OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Obviněná - 24. kapitola

16.08.2013 (09:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 740×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Při našem pátrání před několika týdny, jsme v ukradených policejních složkách narazili na jméno Paul Black. Byl to jeden z lupičů, kteří napadli Paige, když jí bylo dvanáct. Až na to, že umřel. Před několika lety uhořel v nějakým starým skladišti, když se ho policie snažila dostat.

Bylo to šílený.

„Co to má sakra znamenat?!“ Amy vyšilovala. Najednou úplně zapomněla na svoje boty s osmicentimetrovým podpatkem a rázovala přede mnou tam a zpátky. „Dělaj si z nás prču? Protože to není vtipný! Měli by toho hajzla najít a zavřít! Ne, oni místo toho zavřou úplně nevinnou ženskou a podstrčí nám mrtvýho chlápka!“

Pomalu ale jistě se na nás – na ni – zaměřovala pozornost lidí v baru. „Amy,“ sykl jsem varovně. „Sedni si na zadek a uklidni se.“

Pohodila vlasy, které se jí z drdolu uvolnily, a kecla si na barovou židli. „No je todle normální? Budem tam muset zajít znova a znova jim ho popsat, možná, že tentokrát to udělaj líp!“

Zhluboka si povzdechla a na jeden ráz vypila celou sklenku koly. „Tohle mě tak žere! Tak řekni taky něco!“

Zíral jsem na ni. „Zatím jsi mi nedala šanci něco říct.“

Zaškaredila se na mě. „Fajn, teď máš možnost. Mluv. Ulev si. Zanadávej si!“

„Myslím, že se nespletli. Ten chlap na střeše byl Paul Black.“

Amy se na mě znepokojivě podívala. „Danny, asi jsi nedával pozor. Paul Black je mrtvej. Sami jsme si pročítali ty složky, pamatuješ? Uhořel. Před… no, to už nevím, ale bude to dlouho! A i kdyby to bylo před měsícem, stejně je tuhej!“ Dala si hlavu do dlaní.

„Já… si myslím… že to nebyl on,“ vyslovil jsem svoje myšlenky. Ano, byla to hloupost. Ale… jak jinak se to dalo vysvětlit? Možná jsem viděl až moc detektivek. Možná mi začínalo šplouchat na maják. Možná… jsem měl pravdu?

Amy vrtěla hlavou jako šílená. „My nejsme ve filmu o zombících. Umřel. Uhořel. Natáhl bačkory. To je fuk, je pryč. Nebyl to on. Oni to podělali. Nebo se nás prostě chcou zbavit a tak nám podstrčili špatnýho chlapa. Protože nemůžou vědět… že už to víme. Ale my to víme!“ Najednou se jí tvář rozjasnila. „Oni neví, že my víme, že to…“

Povzdechl jsem si. „Amy, tohle ti nikdy nešlo.“

„Můžeme je zažalovat! Za… hm…“ Hryzala si ret. „Za něco. Určitě to půjde! Za klamání při vyšetřování. Jestli… to existuje…“ Zvedla obočí.

A mě začínala pořádně bolet hlava. „Amy, co přesně bylo v tý složce? Pamatuješ si to? Možná že… to tělo bylo hodně ohořelý… nebo… to byl jeho klon!“

Vyděšeně na mě vykulila oči. „Klon? Co to probůh plácáš?“

„Viděl jsem takovej film o klonech. Měli stejný DNA! Vypadali stejně, to dá rozum, a i DNA měli stejný. Tak je od sebe nemohli rozeznat. To je vono, měl klon!“

Dobře, nebyla to zrovna nejlepší teorie. Vlastně to bylo docela na hlavu.

„Tak jo, zítra ti smluvím schůzku s psychiatrem,“ zamumlala Amy, ale nedívala se na mě. Koho sleduje, mi došlo po třech vteřinách, když se za mnou ozval známý hlas: „Tak jo, jsem oficiálně přepracovaný. Těch papírů je šíleně… jé, ahoj, Amy.“

Trapný, běhalo mi hlavou.

Amy okamžitě šíleně zrudla a uhladila si rozcuchané vlasy. „Bene, ahoj. Jak je?“

Ještě víc trapný.

Zatím co se ti dva rozpačitě pokoušeli o zapředení rozhovoru, já se pokoušel rozumně myslet.

Dobře, teorii o klonech jsme mohli vyloučit. To nebylo pravděpodobný. Ale… Možná že jsme ho špatně popsali. Možná že je to… nějaký jeho příbuzný. Nebo s ním nemusí mít vůbec nic společnýho, prostě vypadá podobně. Nebo… má dvojče. Třeba je rozdělili při porodu a… jeden z nich zemřel při požáru a ten druhej se tu najednou objevil… na místě, kde zemřel chlap, kvůli kterému je Paige ve vězení… s nožem…a napadl mě… a pak se objevil u mě v baru… Až moc náhod najednou.

„Dobře, uvidíme se. Zatím, Danieli.“

Hm?

Zmateně jsem zaostřil na Amy, která si nejspíš nevědomky hrála s náušnicí a zírala za vzdalujícím se Benem.

„Sakra, Amy, on není drsňák,“ upozornil jsem ji s úsměvem. Plácla mě napůl prázdnou kabelkou.

„Fajn, tak co budem dělat?“

Jo to kdybych věděl…

„Musíme o tom zjistit víc.“ Začal jsem leštit skleničku. „Možná že už to i policajti řeší. Přece jen, obvinit mrtvýho chlápka z útoku je… tak trochu divný…“

Amy rázně přikyvovala. „A my to jako vždycky nenecháme na nich, ale pustíme se do toho na vlastní pěst!“

Zasmál jsem se. „Jo, tos teda trefila… Bonnie.“

Zakřenila se na mě. „Zabal to tady. Jdem ninjovat.“

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obviněná - 24. kapitola: