OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Obviněná - 25. kapitola

20.08.2013 (12:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 725×

EDIT: Článok nepriešiel korekciou!

Ukázalo se, že ninjovat budem muset jindy. Amy měla jeden ze svých horších dnů.

Sotva jsme se dostali z baru a udělali pár kroků, všiml jsem si, že už není bledá, ani rudá ze setkání s Benem. Její tvář měla podivně nazelenalý nádech a nohy se jí motaly. Než jsem jí stihl cokoliv říct, než jsem stihl cokoliv udělat, složila se mi do náruče.

Chtěl jsem ji vzít do nemocnice. Ale nenechala mě. Vyhrožovala mi, urážela mě a trvala na tom, že už je dospělá a sama se rozhodne. Proto jsem ji vzal k sobě. Celá se mi v rukách třásla a já se bál, že si každou chvíli vykašle vnitřnosti. Byla to jedna z nejhorších hodin mýho života.

Když jsme dorazili ke mně do garsonky, už na tom byla líp, jen občas trochu pokašlávala a byla schopná mi nadávat. Ale stejně jsem ji položil do postele a zakázal se z ní pohnout.

Kupodivu mě poslechla. Trhaně dýchala a přitom z ní vycházelo děsivé chraplání. Byl jsem z toho tak otřesenej, že jsem si ani nevšiml svého zakrváceného ramene. Až když jsem si sundal bundu, došlo mi, že ji tam musela Amy vykašlat, když jsem ji nesl.

Sedl jsem si k ní a vzal ji za křehkou ruku. Se zavřenýma očima se na mě usmála. „Sorry. Takhle se správnej ninja nechová.“

„Každej ninja potřebuje občas volno,“ zašeptal jsem. Sledoval jsem ji, její ztrhanou pokožku, pot na čele a každý bolestivý nádech. Přál jsem si, abych jí mohl trochu té bolesti ubrat. Abych jí mohl nějak pomoct. Jakkoliv.

„Hrozně mě… tlačí…“ zachraplala a mávla volnou rukou ke své hrudi. Nevěděl jsem, co dělat. Rozepnout jí ty šaty? Nebo…

„Danny, prosím tě… zavolej mý mámě…“ Otevřela oči a já v nich zahlédnul slzy. Přikývl jsem a rychle z kapsy vytáhnul mobil. Ona mezitím zase sklopila víčka a její nádechy se konečně trochu zklidnily.

Prsty se mi třásly, když jsem se snažil namačkat číslo. Sakra, ušetřilo by spoustu času, kdybych ji měl na rychlé volbě.

Vyzvánělo to dlouho. Až moc dlouho. S pohledem upřeným na moji nejlepší kamarádku jsem v duchu klečel na kolenou a prosil, ať to její máma zvedne.

Nakonec to zvedla. Nevěděl jsem, co jí mám říct. Překotně jsem jí vysvětlil, že Amy na tom není dobře a jestli by mohla přijít. Všechno se ve mně svíralo a musel jsem se neustále uklidňovat, že neumírá. Ne, ještě má… čas. Prostě se jí přitížilo. Ale neumírá. Ještě ne…

V mojí malé garsonce je dost těžký nechat někomu soukromí. Ale stejně jsem se o to pokusil, když její máma dorazila. Byla celá udýchaná a ubrečená a hned co jsem otevřel dveře, vybafla na mě, co se stalo. Nic jsem jí neřekl. Tohle musí udělat Amy. Tak jsem ji za ní poslal a sám si sedl do koupelny.

V hlavě mi dokola běhalo, jak se to mohlo z ničeho nic tak pokazit. V jednu chvíli byla rozzářená a natěšená… a v tu druhou mi ochablá v náručí kuckala krev. Nikdy jsem neměl dovolit nechat to zajít tak daleko. Měl jsem ji poslat domů odpočívat, ne tahat ji na policii a do baru… ale něco mi napovídalo, že by to udělala sama. Šla by sama, kamkoliv. A kdyby se jí to stalo, až by si někde hrála na ninju… mohlo to skončit ještě hůř. Tím jsem se uklidňoval. Ale každá buňka v mém těle křičela zoufalstvím, že pro ni nemůžu nic udělat. Mohl jsem jenom sedět u postele a držet ji za ruku, zatím co ona se bude dusit a trpět bolestí.

Dal jsem si hlavu do dlaní. Tohle se nemělo stát. Ne Amy. Vždyť… to byla Amy. Nikdy jsem nepotkal živějšího člověka. Tohle všechno… bylo jako ta nejhorší noční můra. A já se nemohl probudit.

Když jsem ale vyšel z koupelny a spatřil její mámu, jak ji k sobě zlomeně tiskne, s obličejem zarudlým a sklíčeným, došlo mi, že moje bolest je v porovnání s tou její jen kapka v oceánu.

„Budu v pohodě,“ hlesla Amy a pokusila se na tváři vydolovat úsměv. „Jenom… si na chvíli odpočinu…“

Do všeho toho zmatku mi zavolal Jefferson, aby se zeptal, jak pokračuje pátrání po mém útočníkovi a znovu zopakoval, že zítra má Paige soud. Neměl jsem ani tušení, jak to zvládnu. Jestli ji odsoudí, na nejmíň osm let, nejspíš se z toho složím. To jsme ale povedená trojka.

„Musíš pomoct Paige,“ zachraplala Amy uprostřed večera, když jsem u ní seděl a její máma něco drmolila přes mobil. „Zatímco já si tady válím šunky, ona se připravuje na dlouhej pobyt za mřížema.“ Vzala mě za ruku a donutila mě podívat se jí do očí. „Já budu v pohodě. Mamka domlouvá…“ Zhluboka se nadechla. „Domlouvá léčení. Souhlasila jsem. Podstoupím chemoterapii a radioterapii. Fuj, to jsou hnusný názvy. Ale zatímco do mě budou pouštět proud…“ Otřásla se, „ty odtamtud musíš Paige dostat.“ Stiskla mi ruku pevněji, než bych od ní v jejím stavu čekal. „Slib mi, že ji odtamtud dostaneš.“

Neměl jsem jí nic slibovat. A už vůbec ne nic, co jsem nemohl dost dobře splnit. Ale vypadala tak… příšerně.

V tu chvíli jsem byl schopný slíbit jí schůzku s Obamou v Disneylandu.

„Fajn. Udělám co bude v mých silách,“ zamumlal jsem nakonec vyhýbavě. „Ale ty mi slib, že uděláš to samý. Budeš bojovat, jasný?“

Upřela na mě vyčerpaný pohled. „Do posledního dechu.“

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obviněná - 25. kapitola: