sílu jeho tepů. Když mi sál ret vysílalo to do celého mého těla další záchvěvy. Kosti se mi proměnily v želé a svaly tály jako ledové kry za letního slunce. Ovládal mnou pocit, že jsem lehká a stačilo jen málo k tomu, abych i s ním vzlétla.

V pozadí mysli jsem zaslechla cvaknutí Samielova brnění. Jeho rty se přesunuly níž a slíbával každý millimetr mého hrdla. Jeho vlasy mě lechtaly na bradě a jako omámená jsem jednou rukou uchopila nůž.

Nevšiml si toho.

Sjel až na klíční kost a prozkoumával ji, když jsem ho hrubě odstrčila od sebe a otočila se zády k němu. Ruka mi samovolně vystřelila vpřed. Proti mně se řítil adonai. Oči podlité krví a v rukách kudla.

Odrazila jsem ruku se zbraní a ta, ve které byl nůž se zaryla hluboko do mužovy hrudi. Ze rtů se mu ozval přidušený výkřik. A jeho ruka se mi zapřela do ramene. Drtila ho. Vyděšeně jsem zírala do jeho bílých očí a snažila se ignorovat bolest, která mi pulsovala v rameni. Sledoval mě. Byl to pohled plný nenávisti. Nenáviděl mě. Proč? Nikdy dřív jsem mu nic neudělala!

Po prstech mi začala téct teplá lepkavá krev. Stočil pohled dolu, jako kdyby tomu nemohl uvěřit. Dotkl se prsty své rány. Fascinován svou krví se na mě podíval naposledy, než se mu pohled zvrátil dozadu. „Za království!“vydal ze sebe poslední zasýpaní.

Stisk ruky povolil a tělo se zřítilo na podlahu. So očí mě zasáhla jemná nazelenalá záře z medailonku, která začala utichat. Křečovitě jsem upustila svou záchranu z rukou a sledovala, jak jsou dlaně zbarvené. Všechny myšlenky se mi z hlavy vypařily a tělo u mých nohách zacukalo.

Co je to dneska za den?! Myslí mi začal běhat pás událostí dnešního dne - obrázky zkrvaveného Samiela z bitvy. Sedm žen a dívek na podlaze s vytřeštěnýma očima a krev, která v malých čůrkách stékala do vody a plnila ji. A teď ten muž, co mě chtěl mrtvou. Za království, jak řekl. Žaludek se mi nepříjemně zhoupl. Panebože, prošlo mi myslí. Já ho zabila! Krev na rukách schla a nepříjemně stahovala kůži. Smrdělo to rzí a ještě něčím, co jsem nedokázala identifikovat. Je ze mě vrah? Vždycky jsem jenom zranila do bezvědomí, ale úplně odrovnat někoho – nikdy!

Při posledním zasýpání se zdálo, jako kdybych mu z očí mohla vidět strach. Snad jeho duši, která vystupovala z těla - plná žalu a nenávisti mě proklínala.

„Ellen?“promluvil na mě hlas a já uskočila a mířila nožem proti Samielovi. Třásla jsem se. Hněv, adrenalin, strach. Mísilo se mi to v žilách a dech mi přerývavě plynul z úst a od polibků nateklých rtů.

„Jsi v pořádku?“ mluvil na mě opatrně a přibližoval se.

Začala jsem vrtět hlavou a zírala na zohavené tělo pode mnou. Jaké bylo slovo, co by vše vystihovalo? Sakra?! Doprdele... To jsem šíleně zmrvila... Šok. Šok bylo to správné slovo.

„Polož to, lásko.“ Snažil se mě uklidnit a stál už téměř na dotek. Zkameněla jsem. Bylo to neskutečně těžké, pustit ten nůž. Uchopil mě za zápěstí a druhou rukou mi ho uvolnil z prstů. „Tak, je to lepší – tedy alespoň pro mě.“ Pohladil mě po tváři a palcem obkroužil lícní kost.

„Zabila...“ vyšlo ze mě zcela nepochopitelně.

„Poprvé?“ zeptal se a husté obočí se mu zvedlo do oblouku. Nejspíš to pochopil z mého výrazu, ale pro jistotu jsem ho v tom utvrdila. Přikývla jsem. Čekala jsem cokoliv, co uvidím v jeho očích, ale ne zbožnost. „Ell, netuším, jak jsi ho slyšela. Neviděl jsem ho, necítil. Ne, ne neplač, andílku.“ Setřel mi slzy. Ani jsem o nich nevěděla. Pevně mě uzamkl ve svém objetí.

„Budu slavná,“ zahrčely moje hlasivky. Zněly tak cize! „Už teď mám své vlastní vrahy!“

Ještě pevněji mě objal až mi zakřupala páteř. „Neříkej to.“ Jeho objetí na mě fungovalo jako uklidňovadlo. Vdechovala jsem zhluboka jeho vůni a snažila se vytlačit ty neskutečně odporné vzpomínky z hlavy. Dnešek je jen moční můra, jenom můra. Výmysl, probudíš se ráno a všechno bude perfektní. Ramena mi začala povolovat a konečně zmizelo to napětí.

Chvíli jsme tak v tichosti stáli, než se odtáhl. „Ta zpropadená věc svítila, když tě napadl,“ podotkl. „Jako kdyby to věděl ten medailon, co to je?“

„Mám pocit, že mě to varuje,“ odvětila jsem a kupodivu to dávalo smysl.

Chvíli jsme oba civěli na ten malý předmět, který se mi kolébal ve žlábku k ňadrům. Jak se zdá, nebyla to jen vzpomínka na matku... ale co jiného ještě?

„Dnes v noci tě tu nenechám, ani já tu nebudu. Myslím, že pro jeden den to bylo vražd až až.“ Odběhl k truhlici a po chvíli přinesl plášť a bílou tuniku.

Tunika byla jednoduchá. V jejích oblíbeném antickém stylu. Došlo mi, že ve zkrvaveném oblečení bych ho děsila ještě víc, než doteď. Mlčky jsem přikývla a začala se svlékat. Pokoušela jsem se soutředit na převlíkání, ale cítila jsem jeho hořící pohled na svých tvářích. Jazykem jsem si navlhčila rty a skousla si je. Vytrhl mi staré šaty z rukou a hodil do stále hořícího ohně. Uvědomila jsem si, že celá místnost smrdí rzí. Krev moc hezky nevoní.

Když jsem si oblékla, co mi dal, natáhla jsem se pro plášť. Měl krásnou tmavě modrou barvu s vytkanými zlatavými provázky, které se spojovaly do drobných obrazců, květin a v lehkém světle odrážel malé záblesky. Připnul mi ho okolo krku a s rukou okolo pasu mě vedl k balkonu.

„Jeanine!“ vypískla jsem radostí a srdíčko se mi zatetelilo radostí. Její obrovská kukadla na mě zamrkala a sklopila hlavu.

„Vyskoč, Elli,“popohnal mě Samiel a chytl za boky, aby mě vysadil na jejím hřbetě.

„Kam poletíme?“

„Něco ti ukážu, drž se,“ vyhoupl se za mě a chytl se řemenů, které měla fligorka okolo šíje. „Musím tě naučit pár věcí. Určitě sis všimla, že Slunečný bůh už nevychází na oblohu. Je furt tma a ve tmě je hodně nebezpečí. Musím vědět, že ať se stane cokoliv uděláš to, oč tě požádám.“ V jeho hlase byl náznak smutku. Nechtěla jsem, aby byl smutný. Přimkl se pevně k mému tělu a sklonil se k mému uchu. „Můžeme?“

Nesměle jsem přikývla a Jeanine jako na povel vystřelila z balkonu. Řítili jsme se, letěli do neznáma, ale bylo mi to jedno. Hlavně, když jsem měla s sebou to, za co stojí žít a popřípadě i zemřít.

***

„Našli jste ji?“zavřískal ženský hlas a za blankytně modrou zástěnou se vynořily andělské lokny ďábelské Femme.

„Ano,“odpověděl na hlas Tartaros.

„Kde?“ Tentokrát byl Erisin hlas něžnější. Přeplula s královskou elegancí místností k zrcadlu. „V nejpřepychovější místnosti pro služebnictvo?“ pronesla s cynickým podtónem. Zahleděla se do zrcadla a zdála se být pyšná na své rty, zkroucené do děsivého úsměvu.

„Ne, má paní, “odmlčel se na chvíli, než pokračoval. „Byla v jeho ložnici. Před dveřmi hlídají vždy královi muži. Jak se zdá, tak zabila toho vašeho šíleného hrdlořeza, který se postaral o zbytek ženského služebnictva. Myslím, že nemuselo kvůli téhle lidské kryse padnout tolik adonaiů.“

„Ale musí. Lepší aby padlo tolik adonaiů, kolik je potřeba k zachování naší vlády. Co, že se stalo s mým hrdlořezem?“

„Zabila ho.“

Ruka Eris, která uhlazovala lokny se zasekla. „Opravdu?““ pozvedla obočí a přesunula pohled na odraz Tartarose v zrcadle. „Kočička vystrčila drápky. Kdepak je teď?“

Tartarova nazelenalá kůže se zaleskla ještě víc, než obvykle. „Nebojte se, rychle ji zase najdeme.“

Takže... ehm... snad se Vám dílek líbil. :)

Prosím o jakýkoliv názor, nějak netuším, co si myslet o těchto kapitolkách a vývoji. Přesněji: Splnilo to Vaše očekávání? :D

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 25. kapitola: