OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Obviněná - 12. kapitola

01.07.2013 (12:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 778×

„Tak co máš v plánu?“ zeptal jsem se, když jsme procházeli městem. Lidi očumující náš zjev se nám dařilo ignorovat.

„No.“ Amy se podrbala ve vlasech. „Byla jsem dneska objednaná na manikúru…“

Zděšeně jsem se na ni podíval.

„Ale!“ Zahihňala se. „Vzhledem k naší situaci jsem všechno zrušila a jsem celá jen tvoje.“

Skáču radostí do stropu.

„Takže, nejdříve se jdem kouknout na složku o tom přepadení před jedenácti lety.“ Znovu jsem po ní šlehl pohledem. „Neboj, domluvila jsem to. Jeden můj bejvalej je u policie. Sice jenom nějakej poskok,“ pokrčila rameny, „ale pro naše účely se hodí.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Co já bych si bez tebe počal.“

„Ležel bys doma, s hlavou v záchodě z toho hnusnýho mastnýho jídla a byla by z tebe troska.“

„Jo.“

„Jo,“ zopakovala po mě Amy s úsměvem a zavěsila se mi za paži. „Jsem darem z nebes, já vím.“

A se zdravím sebevědomím.

„Takže,“ načal jsem, „on nás prostě jen tak pustí k policejním složkám?“

„No,“ Amy se začervenala, což u ní nebylo zrovna obvyklé, a tak jsem čekal, co z ní vypadne. „Jenom tak ne… Ale o to se nemusíš starat…“

Zasmál jsem se. I když jsem tu holku občas nesnášel a moje nervy sténaly jenom při zaslechnutí jejího hlasu, nedokázal jsem si svůj život bez ní představit.

„Díky. Za tvoje obětování… pro větší dobro.“

Andělsky se usmála. „Není zač. Já si to totiž pak vyberu…“

Oba jsme se rozchechtali.

***

„Nemám z toho dobrej pocit,“ zamručel jsem, když jsme se procházeli složkami z roku 2002. Amy mi posvítila baterkou do očí.

„To je dobře. Bylo by divný, kdyby ses hrabal v policejních záznamech a vesele si u toho prozpěvoval.“

„Ty k tomu nemáš daleko,“ obvinil jsem ji. Zdálo se, že má dobrou náladu. Netřásly se jí ruce, ani nepotily, její pohyby byly přesné a rychlé. Já si byl jistej, že se koupu ve vlastní šťávě.

„Mám to!“ sykla potichu a přilákala tak mou plnou pozornost. Střelil jsem pohledem ke dveřím, za kterýma se rýsovala rozložitá postava Amyina známého, a pak jsem se přikradl k ní.

Složka nebyla tlustá. Bylo v ní vložených pár papírů a nějaké fotky. Vzal jsem do ruky snímky a Amy si posvítila na papíry.

Na fotkách byl mrtvej chlápek. V kukle, celý v černém. Se zašklebením jsem si pomyslel, že nás dva by teď taky mohli považovat za nějaký lupiče.

Všude na snímcích byla krev. Bylo mi z toho zle. Z pomyšlení, že to udělala Paige. Malá Paige.

Přešel jsem na fotky zbraně. Kuchyňský nůž. Pro malou holku až moc velký a těžký.

„Máš něco?“ šeptl jsem směrem k Amy.

Zabručela. „Moc tu toho není. Jmenoval se… George Anderson, třicet dva let…“

Z chodby jsem uslyšel nějaký šum. Oba jsme zvedli hlavu ve chvíli, kdy se ozvalo bušení na dveře. Třikrát. Náš signál.

„Do prkenný vohrady!“ zaprskala Amy a strčila si složku pod mikinu. Zatáhla mě za rukáv. „Schovej se!“

„Co?“ vypadlo ze mě inteligentně. Zuřivě na mě zagestikulovala a vyběhla ke dveřím.

Někdy jsem ji fakt nechápal.

Skrčil jsem se za stolem a poslouchal dění za dveřmi.

„Co se to tu děje?“ Přísný hlas. Sakra.

„Eh, no, já…“ To byl Tim. Nebo Tom. Měl držet stráž. No, svůj život bych mu teda rozhodně nesvěřil….

„Pardon. My jsme…“ Tohle byla Amy. Její hlas zněl rozpačitě. Zamračil jsem se. Co to sakra provádí? „Víte, byla jsem dlouho v cizině a zrovna když jsem se vrátila, můj králíček měl zrovna noční…“

To si ze mě děláš srandu…

„A… no…“ Zachichotání. Děkoval jsem všem vyšším mocnostem, že u toho nemusím být.

„Eh,“ ozvalo se zaraženě. Jo, já na tom byl podobně. „Dobře, no… já, nebudu… rušit… ale… potom… no…“

Po tomhle zmateném výroku se chvíli neozvalo nic. Pak Amyiny nabroušené: „Už můžeš tu ruku dát pryč.“

Plácl jsem se do čela.

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obviněná - 12. kapitola: